Láďa Kopelent: Jak jsem se vrátil do starých časů

V sobotu 29. května 2010 se jel v okolí Havlíčkova Brodu druhý podnik Volného poháru v rally. Této akce se zúčastnil i jeho dlouholetý účastník Láďa Kopelent. Tentokrát vezl na sedadle spolujezdce redaktora našeho serveru - Přemka Budína. Zeptal jsem se plzeňského soutěžáka na bezprostřední dojmy po soutěži.

Proč jsi i v Rallye Posázaví vsadil na Škodu Favorit, který spadá mezi historiky do skupiny H2?

Posázaví je tradičně záživnou, technickou soutěží s velmi slušnou organizací, kterou vede pevnou rukou Zdenek Secký. V minulosti jsem se zúčastnil Posázaví s několika evolucemi Felicií od úzké karburátorové verze po Frantovi Markvartovi v roce 2001 až po KITa 1600 v loňské podobě. V porovnání s předchozími vozy byl Favorit nejslabší použitou technikou, svým stářím dvacet let také nejstarším sportovním nářadím. Letošní účast na VP je jaksi mimo plán mých reklamních partnerů. První moje letošní účast s nejmladším synem v roli navigátora na jeho popud v Hořovicích naznačila, že i start s obstarožným Favoritem má šanci na úspěch. Drobné technické potíže, pro které jsme nedokončili soutěž, byly odstraněny za minimální náklady a dosahované časy byly příslibem možného vítězství ve třídě H2. Felicie Kit Car, se kterou jezdím prioritně RC na přání partnerů, měla převodovku z vozu a ve čtvrtek před odjezdem do Havlíčkova Brodu se na ní podařilo dokončit její přenastavení trakce, které nevyhovovalo na české silnice a je připravena ke zpětné montáži.

Co bylo impulsem pro start s novým spolujezdcem?

Protože je všeobecně známo, že se nejvíce věcí vyřeší v hospodě u piva, tak chodíme taková partička z Plzně a okolí se společným zájmem o rally na posezení, kde vše probereme. Pilíř této skupiny tvoří redaktoři, fotografové, kameramani z eWRC.cz, zkrátka ti, kteří svoji prací přibližují dění okolo soutěží dalším lidem se stejným zájmem. Probírali jsme mimo jiné i moji další účast v RC, kde jsem se zmínil, že moje žena čeká radostné události a nebude moci odcestovat na další rally do Lomnice nad Popelkou. Před týdnem se narodila tři štěňátka pražské krysaříci, psí táta Falko zvědavě celou akci sledoval a babi to odrodila a měla pádný důvod, proč do Lomnice nemůže odjet. Proto jsem musel najít za ní náhradu, již v minulosti se osvědčil na sedadle spolujezdce redaktor eWRC.cz Přemek Budín čili Maevad. Jel tenkrát v Trabantu a co já si pamatuji dobu, kdy jsem začínal se soutěžemi, tak trabantisté bývali největší střelci ve startovním poli. Přemek byl určitě ogrotovaný z Trabanta dost, aby neměl však pocit, že jde do malinko rychlejšího auta z minuty na minutu, dostal do dalšího sezení týden na rozmyšlenou pro účast na Posázaví s Favoritem na místě spolujezdce a mohl vše zvážit.

Foto: Jan Pilát

V čem spočívala příprava favorita pro soutěž kolem Havlíčkova Brodu?

Již po Hořovicích byl doplněn vypadnuvší šroubek z karburátoru, brzdy dostaly novou hlavní brzdovou pumpu, ve které za léta provozu i neprovozu zpuchřely těsnící gumičky. Natřel jsem rezavé prahy, podlahy alespoň zevnitř. V Porsche Lochotín byla provedena geometrie. Zprvu úsměv na rtech přihlížejících mechaniků, při vzpomínce, kdy naposledy přijel na opravu Favorit, zmizel při naměřených hodnotách, kde úhel jízdní osy je 0,00 - to nemá ani KIT. Jako vyvrcholení příprav nás čekal s Přemkem nejdůležitější úkol - polepit před odjezdem Favorita do barev mateřské organizace. Franta Kříž s písmo atelieru poskytnul různě barevné pruhy tapety a nás dva čekala nekonečná práce umisťovat pruhy na auto. Ten zbytek původního polepu jsme raději ponechali na autě, protože měl tendenci sloupnout sebou i kusy laku. S touto prekérkou by jsme neměli šanci již nic udělat. Čas se nachýlil, sluníčko zapadalo, základ polepu byl hotov, a tak zbytek polepení jsme odložili na dobu po technické přejímce. Nakonec jsme dolepovali auto ještě ráno před startem. Šéfredaktor Shacki pokýval hlavou a řekl: "Je to dobrý." Vedoucí výroby Duda designu Vláďa Duda měl pouze výhradu, že jeho nálepka s netopýrem Batmanem měla být jinde. Ředitelka Duda designu Dáša Dudová řekla, že se jí to líbí a to bylo pro nás s Přemkem rozhodující. Sháněla se pouze u našeho vozu po nějaké volné sedačce, ale židle i stůl jsme v závěrečném finiši při nakládání doprovodu zapomněli naložit, tak příště na to budeme myslet.

Ke všemu den před odjezdem skončila platnost STK na doprovodné Avii. Naštěstí byla u našeho reklamního partnera Mildy Paška v jeho autoservisu v Rybnici na opravě laku. Jenom jsem ji převezl přes dvůr do jeho další firmy Marpa STK k provedení kontroly. Vše se odehrávalo ve čtvrtek v den odjezdu na soutěž. Nejen, že nás podporuje v RC finančně, ale přidal i bonus v podobě prémie a provedl přípravu a provedení STK na své náklady jako podporu startu na Posázaví. Měl jsem trochu obavy z toho, jak kontrola Avie dopadne, je to již také veterán, mimo několika drobností spadajících do skupiny A byla v pořádku. Aby vše probíhalo ještě hektičtěji, cestou zpět mě zastavila hlídka PČR. Slečna nebo mladá paní byla důsledná a v klidu vše detailně prověřila, včetně dokladů, osvětlení, naloženého Favorita na vleku, se kterým jsem si jel pro Avii. Do kontroly se přidal i její kolega a v řeči jsem se zmínil, že jedu na závody a že mě již trochu tlačí čas. Pochopil danou situaci a se slovy: "Vše v pořádku, můžete jet." mě propustil vstříct dalším neodkladným přípravným úkonům před odjezdem. Pouze nepochopil, proč si vozím civilní auto na vleku, když jsem byl s Avií na STK. Řekl jsem mu: „Nejsou lidi, vše musím sám.“ Prý ani u nich není dost personálu. Původně jsem si myslel, že pro Avii zajedu na kole, těch 25 km bych ušlápnul, ale přední nárazník, který jsem zapomněl do Avie při předání naložit, ten bych neuvezl. Jak z toho ven? Jednoduše, vlek za Favorita, nárazník do něj a zpátky se svezl Favorit na vleku. Někdy je těžké pochopit i takto jednoduchou věc.

Jak probíhal čas těsně před startem soutěže?

Protože již jezdím pár let rallye, tak se s pár lidmi okolo soutěží znám a vždy si s nimi popovídám, o tom, co je nového a tak. Tentokrát jsem nebyl pod kontrolou manželky, která mě včas stáhne od zajímavého rozhovoru, třeba i zavolá telefonem nebo si pro mě dojde. Ona má přehled kde se pohybuji, vše pečlivě monitoruje. To je potom: „Kde jsi, zase žvaníš, za chvíli startujeme.“ Mě to čekání uteče, někdy však mám dojem, že se i někdo najde, kdo mě rozpovídá a má nekalý úmysl, abych opravdu ten start zmeškal. Přemek je ve věku mého nejmladšího syna, a tak jsem u něho nečekal takovou ráznost jakou má moje žena, při mém směrování tam, kde mám pomalu již být, když se někde zapomenu. Vše probíhalo v klidu a pokoji, hlídal jsem i sám sebe, čas a start jsem nezmeškal.

Startovali jsme jako první ostré auto a bylo to pro mě dost zavazující. Někdo musí ten peloton vést od startu až do cíle. Řekl bych, že ten závazek byl letos o hodně větší, než když jsem jel se startovním číslem jedna v roce 2003 a dovezl ho i na prvním místě absolutně až do cíle. V té době ještě nebyla taková konkurence, zejména ve vyšších objemových třídách, jako je letos. Hodně se rozrůstá nejvýkonnější třída A4. Po Hořovicích jsem si již zvyknul na to, že za mnou jede limuzína s třikrát takovým výkonem, rozdíl okolo dvaceti sekund na vložce nebil na poplach v podobě případného dojíždění. Pouze jsem to neustál na přejezdu na poslední RZ, ve stoupání na víceproudé silnici jsme byli nekompromisně pokořeni. Nejprve to vypadalo, že nepředjede ani tu sériovou Felicii, která se za náma ploužila devadesátkou a řidič neměl odvahu nás předjet. Zapraskalo turbo a jedním tahem jsme byli předjeti oba! Ve mně hrklo, že nestihneme ČK a podvědomě jsem přidal plný plyn a ono nic, auto vůbec nezrychlilo. Ptám se na časové dispozice Přemka, vše OK, času dost. Planý poplach.

Foto: Jan Pilát

Co se událo během prvních třech rychlostních zkoušek? Nějaký problém?

Nebe plné mraků, v servisu občas louže. Přemkovi líčím průběh loňského Kostelce, kde jsem prokaučoval volbu pneu. Na osychající trati jsem jel mokré, potom jsem obul suché a ono začalo hustě pršet po vyjetí ze servisu, následně průjezd Peklem na šotolině za průtrže mračen. Na letošním Posázaví jsem obul řezanou měkčí gumu, co kdyby zapršelo, všude bylo téměř sucho. Já již moc neriskuji a na suchých gumách na vodě bychom ztratili podstatně víc. Proklouzali jsme se třemi RZ až do servisu.

Na třetí RZ nám kámen při dobrzdění do pravé kosy vyrazil nádobku na plyn na LZ tlumiči, která spadla na zem a pleskala se pod autem. První zpráva o tom byla silná rána již na trati. Další od časoměřiče ve stopce, že máme pod autem nějakou trubičku a hadičku. Vzápětí za námi zastavuje Martin Šikl a hlásí nám, že máme urvanou nádobku na tlumič a táhneme ji za autem. Následuje zachycení nádobky, aby nebyla smýkána po silnici a jedeme s nadějí do servisu, že s tím něco uděláme. Konzultuji po telefonu situaci s Milošem Vágnerem, to je bývalý tlumičář ze Škoda Motorsport. Do tlumiče je doplněn motorový olej, jiný nemáme. Dofukujeme tlak kompresorem, ten tlačí jenom 7 atmosfer. Sháním někoho a něco, aby tlak byl vyšší. Kalda, pozdější absolutní vítěz Jirka Kalista, se kterým jsme si pěkně popovídali v Němčovicích, kde dělal mitfáru Zdeňkovi Pokornému na Subaru, půjčuje speciální pumpičku na tlak v nádobce u tlumiče. Provizorní oprava končí, doba servisu také, tak na tvrdších gumách vzhůru do boje. Zatím vedeme s přehledem třídu a absolutně jsme osmí, je to dobré, je to moc dobré, jen to udržet za ztížených technických podmínek.

A co druhá runda tří měřených testů? Jak se jevil nový spolujezdec?

První pravá zatáčka po startu dává tušit, že jedeme s naprosto neúčinným tlumičem. S KITem loni sice opačně, ale plná šest, nyní do pětky a tak, tak, že ne levým příkopem. Zjišťuji, že levé zatáčky půjdou sice hůř, ale pravé nepůjdou skoro vůbec. Auto odskakuje, do brzd se kolíbá jak kachna, nejde se opřít o gumy. Do pravých je to boj o udržení auta na silnici. Chci dojet do cíle, už kvůli Přemkovi, který se projevil jako pečlivý a spolehlivý spolujezdec. Perfektně zpracovaný rozpis, barevně provedený se všemi detaily. Neopomněl ani zaknihovat poznámky typu, rozsviť světla, stopky. Je to marné, syn učitelky a redaktor se v něm nezapře. Diktát hlasitý, včasný, na přejezdech ví kudy, tudy.

To se však o všech mých předchozích spolujezdcích říci nedá. Jednou jsem si zajel skoro 50 km a ještě jsem dostal vynadáno, že nevím, kam mám jet. Při čtení rozpisu ztráty a nálezy, ty nálezy potom už jen výjímečně. Čtení dopředu nebo zase pozadu bylo standardem. Nakonec při upozornění na zmíněný stav a dotazu, co následuje dál, mně bylo odvětěno: „Copak by jsi po mně ještě nechtěl, abych ještě tady dělal.“ Asi si myslel, že mávat lidem stačí. Zlatý Přemek, je v pohodě, v klidu, je obětavý, baví ho to. Má široký přehled, přemýšlel jsem, co bych mu mohl vytknout - snad jenom to, že by bylo škoda, kdyby nemohl nebo nechtěl jet se mnou další kolo s Favoritem v Radouni. Jsou tam pěkné tratě, zkušený, široký pořadatelský kádr, vše solidně zabezpečeno.

Zpět k Posázaví, na úvodní vložce druhé sekce se zhoršujeme o 2 sekundy, zvykám si na nesourodost auta. Na dalších RZ je mírné zrychlení, na poslední vložce před servisem se mi Favorit do brzd na kostkách rozvlní víc než je zdrávo. Vnímá to i Přemek, ale sděluje mi to až po průjezdu stopkou. Babi by mi to oznámila ihned v zárodku se slovy: „Co děláš?!“ Přitom se všeobecně ví, že jedeme bez zadního tlumiče. Ona někdy, a to je dost často, neví, co chce, ale chce to hned.

Foto: Jan Pilát

Poslední sekce se povedla? Prý se na předposlední zkoušce něco nepovedlo...

V posledním servisu jde opět tlumič ven a daří se najít způsob, jak do tlumiče dostat více oleje. Čím víc, tím líp. Sice hustý olej neprobíhá útrobami tlumiče jako ten správný tlumičový, ale jiná možnost není a cíl je již blízko. Přeci pro nefunkční tlumič neodstoupíme. Před startem úvodní vložky za mnou přichází Honza Klinger s technickým dotazem na karburaci jeho vozu a dozvídám se, že veze náhradní tlumič s sebou. Sice jiného výrobce než je náš, ale montovatelný a účinný. Říká: „Půjčím kdykoliv, cokoliv, co mám k dispozici.“ Naši mechanici jsou také vstřícní, pokud mají, umí, tak pomůžou. Náš Martin pomohl nastavit Stak Zdeňkovi Němcovi.

V tom blázinci v servisu jsem si vůbec na možnost poptat celý tlumič ani nevzpomněl a po zkušenostech z MMČR mě to ani nenapadlo. Tam mě přišlo v určité době, že každé auto, které nedojede, je pro někoho další krůček výsledkovou listinou vzhůru. Zase další potvrzení toho, že tyto soutěže jsou více pro zábavu a je zde lepší soudržnost všech zúčastněných, větší zájem si zasoutěžit. Jedeme dál a mám v plánu ještě zrychlit, Přemek není proti tomu. Na ne úplně ideální jízdní vlastnosti Favorita si zvykám, zlepšujeme časy na všech třech vložkách.

Na prostřední RZ vím, kde bude stát Dáša Dudová s kamerou. Je to asi kilometr po startu RZ, takové vytažené odbočení za gumu na nečistotách na silnici. Přemlouvám se od startu vložky, že zatáhnu za ruční brzdu, aby byl nějaký akční záběr. Přemka o tom raději neinformuji, budou všichni překvapeni. Od startu je to naplno až do brzd před inkriminované místo, času moc na úvahy není, jsem nějak pomalý v tom rozmýšlení. Nejlepší je na ničem nepřemýšlet a prostě v klidu pomalu zatočit za gumy, vždyť je to pravá a ty nejdou dobře. A již jsem dlouhý na brzdy, rovně přeci nepojedu, z normálního průjezdu tím pádem rychle sešlo. Ještě před gumami trhám za ručku a je mi jasné, že to není, co je třeba, auto se smýká do trávy, klouže až ke křoví, neodjíždí, hrabe na dvojku. Měl jsem nechat tu ruční brzdu zarezlou a byl klid. Možná záběry na kameře budou dobré, ale bohužel Octavia Kašparů nás v celkovém součtu předstihuje o dvě sekundy. Na poslední RZ jsme o dvě vteřiny rychlejší, ale to již na kontrování výsledku nestačí. V danou chvíli to bylo maximum možného s nemocným podvozkem našeho auta.

Jak by jsi shrnul výsledek v Rallye Posázaví?

Vítězství ve třídě H2 bylo naším cílem, s Přemkem jsme s tím na akci odjížděli. Splnili jsme. Vítězství ve třídě H3 a celkově ve skupině historiků bylo milé překvapení. S vítězstvím ve třídě A1 jsme tajně počítali. S vítězstvím ve třídě A2 jsme ani nepočítali. Pravdou je, že naše auto již v minulosti bylo rychlejší než vítězný KIT 1600. Bylo to v Pardubicích, nevím již kterých, po první etapě jsme byli čtvrtí absolutně před KITem 1600 Vladimíra Tomka. Potom jsme nabrali nějakou tu časovou ztrátu. Banální příhoda, povolila se nám druhý den zajištěná matice poloosy, tři vložky s rozemletým ložiskem v kole nás trochu zbrzdilo. Do dnes mi není jasné, kdo a proč se nám v noci pohyboval okolo soutěžního auta. Zmíněná extovární Felicia KIT CAR 1600 je stále stejné auto, které startovalo v Pardubicích i zde na Posázaví. Je po Pavlovi Siberovi a Dantim, již tenkrát okusila ostrý břit našeho Favorita.

Je to nakonec v pořádku, projevená úcta k staršímu typu soutěžní Škodovky, která měla i na kolbišti MS ve své době lepší výsledky, je naprosto na místě. Třetí místo ve třídě A3 také není špatné. Deváté místo absolutně v dané konkurenci je hezkou vizitkou. Chtělo by to do budoucna zrepasovat motor, který má svá nejlepší léta za sebou. Hlavně musím opravit ten vadný tlumič pérování, něco udělat s rezatým výfukem. Příště to pojede určitě lépe. Je to tak asi dva roky zpátky, co na stránkách eWRC.cz v diskusi vyhranil jeden z mladých jezdců a podrobil mě kritice. Uvedl, že nemám machrovat s továrním KITem ve třídě A1 VP a mám jezdit třeba se starším a méně výkonným autem, aby si mě mohl více vážit, když s ním vyhraju. Tak co myslíš závodníku, stačí to takhle?