Björn Waldegard pod Bezdězem - 2. díl

Jednoho březnového podvečera se na stolku vedle přenosného počítače rozblikal displej mobilního telefonu. Ohlašoval příchozí zprávu. Neochotně jsem ho zvedl s očekáváním, že mi ta, či ona banka, nebo provozovatel čehokoliv nabízí půjčku, lepší tarif, slevu, nebo rychlejší internet. Nic takového. „28. března bude v Bělé testovat Waldegard. Je potřeba tam zajet. Pošlu ti telefonní číslo. Zavolej v pondělí, já nemám čas.“ Ještě dvakrát jsem doručený text přečetl a zkontroloval datum v kalendáři, abych se ujistil, že na Apríla je ještě brzy. Autor zprávy je člověk solidní, k alkoholu ani drogám neinklinuje a halucinacemi, pokud vím, netrpí. Něž jsem stačil udělat resumé, zablikal telefon znovu a ukázal číselný kontakt.

V pondělí odpoledne jsem ho klávesnicí mobilu navolil s očekáváním, kdo se mi vysměje. „Kotek, prosím,“ ozvalo se. „Promiňte, ale já jsem na Vás dostal kontakt ohledně pana Waldegarda, já se jmenuji Fryje ,“ koktal jsem, „Vy jste pan ing. Jiří Kotek ?“ Dostalo se mi ujištění, že opravdu mluvím s panem Kotkem, spolujezdcem a dlouholetým vedoucím továrního týmu Škoda a pokud bych měl cestu okolo, tak ať se stavím a probereme TO osobně. Druhý den jsem vyrazil na sever od hlavního města. Pan Kotek mě pozval dál, ukázal mi svojí pracovnu, která neposkytuje ani náznak pochybností o tom, co je jeho životní náplní a prozradil mi svojí činnost během následující soboty a neděle.

„Přiletí Björn Waldegard, přijede technik firmy Proflex a budeme zkoušet nastavení podvozku a nějaké změny na řízení. Oba dny v prostorách Motorlandu v Bělé.“

Zajímá mě o jaké auto se jedná a proč právě mistr světa a čtyřnásobný vítěz Safari rallye? „Pojďte za mnou,“ zve mě pan Kotek. Procházíme spojovací chodbičkou a ocitáme se v dílně.

Jiří Kotek vzpomíná nad fotografií z Rallye Praha 1972, kde startoval s Karlem Šimkem

První pohled prozrazuje, že jsme v místě, kde vzniká něco opravdu profesionálního. Naprostá čistota a pořádek obklopují zvedák, na kterém stojí Porsche 911 S ve válečných barvách, se startovním číslem 47 a s emblémy East African Safari Classic 2009. „A proč právě Waldegard? Známe se ještě z doby, kdy jsem jako manažer objížděl s továrním týmem světové soutěže a souhrou okolností a náhod se stalo, že Björn startuje s tímto vozem, který já mám na starosti po technické stránce a jehož posledním pronajímatelem je pan Huber ze Švýcarska. Minulý rok s ním dojel Björn druhý v Safari Classic. Na podrobnosti budeme mít čas, až přijedete do Bělé. Celá akce je na přání všech zůčastněných pokud možno utajována a Vy máte za redakci eWRC jistou exkluzivitu na osobní účast, možnost fotografování a pořízení rozhovoru s Björnem. Budu se těšit.“

Po hodině a půl, která utekla, jako by byla dělena šedesáti, sedám do auta a cestou domů se pokouším srovnat myšlenky. První škrtám návštěvu Valašské rallye. Také původní plán, jet do Bělé v neděli, vzápětí padl a já si objednávám nocleh a do Motorlandu vyjíždím v sobotu před polednem.

Na asfaltovám okruhu probíhá amatérská rallye. Volám panu Kotkovi a ten mě směruje na kýžené místo. Po chvíli přijíždím k malému parkovišti, na kterém stojí červený stan, servisní Transit, dodávka Proflexů, Porsche a pan Waldegard. Trochu se mi roztřásla kolena. Vystupuji a zdravím se s panem Kotkem. Ten mě vede k ikoně světového rallye sportu.

„Pan Fryje, pan Waldegard. To je ten, který ti položí několik otázek pro čtenáře internetového serveru eWRC, jak jsem ti předem avizoval. Teď mě omluvte, musím se věnovat přípravě vozu.“

Chvíli vidím rozmazaně a srdce mi buší ve spáncích. Pan Waldegard mě zve k posezení u připraveného stolku a já s pomocí připravených a laskavostí pana Kotka přeložených otázek, přítomné dámy, ovládající angličtinu a diktafonu mého syna začínám rozhovor.

„Vážený pane Waldegarde, nejsem profesionální novinář, jen velký a celoživotní příznivec automobilových soutěží. Moje články se objevují na stránkách internetového serveru, o kterém mluvil pan Kotek. Pro jeho čtenáře bych Vám, pokud dovolíte, položil několik otázek.“

foto : L.P.

„Děkuji za váš zájem,“ říká pan Waldegard ústy sympatické tlumočnice, „rád na ně odpovím, pokud to budu umět.“

„Je pro mě velkou ctí, že se s Vámi mohu dnes takto osobně setkat. Je to v pořadí už počtvrté v mém životě, kdy se s Vámi potkávám, ale ta tři předchozí setkání byla jaksi letmá. Prvně jsem Vás viděl v roce 1971, kdy přes Prahu vedla Varšavská větev Rallye Monte Carlo a časová kontrola s malou přestávkou byla v budově autoklubu ČSSR v Opletalově ulici. Stál jsem v lednové noci a čekal na Vás a Vaše oranžové Porsche 914/6. Dočkal jsem se a dodnes mám tento hluboký zážitek v paměti.“

„To bylo poprvé, kdy jsem navštívil Prahu. Od té doby jsem tu nebyl.“

„Druhé setkání s Vámi bylo o 35 roků později v Daunu na Eifel rallye, kde jste byl spolu s Walterem Röhrlem jako čestný host a já Vás tam vyfotografoval. O rok později jste mi při té samé příležitosti tu fotku podepsal. Mám jí zarámovanou nad psacím stolem. Teď už ale dovolte první otázku. Výčet Vašich úspěchů je nekonečný. Stal jste se mistrem světa v roce 1979, ale také jste čtyřikrát vyhrál Safari. Čeho si ceníte více a proč? “

„Každé vítězství mě přineslo nezapomenutelnou radost. To celkové, kdy jsem získal titul mistra světa, i ta v jednotlivých soutěžích (bylo jich celkem šestnáct). Tou nejdůležitější pro mne ale byla právě ta, o které jste mluvil, Rallye Monte Carlo v roce 1971. Bylo to poprvé, kdy jsem dostal pozvánku do továrního týmu. Mými kolegy byli Vic Elford a Fin Toivonen. S vozem Porsche 914/6 jsem tehdy dojel třetí za dvěma Renaulty Alpine a myslím, že to byl první vzkaz týmům a soupeřům, že se mnou musí počítat.“

„Toyota Twin Cam Turbo, se kterou jste vyhrál v letech ´84 a ´86 Safari, ale také dvakrát Rallye Pobřeží slonoviny, vypadá jako neohrabaný mastodont. Jaké to bylo skutečně auto? “

„Přes svůj těžkopádný vzhled to bylo skvěle ovladatelné auto, které bylo svojí robustností a jednoduchou konstrukcí předurčeno pro získávání úspěchů na Africkém kontinentu. A to i přes handicap pohonu jen zadní nápravy. Její kola pohánělo asi 370 koňských sil a značný kroutící moment byl k dispozici ve velkém rozsahu otáček. I další modely Toyot, se kterými jsem měl možnost startovat, byla skvělá, úžasně ovladatelná auta,“ dodává pan Waldegard.

Během našeho povídání se nad Bezdězem protrhala oblaka a naše stanoviště prosvítilo odpolední slunce. Ze mě spadla počáteční nervozita i díky plné podpoře paní tlumočnice a protože Devětsetjedenáctka byla ještě v péči pana Kotka, ptal jsem se dál.

„Obě jmenované soutěže byly jistě pro všechny zúčastněné fyzicky nesmírně náročné. Podstupoval jste před nimi nějakou speciální kondiční přípravu? “

„Ne, nikdy jsem se kondičně nijak zvláště nepřipravoval. Také mi nikdy nepřipadlo, že by absolvování Afrických soutěží bylo nějak výjimečně náročné z pohledu kondice. Tím spíš, pokud jste věděl, jakým způsobem v takovém terénu jet. A to já věděl velice dobře. Dodnes si umím najít způsob jízdy, který mě vyhovuje a není pro mne problém ujet s malými přestávkami dva tisíce kilometrů v kuse při mých cestách Evropou. Několikadenní soutěže v Africe byly daleko více náročné na psychiku posádek. Prach, vedro, monzuny a hory bláta a k tomu naprostý spánkový deficit, to je dělalo náročné. Já jsem ale seveřan, skandinávec a díky tomu je moje psychika velmi silná. Je extra strong.“

To už ale zaburácel vzduchem chlazený šestiválec a mistr s omluvou odešel uskutečnit další krátkou jízdu, aby posoudil, zda provedené změny jsou cestou k lepšímu. Nikde žádná elektronika, nikde žádné mapy a set-upy. Jen pečlivě srovnané nářadí, poctivá práce a kila zkušeností. Na místo spolujezdce usedá technik, řidič a mechanik firmy Proflex, Holanďan Willem Rademaker. Tlumiče svého chlebodárce testuje i na svojí buggy při autokrosových závodech. Po několika minutách se vracejí, mechanici se pouštějí do práce na dalším nastavení a já mohu položit další otázku.

„Které auto Vás za celou Vaší kariéru oslovilo nejvíce, o kterém si myslíte, že bylo nejlepší? “

„To je opravdu těžké posoudit. V každé etapě mojí aktivní účasti to bylo jiné. Vývoj šel poměrně rychle dopředu. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let to bylo určitě Porsche. Později pak Ford Escort, neobyčejná byla Lancia Stratos a po ní celá řada Integrale. Také už zmíněné Toyoty. Já měl štěstí, že jsem se dostával za volanty těch opravdu špičkových aut.“

„Jak jste přijal skutečnost, že ikony automobilových soutěží, kterými jsou bezesporu Monte Carlo, Safari, nebo třeba v letošním ročníku Korsika, vypadly z kalendáře mistrovství světa, kde je nahrazují soutěže například v Polsku, Bulharsku, nebo třeba v Jordánsku? “

„Tuto skutečnost lze jen velmi obtížně okomentovat. Od dob, kdy jsem jezdil aktivně, se celý proces organizování rallye naprosto změnil. Dnes jistě hraje velkou roli finanční efekt toho kterého podniku. A ten třeba zrovna v Jordánsku nebude zanedbatelný. Jinak si neumím vysvětlit, proč k takovým změnám dochází, ale osobně s tím žádný problém nemám. “

„Pane Waldegarde, byl jste aktivním účastníkem etapy, která je nazývána Skupina B. Pokládáte jí za absolutní vrchol v historii rallyesportu? “

„Na to je potřeba odpovědět v širších souvislostech. Já v té době jezdil s Toyotou TCT a ta měla náhon jen na zadní kola, jak už jsem dříve říkal. Nemohl jsem konkurovat tehdejším speciálům s takřka dvojnásobným výkonem, nižší vahou a pohonem čtyř kol, kromě Afrického kontinentu. Nijak jsem toho ale nikdy nelitoval. Vozy skupiny B považuji dodnes za omyl FIA. Plastikové karosérie, výkon 650 koní, proti dnešním autům prakticky nedokonalé podvozky, manuální řazení, klasické ovládání spojky a fakt, že z nuly urazily stometrovou vzdálenost za jeden a půl vteřiny, to vše z nich dělalo šílenou a nebezpečnou záležitost.

Aby měl takovéhle monstrum řidič neustále pod kontrolou, musel by mít v hlavě computer a ne mozek. Jeho reflexy často nestíhaly reagovat na chování vozu. Docházelo k častým nehodám. Vzpomeňte si na Atillia Bettegu, Henriho Toivonena a Sergia Cresta. Ty a ještě další z řad jezdců a diváků stála tato neuvážená etapa život. Byl jsem rád, když skončila. Skvělé a vybočující z této kategorie bylo Audi Quattro, ale to bylo tím, že nebylo konstruováno od počátku jako speciál, ale bylo postaveno z auta pro řadové spotřebitele. “

Willem je na chvíli nevytížený, a tak přináší na stolek ze svojí pojízdné dílny konvici s kávou, cukr, smetanu a šálky. V březnovém podvečeru na hranici středních a severních Čech přijde všem vhod. Porsche je na zvedácích a pan Kotek a jeho pomocník ho obouvají do jiné sady kol a Willem si jde prohlédnout stav právě sundaných pneumatik. Zdá se, že je spokojený. Proflexy odvádějí dobrou službu.

Pánové Waldegard, Huber, Rademaker,Kotek a jimi opečovávaný Porsche 911 S.

„Kterého z Vašich soupeřů pokládáte za absolutní Number One, za nejlepšího z nejlepších?“

„Chtěl jste se asi zeptat, kdo je v mých očích číslo dvě, že? Jednička jsem přece já, “ směje se Björn a oči se mu za skly brýlí lesknou severským šibalstvím. „Každopádně to byl Walter Röhrl a Hannu Mikkola, ale vlastně to byli všichni moji současníci, se kterými jsem se na tratích setkával. “

„Je možné srovnat tuto generaci jezdců s tou dnešní? “

„Jistě. Tehdejší i dnešní jezdci byli a jsou skvělými řidiči. Rozdíl mezi nimi dělá jen technika a technologický pokrok soutěžních aut. Kdyby si dnes Loeb sedl do starého Escorta s atmosférickým motorem, jistě by s ním předvedl skvělé představení. Kdyby ale startoval proti jezdců mojí generace a za podmínek, ve kterých se tehdy rallye jezdily, kdo ví.....?“

„Je velký rozdíl mezi soutěžemi, ve kterých jste sbíral vítězství a body Vy a mezi těmi dnešními? “

„ Nedá se to srovnat. Aniž bych chtěl jakkoliv snížit výkony a kvalitu dnešních jezdců, je to docela jiná záležitost. Naše soutěže byly o mnoho delší a často se jezdilo v noci. V očích nás starších jsou to dnes v podstatě denní sprinty. Nechci tím ale opravdu říct, že je dnes rally snadnější. Jen je to úplně jiný sport.“

Porsche znovu zaburácí a vedle mistra světa usedá současný pronajímatel vozu, pan Huber. Vysoký Švýcar září spokojeností a je na něm vidět, že ho nájemní smlouva, kterou uzavřel zhruba před půl rokem, opravdu netrápí. My ostatní mu můžeme jen tiše závidět, ale určitě ne ve zlém. Vždyť lidem, jako je pan Huber patří dík za to, že neváhají takto investovat a pomoci finančně při záchraně a znovuzrození klenotů podobných tomu, který tu dnes stojí v celém svém kouzlu před námi.

„Formule 1 se stává podle mnohých fádní záležitostí a ani snahy o její zatraktivnění nepřinášejí zatím kýžený efekt. Jak vidíte v kontextu s touto skutečností budoucnost světových rallye? Mohou se stát na místo zmíněné F 1 právě ony vrcholem automobilového sportu? “

„Formule 1 je dnes opravdu nudnou záležitostí, ale stále má v porovnání s automobilovými soutěžemi nesrovnatelnou publicitu. Vrcholem motoritického sportu ale v mnoha ohledech není. Tím byla ještě donedávna světová rallye, kategorie WRC. I ta dnes ale prochází stagnací a já netuším, jak se budoucnost těchto disciplín vyvine.“

„Hraje v té budoucnosti nějak podstatnou roli kategorie IRC ? “

„ Docela určitě ano. Tato kategorie je dnes pro diváka atraktivnější, než WRC. Je daleko vyrovnanější, startuje víc souměřitelných týmů a jezdců. Pro fanoušky okolo tratí není podle mne až tak moc důležité, jaký výkon auta mají, ale kolik posádek svádí vyrovnaný boj o nejvyšší příčky. V mých dobách startovalo mnoho továrních týmů. Dnes jsou to v mistrovství světa jen dva a to rozhodně tuto kategorii nedělá interesantnější. A také ta nejužší špička jezdeckého obsazení je dnes až příliš úzká. V kategorii IRC to může být okolo desítky jezdců. A ve WRC ? “

Den se pomalu chýlí k večeru, o čemž nás ujišťuje nízko nad obzorem svítící slunce a klesající teplota. Den pana Waldegarda se zdá být poměrně náročný. Ranní let, děsivá cesta po spojnici Ruzyně – Bělá, která se díky opravám Jižní spojky a Pražskému půlmaratonu protáhla skoro na dvě a půl hodiny a možná dvanáct, možná patnáct, sice ne dlouhých, ale v náročném terénu a v plném tempu absolvovaných jízd a nasednout a vysednout a znova a znova. A mezi tím Fryje a jeho otázky. Přesto působí tato kultovní postava rallyové historie odpočatě a uvolněně a ochotně usedá k poslednímu posezení s mojí tlumočnicí, s namířeným diktafonem a se mnou. A to je prosím ročník 1943.

„Martin Prokop, český závodník dosáhl v loňské sezóně obrovského úspěchu, který byl ale našimi médii takřka zamlčen. Mohlo by k takové situaci dojít ve Vašem rodném Švédsku? “

„Vezmu to popořadě. Martin Prokop je jistě skvělý závodník. K dosažení takového úspěchu to ale nestačí. Je potřeba podpora kvalitního týmu a finanční zabezpečení. Dnes vím, že Martin oboje má a já mu dodatečně a prostřednictvím vašeho internetového zpravodaje k loňskému úspěchu blahopřeji. A teď k médiím. Když jsem aktivně závodil a jela se Švédská rallye, byly plné noviny informací a prognóz, televize několikrát denně vysílala reportáže a v rádiích byly pravidelné vstupy. Když se dnes zeptáte švédského sportovního novináře na nejoblíbenější sport, řekne vám fotbal, hokej, tenis a pokračuje až k číslu 49. Tam někde se dnes pohybuje rallye. Mezi veřejností je oblíbená stále, ale mezi sdělovacími prostředky ne. Nevím, proč tomu tak je. Vím jen, že to tak je. Proto by se to samé, co u vás v Česku, klidně mohlo stát i ve Švédsku.“

„Rád bych se Vás zeptal na to, jak vznikla spolupráce mezi Vámi a panem Kotkem?“

„O tom, jak naše spolupráce vznikla, vám jistě dokáže lépe a ve vašem rodném jazyce vyprávět Jiří. Já vám řeknu jen tolik, že jsem s ní velmi spokojen.“

„Už vím, že Porsche, které se tu dnes připravuje, není Vaše auto. Velmi mě zajímá, zda máte doma nějaký podobný soutěžní vůz, jako předmět doličný, při vzpomínání na Vaší kariéru? “

„Začínal jsem na VW Brouk, později jsem přesedlal na Porsche, ale žádný soutěžní speciál jsem nikdy ve vlastnictví neměl. Nikdy jsem takový druh investice neudělal. Jako rodinné auto máme momentálně Mitsubishi Evo 6. Občas si ho půjčuje syn, aby mu připoměl, k jakému účelu bylo vyrobeno.“

„Městečko Daun, kde se startuje Eifel rallye a kde jsem měl to potěšení se s Vámi setkat, leží nedaleko okruhu Nürburgring a jeho slavné Severní smyčky, Nordschleife. Já, ač duší soutěžák, jsem jejímu kouzlu a atmosféře úplně propadl při první návštěvě. Lákalo Vás někdy, projet jí závodním vozem v plném tempu, nebo jste takovou příležitost dokonce měl? “

„Já jsem jel v roce 1972 na Sicílii slavný okruhový závod Targa Florio s vozem Porsche Spider. Na Nordschleife jsem strávil mnoho času s celou řadou vozů Porsche 911 při jejich testování. Ježdění na okruhu mě ale nikdy nelákalo. Je to pro mě jen dobrá zábava. Má duše i srdce patří rallye. Je ale pravda, že atmosféra Severní smyčky je působivá.“

„Máte v České republice jistě dost příznivců. Je možné, že Vás uvidí s historickým autem na letošní Bohemii, nebo třeba na Mistrovství Evropy historiků, které je součástí Rallye Šumava? “

„Vím, že zde mám mnoho příznivců, protože mě chodí velmi často žádosti o podepsané fotografie. Možná, že někdy bych přijet mohl. Nezáleží to ale na mě. Já se nenabízím. Sedím doma a když zazvoní telefon a někdo mi udělá nabídku, která je pro mě akceptovatelná, jistě se s ním domluvím. Letošní termín Bohemie ale koliduje s Víkendem rychlosti v anglickém Goodwoodu a nabídka odtud akceptovatelná byla, “ směje se pan Waldegard.

„V první polovině devatenáctého století napsal náš slavný básník Karel Hynek Mácha velmi známou epickou báseň Máj. Jedním z impulsů k tomuto počinu byl pohled z nedalekého Bezdězu na okolní krajinu. Pokud jeho duch bloudí těmito místy, získal dnes nové, velmi silné téma pro svoje další básnění a to díky Vaší přítomnosti zde. Dovolte mi, prosím, poslední otázku na odlehčení. Vy, skandinávec, věříte v existenci Trollů? Vždyť i na Saabech se svého času objevily nálepky s nápisem Made in Trollhättan by Trolls. “

„Ne, v trolly absolutně nevěřím.“

„Děkuji Vám za čas, který jste mi dnes věnoval a za Vaše odpovědi. Obojího si nesmírně vážím, stejně jako toho, že jsem měl možnost sledovat celé odpoledne počínání všech zúčastněných.“

„ Já děkuji ještě jednou za váš zájem a doufám, že se uvidíme při zítřejším pokračování. Budeme se snažit najít jiný úsek, který by byl vhodnější pro naše zkoušky s nastavením podvozku.“

Rozloučil jsem se s panem Björnem Waldegardem. Za pomoci diktafonu a hlavně milé paní tlumočnice, bez níž by rozhovor vznikal jen těžko a které mnohokrát děkuji za pomoc, jsem si znovu překontroloval zápisy odpovědí a poděkoval také panu Kotkovi, který mě umožnil strávit takovéto odpoledne. Ještě jsem pořídil pár fotografií při balení tábořiště a odjezdu malé kolony a rozjel jsem se do doporučované restaurace Sluníčko na Bělském náměstí a později do penzionu, kde jsem, ležíc, trávil dobrou večeři a kupu zážitků s očekáváním věcí příštích, které by měl přinést následující den. Sraz máme ráno v devět.