Třiadvacetiletá historie Hnata Racing Teamu

V následujícím textu si můžete přečíst něco z orienťáků a rallye osmdesátých let a začátku devadesátých let z pohledu posádky s Trabantem. Dočtete se, jak se jezdilo v polovině devadesátých let v nejslabší třídě N1 s Favoritem, pár postřehů z trabantcrossu a nástup éry volných, pro někoho amatérských, soutěží. Ke konci narazíte na loňskou sezonu Rallye Cupu a na úplném konci je naznačen výhled do budoucnosti týmu HRT - Hnata Racing Teamu. Ústřední postavou je Jiří Donát, který vypráví zážitky za posledních 23 let ze svého pohledu. Hezké čtení.

Vznik týmu, loga a vše, co tomu předcházelo

Společně s Martinem Šimákem – spolužákem a příležitostným osvětlovačem naší gymnaziální kapely Simplex Epicentrum - jsme se v roce 1978 přihlásili do automotoklubu AMK Reitknechtka na Praze 4 v Michli, který byl základní organizací tehdejšího Svazarmu. Přivedla nás tam posádka, která již asi třetím rokem jezdila orientační soutěže. Jméno prvního z posádky bude možná pro čtenáře historie HRT znalé šokující: Miloslav Říha zvaný Pytlák a Karel Vnouček. Od toho jara jsme za „rajtknechtku“ jezdily dvě posádky, což byla v klubu stárnoucích garážníků a technických kutilů jediná sportovní činnost klubu. Pod vedením sportovního referenta pana Kmocha (majitele nádherného skvostu – Felicie Super 1200 v plném chromu a s koženými sportovními sedadly), který nám byl velice nakloněn, a posléze i předsedy klubu pana plk. Bílka, jsme získali v následujících 12-ti letech různé naturální i finanční prostředky, které nám velice pomohly především později - v technickém rozvoji v období rallye.

Foto: archiv HRT

V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století se v orientačních soutěžích pořád něco dělo. Každý víkend se jela v Čechách alespoň jedna soutěž, prestiží každého klubu tehdy bylo připravit tu svoji „boasku“ a navíc existoval i systém výkonnostních šampionátů pod výše uvedeným Svazarmem. Některé roky jsme jezdili i každých čtrnáct dní či jednou za tři neděle někde po Čechách. Zezačátku jsem řídil já a Martin navigoval a jezdili jsme s mojí Felicií Š450, od druhé sezóny jsme se prohodili a jezdili s jeho tisícovkou. V roce 1982 jsme se probojovali do Mistrovství ČSR a získali II. výkonnostní třídu. Tam byla však situace velice složitá a obtížné itineráře, vydrželi jsme tam pouze jeden rok. S trojkou (třetí výkonnostní jsme jezdili pravidelně až do roku 1985) a jednou jsme jeli i na Slovensko na mezinárodní Slovakia Rallye. V 84. roce jsme se na podzim s Martinem vsadili, že si každý postavíme svého trabanta a od sezóny 1985 vyjedeme do oblastních rallye a poměříme síly. Martin byl lepší řidič, ale já měl zase postaveno dříve a na podzim roku jsem se ženou Uljanou odstartoval do Frýdlantu v Čechách ve třídě A do 750 ccm (Martin až o rok později, kdy jsem byl na vojně).

Tehdy ještě nebyly licence soutěžícího, takže na naší jezdecké licenci byla uvedena organizace AMK Reitknechtka. Tento název nám dával opravdu zabrat, každý když to slyšel poprvé, tak se minimálně třikrát zeptal: „Cože?“, další otázka: „Jak se to píše?“, a poslední otázka: „Co to znamená?“. Nutnost vzniku soutěžního týmu se „smysluplným“ názvem byla nasnadě. V Příbrami mě na výsledovce jedné „boasky“ pojmenovali jako Dohnáta, takže jsem už tehdy získal od kamarádů přezdívku Hnáta. Další důležitou informací v názvu musí být, že se jedná o tým činný v soutěžích, takže Rallye Team. Název byl na světě a jeho vznik se datuje do dubna 1986. I když jsme dále, já i Martin jezdili za Reitknechtku (kde snad kdysi za Marie Terezie rajtovali knechti koně), jejímiž jsme byli členy, alespoň já s Uljanou jsme už nadále veřejně prezentovali, že jedeme za HRT – Hnáta Rallye Team.

Foto: archiv HRT

V rámci technické přípravy na sezónu 1987 bylo, mimo jiné, nutno vyřešit i označení servisu na trati. Tehdy se ještě neorganizovaly servisní zóny. Každý si postavil svůj technický doprovod na trať přejezdu tam, kde ho potřeboval. To znamená, že hlavní mechanik jel v rámci tréninku s námi alespoň jeden okruh a dělal si poznámky, kde a v kolik hodin se má s doprovodným autem postavit. Tehdy mi dělal technický doprovod kamarád Michal Fuchsa se svým žigulem patnáctkou. Přestože jsme se dohodli na tom, kde bude stát, kykoliv mohla nastat situace, že na tom samém místě už někdo od jiné posádky bude, protože bude mít stejný nápad, jako my. Potom se musí náš „doprovoďák“ posunout po trase přejezdu někam dál, ale přitom na vhodné místo, kde to nebude pouze na silnici, ale aby tam byl taky nějaký přilehlý plácek. K tomu když přičtete ještě fakt, že se tehdy dost soutěží jezdilo i v noci, tak vyvstával problém, jak takový servis – který není z výše uvedených důvodů na smluveném místě - rychle (a za tmy) najít. Mobilní telefony se tehdy vyskytovaly pouze v literatuře typu science-fiction, pouze někteří bohatší měli vysílačky typu „dobře tě vidím, ale vůbec tě neslyším“ a ty pravé vysílačky (vojenské), přes které bylo zase slyšet, ty se nedaly - kvůli vysoké hmotnosti - v soutěžním voze převážet. Proto u většiny týmů vznikaly různé doprovoďácké (i reflexní) cedule, které se dávaly na krajnici ve směru jízdy posádky a upozorňovaly na stanoviště doprovodu.

Foto: Irena Študantová

Každá posádka měla svoji specifickou a nezaměnitelnou ceduli a mě napadlo, že aby byla dobře viditelná ve dne i v noci, tak by měla být žlutočerná. Nejlépe žlutý základ a černý znak. Posléze, že by místo znaku mohla být zkratka Hnáta Rallye Teamu. A aby to nebylo tak tuctové, tak kurzívou. Při realizaci svého záměru na laminátové desce rozměru 50 x 50 cm jsem vzápětí zjistil, že se mi tři písmena HRT na desku nevejdou. Pokud bych chtěl, aby se vešly, tak by byly zase příliš nízké. V naprosté nouzi a zoufalství jsem vynalezl (geniální) pomůcku, při které jsem využil pravé nohy písmene H zároveň pro levou nohu písmene R, čímž jsem zkratku ještě více zkrátil a bylo po problému (viz logo – evropské hvězdičky přibyly až v roce 2008). A vzniklo nezaměnitelné a desítky let nás provázející „logo“. Tehdy však bylo toto slovo neznámé a používali jsme název „znak týmu“. Takže první grafické provedení zkratky názvu týmu bylo na této servisní ceduli, která byla do dvou let ještě navíc dovybavena překlápěcí červenou šipkou (ta podávala ještě navíc informaci o umístění servisu napravo či nalevo od silnice). Stále ještě na ní nesedá prach týmového muzea, dodnes je plně funkční a občas jí i používáme – naposled na Švihově v roce 2007, kdy jsme měli servisní stanoviště vedle silnice v obci Třebýcinka.

Foto: Irena Študantová

Období Amarouna - I. díl

Zezačátku to Amaroun nebyl, tento přídomek dostal až po premiéře TV seriálu Návštěvníci, avšak od té doby dostalo jméno každé auto, které mi potom prošlo rukama. Například: tréninkáči Trabanti Egon a později Helmut a hlavně mnohem později – a dodnes jezdící - fialový forman David. Amaroun byl zpočátku celý bílý a až v sezóně 1987 dostal okrovou střechu (po kotrmelci ve Frýdlantu) a okrově a červeně pruhované zadní blatníky. Typicky žlutou zadní haubnu s logem, a tím i správnou sounáležitost s barvami a znakem HRT, dostal až na sklonku následující sezóny. Od té doby by měly mít všechny naše soutěžní vozy správně žlutý zadek, ale dodnes existují výjimky. Po technické stránce byl Trabant v tomto období postupně vylepšován většinou podle dostupné literatury Šlehofer: Opravy a údržba vozů Trabant – sportovní úpravy (červené vydání), avšak patřičného výkonu dosáhl až v zimě na přelomu roku 88 a 89, kdy mi za rozhodující pomoci mého strýce ing. Jiřího Donáta, CSc. v Motorletu Jinonice upravili válce na tříkanál, hlavy na kompresi 10,5 a spočítali setrvačník.

V týmu jsme byli stále pouze jedna posádka (od sezóny 1988 na spolujezdeckém sedadle seděla Eliška Dousková) a doprovod nám stále jezdil Michal Fuchsa, vždy s nějakým kamarádem, který měl zrovna čas.

Foto: archiv HRT

Období Amarouna - II. díl

Přes zimu Trabant prodělal velkou repasi, dostal nové poloosy s tripoidy a k tomu loňské osvědčené warťácké brzdy, novou geometrii předku i zadku, zadní chlazené bubny, přezbrojený motor (od půlky sezóny i s originálními německými hlavami na kompresi 11 a s jiným časováním přefuků), nový výfuk podle německého Seiferta s rezonátorem podle Podskalského, sací „dvojčata“ s vlnou do klimatizace pro pražské metro a rychlejší převodovku. To auto se neuvěřitelně zrychlilo, přestože se jednalo pořád o původní blok motoru po tom pánovi, od kterého jsem auto v roce 1984 koupil.

Foto: Honza Šnábl

V týmu jsme v té době byli čtyři: Přemysl Hájek – spolujezdec, Eliška Dousková – doprovoďák, dalo by se v současnosti říci, že měla na starosti catering, Michal Fuchsa – mechanik a já. V devadesátém prvním zaskakoval za Michala bratr Přemka Oldřich Hájek, pozdější můj spolujezdec ve VP.

Přemek byl technik. Nejenom, že byl schopen mnoho věcí samostatně na autě udělat, mnoho věcí opravit, byl však schopen i poradit se stopou v místech, kde jsem nevěděl co s tratí. Byl schopen i navrhnout, jak zjednodušit zápis, abych na soutěži nebyl zbytečně zahlcený informacemi. Trénink pro nás byl opravdu tvůrčí činností. Po ukončení naší činnosti v roce 1991 v Třebíči se týmová aktivita na několik let utlumila.

Video z havárie v Třebíči:

S Favoritem do MČR

Mezidobí mezi roky 1992 a 1995 bylo vyplněno mým podnikáním, všechny peníze, co jsem měl a co jsem si vypůjčil, šly do autopůjčovny, takže na něco kolem nebyl ani čas, ani prostředky. Zezačátku to vypadalo, že HRT tím rokem, kdy na klučovské kamenné zíďce v rámci Rallye Třebíč ukončil svou soutěžní činnost Amaroun (hrdinně, tak jako legendární Šemík, ještě z posledních sil nás dovezl na třetí stupeň bedny v A do 750 ccm), také skončí.

Již v roce 1995 však vše už vypadalo mnohem lépe, dařilo se mi splácet své závazky a i nějaké peníze zbyly, a tak jsem v létě zakoupil na pražské Libuši v autobazaru hnědého Favorita a s novým spolujezdcem Markem Bedřichem jsme v roce 1996 vstoupili do Mistrovství ČR.

Foto: archiv HRT

V následujících třech sezónách nás bylo v týmu prakticky pořád stejně: Marek – spolujezdec, Michal a jeho žena Jitka a já. V té době jsme hojně používali jako tréninkáče červeného pick-upa (často i s přepravkou jablek, které jsme před erzetami rozdávali ostatním trénujícím), který posléze - v době soutěže - fungoval jako doprovodné vozidlo. První Příbram v roce 1996 jsme jeli s Markem úplně bez technického doprovodu. Michal nemohl, měl nějaký kšeft. Tréninkový favorit naložený až po střechu gumami a kanystry stál kousek od startu na malém parkovišti. Vždycky, když jsme jeli kolem, tak jsme se tam zastavili, sami si dolili benzín, popř. přezuli, umyli si ruce vodou z kanystru, najedli se housek se salámem a zase vyrazili dál. Michal v té době podnikal jako odtahovka a nikdy předem nevěděl, jestli s námi pojede. Ne vždy byla sestava servisu úplně ideální, pokud nemohl Michal, tak zaskočil můj otec (Rallye Sever 1997), nebo syn Filip s čerstvým řidičákem (Rallye Příbram 1998) – tam byl ještě navíc Marek nemocný a jako spolujezdec se mnou jel Přemek a Filipovi se servisem pomáhala žena Přemka Jana.

Foto: Irena Študantová

K té Rallye Sever se váže zajímavá událost, která dokládá, co dokáže stres a časový pres: Přiletěli jsme do servisu, kde čekal můj otec v tréninkovém autě a v klidu si četl noviny (mechanici z jiných týmů většinou využívali volného času ke sledování svých posádek – takže taky proto měli i trochu přehled, kdy jim ta jejich posádka přijede). Měli jsme trochu naspěch, protože se muselo povinně přezouvat do přeskupení na éčkové gumy a bylo potřeba dolít benzín. Vyskočil jsem z auta a povídám Markovi: „Dolejte rychle s otcem benzín, já to zatím přezuju.“ Popadnu hever, hodím ho pod auto, povolím si kola a heveruju a sundavám kola a říkám si tak pro sebe: „Ty jsou tam ale potichu, ty dva, nato že jsou na druhé straně auta…“, vykouknu přes střechu a oni nikde. Nechal jsem to stát na heveru a běžím kolem auta, čas letí jak splašený, už máme asi jen pět minut a sundanou jenom levou stranu… …a najednou je vidím, perou benzín do nádrže - ale omylem do tréninkáče… To jsme se společně nachechtali, ale až po soutěži.

Marek byl jako spolujezdec docela pohodář, občas tedy trochu nervák (poznal jsem to podle funění), ale přiměřeně situaci. Především byl velice precizní, všechno mu muselo klapat, hlídal čas, porovnával mi kilometry a zbývající čas do časovky, měřil čas na rychlostce a maloval si velice pečlivě a přesně rozpis. Při okruhových zkouškách viditelně počítal na prstech počty okruhů a hlásil mi poslední okruh zvlášť výrazným způsobem. Díky tomu, že jsme nikdy neměli měřáky, tak jsme si zavedli upřesňování a dopisování orientačních bodů přímo do itineráře od pořadatele. Díky tomu jsme nikdy na přejezdu – ani na těch nejsložitějších tratích s přelistováváním itineráře – nezabloudili.

Foto: Irena Študantová

Přelom tisíciletí s Trabantcrossem

Nejdříve jsem tu disciplínu zkoušel sám. Můžu vám říci, že pokud jste zvyklí na soutěži bojovat sám se sebou, s autem, okolními podmínkami a časem, tak tady se pohybujete uprostřed všudypřítomného bláta, které vám padá na čelní sklo v množství několika kýblů za minutu, nebo naopak neproniknutelného prachu, kdy jedete sedmdesátkou při viditelnosti 15 centimetrů před přední nárazník, uprostřed stáda ostatních zběsilých splašenců, kteří do vás zleva zprava zezadu zepředu neustále tlučou a několikrát za rozjížďku vás roztočí nebo vystrčí do svodidel. Rallye je oproti této bitevní vřavě důstojná královna sportu. Na trabantcrossu vylezete - z očesaného Trabanta bez blatníků, které tam ještě před pár minutami byly - jako prase, které se půl roku nemylo. Mnoho z účastníků trabantcrossu už samo o sobě k tomuto sportu přistupuje s vůlí zlikvidovat co nejvíce aut kolem sebe. A občas snad i sama sebe. Závodění za těchto podmínek se mi nakonec natolik znechutilo, že jsem tuto disciplínu po aktivní stránce opustil a do žlutého Trabanta (s nepřehlédnutelným křídlem na konci střechy a výfukem nad střechu) posadil svého syna Filipa, aby se trochu svezl a otrkal, když už dělá tu autoškolu v tom pražském provozu, třeba se mu to bude někdy hodit…

Foto: archiv HRT

Vedl si v závodech statečně, mezi nejlepšími výsledky bylo 7. a 4. místo vždy v Poříčí nad Sázavou (přestože se mu ta trať nelíbila, tak mu nejvíc seděla), avšak nejlepší kaskadérské kousky pro diváky však předváděl v Sedlčanské kotlině, kde také poslední sezónu předvedl, jak sám uvádí: „čtverné salto s třemi vruty jako inspirace pro Aleše Valentu“ odpíchnuté od svodidel a od toho, co ho do těch svodidel zavřel. Posbírali jsme si autíčko do ruksáčku a opustili jsme trabantcross po anglicku. Obecně jsme však tyto sezóny absolvovali s logem HRT a s upraveným názvem týmu na Hnáta Racing Team.

Foto: archiv HRT

V té době byla členská základna týmu nejtenčí a čítala pouze 3 lidi: Marka Bedřicha – doprovod, Filipa Donáta jako jezdce a mne jako mechanika. Michal Fuchsa jezdil se svým monstrem (na fotografii stojí vedle našeho auta).

Návrat do rallye - volné soutěže

Po roce 2000 jsem zcivilnil Favorita a nastalo další hluché období. Na oficiální soutěže pod federací nebyla ani konkurenceschopná technika, ani dostatečné volné prostředky. Když jsme se někdy v roce 2002 dozvěděli s Markem, že na Vysočině existuje pořadatel soutěží, které jsou určeny pro běžné motoristy, že stačí splnit základní předpoklady bezpečnosti (rám v autě, hasičák a přilby), rozhodli jsme se, že to zase po letech zkusíme a že se zase po letech trochu svezeme. Nabouchal jsem do auta alespoň zadní kozu (základní rám: oblouk a dvě vzpěry), vzali jsme si přilby a svačinu a vyrazili do Havlíčkova Brodu. V přihlášce v kolonce „tým“ se opět skvělo označení: Hnata Racing Team. Již ve zkrácené – eSeMeSkové - formě, bez čárky nad „a“.

Konec v Hořovicích 2005, foto: archiv HRT

Je faktem, že v této novodobé historii došlo k největšímu rozvoji našeho týmu. Co do počtu členů, materiálního zázemí a zabezpečení, plánů, vizí a veřejné publikace naší činnosti. Od roku 2003 začal jezdit za tým Trabant 601 WRC 6V, od sezóny 2006 přibyla Škoda 1000 MB VPRC (zkratka Volný Pohár Rallye Car) s posádkou Petr Stibor – Jana Lindová, od sezóny 2008 odstartoval do pravidelnosti tmavě červený Moskvič 412 AZLK s posádkou Emil Makal – Stanislav Vlk. V té samé sezóně k nám přistoupil také prozatím nejmladší člen Jarda „Džarda“ Kubata mladší se Suzuki Swiftem a hostuje zde i jeho otec Jarda Kubata starší s Mitsubishi Lancerem. Stabilizovala se i sestava spolujezdců a mechaniků. V Trabantu začal jezdit můj dávný kamarád ještě z Reitknechtky, Míla Říha.

Vedoucím servisu se stala Mirka Sýkorová, od roku 2007 máme také mechanika Honzu Kapka, od sezóny 2008 nás doprovází vedoucí přes elektroinstalace soutěžních aut a dokumentarista, můj bratr Aleš. Ve výčtu nemohu zapomenout ani na naše externí spolupracovníky, kteří nám, podle svých časových možností vypomáhají přímo na jednotlivých podnicích s organizací technického zázemí, zabezpečení posádek, jako zaskakující spolujezdci či s přípravou techniky: Marínu Dvořákovou (skvělé koláče, práce v servisu), Soňu Hruškovou (záskok za spolujezdce, práce v servisu), Oldu Hájka (záskok za spolujezdce, příprava dvoutaktní techniky), hlídací psi Šibinu a Alvičku a nakonec - ne zrovna všemi v týmu oblíbenou - kočku Micinu. Pořádáme každoročně své vlastní týmové Vánoce a již dvakrát po sobě i zimní soustředění.

Foto: Irena Študantová

Pro sezónu 2009 dochází k vystřídání na postu spolujezdce ve VPRC (Janu Lindovou nahradí Dan Zmijarov), k vystřídání zřejmě dojde během roku i v Moskviči.

Ve vybavení servisu jsme za poslední tři roky taky velice postoupili. Máme tři stany, cateringový vůz (Avie Furgon), zapůjčený tahač VW Transporter, dva lehké přepravníky, CO agregát, elektrickou trafosvářečku a zapůjčené vysílačky a trafostanici. Máme jednotný kontejnerový systém přepravy a evidence náhradních dílů a materiálu pro servisní stanoviště a jednotné palivo pro soutěžní vozy. V letošním roce servis dovybavíme rázovými utahovačkami kol.

Catering a týmová diskuze v podobě Petra "Balů" Stibora a Jiřího "Hnáty" Donáta

Sezóna Rallye Cupu 2008

Na sklonku roku 2007 jsme jako tým stáli před rozhodnutím mezi Volným pohárem a nově vznikajícím Rallye Cupem. Zvažovali jsme jak finanční stránku šampionátů (startovné, vzdálenost, dostupnost), počet započítávaných soutěží, technickou stránku tratí a vypsané třídy. Prakticky jednohlasně jsme se rozhodli pro absolvování Rallye Cupu 2008, protože nám vyhovoval především z hlediska vypsaných tříd, finanční stránky a toho, že tito pořadatelé jsou schopni pokaždé přijít s nějakou novinkou, novou tratí, či novým nápadem.

V této premiérové sezóně jsme jako tým jistě uspěli. Na třetích místech v závěrečné klasifikaci se nám v H1 umístil Trabant a v pravidelnosti P5 Moskvič. Mitsubishi se dvakrát umístilo na bednových postech (Pardubice, Kramolín). Ale i mimo RC existují hmatatelné výsledky: VPRC již vyrostlo ze svých dětských nemocí a přidalo hezké 4. místo v Erzetce Koněprusy, Džarda stále vede ve své třídě Junior v Amater Rallye.

Foto: Irena Študantová

Současné složení týmu

Jiří Donát (Hnáta) – vedoucí týmu, strategie vývoje týmu nejenom po stránce technické, jezdec
Petr Stibor (Balů) – vedoucí technického vývoje, materiálový vedoucí, technologie zpracování materiálů, zástupce vedoucího, jezdec
Emil Makal (Pinďa) – tiskový mluvčí, režisér a střihač dokumentů o týmu, dokumentarista, vedoucí přepravy, muzikant, jezdec
Jaroslav Kubata ml. (Džarda) – jezdec
Jaroslav Kubata st. (Jarda) - jezdec
Miloslav Říha (Pytlák) – vedoucí stavby servisu, hlavní koordinátor tréninku, odborník na vaření vajíček natvrdo, spolujezdec
Jana Lindová (Teta Lin) – bývalý spolujezdec, vedoucí cateringu, hlavní kostymérka
Dan Zmijarov (Dandy) – spolujezdec, komunikační technika
Stanislav Vlk (Standa) – spolujezdec
Miroslava Sýkorová (Sýkorka) – vedoucí servisu, šéfmechanik
Jan Kapek ( Dejmal ) – mechanik a příležitostný spolujezdec
Aleš Donát (Dr. House) – hlavní inženýr přes elektroinstalace soutěžních vozů, dokumentarista, technik pro on-board záznamy, elektromechanik

Externí spolupracovníci:
Oldřich Hájek (Olda) – specialista na dvoutaktní technologie, 2T hlavní inženýr
Soňa Hrušková – příležitostný spolujezdec, ledový špión
Marína Dvořáková (Pivoňka) – catering, vedoucí železniční přepravy

Najdi 7 rozdílů :-)

Složení posádek

Jiří Donát – Miloslav Říha (Trabant 601 WRC 6V)
Petr Stibor – Dan Zmijarov (Škoda 1000 MB VPRC)
Emil Makal – Standa Vlk (Moskvič 412 AZLK)
Džarda Kubata – Luděk Švihálek (Suzuki Swift GTi)
Jarda Kubata – Vratislav Kudrnáč (Mitsubishi Lancer)

Výhled do blízké i daleké budoucnosti

Plán jednotlivých posádek na letošní rok ještě není finálně hotov. Co však víme jistě, je to, že se jako tým zúčastníme celého šampionátu RC 2009, ve kterém chceme opět bodovat. Navíc posádka Jarda Kubata st. – Luděk Švihálek odjede pět soutěží v rámci Mistrovství Rakouska s vozem Nissan Almera (první podnik byla Jänner Rallye), minimálně dvě posádky se zúčastní vybraných soutěží Amater rallye (především Džarda, který v současné době vede svoji třídu – a máme zájem, aby si vedení udržel) nebo Volného poháru.

Foto: Honza Šnábl

Proč zrovna rakouské mistrovství?
Je to o přístupu k soutěžícím, o tom, co dokáže pořadatel za startovné (které je v případě cizích posádek nižší) startujícím nabídnout po stránce zázemí a tratí. Nezapomínají na ty, kteří se do HANSu nevejdou, tento systém je zde pouze doporučen.

Ale zpět k předcházejícímu tématu…

V letošním roce v důsledku všeobecných finančních problémů nepočítáme s výrazným růstem našich aktivit, úspěchem pro nás bude udržet průměrnou účast vozů v šampionátu RC09 na čísle 4 až 5 a umístit se co nejlépe v celkovém pořadí a v pořadí tříd oproti loňsku poskočit o nějaký ten stupínek dopředu. Chceme toho docílit zvýšením profesionality všech členů týmu a zvýšením rychlosti a spolehlivosti techniky. Stabilní a zároveň dlouhodobě udržitelný vývoj závodní techniky, nám dává nejenom předpoklady, ale i záruky pro zlepšení našich výsledků. Je třeba zmobilizovat síly a využít skrytých rezerv v každém z nás ku prospěchu týmu, jeho výsledků a jména. Odhodlání a pracovní nasazení jednotlivých členů týmu je nám zárukou, že naše sportovní cíle můžeme přiměřeně navyšovat.

Úspěchy týmu HRT

Letos v dubnu oslavíme již 23. výročí vzniku Hnata Racing Teamu, nezbývá než si přát ještě alespoň jednou 23 let úspěšné činnosti v oblasti motoristického sportu. Současný masivní rozvoj technického zázemí nám dává předpoklad pro kvalitní výsledky již v blízké budoucnosti.

Na závěr MMAARTIN a ostatní z RFK připravili video o Hnata Racing Teamu. Ke stažení zde:

Rally Fans Katovice video - 23 let Hnata Racing teamu (45 MB)