Doteky minulosti - díl 1.

Pokládám toto povídání za první díl jakéhosi seriálu o mých zážitcích z návštěv různých motoristických podniků, ale i míst, motorismu zaslíbených. Některé z nich mám uloženy ve svojí brožované paměti, jiné v plánu. Většina z nich se bude týkat automobilových soutěží, ale slibuji Vám i několik výjimek. Věřím, že Vás zaujmou stejně, jako svět rallye. Chystám se navštívit například jedno utajené alpinkové království. Ne, nelekejte se. S Přemkem Podlahou a skalničkami nemá nic společného. Je cítit benzínem.

Dnes bych Vám ale povyprávěl o jednom zážitku sice platonickém, leč nesmazatelném. Nemám rád komunisty, protože oni to mají na svědomí. Připravili mě i Vás kromě stovek věcí i o to, že jsme nemohli vidět vozy skupiny B na vlastní oči v akci.

První možnost shlédnout jeden z nich, a to výtvor okultistů z Ingolstadtské alchymisticko – rallyeové laboratoře aspoň na několik okamžiků tak přišla někdy v roce 1986, nebo možná o něco později. Už si to datum přesně nepamatuji a myslím, že na něm ani nezáleží. To firma HB přivezla tenkrát v rámci reklamní kampaně do naší, socialismem a jeho představiteli zkoušené vlasti, kamion cigaretových krabiček a pro zviditelnění přibrala k té tabákové pyramidě jedno Audi Quattro S 1, na jehož provozu se v nedávné minulosti podílela nemalými prostředky. Jako jeho obsluhu přibalila návdavkem Waltera Rohrla a na divadlo velkého formátu tak bylo zaděláno.

Cigarety, Walter i vůz se prezentovali v hotelu Intercontinental. Jak taková věc funguje při praktickém využití pak bylo umožněno shlédnout několika vyvoleným okolo poledne na plochodrážním stadionu Rudé hvězdy v Praze Na Markétě. Z kamiónu vytlačili v prostorách za pokladnami bíložlutou bestii, která se po otočení červené páčky hladově rozeřvala a po doplnění paliva pak spokojeně předla, očekávaje věci příští.

Informace o téhle akci se ke mně dostala docela náhodou, ale také pět minut po dvanácté. Protože vedoucí mého podniku měl pochopení spíš pro chod Závodního výboru než pro "béčkové" auto řízené mistrem světa a ke všemu ze Západního Německa, trvalo moje apelování o předčasné opuštění pracoviště u něho dost dlouho. Nakonec jsem ho uprosil, skočil do Škody 100 a vytvořil světový rekord v jízdě na čas mezi Dejvicemi a Petřinami. Ani ten ale nestačil. Vstup do areálu byl střežen nekompromisními hlídači a přes plot jsem zahlédl jen zavřený kamion HB.

Pocity, které mě opanovaly neumím popsat, ale jistě si je umíte představit. Postával jsem před stadionem, živen bláhovou nadějí co kdyby…, dokud kamion neodjel. Walter už byl tou dobou dávno pryč. Poslechl jsem si útržky vět těch šťastlivců, kteří byli na inkriminovaném místě dřív, než já. Potom jsem stovku otočil na ulici Pionýrů a pomalu se šinul k domovu. Večer jsem v relaci Branky, body, vteřiny viděl ve zhruba dvacetivteřinové reportáži (televizní ani jiné šoty tenkrát neexistovaly), o co jsem přišel. Pan Röhrl usedl za volant, utáhl si pasy a bestii zarazil ostruhy do slabin. Na cestičkách za hlavní tribunou postavil Quattro na zadní, předvedl jízdu bokem na obě strany a nakonec si oba aktéři vesele poskočili na jedné z terénních vln. Potom hlasatelka oznámila, co nám ředitel ČST pan Zelenka a jeho tým připravili na dnešní večer a já ještě chvíli koukal na černobílou obrazovku, než jsem pochopil, že už je definitivní konec.

To bylo moje první hmatatelné a na dlouhé roky poslední setkání s veličinami, jakými vůz i řidič v té době byli a zůstali jimi alespoň pro mne až do dnes.

Tak tedy vypadalo moje setkání první. Doufám, že Vás příliš nenudilo a nad dalším povídáním brzy nashledanou.