Rozhovor s Martinem a Josefem Semerádem

Martin Semerád je jedním z juniorů, kteří letos mohou bojovat v nově vypsaném poháru mládeže. Tímto dostávají jedinečnou možnost mladí soutěžáci, kteří ještě nedovršili věk 18 let, což byla do tohoto roku minimální hranice pro věk soutěžního jezdce. Konečně i v rally mají mladí možnost získávat zkušenosti a najíždět ostré kilometry ještě před dovršením plnoletosti. Jaké jsou pocity mladého soutěžáka, co všechno juniorské závodění čítá, a na mnoho dalšího jsme se ptali Martina Semeráda.

Martine kudy vedla tvoje cesta do soutěžního auta? Máš už nějaké zkušenosti za volantem?

Poprvé jsem seděl za volantem někdy ve třech letech, kdy mě táta posadil do dětské Havel Buggy. S tou jsem se proháněl po zahradě. Dva roky zpět jsem jel několik závodů erzetka cupu s rodinnou Felicií N1, kde mi spolujezdce dělal táta a byly to docela nervy. Loni jsem se poprvé svezl již s naším novým VW Polo N1 spolu s Bohoušem Ceplechou, ale to napoprvé nedopadlo dobře a dali jsme ránu.

Vím o tobě, že se občas objevuješ i v závodech na okruzích. Jak se ti toto závodění líbí a myslíš si, že je to dobrá průprava?

Donedávna to byla skoro jediná možnost, jak se rychle svézt v závodním autě bez řidičského průkazu. Odjel jsem pár závodů v týmu pana Charouze společně s Petrem Charouzem a mladým Tondou Blažkem. Jeli jsme ze začátku se slabší ex-cupovou Fiestou, což není moc silné auto, ale na začátek to úplně stačí a každý ostrý kilometr byl dobrý. Na okruzích panuje dost profesionální přístup. Tým má velmi dobré zázemí a já jsem rád, že s nimi mohu závodit. Naposledy jsem jel letos tříhodinovku v brně, kdy se na startu sjedou závodní auta všech kategorií od Fiatů Seicento až po speciály DTM. Na trati pak panuje trochu chaos a my pomalejší musíme neustále sledovat zpětná zrcátka, abychom nevadili ve stopě rychlým autům. Po závodě mě pochválil Honza Kopecký, který startoval s Audi DTM, že jsme jim uhýbali příkladně.

Nyní máš za sebou první skutečnou soutěž rally zařazenou do Mistrovství republiky. Jak se ti v Lužických horách jelo?

Rally Lužické hory se mi moc líbilo. Je to něco úplně jiného než co se zažije na okruhu a v soutěžáckém začátku je to dobrá průprava. Závod sám o sobě byl dost náročný, protože se jelo hodně na vodě, ale to k rally patří. Snažil jsem se s autem seznamovat a zkoušet jeho možnosti, protože na nějaké velké testování není čas. Postupně jsem se snažil zrychlovat, ale jen tak, abych autu neublížil, protože letos jde jen a jen o sbírání zkušeností a učení se. Velmi mi v tom pomáhá Bohouš Ceplecha, který poradí kde se dá jet víc, nebo kde by to naopak chtělo trochu zvolnit.

Zmínil jsi Bohouše Ceplechu. Je to už ostřílený spolujezdec, jak vám funguje spolupráce v autě?

V poháru mládeže musíme mít vedle sebe spolujezdce, který má mezinárodní licenci, protože se za rychlostí zkouškou musíme vyměnit za volantem. I kdyby to tak nebylo, tak bych ale stejně chtěl začínat vedle nějakého zkušeného mitfáry. S Bohoušem nám to funguje dobře a v autě je dobrá atmosféra. Po erzetě si říkáme jaké to bylo, kde to chce přidat a kde už to bylo moc. Kdybych vedle sebe teď neměl Bohouše, který mě dokázal na vodě brzdit, tak jsme si asi někde ustlali. V jednu chvíli jsem si říkal, že už to vím sám líp, a že pojedu na vodě rychleji, ale pak přišla krize, která nakonec skončila jen výletem ven, při kterém se nic nestalo. Musím prostě Bohouše víc poslouchat.

Tvůj táta je známý tím, že používá trochu zvláštní rozpis. Převzal jsi jeho styl, nebo máš rozpis jiný?

Ano, táta má jednu zatáčku napsanou třeba i pěti číslicemi, protože si ji pak dovede celou promítnout v hlavě, a pak dopředu vidí jak vypadá. Na mě je to zatím moc složité a zatáčky si píšu jedním, nebo dvěma čísly. Naše auto taky jede o dost pomaleji, tak zatím není třeba. Celkově je náš rozpis jednodušší, nepíšu si třeba některé horizonty, které v tomhle autě ani nepoznám. Celkově ale náš rozpis vychází z toho tátova.

Jak ve vašem případě probíhají seznamovací jízdy, když nemůžeš být za volantem ty?

Jedeme v autě tři. Táta řídí, Bohouš sedí vepředu a píše, a já sedím vzadu. Druhý a třetí průjezd už jsem vepředu a kontrolujeme rozpis. Dnes jsem udělal řidičák na auto, které se může řídit již od sedmnácti let, takže možná už další závod bych mohl odtrénovat za volantem.

Je to nějaký problém se za cílem RZ přesadit? Nevznikají vám tím nějaké časové ztráty?

Ne, problém v tom není. Času jsme na to zatím vždy měli dost a Bohouš řídí dobře :-)

Představ trochu svoje soutěžní auto...

Tak závodíme s VW Polo ve skupině N1. Je to čtrnáctistovka, měla by mít něco kolem 110 koní a váha je kolem jedné tuny. Auto pochází od pana Kulhana a kdysi jej snad nastavoval i Roman Kresta. O auto se stará stejný tým mechaniků, jako o naši týmovou „evo devítku“, takže se na ně můžu vždy úplně spolehnout a auto je pořád v perfektním stavu. Chtěl bych za to našim mechanikům hodně poděkovat.

Sleduješ rally i jako fanoušek? Jak to vidíš letos v mistrovství světa a u nás?

V domácím mistrovství je škoda, že nejede víc závodů Roman Kresta, který je tady asi nejlepší. Hodně ho může pozlobit Vašek Pech. V mistrovství světa samozřejmě obdivuji Loeba, který jede dost hlavou, i když i on může udělat chybu, jako třeba na Sardinii. Někteří sice říkají, že jede „hyenu“, ale to je nesmysl. Mě jsou trochu srdečně blíž borci jako Colin McRae, Galli, nebo Valda, kteří jedou na krev a buď je to bedna a nebo nic.

Jaké máš v rally cíle? Kam bys to chtěl dotáhnout?

Teď je ještě hodně brzy na to dávat si nějaké cíle. Tento rok je jasné sbírání zkušeností a učení se. Pak se uvidí.

Teď pár bleskových otázek ze soukromí... Studuješ?

Ano, studuji gymnázium.

Nejoblíbenější jídlo?

Kuřecí řízek.

Sportuješ?

Hrál jsem fotbal, lyžuji.

Máš holku?

smích... Ne.

Současně jsme se na pár otázek zeptali i Martinova táty, rallysprintového mistra, Pepy Semeráda.

Pepo, Martin teď začal závodit. Jsi rád, nebo se o něj spíš bojíš?

Jsem hrozně rád a hrozně se bojím... smích. Ten pohár mládeže jsem od začátku prosazoval a nakonec se nám to povedlo. Kluci můžou nasbírat zkušenosti, které nikde jinde nemají šanci získat. Zaznívají sice i taková slova, jako že jsme blázni, že dáváme svoje děti závodit, a že to je „povoláním syn“, ale to je blbost. Já jezdím rally dlouho, Martin je v tom odmala, tak je normální, že když mám příležitost ho v tom podpořit a on sám má zájem, tak ho v tom podpořím. Každý by to udělal stejně. Můžu říct, že na Martina to má vliv i co se učení týče, protože na začátku roku jsme měli velké problémy ve škole, což hrozilo tím, že nebude moci závodit, když se nezlepší. Teď se mu možná i díky tomu, podařilo zlepšit si známky o několik stupňů, tak ho to asi opravdu baví.

Jaké to je být jako divák na rally a k tomu ještě sledovat svého syna, jak mu to jde?

Já jsem nikdy na rally moc jako divák nejezdil, a teď třeba na Lužických horách jsem po hodně dlouhé době sledoval celé startovní pole a byl jsem hodně překvapen jak se jede. Jak pozitivně, tak i negativně. Hlavně jsem se samozřejmě soustředil na výkon Martina, a tam kde jsme ho viděli, tam se nám to líbilo.

Jak to vypadá s tvým závoděním? Začátek sezóny jste si dost zkomplikovali...

Zkomplikovali jsme si sezonu celou, a to dost. Každá rána něco stojí a tyhle rány nás stály hodně prostředků. Naše auto už by mělo být postupně znovu opravené a znovu skoro celé nové. Nejvíc mě mrzelo, že jsme vždy rozbili nové auto, po repasích. Za čtrnáct dní se chystáme na Bohemku, tak už se s Bohoušem těšíme. Trochu máme obavy z těch dlouhých, prý až 40 km dlouhých vložek, ale budou stejně dlouhé pro všechny, tak se s tím nějak popasujeme.

Myslíš, že se někdy v budoucnu stane, že pojedete s Martinem závod proti sobě?

O tom teď nepřemýšlím. Snažím se Martinovi usnadnit ten vstup do rally, a když mu to půjde, tak ho v tom budu dál podporovat. Někdy si i říkám, že už se možná víc těším na to, až budu Martinovi dělat manažera, než na vlastní závodění.