Vzhůru do Austrálie - V. díl

První díl „Vzhůru do Austrálie“ si můžete přečíst zde.
Druhý díl „Vzhůru do Austrálie“ si můžete přečíst zde.
Třetí díl „Vzhůru do Austrálie“ si můžete přečíst zde.
Čtvrtý díl „Vzhůru do Austrálie“ si můžete přečíst zde.

V pondělí ráno v klidu vyrážíme na dálkový autobus. Ne, nespletl jsem, v Austrálii jsou totiž letadla takové dálkové autobusy. Při odbavení vás prakticky nekontrolují a jediné, co je zajímá, je, zda nevezete nějaké jídlo, které by infikovalo zbývající části tohoto světadílu. Dokonce po vás ani nikde nechtějí pas a pokud máte platnou letenku, tak se klidně můžete jmenovat Usáma Bin Ládin a je to všem jedno. Nasedli jsme tedy do letadla a vydali se do Darwinu. Normálně bych asi vlastní let opominul, ale teď bohužel nemůžu. Vše začalo tím, že Zdeňkovi hned po vzletu letuška odebrala láhev whiskey s colou a musel si od ní vyslechnout protialkoholické kázání. Nic naplat že tento 340 ml nápoj má pouze 6% alkoholu, stevardka byla neúprosná. Poté nám přinesli snídani, která byla silně racionální. Mléko, musli a jogurt. Vše pochopitelně s minimem tuku. Ještě, že jsme měli sušenky, které nám zbylí spolucestující nepokrytě záviděli. Ale hlavně jsme zažili i pár minut strachu, kdy turbolence před přistáním třásly naším letadlem takovým způsobem, že jsme si všichni mysleli, že za chvilku spadneme. Naštěstí vše dobře dopadlo a v odpoledních hodinách nás přivítalo letiště v Darwinu rozpálené na 34 stupňů celsia. Těsně po přistání jsem si uvědomil, že v Perthu v hotelu zůstali moje oboje rifle. Naštěstí nám je po telefonu nezapřeli a přislíbili jejich poslání do Sydney k Danovi, kde bych si je měl v pátek odpoledne vyzvednout. U Budgetu jsme si převzali 3 shodné Nissany X-Trail, dle vydávajícího personálu zcela bez vad. Po hodině, kdy jsme sepsali všechny šrámy a poškození na údajně zánovních vozech, jsme konečně vyjeli. V té chvíli mi došlo, proč jsou všechny půjčovny na severu tak drahé...

Bungalovy s nezbytnou klimatizací

Před setměním jsme přejeli do parku Lidchfield, kde jsme po chvíli hledání nalezli poměrně slušné ubytování v klimatizovaných bungalovech. Proč klimatizaci? Cestou se nám teplota vystoupala na 40 stupňů a jak jsme zjistili následující den, zdaleka to nebyl největší hic, jaký jsme zde měli zažít. Bungalovy provozovali 2 manželé, kteří se sem před dvěma lety přesunuli z Německa, a tak jsem si konečně mohl večer s někým promluvit o životu v Austrálii. Mé znalosti němčiny jsou totiž několikanásobně lepší než angličtina. Po večeři jsme se ještě s trochou strachu vydali vykoupat do místního bazénu, ale naštěstí se v něm už nechladila žádná jiná havět, takže jsme všichni přežili. Ono to tam totiž po setmění vypadalo všelijak. V trávě stále něco šustělo a nějak jsme si nebyli jisti, zda se jedná pouze o jedovaté žáby, nebo zda jsou zde i nějací hadi a ještěrky. Manželé nám pak, před tím než šli na kutě, prozradili, že mají místního horka plné zuby a že už by se rádi příští rok vrátili domů. Tedy, zdálo se mi že chtějí jet tak napůl – žena by jela moc ráda, ale mužovi se z Austrálie evidentně moc nechce. Pochopitelně zavírali dle místního zvyku těsně po osmé hodině večerní. My jsme pak ještě chvíli povídali, ale jelikož jsme si nastavili budíky na čtvrtou hodinu ranní, abychom mohli vyfotit východ slunce nad nedalekým termitištěm, brzy jsme je následovali.

X-Trail expedice

Ráno jsme dorazili na místo včas, ale bohužel východ slunce byl natolik nezajímavý, že jsme odjeli zklamáni bez kloudné fotky a radši jsme vydali dál do útrob parku. Po chvíli jízdy jsme nalezli odbočku pouze pro 4WD automobily do LOST CITY. Cesta to byla velice zajímavá a bez pohonu 4x4 bychom neujeli víc než 100 metrů. Po cca 1 km jsem přehlédl kamen, padla rána a jak jsem následně zjistil, odnesl do levý přední disk, který byl řádně naražený. Naštěstí neutíkal, tak jsme to dál neřešili. Poklici si už asi někde vystavili klokani jako trofej. Po 30-ti minutách jízdy jsme narazili na vyschlou řeku, kde jsme všichni zastavili a vyrazili hledat všelijakou tu havěť, co žije v mokřištích. Povedlo se nám najít pár ještěrek a vážek, ale krokodýli jsme bohužel stále nepotkali.

Ještěrka nám pěkně zapózovala

Po hodince jsme si všimli, že se nám s autem ztratil Dan Vrubel. Nějak na nás v zápalu boje zapomněl a sám se vydal dopředu. Naštěstí jsme ho našli, ale po pás ve vodě, snažícího se vytáhnout jeho X-Trail z brodu, který zde byl zaklíněný za podvozek. S naší pomocí ho během chvíle vyprostil a vydali jsme se radši zpět, jelikož na půl metru vody asi nebyly naše Nissany uzpůsobeny. Stejně jsme si ale dali u brodu přestávku. Ti odvážnější se vykoupali v tůňce uprostřed džungle a my srabíci jsme se opět pustili do focení. Ale popravdě, koupel jsem jim moc záviděl. Teploměr v autě nám totiž v tu chvíli ukazoval 50 stupňů. Nevím, jak byl přesný, ale takové vedro jsem ještě nezažil a všichni jsme z něj byli totálně vyřízeni. Jak jsme následně spočítali, pohybovali jsme se maximálně 1000 km pod rovníkem a to asi nebude pro středoevropana to pravé místo k žití.

Dan chladící se v džungli

Po návratu na hlavní cestu byl plán jasný. Najít nějaké místo s možností koupání. Našli jsme jej u Wanga Falls, kde bylo velice pěkné jezírko s příjemnou vodou. Sice u něj bylo upozornění, že se zde někdy vyskytnou krokodýli, ale bylo zde celkem dost lidí, tak jsme odhodili strach a celé odpoledne strávili v okolí těchto vodopádů. K večeru jsme se vydali směrem na Kakadu park a rozhodli jsme se zkrátit si cestu šotolinovou cestičkou, která, jak se později ukázalo, měřila kolem 80-ti km. Zde jsme se už museli roztrhnout, jelikož 3 auta za sebou kvůli neprostupnému prachu nemohly jet. Asi tak v půlce cesty jsme dojeli Brose, který pobíhal kolem auta a hledal svého dalšího klokana. Tak jako minulý rok ho totiž popostrčil přední částí svého vozu, tentokrát ale naštěstí mohl pokračovat. Klokana jsme nenašli, takže o jeho dalším osudu nedokážu podat zprávu.

Do tohoto brodu jsem si s naším Nissanem netroufnul a radši jsme se otočili

Asi tak 10 km před koncem šotolinky si ale pasažéři vzadu začali stěžovat na nadměrné vibrace. Zastavil jsem a zjistil, že máme defekt na levém zadním kole. Jelikož jsme jeli jako poslední, byla už tma a kolo nebylo ještě úplně prázdné, rozhodli jsme se dojet k hlavní cestě a tam jej vyměnit. Pomalu jsme se tedy šinuli ke konci cesty a vibrace a rázy se stále zvětšovaly. Naštěstí následujícím dvěma autům došlo, že máme asi nějaký problém a vydali se nám naproti. Pak už to šlo všechno rychle. Nastavili jsme druhý Nissan tak, abychom pěkně viděli, vyházeli jsme všechny kufry na zem, vyměnili kolo a pádili dál. Po chvíli jsme se ubytovali v bungalovech parku Mary River Landscape. Jak nás informoval Dan, který ubytování zařizoval, byla paní majitelka hodně bussinesová. To se později potvrdilo, jelikož babka vždy třikrát přepočítávala, kdo všechno jí zaplatil, kolik nás je a pořád se nás ptala, zda jsme již zaplatili to či ono. Bylo to docela nepříjemné. Babka ale měla dědka a ten provozoval adventure výpravy po místní řece. Cíl? Sledování krokodýlů. Rádi jsme se přihlásili do té, co plánoval na následující den.

Radim s Kačkou počítají jak daleko vlastně jsme od rovníku

Večer ve sprše jsem ještě zjistil, že teče pouze vařící voda a tak jsem se opět vydal vykoupat do místního bazénu. Tentokrát to bylo o to nepříjemnější, že zde občas ze stromu spadl nějaký had a všude poskakovaly nevalně vypadající žáby. Navíc měla voda nějakých 35 stupňů a její schopnost osvěžení byla nulová.

Ráno jsme se vydali na snídani, která měla stát 10 AUD. Celkem solidní cena, řekli jsme si, ale až do chvíle, než jsme zjistili, že spočívá v tom, že si musíme vše připravit na základě surovin z poloprázdné ledničky. S díky jsme odmítli. Po chvíli jsme spatřili Aleše, který se nacpával u stolu. Zaklepali jsme si na čelo a opustili jsme ho. Jak jsme poté zjistili, bába ho neuhlídala a on se nasnídal zadarmo. Inu, nemají zde asi moc Čechů...

Pravý nefalšovaný živý krokodýl v přírodě

Poté jsme se s očekáváním vydali na loď a zhlédli v okolí místní řeky několik přírodních krokodýlů, vzácných ptáku a všelijaké jiné havěti, kterou nedokáži ani pojmenovat. V poledne, jsme se bohužel museli rozloučit s ostatními a vrátili jsme se zpět do Darwinu. Cestou nás zastihla průtrž mračen a toto počasí nás už po celou dobu výpravy neopustilo. Do Darwinu jsme dojeli hodně brzy, ale byli jsme rádi, protože všude byly výstražné značky, která cesta bývá často zatopena a přeci jen letadlo nečeká. Darwin jsme si prohlédli během dvou hodin a tak jsme šli radši čekat do klimatizované letištní haly. O půlnoci s námi vzlétlo letadlo, které mířilo na Sydney. Po chvíli jsme všichni usnuli, ale dlouho jsme to nevydrželi. Celo tříhodinovou cestu s námi mlátily neskutečné turbolence a pilot stále něco hlásil. Moc jsme mu nerozuměli, ale to, že má trouble a že obsluhující personál sedí připoután v sedačkách a je nedostupný, nám na klidu nepřidalo. V jednu chvíli nás dokonce strašně začaly bolet uši z důvodu změny tlaku v kabině a letadlo neskutečně hučelo. Nic příjemného a všichni jsme byli rádi, když jsme přistáli v Sydney.

Sydney je největším městem Austrálie

Ve čtvrtek ráno jsme přilétli do největšího města Austrálie. Místo objednané Toyoty od Budget jsme dostali Holden Comodore od Avisu. Nějak si nás půjčovny přehodili. Náš Holden je vlastně Opel Omega s mírně inovovanou karoserií a s americkým motorem o obsahu 3,6 litru. Ve spojení s automatem jsme dosahovali neskutečných spotřeb okolo 14-ti litrů na 100 km. Vše při rychlostech do 120 km/hod, jelikož radary se zde vyskytují ještě častěji než ve Skandinávii. Po chvíli hledání v okolí města jsme objevili bungalovy u moře a zde jsme se také zabydleli. Dojeli jsme si nakoupit a pak jsme celé odpoledne prospali, Večer jsme se pak podívali do města na noční scenérie. V pátek jsme se vydali do Blue Mountains, ale díky špatnému počasí jsme pouze vyjeli celou nádrž a neviděli prakticky nic. Odpoledne jsme se pak zastavili u Dana doma, kde měly být moje kalhoty. Bohužel Dan stále ještě někde cestoval s Brosem a jeho manželka nebyla doma. Po telefonu jsme se domluvili, kde má schované náhradní klíče. Vydal jsem se prohledat jejich rodinné sídlo. Pes měl být údajně hodný, neměl jsem mít důvod ke strachu. Ale přesto jsem ho měl. No nedivte se, když proti vám běží psí bestie velikosti vlčáka. Naštěstí jsme se ale skamarádili a zůstal jsem nepokousán. Rifle jsem v domě bohužel i přes Danovu telefonní navigaci nenašel, a tak jsem celkem rád opustil toto doupě hlídané vlkodlakem. Cestou domů jsme nakoupili jakési těstoviny, které pak večer Aleš mistrně přeměnil na velice chutnou krmi, ke které jsem já vynikajícím způsobem ohřál párky a hodovali jsme zcela královsky.

Dominanta Sydney, budova opery

Když jsme se v sobotu ráno kolem jedenácté probudili, rozhodli jsme se prozkoumat Sydney. Jako první nás dovedla navigace k nejslavnější místní budově, Opeře. Odtud jsme se pěšky vydali po okolí, navštívili Harber bridge a nakoupili dárky domů.

V pátek už jen přežíváme v rozmočeném Sydney. Pokoušíme se bezúspěšně najít památník kapitána Cooka a pak zbytek dne trávíme v Acvariu.

V letadle jsme se pak všichni shodli, že se nám v Austrálii moc líbilo a že většina lidí, se kterými jsme se zde setkali, byli příjemní lidé. Austrálie je totiž multikulturní světadíl, kde se setkává spousta ras a kultur. Výsledkem toho je, že zde nehledí na cizince jako na nějaké „cizáky“, ale všude vás příjemně přivítají. Co mne příjemně překvapilo byl fakt, že většina lidí zde zná Českou republiku a ví přibližně kde leží. Sydney mi celkově hodně připomínalo americká města a životní styl se zde vymyká anglickému standardu, který zde byl dříve zřejmě hodně rozšířený, podle toho co jsme viděli na venkově. Rozhodně nelitujeme času, který jsme naší cestovní dovolené věnovali a za sebe můžu říct, že pokud budu mít ještě někdy v budoucnu možnost se sem vrátit, rád ji využiji.