Vzhůru do Austrálie - IV. díl

První díl „Vzhůru do Austrálie“ si můžete přečíst zde.
Druhý díl „Vzhůru do Austrálie“ si můžete přečíst zde.
Třetí díl „Vzhůru do Austrálie“ si můžete přečíst zde.

Ve čtvrtek večer jsme se všichni sešli a prodiskutovali na jaká místa půjdeme. Na pátek u nás vyhrála kombinace RZ 3, 5, 7 a pak dvě večerní superspeciálky. Následující den jsme tedy vstali časně, jelikož nás čekal dlouhý dvouhodinový přejezd na jih, kde se v pátek jela většina rychlostních zkoušek.

Jako první jsme zvolili pravý vracák do kopce, v místě, kde byl před časem vykácený les. Po krátké chvilce čekání se přiřítil Hirvonen, který projel náš úsek zcela naplno a nádherně na oči. Za malý okamžik nám ale došlo, že měl jet první Marcus, a tudíž bude mít asi nějaké problémy. Po dvou minutách se přiřítil Peter a jasně ukázal, že je odhodlán jet opět na 120%. Všechna ostatní WRCa také projela velice dobře, snad jen Pons a Companc daný úsek prodali. Celá RZ se víceméně točila kolem jednoho místa, a tak jsme díky tomu viděli i to jak přijíždějí auta do cíle a mohli jsme si tak udělat obrázek o mezičasech.

Někde mezi ostatními WRCy se objevil Marcus. Už z dálky bylo vidět, že má vypadlá boční okna a že mu to nejede. U nás pak dokonce zastavil a musel couvat. V jakém stavu byl vůz je patrné z fotografií a příčinu jeho havárie asi znáte určitě lépe než my. Zde v Austrálii je totiž obrovský problém s připojením k internetu a v televizi dávají tak maximálně týden starý závod F1, nebo sestřih z Turecka. Když jsme ale viděli Grohnholma přijíždět do cíle, zdálo se nám, že jede opět tak, jak jindy. Osobně si to vysvětluji tím, že svůj Focus rozbil někde kousek před námi, koneckonců podle informační SMS to tak vypadalo, a když dojel k nám, byl ještě otřesen a dezorientován. Jak jsem psal už v minulém díle, nakonec jsme se na likvidační RZ 3 vydali na jiné, než předem vymyšlené místo a následkem pak bylo, že k nám už nedojeli ani Sordo a Wilson.

Marcus nám na hned na první RZ pěkně zamával bočními okny

Po projetí několika myšáků jsme se vydali na RZ5, kde jsme si vybrali již zmiňovaný železniční přejezd po těžké pravé. Podle našich předpokladů celkem slušně kopal a všechna špička, na kterou jsme zde zůstali toto místo projela čistě a bez ztráty. Pouze Pons měl opět drobné problémy, když šel později na brzdy. Vyřešil to ale rukavicí a následným škrtnutím o dopravní značku.

Jelikož jsem se chtěl dostat ještě na RZ 7, která byla hodně těžko přístupná, museli jsme opět po několika produkčních vozech odjet s tím, že na posledním úseku si již prohlédneme celé pole. Najeli jsme si sice příjezdovou cestu podle navigace, ale bohužel cesta v navigaci zanesená neexistovala a byla nejspíš zakreslena nějakým pivem omámeným grafologem. No nic, alespoň jsme se chvilku projeli lesem, párkrát se otočili, a nakonec dorazili na místo asi 10 minut před startem. Zaujali jsme vhodné pozice a za chvíli už zde byla auta.

Nejostřejší průjezdy zde opět předváděli Petter a Hirvonen a jasně se tak začalo ukazovat, kdo bude bojovat o místa nejvyšší. Jelikož už nejeli ani Henning a Atkinson, bylo vidět na Stohlově průjezdu, že si je vědom faktu, že pokud neudělá chybu měl by se dostat na konečné třetí místo. Marcus nám opět zamával okny, a bylo vidět že i přes obrovskou ztrátu závod nevzdává a snaží se dostat v konečném hodnocení na bodovanou pozici. Po projetí několika enek se však přísun aut zastavil a jak se následně ukázalo, jedno Mitsubishi zablokovalo trať a RZ byla zrušena. Vydali jsme se tedy zpět směrem na Perth, s tím, že se cestou zastavíme na jídlo, koukneme po městě a pak pojedeme na superspeciálku.

Přejezd kopal i enka

Superspeciálka byla tentokrát mnohem lépe navštívena a dokonce byly otevřeny i tribuny. Všude hlídkovali security a podle barvy vstupenek pouštěli diváky do vyhrazených zón. Popravdě, tolik diváků, kolik bylo zde nebylo snad na všech RZ dohromady. Start byl pro mne poněkud nelogický, jelikož jeli vždy dva jezdci dohromady, z jiných rally již dobře známou, paralelní jízdu. Po asi patnácti minutách pak startovali opět a odjeli tak dvě RZ během dvaceti minut. Podle jakého klíče jel kdo na start jsem nepochopil, ale vše probíhalo hladce a stále se bylo na co dívat. Opět jsme si počkali na špičku a vydali jsme se do servisu. V čilé práci jsme zastihli mechaniky Subaru, Fordu a OMV. Prohlédli jsme si co se dalo a vyrazili na hotel.

Servis u Fordů

Jak už jsem psal, večerní život v Austrálii je na bodu mrazu a pokud si večer chcete pokecat a probrat zážitky nemáte prakticky kde. Co tedy dělat? Založíme si svůj vlastní bar! Bar Santa Fe. A tak jsme taky učinili. Někteří jedinci dokázali v tomto provizorním baru dokonce strávit i velkou část noci a pak probuzení takových individuí byl zcela nadlidský úkol. Naštěstí je zde dobrým zvykem dát do každého pokoje ledničku a rychlovarnou konev. Takto mohli ti časnější ostatním uvařit čaj a vždy jsme stihli vyjet včas.

Bar Santa Fe

Na sobotu byl plán jasný – oba dva průjezdy na legendární Bannister. Víc RZ ale bohužel nešlo stihnout. Je to takové kultovní místo Australské rally, kde se sejde spousta diváku a opět pěkně disciplinovaně si podle vstupenek stoupnou do vymezených zón. Jelikož jsou zde pořadatelé hodně nekompromisní co se týče přístupu lidí do chráněných území, nemají diváci prakticky žádnou možnost, aby se dostali do jiných než povolených míst. Zde je ale možné prakticky kdekoliv zhlédnout sérií tří skoků zakončených brodem. Pak už jen záleží na každém, kterou pasáž preferuje a má potřebu ji vidět zblízka. My jsme si na první průjezd vybrali první a největší skok.

Startovní pole otevíral Wilson. Totálně jej prodal a prakticky se ani neodlepil. S obdobnou jistotou projel i zbývající úsek. Sordo byl již o trochu lepší, ale opět se jednalo o neskutečný prodej. Jako třetí se ale ukázal Stohl a od této chvíle nebyla o nádherné průjezdy nouze. Nejdéle skočili Solberg a Hirvonen. Hirvo opět zakončil svůj let, dnes už legendárním, doskokem na levé přední kolo. Opravdu se bylo na co dívat a ani produkční vozy se nedaly zahanbit. V konci startovního pole pak gradovali místní borci, kteří absenci kvalitní techniky suplovali svým nasazením a tak nebyla o krizovky nouze. Byli za ně vždy oceněni náležitým aplausem a ovacemi.

Hirvonen už tradičně na levé přední kolo

Na druhý průjezd jsem zvolil spodní pasáž, hned za brodem. Jelikož jsem preferoval fotografické místo před místem diváckým, měl jsem vynikající přehled o brodu, ale s ostatními úseky to bylo horší. U náletu do brodu bylo zajímavé, že do něj všichni přední jezdci letěli po dveřích a tak o pěkné pokoukání opět nebyla nouze.

Diváky obležený brod

Po odjetí asi dvaceti vozů jsem se vydal na cca 300 m vzdálený úsek, kde startovala následující RZ. Zaujali mne zde fans Petera Solberga a jelikož srdce fotografa zvítězilo, počkal jsem si jak budou zdravit svého šampiona. Peter se ale nepřestal soustředit na start a pouze je krátce pozdravil zatroubením. K mojí smůle si ale přede mne ve chvíli, kdy projížděl kolem kotle, stoupnul pořadatel a i když se mi po upozornění hned uhnul, promeškal jsem díky němu ten nejlepší okamžik a prosit Petera aby couvnul asi nemělo cenu. Jelikož se všechny RZ točí „na pětníku“ přešel jsem pak na místo, kde vozy vyjížděly a jen jsem se na ně díval. Po chvíli přišli ostatní členové naší výpravy a rozhodli jsme se, že se pojedeme vykoupat, jelikož nám všem bylo vedro. Jak jsme řekli, tak jsme udělali a opětovně jsme okusili vodu Indického oceánu.

Petterovy fans

Na nedělní dopoledne jsme si vybrali pouze jeden průjezd, v tzv. POISON AREA. V okolí Perthu je hodně podobných oblastí. Jedná se o území, kde se vyskytují jedovaté bakterie, které by po přenosu do dalších území mohly způsobit zkázu. Proto je do takových míst přísně zakázán vstup a k trati jsou připuštěni pouze novináři se speciálním povolením, které jsme naštěstí díky akreditaci obdrželi. Co je to ale platné, když v autoatlasu scházejí listy s tímto územím a široko daleko není jediné město, kterého bychom se chytili. Přiznám se radši hned – prostě jsem nám zakufroval. Navedl jsem sice náš vůz správným směrem, ale bohužel o 30 km jižněji. Zjistil jsem to až příliš pozdě a protože se v neděli jelo jen několik dopoledních RZ, neměli jsme šanci stihnout ani některou z následujících. Otočili jsme se tedy a vydali zpět do hotelu, kde jsme se převlékli a vyrazili na slavnostní start do servisní zóny.

Největší radost projevil po průjezdu cíle Peter Solberg, kdy se mu konečně podařilo prolomit smůlu a dojet „na bedně“. Osobně si myslím, že toto vítězství bylo dobré i pro Subaru, jelikož tato značka je zde mezi řidiči poměrně oblíbená. A Hirvonen se Stohlem? Ti byli určitě také moc spokojeni, ale opět si myslím, že jejich tisková prohlášení znáte daleko lépe než já. Jen je škoda, že tu scházel největší mistr – Loeb. Získal zde totiž svůj další titul a přitom ani nemusel vstát ve Francii z kanape.

Nedělní odpoledne jsme opět zakončili koupelí v oceánu a pak večer strávili balením věcí do kufrů, jelikož nás v pondělí ráno čekal přelet do Darwinu, kde je asi největší divočina v Austrálii. Večer, při kontrole letenek, jsme zjistili, že odlétáme z jiného letiště, a tak jsme radši ještě v noci odvezli vrátit naše Santa Fe a ráno jsme pak vyrazili na správné letiště spolu s Petrovou skupinou.

Celou rally hodnotím velice dobře, jen je obrovská škoda že se sem přihlásilo tak málo speciálů WRC. Tratě jsou nádherné a průjezdy fantastické, jenže ta šťáva tomu prostě chyběla. Kdybychom sem jeli pouze za tímto účelem, asi bychom byli zklamáni. Taky je podle mě obrovská škoda, že Perth je město velikostí podobné Praze, a tak se rallyová atmosféra, kterou znáte z ostatních míst úplně vytrácí. Nepotkáváte tu na každém kroku žádné tréninkáče, žádná natuňěná subárka, zkrátka není to ono. Neznamená to, že tu nejsou, ale mezi 1,3 mil. obyvatel se prostě vytratí.