Pražský Rallysprint 2025 v podání Vládi Mandíka

Skoro to začíná smrdět nudou, to by ale ... :)

Mercedes-Benz 190 Cosworth, 18 let staré měkké Pirelli, málo jeté, jedna vůbec. Doplněné o jednu pneumatiku Michelin v polovičním stáří, ale již značně opotřebené. K tomu několik technických problémů a jeden jezdecký. Takový byl třicátý ročník Pražského Rallysprintu.

Již samotný příjezd na rampu byl napínavý. Auto jsme měli zahřáté, ventilátor zapnutý, ale vyhřáté konektory jej vyřadily a 5 minut před startem jsme se dostali nad 110 stupňů. Cestou do Radotína se nám podařilo auto dochladit. Následná rychlostní zkouška v zimě tak nebyla problém, zato ale každý semafor cestou zpátky byl kritický. Ale zpět na Strahov jsme se nakonec dostali.

V servisu David, náš mechanik, konektor opravil a hurá na první Strahov. Při čekání před startem se ale začalo kouřit z elektriky před spolujezdcem. Vypnuli jsme motor a začala oprava. Kouř šel z oblasti relátek, ale tam jsme nic zásadního nezjistili a výměna za rezervní nepomohla. Čas utíkal nesmírně rychle, tak zkoušíme zase nastartovat. Startér se sice točí, motor ale nikoliv. Přecvakali jsme jističe, zkontrolovali pojistky a pořád nic. Začíná jít do tuhého. Baterii dochází dech, a tak se snažíme auto roztlačit. Voláme Davida o pomoc. Po chvilce přichází také „Dráteník“ (Jirka Petrášek) se zkoušečkou. Benzínové pumpy nemají žádný proud. Problém je totiž již na přívodu před jističem. Kusem oholeného drátu se nicméně podaří přivést proud. Max mezitím přináší booster a heureka, auto běží. Konečně. No ani nevíte, jak se nám ulevilo. Uff. Ztrácíme před časovou kontrolou sice předlouhých třiadvacet minut, za námi startuje již jen Aleš Holakovský. Stačilo tak pár minut navíc a již by nás pořadatele na trať okruhové RZ nepustili.

Tím ale naše útrapy zdaleka nekončí. Pneumatiky sice na tom nejsou zas tak špatně, ale to by ta nová musela být na správné straně. V tomto směru ale nešla přezout ani za boha v podobě hořícího bremsenu ... Ale co, RZ už začíná, musíme jet s tím, co máme k dispozici. Jízdu si i tak užíváme. Ale už při druhém průjezdu parkem dolů v rychlém retardéru, který byl postaven ze dvou balíků se na čtyřku (vůbec ne pomalu s ohledem na stáří a stav všeho ...) auto posunulo bokem víc, než bych čekal. Přichází rána. Balík pomačkal úplně celý bok, pár plastíků si nechal, a navíc zabouchnul zrcátko tak, že prorazilo boční sklo. S tím jsem se ještě chvilku před kompresí pral, ale až na pár střepů bylo venku a nic dalšího se autu nestalo.

Projíždíme cílem a vím jediné. Nesmíme hlavně zastavit, vypínat motor. Štěstí nám přeje a daří se nám přesně na poslední chvíli, přijet na start druhé Cementárny. Tady ale čekáme jinak krátkou, nyní nekonečnou chvíli v podobě 4 minut. To znamená zvýšení teploty opět na 110 stupňů. Volíme tedy vlažný rozjezd, ale důležité je, že stále jedeme. Co na tom, že je mi u rozbitého okna zima. Motor zvládá chladnout také, špatné ale je, že i pneumatiky. Skrze celé navlhlé údolí se mi je nepodařilo zahřát. Chybělo málo a skončili jsme ve škarpě, a tak volím raději opatrnou jízdu s vidinou dojet do stopky. Jsme tam, ale opakuje se to nejtěžší v podobě semaforů přes Strahovem. Na výjezdu z tunelu už to hned na prvním semaforu vycházelo minimálně na druhý cyklus. Nechci riskovat, že tady zůstaneme stát, takže hned jak padla zelená, vytváříme si vlastní odbočovací pruh. Ani jsem se nemohl omluvit řidičům, které jsem musel objíždět, protože jsme po všech těch problémech neměli zapojené žádné relé. Tak pokud by někdo z nich tuto zprávu četl, tak se jim alespoň takto omlouvám.

Následoval rychlý servis s kontrolou elektriky a konstatováním, když to teď nějak jede, bude lepší na to už vůbec nesahat a hurá na druhý Strahov. Diskuzí ohledně retardéru, které vedli nakonce ke zrušení RZ2 jsme si nestihli všimnout. Samotného mě verze, kterou jsme jeli podle tréninku z předchozího dne, velmi bavila. O to vice jsem byl překvapený, když se mi ve stopě objevil železný zátaras. Ubrzdit už to ale nešlo, naštěstí mezi zábranou a balíkem zbylo místo přesně na náš Mercedes a my jsme si novou stopu vyzkoušeli až v dalším kole. Třetím průjezdu parkem dolů najednou slyším, jak pneumatika mlátí do podběhu. Říkám si. Defekt? No to snad ne! Po příjezdu na kostky to však na defekt nevypadá. Aha, to je ta Michelina, kterou jsme nestihli dát na další Strahov na vnitřek. Ok, tak v klidu do cíle, hlavně ať nebouchne. Nový levý vracák za autobusákem jsem si do té doby vyloženě užíval, ale teď hlavně v klidu. Takže z toho "v klidu" byly stejně hodiny. Dostat se s takovým mastodontem z úzkého není úplně snadné. Ale je to dobrý. Žádné auto proti, a tak se německé taxi ladně zase otočilo a dotáhlo na zbytku gumy až do cíle.

Poslední průjezd Strahovem byl možná o něco méně atraktivní. Po prohození pneumatik to drželo o dost víc. Navíc moje ruce už toho měly evidentně plné zuby. Ve druhém kole, parkem dolů, jsme dojeli Kdéra. V kompresi nebylo místo, tak jsem to zkusil nahoru vnitřkem. Nestihl jsem se ale dostat natolik dopředu, aby mě viděl před dlouhou pravou nahoru na stadion. Musel jsem tak ubrat plyn. Na druhý pokus venkem a na brzdách už předjížděcí manévr vyšel. Ještě jedno kolo a už se nic zvláštního nestalo a mohli jsme tak projet cílovou buňkou. Za odměnu jsme si pak ještě střihli závěrečný epilog a večerní vyhlášení.

Dopadlo to vlastně tak jako obvykle. Zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně když je intenzivní. Navíc letos jsme měli neskutečně pozitivní zpětnou vazbu. Byl jsem nadšený, šťastný, tolik lidí za mnou nepřišlo snad za celý život. Korunu tomu dali s pozvánkou na třetí ročník Rally Legend Poland. San Marino to sice není, ale je to kousek za hranicemi a atmosféra je tam podobně úžasná jako v Itálii.