Karel Souček Jun.: „Motorsport je na prvním místě“

V posledních letech ho za volantem nevídáme, z dění se však rozhodně nevytratil. Naopak. V závodění maximálně podporuje svého teprve dvanáctiletého syna Karla, se kterým musí – vzhledem k jeho nízkému věku – jezdit jako spolujezdec. Oba motorističtí nadšenci dorazili k příjemnému povídání do mladoboleslavského X baru a první otázka se týká Juniora a jeho motoristických začátků.

Junior: „Na závodech jsem se pohyboval od malinka. V osmi letech jsem začal jezdit republikové mistrovství motokár v kategorii Baby 60. Byla to bomba a moc rád na to vzpomínám. Jedním z mých největších kamarádů z té doby je Daniel Kolář, syn legendárního pilota Formule 1 Miky Häkkinena.“

Potkávali jste na závodech Miku Häkkinena?

Senior: „Samozřejmě. Máme k tomu i jeden speciální zážitek. Jednou ve Vysokém Mýtě spadnul Kájovi řetěz. Okamžitě sice rukou signalizoval soupeřům, ať ho předjedou, že nemůže jet. Těsně za ním jedoucí Daniel se mu však již nestihl vyhnout a po kolizi se poroučel panna – orel. Nevypadalo to vůbec dobře. Zatímco všichni soupeři pokračovali, Kája mu hned běžel pomoci. Také já s manželkou jsme tam spěchali a samozřejmě i Mika. Vše dobře dopadlo a Káju po závodě přišel poplácat Mika a pochválit ho za fair play přístup. Z našich zkušeností musím říct, že Mika je moc skromný a fajn člověk.“

Vaše motokárové působení však nedlouho poté skončilo.

Senior: „Původně jsme plánovali v motokárách setrvat a přestoupit do vyšší třídy Mini 60. Z této třídy výše zase přestupovala Klára Tlusťáková a přišel za námi její otec Tonda s nabídkou prodat nám obě jejich káry. Někdy v únoru jsme pro ně měli jet a hned je otestovat v Třinci. Jenže před Vánoci jsme si volali popřát ke svátkům s hlavním pořadatelem závodů do vrchu Triola Cup Františkem Pištou. Mezi řečí se zmínil, že sleduje Káju a moc se mu líbil jeho výkon v Chebu, kde dojel třetí. A prý jestli by nechtěl již jezdit automobily. Kája ten rozhovor slyšel a hned odpoledne za mnou přišel s vyvalenýma očima do dílny a prosil, ať to zkusíme. Takže jsme koupi motokár s omluvou zrušili a začali se poohlížet po nějakém malém autě s obsahem maximálně do 1600ccm. Vycházelo nám to výhodnější i ekonomicky. Zatímco za obě káry bychom zaplatili 150-160 tisíc, tady byla představa kolem sta tisíc.“

Bylo složité odpovídající auto sehnat?

„Hned se nám naskytla hezká Felicia, ale bez rámu. Měl jí nějaký sběratel a já ani neměl srdce říct mu, že jí v případě koupě vyřežeme a vyrámujeme. Pak byl Citroën C2, ovšem s pravostranným řízením. Já chtěl auto ideálně už s rámem. Konečně se na „bazoši“ objevil Citroën Saxo 1600 šestnáctiventil s montovaným rámem. Vlastnil ho člověk z Písku, který dělal administrativu na EDDA Cupu. Auto sice brával na závody sebou, ale většinou se ke svezení kvůli pracovnímu vytížení nedostal a ani ho nesundával z vleku. Svezl se tak čtyřikrát, pětkrát ročně. A když se vzhlédl v Revivalech a pořídil si pro tento účel Sierru, rozhodl se Saxo prodat. Dodal nám k němu hromadu nárazníků a nějaké náhradní dveře. Nastal problém, že on měl nějakých stodvacet kilo jako já a asi stodevadesát centimetrů a když si Kája do auta sednul, nedosáhl ani na volant a na pedály už vůbec ne. Na dílně tak začala přestavba, aby mu auto bylo přesně na míru – sedačka, posez, volant. Auto jsme přivezli v říjnu a do Vánoc jsem si s tím hrál.“

A pak jste začali jezdit?

Senior: „Někdy zkraje roku 2023 jsme auto vystrčili z dílny u nás v obci Srbsko, ležící mezi Berounem a Karlštejnem. Za barákem máme takovou stometrovou rovinku, kde se Kája začal s tím autem prvně rozjíždět. Hned to ho to bavilo a dělal to tak vehementně, že se chodil po příjezdu ze školy rozjíždět, aniž bych to věděl (smích). Když už mu to šlo, šli jsme jezdit za les na louku a na pole. Tam trénoval i na sněhu. A když začal auto ovládat, začali jsme jezdit na letiště do Dlouhé Lhoty, kde bývá servisní zóna při Rally Příbram. Jednou jsem mu řekl, ať se zkusí rozjet až na čtyřku ke gumám, tam se otočí a jede zpět. Jak byl z motokár zvyklý jen odstavit, vůbec nepodřazoval a na tu čtyřku i zatočil. Naštěstí z toho byla jen chvilková jízda po dvou kolech (úsměv). Musel jsem mu vysvětlit chování auta oproti motokáře, kde seděl pět centimetrů nad zemí. Do Dlouhé Lhoty jsme jezdili třeba i čtyřikrát, pětkrát týdně a ten plac se tou dobou stal vlastně naším druhým domovem.“

Následoval závodní automobilový debut.

Senior: „První Kájův závod se odehrál na polygoně v Mostě. Trať byla hrozná motanice mezi kužely, jezdilo se většinou na dvojku a Kája skončil mezi juniory třetí se ztrátou na druhého nějakých padesát vteřin. My následně strašně zintenzivnili trénink a Kája od ledna někdy do května najel bezmála čtyři tisíce kilometrů. Až nás z toho letiště občas vyhazovali (smích). Druhý závod v Chomutově už Kája skončil druhý ze čtyř a na vítěze ztratil pouze půldruhé vteřiny. Od třetího závodu jsem ho začal spíše brzdit, protože do sebe dostal tu rychlost, ale nebyl vyježděný praxí. I díky dobře připravenému autu z toho bylo pět vítězství, tři druhá a dvě třetí místa a tím i celkové vítězství v juniorské kategorii.“

To se podařilo obhájit i loni.

Senior: „To bylo ještě lepší. Koupili jsme slušný podvozek a auto decentně odlehčili o nějakých sedmdesát kilogramů. Začali jsme více využívat i tréninkovou plochu na letišti v Hořovicích, kde jsme často vyčkávali na horší podmínky, třeba déšť. Kája jel kolikrát na letiště i v pyžamu (smích). Zde jsem mu také rozkládal kužely. Těch gum přejetých (smích). Občas jsem mu nečekaně zatáhl ručku, znepříjemňoval jsem mu to, aby se naučil kontry a smyky. Ve druhé sezoně skončil jednou druhý a všechny ostatní závody vyhrál.“

Juniorský hattrick jste završili letos.

Senior: „Pro letošek jsem se rozhodl i kvůli bezpečnosti vyndat z auta montovaný rám a objednat u Petra Červeného, který má v Lounech firmu RCC Motorsport na výrobu rámů, bezpečnostní rám podle homologace. Dále jsem se pustil do kompletní repase motoru a převodovky, protože už měly hodně odjeto. De facto šlo o repasi celého auta. Jelikož mi bylo jasné, že to do začátku sezony nestihnu dát dohromady, sáhl jsem po Citroënu C4, také s obsahem 1600ccm, který byl připraven na půjčování zákazníkům. Dvanáct dní před úvodním závodem sezony v Sosnové jsem opět požádal našeho kamaráda Petra, jestli by nám neudělal rám i do tohoto auta. Přendali jsme sedačky a pásy a zhruba třičtvrtě sezony jsme jeli s tímto těžkým a sériovým autem. Objížděli jsme všechny závody, a jelikož konkurenti letos jeli jen vybrané podniky, bez nějakého velkého přičinění nám opět připadlo prvenství v juniorské kategorii. Na poslední dva, tři závody už jsme se vrátili do Saxa a jak se říká, když nemůže Mohamed k hoře, tak musí hora k Mohamedovi, navštívili jsme Krušnohorský pohár.“

Junior: „A rovnou legendární kopec Koráb ve Kdyni, kde se kromě Krušnohorského poháru jezdí i EDDA Cup a především zde vede erzeta Rallye Šumava. Tam se mi moc líbilo.“

Senior: „Pozitivní byla i konkurence mezi juniory, kterých bylo pět nebo šest. Vesměs však ve věku čtrnáct, patnáct, šestnáct let, takže Kája mezi nimi byl nejmladší. Zde jsme však trochu doplatili na mou liknavost. Měli jsme sebou totiž sadu mokrých pneumatik a jen jednu sadu slicků. Když nám pak hned v první rundě jeden slick bouchl, byli jsme nuceni dát dozadu dvě mokré. Přesto se podařilo vybojovat druhé místo. Sezonu jsme zakončili na Triole závodem Solopysky – Ročov.“

Jak je na tom Kája s jezdeckými vzory?

Junior: „Jsou to táta, strejda Honza, Vašek Pech a Kalle Rovanperä. Ještě obdivujeme Jardu Hoška z Kladna. Líbí se mi, že jsou nejen výborní jezdci, ale i skromní lidé. Mým snem je jednou jezdit rally. Klidně jako Rovanperä ten svět, kdyby to šlo.“

A co koníčky mimo závody?

Junior: „Hrál jsem fotbal. Po návratu z Německa jsem s tím však seknul, abych měl více času na motorsport.“

Senior: „Kája se narodil v Německu. Manželka pracuje jako zdravotní sestra na JIP a po mnoha letech v Ústřední vojenské nemocnici pracovala jedenáct let poblíž Frankfurtu.“

Junior: „Fotbal mě nicméně pořád baví a sleduji ho docela hodně. V zahraničí byl vždy mým jediným idolem Cristiano Ronaldo a z týmů fandím Bílému Baletu Realu Madrid. Číslem jedna je pro mě ale každopádně AC Sparta Praha.“

Senior: „Můj táta i děda byli také vždy zarytí Sparťani a dědův bratranec byl legendární Oldřich Nejedlý, sparťanská ikona třicátých let.“

Fandit na Letnou jezdíte?

Junior: „Jezdíme hodně, řekl bych. Jinak, jak jsem ještě mladej, hraji si po škole i s kamarády. Nechci se nějak vymezovat z normálního světa, i když motorsport je na prvním místě.“

Máte už plány do nadcházející sezony.

Senior: „Jestli budou zdraví a finance, chtěli bychom toho ve čtvrté Kájově sezoně odjet ještě mnohem více. Místo osmi, deseti závodů třeba i patnáct v rámci různých seriálů. Také bychom rádi získali nějakého reklamního partnera. Víme, jak těžké to dnes se sponzory je, ale můžeme nabídnout velkou sledovanost na sociálních sítích. Kája byl dokonce i ve Snídani s Novou, kam ho pozvali Jan Čenský s Danou Morávkovou. Motorsportem žije celá naše rodina včetně manželky, která nám na závodech vytváří zázemí. Za každou pomoc budeme vděční.“

Karla návrat za volant neláká?

Senior: „Já mám Mitsubishi připravené, jen vyjet. Spousta lidí se diví, proč nejedu. Já však musím sedět vedle něj, jelikož je nezletilý. Prostě to nejde tříštit a dělat dvě věci polovičatě. To Mitsubishi je každopádně připravené pro něj.“

Chcete říct něco závěrem?

Senior: „Ještě se sluší poděkovat našim partnerům za jakoukoliv pomoc našemu Kájovi při plnění jeho snů, mojí rodině, autoservisu Souček, Monster Energy GmbH, RCC Motorsport, By Krci a všem fanouškům, kteří mu drží palce. Všem vám ze srdce děkuji. Ať se vám daří.“