Největší belgický úspěch v rallysportu

I když je Belgie jednou z předních zemí, ve kterých je rally velmi populárním sportem a vyjma zimní přestávky prakticky co víkend se v některém z jejích koutů koná nějaká rally, doposud se jim na světové scéně žádný větší průlom udělat nepodařilo. Což se v podstatě nelze moc divit, když bylo reprezentantů této vícejazyčné země v mistrovství světa v minulosti dost poskrovnu. Dříve než mistrem světa se Belgie mohla pochlubit světovým podnikem. Že tomu pomohly problémy jiných pořadatelů jako následek celosvětové pandemie, na to se historie ptát nebude. Jednou provždy Ypres Rally Belgium v letech 2021 a 2022 hostila mistrovství světa a tento zápis jí už nikdo nesebere. Tato rally bývala v minulosti jedním z neodmyslitelných pilířů kalendáře Mistrovství Evropy a v době koeficientů se v něm nacházely i některé další menší belgické podniky.

A tak není vlastně zase tolik překvapivé, že se největší mezinárodní úspěchy Belgičanů nejprve dostavily právě v kontinentálním šampionátu. V roce 1990 se jej se špičkovou technikou Lancia Delta Integrale 16V z Jolly Clubu účastnil Robert Droogmans. Když týmového kolegu a zároveň hlavního soupeře v šampionátu Daria Cerrata na zrádných tratích kolem Ieperu porazil, nasednul tím na vítěznou vlnu. Ta jej dovezla k dalším dvěma triumfům v Rajdu Polském a ADAC Rallye Deutschland, tedy dalších podnicích, které se v budoucnu objevily ve světovém šampionátu. Na konci roku se Droogmans jako první Belgičan stal evropským šampiónem. Mistrovství Evropy se v té době účastnil v barvách Bastosu i jistý Patrick Snijers. V roce 1993 to dotáhnul s Fordem Escort RS Cosworth na pozici vicemistra a připsal si jednorázový úspěch ve světě, když v Sanremu skončil na druhé příčce. O rok později ale zažil svou nejúspěšnější sezónu kariéry, když k sedmému domácímu titulu přidal i ten evropský. Cestou za tímto úspěchem stejně jako Droogmans kraloval v Ypres 24 Hours Rally a Rajdu Polském. Jeho bíločervený Ford zajel nejrychleji i v Bulharsku, Circuit des Ardennes nebo Barum Rallye.

Mezi dvojicí těchto belgických titulů v evropském šampionátu se zrodila ještě další dvojice mezinárodních úspěchů jiného jejich krajana. Grégoire de Mevius narozdíl od Droogmanse a Snijerse zkusil své štěstí s technikou skupiny N v tehdejším poháru pro tyto auta v rámci Mistrovství světa. Pohár sice nebyl kdovíjak dobře obsazený, když v sezóně 1991 podobně velký počet soutěží jako belgický pilot Mazdy 323 GTX odjel pouze jeden ze soupeřů. De Mevius tím navázal na dalšího krajana Pascala Gabana, který s Mazdou 323 4WD tento pohár opanoval tři roky předtím. V té sezóně se mu na vytrvalostní Marlboro Rallye Cote d`Ivoire podařilo zajet i nejlepší belgický výsledek ve světové soutěži, když to i se slabším „enkovým“ vozem dotáhnul na druhou příčku absolutně. V roce 1992 situace vypadala o něco lépe a jedním z účastníků poháru a soupeřů de Meviuse byl i jistý Mohammed Ben Sulayem. De Mevius do sezóny vstoupil s Nissanem Sunny GTI-R a byl znovu nejlepší ze všech. V rámci mistrovství světa byl tehdy vypsán i pohár pro auta s jednou poháněnou nápravou a objemem motoru do dvou litrů, tzv. 2-Litre World Cup. V jeho rámci spolu soupeřili výrobci, pro jezdce samostatná klasifikace vypsána nebyla. Pod hlavičkou Opel Teamu Belgium se ho účastnil tehdy devětadvacetiletý Bruno Thiry. V roce 1993 dokázal vybojovat v tomto poháru hned pět vítězství a tím na sebe výrazně upozornil světové týmy.

O rok později se mu tak dostalo možnosti startovat v Mistrovství světa v továrním Fordu Escort RS Cosworth. V závěrečné Network Q RAC Rally Belgičan poprvé vystoupal v rámci MS na pódium a v celkovém hodnocení šampionátu obsadil solidní pátou příčku. Další milník belgického rallysportu mohl následovat hned o rok později. Thiry tehdy s továrním Fordem vedl Tour de Corse a před závěrečnou dvojicí zkoušek měl na druhého Didiera Auriola čtyřicetivteřinový náskok. Uvolněné ložisko kola bohužel z belgické posádky Thiry - Prévot učinilo tu nejsmutnější dvojici, která se tou dobou na francouzském ostrově nacházela. Byť to tou dobou samozřejmě nikdo ani netušil, první vítězství belgické posádky na světové soutěži se muselo odložit o dalších deset let. Thiry mezitím pokračoval s Fordem a připsal si několik dalších umístění na stupních vítězů jednotlivých podniků, ale nikdy se nedostal na vyšší než třetí příčku. Nejvíce se mu dařilo na zabahněných tratích v Británii, což dokázal i senzačním jednorázovým startem za Škodu Motorsport v roce 1999. Do cíle dojel jako čtvrtý a ukázal, že se ve Škodě Octavia WRC přeci jen nějaký ten potenciál skrývá.

Ještě než se Thiry domluvil se Škodou Motorsport na celou sezónu, startoval s továrním Citroënem Xsara Kit Car v ME 2000. Převahu techniky WRC Henrika Lundgaarda ale s dvoukolkou přebít nedokázal a musel se smířit s postem vicemistra. Za celou sezónu 2001 za volantem Octavie WRC nedokázal navázat na společný úspěch předchozího jednorázového startu a na závěr výčtu úspěchů se zařadil titul evropského šampióna, který Thiry získal v sezóně 2003 s Peugeotem 206 WRC. Nakonec se tak stal třetím a dosud posledním evropským šampiónem pocházejícím z Belgie. Belgickým týmem Opelu prošel kromě Thiryho i další přední belgický jezdec. Freddy Loix na sebe však pořádně upozornil až v belgickém týmu Toyoty, když v TAP Rallye de Portugal 1997 obsadil senzační druhé místo za vítězným Tommi Mäkinenem. A jelikož už rok předtím v Sanremu a v Katalánsku ťukal, byť neúspěšně, na dveře ke stupňům vítězů, nebylo divu, že se o Fast Freddyho začala zajímat tovární Toyota. První a také poslední společný start nedopadnul vůbec špatně. V Katalánsku v roce 1998 ale Loix nestačil na jezdce, kterého na pozici bodujícího jezdce v tovární Corolle WRC vystřídal, Didiera Auriola. Nikdo mu už ale nesebere, že ve své době právě on dvojicí druhých míst držel nejlepší výsledek Belgičana v soutěži MS.

V roce 1999 Loix získal první angažmá pro celou světovou sezónu. S Mitsubishi se však trápil, během tří let se dokonce ani jednou nepodíval na stupně vítězů a v konečném pořadí sezóny se jen jedinkrát vešel do top ten. Pro tým, ve kterém na pozici dvojky vystřídal pozdějšího mistra světa Richarda Burnse, tak byl Belgičan přínosem hlavně po finanční stránce, když společně s ním k Mitsubishi přišel tabákový výrobce Marlboro. Loixův poslední mezinárodní úspěch se odehrál v seriálu IRC, kterého se v roce 2008 účastnil v barvách Peugeot Teamu Bel-Lux a skončil druhý za týmovým kolegou Nicolasem Vouillozem. V době, kdy Loix z Mitsubishi zamířil na dvě sezóny k Hyundai, se ve WRC začínal zabydlovat jiný Belgičan. François Duval to tam zkoušel již v roce 2001 v šampionátu pro vozy Super 1600, ale ze šesti soutěží dokončil jen jedinou. Od další sezóny se toto mistrovství již konalo jako juniorské a vůbec první soutěž JWRC, kterou byla Rallye Automobile Monte-Carlo 2002, vyhrál právě Duval. Tuto soutěž absolvoval s továrním Fordem Puma S1600, ale už ve Švédsku seděl v továrním Focusu královské kategorie WRC.

Když z továrního Fordu odešli hvězdní piloti Colin McRae a Carlos Sainz, otevřela se pro Duvala skvělá příležitost. Mladý pilot se stal týmovou dvojkou po boku Markka Märtina a už ve třetí Rally of Turkey se postavil na stupně vítězů. Na konci roku na Korsice přidal ještě jedny stupně vítězů a v další sezóně se na bedně objevil hned pětkrát, z toho dvakrát dojel druhý. Duval ukázal své kvality a vyvolal velký zájem konkurenčních týmů. Nabídce stát se týmovým kolegou mistra světa Sébastiena Loeba nešlo odolat a belgický mladík usednul do Citroënu Xsara WRC se startovním číslem 2. S tím přišlo i pokušení nahánět mistra světa, což se Duvalo vymstilo. Po sérii havárií přišel o spolujezdce Stéphana Prévota a na chvíli musel kokpit tovární Xsary dokonce opustit. V závěru roku však zaznamenal největší okamžik kariéry, když jako první Belgičan historie vyhrál podnik světového šampionátu. Stalo se tak při Telstra Rally Australia po Loebově havárii. Bohužel na prodloužení kontraktu to žádný vliv nemělo a Duval se pro další sezóny stal občasně startujícím soukromníkem. I s polosoukromou Xsarou WRC v pěkných žlutobílých barvách dokázal prohánět mistra světa a druhé místo v ADAC Rallye Deutschland 2007 se jistě zařadilo mezi nejlepší Duvalovy výsledky. S odstupem času už se dá jen spekulovat o tom, zda by se při setrvání v M-Sportu i po sezóně 2004 jeho kariéra ubírala jiným směrem.

Po Duvalovi již přišel čas letošního mistra světa Thierryho Neuvilla. Světu o sobě dal výrazněji vědět v roce 2010, když v Rally Bulgaria opanoval s Citroenem C2 S1600 klasifikaci juniorů. V témže roce spojil síly i s Peugeot Teamem Bel-Lux a se žlutou 207 S2000 vstoupil do IRC. O rok později už v tomto seriálu hrál jednu z hlavních rolí a po krásném duelu s Janem Kopeckým ukořistil na Korsice své první vítězství. Na konci sezóny ještě vyhrál Rallye Sanremo a pak už se přesunul do světového šampionátu, ve kterém to po třinácti letech dotáhnul až na nejvyšší metu. První sezónu s vozem WRC absolvoval v juniorce Citroënu, ale moc slavný rok to tehdy nebyl. Bez využití SupeRally Neuville dokončil jen pět soutěží a maximem se stala čtvrtá příčka ve Francii. Jak jeho první světová sezóna žádný výraznější úspěch nepřinesla, tak překvapivá byla hned ta následující. Neuville podporovaný Qatarem spojil síly s M-Sportem, který právě v tomto státě našel hlavního sponzora po ukončení tovární podpory od Fordu. Belgičan sezónu absolvoval jako stájová trojka, ale rychle se stal lídrem týmu. Už ve třetí rally v Mexiku získal své první světové stupně vítězů.

Do konce roku dokázal Neuville obsadit příčku na bedně ještě šestkrát a v Německu byl velmi blízko svému prvnímu světovému triumfu. S třívteřinovým odstupem startoval do poslední zkoušky. Při snaze porazit Daniho Sorda ale chyboval a musel se spokojit s druhým místem. V konečné klasifikaci sezóny ale obsadil také druhé místo a to bylo popravdě velké překvapení. Kdo by od nováčka v mistrovství světa čekal, že při své teprve druhé sezóně s vozem WRC bude největším soupeřem pozdějšího mistra Sébastiena Ogiera. Žádný div, že po Belgičanovi okamžitě sáhnul nový tým ve WRC Hyundai, ve kterém to dotáhnul až na samotný vrchol. První společný úspěch si připsali v Německu hned v první sezóně. Rok po prvním pokusu o tamní triumf Neuville konečně vyhrál svou první světovou soutěž. A to přesto, že v shakedownu svou i20 WRC zahodil do vinice. S přehnanou snahou a z ní plynoucími haváriemi musel Neuville dost bojovat v roce 2015, kdy se navíc dostal do křížku i se svým stájovým kolegou Haydenem Paddonem. V týmu však měl silnou pozici a v další sezóně, již s novým autem jako týmová jednička přidal na Sardinii další vítězství a vybojoval svůj druhý titul vicemistra.

Do nové éry nejsilnějších WRC historie vletěl belgický pilot jako raketa. Před poslední sobotní zkouškou obou úvodních rally vedl o zhruba třičtvrtě minuty. A v obou v té závěrečné zkoušce předposlední etapy vylomil kolo a musel do SupeRally. Do boje o titul se díky třem triumfům v další části sezóny vrátil, ale pak z něj po dalších dvou incidentech s ulomeným kolem v Německu a Katalánsku zase vypadnul. O rok později to vypadalo o mnoho lépe a Neuville boj o titul poprvé dotáhnul až do závěrečné soutěže. Tehdejší monstrózní australské finále, kde spolu bojovali o titul tři jezdci ve třech různých stájích, ale po havárii nezvládnul a počtvrté v kariéře se stal vicemistrem. Celkem se během své kariéry stal vicemistrem světa pětkrát a nevyhnul se ze strany některých posměváčků narážkám na to, že se stal tím „vždy druhým“. Letos se sezóna vyvinula směrem, kdy jako jediný Neuvillův soupeř zůstal jeho stájový kolega Ott Tänak. U Hyundaie spolu už předtím zažili tři sezóny a interní duel dvakrát dopadnul ve prospěch estonského pilota. Tuto statistiku letos Belgičan srovnal a srovnal i tu nejdůležitější. Oba dva teď mají po jednom světovém titulu. A nejen to, oba mají i stejný počet vyhraných světových soutěží, jedenadvacet.

Neuville pro svou zemi vybojoval první titul mistra světa v rally a Belgie se tak stala desátou zemí, která se takovým úspěchem může pochlubit. Ještě o tři roky dříve se tato země mohla tak trochu na půl radovat poprvé z titulu mistra světa F1. Max Verstappen má sice stejně jako jeho otec Jos holandské občanství, ovšem jeho matka Sophie pochází z Belgie. Kdo ovšem na Neuvillovu úspěšnou kariéru v budoucnu naváže? Na světovou půdu se aktuálně dere jedině Tom Rensonnet, který v letošním JWRC obsadil pátou příčku. Třeba se ale do hry o nejvyšší příčky nezapojí jezdec belgické národnosti, ale spolujezdec. Jeden vzor by takový mitfára mít mohl, když jako vůbec první Belgičan vystoupal na nejvyšší stupínek ve světové rally Christian Delferier. Stalo se tak ještě v dobách, kdy se o titul bojovalo jen mezi značkami, v roce 1973 na Acropolis Rally. K vítězství tam odnavigoval Francouze Jeana-Luca Thériera ve voze Alpine. Minimálně jedna další světová sezóna a s ní jeden další útok na titul však Neuvilla ještě čeká.