Vzpomínka na Milana Facka

Rally Vida, pořádaná ve dnech 2. - 3. srpna 1986, měla na programu již svůj XVI. Ročník a po Rally Zlaté Písky šlo o druhou nejvýznamnější soutěž v Bulharsku. S koeficientem 2 Mistrovství Evropy se pořadatelé těšili z několika zvučných jmen ve startovní listině.

Posádka Facek - Drda v plné jízdě na trati Rally Bohemia 1986

Kromě maďarského šampióna Attily Ferjáncze to byli Polák Blažej Krupa, Jugoslávec Branislav Küzmič, Řek Ioannis Katsanakis i místní Plamen Čubrikov a Boncho Dunev s Renaulty 5 Turbo. Sestava domácích jezdců na vozech Lada VAZ byla výzvou pro tři československé posádky na startu: Josef Sivík - Pavel Víta (Škoda 130LR), Milan Facek - Eduard Jakuba (Lada VAZ 2105 VFTS) a Petr Vraj - Jaroslav Nerušil (Škoda 130L).

Soutěž, která se jela tradičně v blízkosti města Vidin, měřila 765 kilometrů. Ve svém itineráři měla 38 rychlostních zkoušek o celkové délce 262 km. První etapa startovala v sobotu 2. srpna v 9:01 a první vozy projely jejím cílem kolem 19:30. V tu chvíli měly posádky za sebou už 19 rychlostních zkoušek a čekala je kratičká pauza na odpočinek. Start 2. etapy s dalšími 19 RZ pořadatel stanovil na druhou hodinu po půlnoci v neděli 3. srpna.

Milan Facek a Miroslav Drda při domácí Barum Tríbeč rallye 1986

To se už dávno netýkalo Josefa Sivíka s Pavlem Vítou, kteří po výletu mimo trať na RZ1 byli sice nezraněni, ale poškodili svůj vůz natolik, že nemohli v soutěži dále pokračovat. Naopak Milan Facek s Eduardem Jakubou drželi nadějné 4. místo v absolutním pořadí a jezdec AMK Rudý říjen Otrokovice si velmi pochvaloval, že se mu konečně auto podařilo správně seřídit a jede tak, jak má.

Milan Facek se řadil mezi velmi zkušené soutěžáky, jehož prvé starty se datují do poloviny sedmdesátých let. Na svém kontě měl přes 80 rally, z nichž zhruba jednu pětinu absolvoval na sedadle spolujezdce. Nad jeho účastí v Rally Vida 1986 ale visel do poslední chvíle velký otazník, neboť jeho "dvorní spolujezdec" Miroslav Drda nedostal v Moravanu Otrokovice dovolenou.

Bylo nutné za něj narychlo najít náhradu. Poté, co start v Bulharsku postupně odmítli František Heinz i Jana Nesrstová, padla volba na sedmadvacetiletého technika zkušebny pneu v Rudém říjnu Otrokovice Eduarda Jakubu. Ten si odbyl svůj debut na "horkém sedadle" při Rallye Vamberk v roce 1983 vedle Františka Bauera na Škodě 120 LS, ale soutěž nedokončili. Při svých dalších společných startech zaznamenali nejlepší výsledek při Rallye Hradec Králové 1984, kde obsadili čtvrté místo. Doposud měl za sebou jen dvě desítky startů v oblastních soutěžích. Dvoudenní zahraniční rally, započítávaná do Mistrovství Evropy, byla ale něco úplně jiného. Chtěl být platným členem týmu a pomoci Milanu Fackovi k dosažení co nejlepšího výsledku. Věřil, že to bude pro něj veliká zkušenost a na start v Bulharsku se moc těšil.

Bylo 05:12 a začínalo svítat, když na trať RZ25 vyrazil vůz se startovním číslem 18 posádky Facek - Jakuba. Tento úsek ležel na silnici č. 102, spojující obce Granitovo a Bela. Měřil jen necelé 4 kilometry. První polovinu tvořil sled mírných zatáček pravá-levá, pravá-levá a pak 500 metrů dlouhá rovina naplno. Po ní následovala jediná těžší zatáčka - pravá pod lomem a přímý úsek až do cíle. Ale tady se něco pokazilo. Zřejmě samotný nájezd do zatáčky, možná i rychlost. Pravá kola "zakopla" o nerovnost a celý vůz se v mžiku překlopil na levý bok. Hnán obrovskou odstředivou silou vylétl zcela nekontrolovaně ven ze zatáčky. Dílo zkázy završil vzrostlý dub, který stál přesně v místech, kde vůz opustil silnici. Následoval strašlivý náraz, který roztrhl soutěžní ladu na dva kusy. Milan Facek i jeho spolujezdec Eduard Jakuba byli okamžitě mrtví. Poslední naměřený údaj o rychlosti jejich vozu měl hodnotu 165 km/h.

Motor s přední nápravou daleko na louce jen dokreslují ničivou sílu nárazu.

Tragédie nejvíce poznamenala obě rodiny, kterým se domů nevrátili manželé a tátové malých dětí. S bolestnou ztrátou se těžce vyrovnávali také všichni kamarádi, kteří s Milanem Fackem absolvovali nejednu soutěž v roli doprovodu. Nehoda svým dílem také přispěla k zákazu vozů skupiny B a nebyla, bohužel, toho roku tragédií jedinou. Událost, která po mnoha letech takřka upadla v zapomnění.

Až v polovině června 2020 se objevil příspěvek na Facebooku, jak pan Valentin Dragomanski s partou kamarádů a fanoušků rally připravil pamětní tabulku a umístil ji spolu s kytičkou na strom, který je němým svědkem dávné tragédie.

Tehdy jsem se hodně styděl za to, že se nenašel nikdo od nás, z Čech, kdo by se postaral o důstojnou památku naší zesnulé posádky a museli to udělat místní obyvatelé. Když jsem poté hovořil s pamětníky a kamarády Milana Facka, překvapilo mě, že pan Josef Heller nechal už před lety zhotovit desku pomníčku s nápisem. Další události, včetně války na Balkáně ale způsobily, že deska zůstala uložena v jedné zlínské garáži. Právě tenkrát jsem si umínil, že věc dotáhnu do konce.

Valentin Dragomanski (druhý zleva) a jeho přátelé, kterým vděčíme za instalaci pomníku

Byl to ale především pan Valentin Dragomanski, jeho tatínek a přátelé, kteří mají hlavní zásluhu na tom, že je dnes v osudné zatáčce krásné pietní místo. Je to důstojné připomenutí naši soutěžní posádky, která tomuto nebezpečnému sportu obětovala to nejcennější. Milane a Edo, nikdy na vás nezapomeneme!

Pokud zavítáte při svých cestách do severozápadního cípu Bulharska, zastavte se, prosím u pomníčku a věnujte tichou vzpomínku našim dvěma závodníkům, kterým se toto místo stalo osudným. GPS pomníku je: 43.7010825N, 22.6792661E

Pietní místo, jak vypadá dnes