Skunnyho zápisníček – Gr.B Rallyelegenden 2016 (1/2)

Loni se tahle akce nadmíru vydařila a tak bylo letos rozhodnuto celkem rychle. Pojedu. Pochopitelně tak trochu „po skautsku“ se stanem, spacákem a taškou trvanlivých salámů a konzerv. A plzeňským pivem, samozřejmě. Nic pro milovníky all inclusive pobytů a výživové specialisty. Pro mě ideální oddech.

Letmý pohled do seznamu přihlášených není žádný fanouškovský orgasmus. Nečekejte Kankkuneny, Alény a ani další velká jména historie. Nečekejte ani desítky vozů závratné historické i finanční hodnoty nebo armádu vozů skupiny B (i když se tato akce podle nich jmenuje). Startovní listina slibuje podobné složení pole jako loni, tedy pozoruhodný mix všeho možného, co za uplynulých 40 až 50 let brázdilo rychlostní zkoušky soutěží v Evropě a okolí. Ze zajímavých jmen vám musí stačit Sepp Haider (rakouská rallye ikona), Walter Mayer (bývalý testovací jezdec Audi), Franco Ceccato (pravidelný účastník evropských soutěží minulosti) a…Paolo Diana, italský showman s rádoby historickým Fiatem 131. A pak několik těch, jejichž jméno bude znát jen ten, kdo se trochu vyzná v poměrech národních šampionátů našich západních a jižních sousedů. Namátkou třeba Carsten Alexy, vítěz ADAC Rallye Masters z roku 2009. A pak mnoho dalších, které si dovolím vynechat, přestože jsou to vesměs dobří piloti, včetně pár českých posádek pod hlavičkou KHSA.

Ale to už máme pátek a je nejvyšší čas vyrazit. Moji spolucestující musí stihnout akreditaci, také bychom rádi v klidu prošli uzavřené parkoviště a našli nějaká ta pěkná místa. Mapy totiž na internetu k prohlédnutí nejsou, vše je pouze v programu, a tak se musí plánování uskutečnit až na místě. Aktualizace – program prý byl na internetu předem v pdf, takže je zřejmě jen moje osobní chyba, že jsem ho nenašel. Vyjíždíme z „Budějc“ směrem na Linz (nevím proč, ale vždycky si v okolí toho města vzpomenu na píseň od Iva Jahelky „...na Linec, na Linec, přes pole, kravinec...“) a dál přes Salzburg a cíp Německa až do Saalfeldenu. Krajina je tady taková typicky alpská - vysoké skalnaté štíty, horské říčky s čistou vodou, široké pásy luk a podobně - zkrátka romantika i pro totální dřevo. A uprostřed toho Gr.B Rallyelegenden.

První, co vás zarazí, tedy jste-li znalí našeho domácího prostředí, je uzavřené parkoviště umístěné na parkovišti nákupního centra. U nás nemyslitelné. A přitom neslyšíte nikoho z místních nadávat, brblat ani vymýšlet všelijaké zákazy a omezení. A to jim vlastně tahle akce přidělává mnohem víc starostí, třeba když marně krouží po venkovním parkovišti a hledají volné místo pro svůj rodinný klenot (teď nemyslím na rakouské mamky, ale na rodinná vozidla všeho druhu). Naopak. Většina z těch, kteří si v pátek jedou nakoupit, se staví i v patře mrknout na závoďáky, dají si nějaký ten „wurst“ ve stánku a vedle si koupí samolepku. A malí kluci šílí a tahají tatínky od auta k autu. Až na mě chvilku přišel smutek, že i já s sebou nemám toho svého prťouse. Určitě by šílel taky. Tak mu aspoň kupuju tričko s obrázkem Peugeotu 205 T16 a italský prodejce mě ujišťuje, že synek bude v tričku „very cute,“ a to i když na něm není ani Lancia a ani Fiat.

Letos je tu ještě jedna unikátní možnost, a to prohlédnout si auta skupiny S, uvažované kdysi jako nástupce legendárních „béček“. Stojí tu kulaťoučké Quattro, u kterého si fakt nedokážu představit, jak letí bokem přes horizont například v takovém Finsku. I česká (pardon, vlastně československá) LR Evo a koncernoví sourozenci Opel Kadett a Vauxhall Astra. A nezastavit se u Lancie ECV1, to by byl skoro hřích. To je tak krásná bestie, že se to nedá ani popsat. A na závěr černá Toyota MR2, kterou krotil Bjorn Waldegaard, ale ani ta nikdy skutečnou soutěž nejela. Vše úhledně vyrovnáno v „autohausu“ poblíž luxusního hotelu, na jehož parkovišti jste i s Ferrari skoro za chudáka. Jen to tragické barevné osvětlení ruší - kdo tohle vymyslel, proboha? Nechat na čistě bílé Audi svítit červená a fialová světla, to je opravdu do-nebe-volající nesmysl. Škoda. Taková hezká výstava to mohla být.

Ale teď už hurá na první RZ, kde je i díl šotoliny, takže si každý přijde na své, i když ruku na srdce - ta trať je jinak úplně o ničem. Ale jen co přihučí Audi S1, úplně zapomenete na to, že tu jsou asi tak dvě pořádné zatáčky a zbytek je v podstatě rovně. Nebo že mnohdy je to jezdecky naleštěná bída. Pokud očekáváte palbu jako na Rallylegend v San Marinu, asi budete zklamaní. Ale třeba Erich Müller se snaží jet na oko i s originální „dvěstěpětkou“ i když to auto má určitě obrovskou hodnotu. A taky se tu nejede na čas, je to vlastně taková rychlejší přehlídka. Takže je to i pochopitelné. No ale ten řízek s Mini Cooperem, ten jede fakt pěkně. A taky Richter s Escortem a dva "Mišáky" a... Diana. No ten pán je úplně z jiné planety, přátelé. Ufoun.

Na druhý průjezd se přesunujeme blíže ke startu RZ na šotolinu a z luxusní improvizované tribuny z balíků slámy užíváme pomalovaných autíček i občasné dávky prachu, který si sedá jen neochotně, protože zrovna přestalo foukat. Drahé klenoty se pomalu rozjíždějí do závodního tempa a v rychlé pravé se objevuje nemálo lehkých „dveří napřed“. Jen co si užijeme víření prachu a pěkných průjezdů, už je čas posunout se zase dál. Čeká nás Nacht des Donners, loni jedno z nejlepších míst z celé akce.

Projíždíme Saalfeldenem a spěcháme do areálu ÖAMTC, kde je namotaná divácká okruhová zkouška, jejímž specifikem je postupné stmívání a konec za úplné tmy. Po loňsku očekávám stejné „gumovací“ hody, nějaké to závodění kolo na kolo a tak podobně. Usedám na dohled od hlavního dění na stráňku a pro chuť a osvěžení testuju točené rakouské pivo za superhříšná 4 eura. Ale to už se roztáčí kola předprogramu, na řadě je spousta ukázek jiných motoristických disciplín, namátkou například driftu nebo supermota. A pak už následuje první skupina. A po ní další a další, vše za doprovodu ohňostrojů, plamenů a laserové show na skalním štítu. Někteří předvádějí mocný sport, jen mě trochu zamrzí technická závada na mém oblíbeném Mini Cooperu a trochu zatrne při požáru Audi Quattro. Jinak se na to dívá moc pěkně, pochválit musím třeba Kovaříka s Favoritem - ten dokáže držet krok i s mnohem silnějšími stroji, klobouk dolů. Nechybí ani tradiční Dianova exhibice, tentokrát ve dvojici s jeho „spolubláznem“ Rosatim, venčícím v Rakousku svou nadupanou moto-tříkolku v designu Bleska McQueena. Gymkhana po italsku. A navíc na první pokus. Jediné, co mi tady trochu vadí, je místní komentátor. Ten klučina má snad metr padesát, mluví klasickou „iš-miš“ němčinou a do mikrofonu nadšeně piští, i když se na trati vlastně nic moc zvláštního neděje. Ale možná to je jen můj subjektivní dojem a v něm se zrcadlí můj osobní odpor ke komentovaným zónám na rallye.

Krátký a intenzivní déšť nakonec jakoby oznamuje nejvyšší čas jít do hajan. Sedáme do auta a popojíždíme na osvědčené místo z loňska, kde rozbalujeme stany a protože už je spousta hodin, dáme si jedno zteplalé plzeňské a pomalu jdeme spát.