Jak jsme jeli na polární výpravu - II. díl

Začátek vyprávění:
Jak jsme jeli na polární výpravu - I. díl

Čtvrtek
Vzhledem k tomu, že shakedown startoval ráno v 8 hodin a my jsme to k němu neměli dál než 10 minut jízdy, domluvili jsme se, že vstaneme v půl sedmé a v sedm pojedeme. Půlhodinka na ranní čaj a sbalení pár věcí se mi zdála dostačující. Bohužel jsem zapomněl na jeden faktor, který jsem již párkrát na podobných výpravách poznal – vzbudit Maníčka je nadlidský úkol.

V 6:30 mně zvoní budík. Nejraději bych sice spal dál, protože únava je stále ještě velká, ale vidina aut na shaku mě žene z postele. Slyším zvonit i další budíky (mobily), a tak podléhám iluzi, že vše jde podle plánu. Na teploměru za oknem -3 stupně, to je pohoda.. Stavím vodu na čaj a jdu udělat ranní hygienu. Koukám, že v noci podle plánu dorazil z letiště Mlok i se svým spolucestujícím Janysem, kteří si to přifrčeli krásným Volvem V50.

Voda už se vaří, konečně vychází z vedlejšího pokoje Jirka. Ptám se, co Maníček. „Jo, už vstává…“ Tak to je dobré, říkám si. Piji čaj, přikusuji sušenky, mezitím se i oblékám a trochu uklízím. Pak se kouknu na hodinky a ono už sedm! Jirka jde znovu budit Maníčka. Cloumá s ním, hodně nahlas mu říká, ať vstává, že už musíme jet. Maníček spí dál, jen ze spaní říká dokola: „Startuj!“ Ve čtvrt se nám ho konečně daří probudit. Ostatní auta už jsou víceméně připravena k odjezdu, zatímco náš řidič teprve vylézá z postele.

Kolem půl už to ostatní nemohou vydržet, a tak vyrážejí na shake sami. Obě ostatní auta mají navíc tu výhodu, že mají nálepku MEDIA, díky níž dojedou až na protekční parkoviště přímo u trati. Nám toto označení chybí a Maníček si teprve dělá kafe…

Než se Maníček dal jakžtakž dokupy, vypil kafe (pije ho horké podle hesla: „Polívka musí být hustá, kafe horký a k..da fest!“) a udělal si další kafe do termosky, uběhlo dalších 20 minut. Těsně před osmou konečně vyjíždíme. Nemusím asi říkat, že jsem mimořádně vytočený. Jedu dva tisíce kilometrů někam jen proto, abych pak neviděl půlku shaku? Ještě víc mi vytáčí Maníčkovo nevzrušené komentáře o tom, že na shaku se stejně nezávodí, že tam bude málo lidí, a tak že tedy jako přijedeme včas…

Pár minut po osmé přijíždíme k shaku. Maníček vytahuje licenci FIA, a tak neplatíme a jedeme dál. Parkujeme na cestě, jako poslední auto. V první okamžik nedokážu odhadnout, jak daleko od shaku jsme. Pak ale slyším v dáli řev projíždějících aut a zjišťuji, že to je ke trati asi pěkná dálka. Jsem maximálně vytočený, a tak kašlu na Jirku i na Maníčka a sám se hodně rychlou chůzí vydávám ke trati. Je to pořádný kus cesty, navíc posledních 800 metrů se jde lesem v hlubokém sněhu. Po celou dobu slyším řvoucí motory na trati, což mi rve srdce…

V půl deváté, celý schvácený, konečně vylézám z houštiny u tratě. Krásné rychlé esíčko, docela dost lidí, okolo již hoří ohně. Zapínám kameru, natáčím dva záběry, ale nemám mezi lidmi moc dobrou pozici, a tak jdu dál.

Stejně jako třeba v Německu máme ve výpravě vysílačky. Je to velmi praktická věc. Když se rozprchnete po trati, není problém se najít. Mobilem to samozřejmě jde taky, ale za jakou cenu. Zkouším vysílačkou zjistit, kde je Pišta a spol. Náš kanál evidentně používá leckdo, protože cizojazyčných odpovědí jsem dostal dost, jen česky nic. Nakonec se přeci jen ozve, zjišťuji, že spolu s dalšími stojí v houštině na výjezdu právě z tohoto esíčka. Je tam celá skupina z vozu č.2. Palis fotí o kousek dál, ostatní jen tak stojí a komentují jednotlivé průjezdy. Snažím se natáčet, jde to dobře, počasí je v pohodě.

Atmosféra na shakedownu (foto: Libor Jungvirt)

Jeden z prvních, kterého vidím, je náš oblíbenec Ekström. Projíždí pomalu, všichni se bojíme, co má zase za problém. Za pár minut naštěstí jede znovu, a to pořádnou palbu. Až později se dozvídáme, že měl prázdnou pneumatiku. Zatím jezdí jen jezdci s prioritou P1, a tak jsou mezi nimi velké rozestupy. Suverénně nejčastěji jezdí Stohl, Pišta mu to za celý shake spočítal snad na 14 průjezdů. Naproti tomu Grönholm i Solberg jedou jen párkrát, stejně jako Loeb. Inu kdo umí, umí. Delší chvíle mezi průjezdy si krátíme všelijak, hlavně pak kecáním o ničem a pozorováním jedné velmi sličné pořadatelky.

Sličná pořadatelka (omluvte sníženou kvalitu fotografie - pořízeno kamerou)

Někdy kolem půl desáté měním místo a popocházím lesem asi 300 metrů dále po trati, do závěrečné pasáže, která se nám velmi líbila už předchozí den při průjezdu. Je to přehledný, 200-300 dlouhý úsek, kde je vidět výjezd z dlouhé rychlé levé, průjezd naplno přes dva horizonty a na závěr ještě jeden do zatáčky, kde se dá, pokud to někdo opravdu podrží, i pěkně skákat. Jde i o divácky pěkné místo, protože díky mýtině na svahu po jedné straně tratě je vidět celý úsek.

Přicházím akorát v okamžiku, kdy to Petter Solberg podrží a brutálně tam skočí. Vzápětí mi vysílačkou volá Pišta, kde jsem, že jdou za mnou. Vidím je už z dálky, protože Pišta nese svou obvyklou vlajku na dlouhém prutu. Odkudsi se tu objevuje i Mlok obtěžkán foťáky, stejně tak už nás našli i Jirka s Maníčkem, kteří vysílačku nemají. Už na ně ani nejsem naštvaný.

Po desáté začínají jezdit i další jezdci, mezi nimi Kopecký a Valoušek, zatímco Prokop jede poprvé až za další hodinu. Valda to od začátku pere ostošest, jak je jeho zvykem, kdežto Kopejda má první průjezdy opatrnější.

Na shaku... (foto: Libor Jungvirt)

Popocházím až pod skok, abych nějaký natočil. Strávím tam asi 20 minut, ale mám smůlu. Během té doby nikdo neskočil. Vracím se tak zpět na mýtinu, jenže ostatní hledám marně. Nezbývá než znovu použít vysílačku a zjistit, kde jsou. Jsou zpět v prvním esíčku, a tak se vracím taky. Je tam i pan Velímský, který fotí z hluboké závěje vedle trati. Chybí tak jen Bros, který fotí kdesi na začátku shaku.

Závěr shaku už bereme na pohodu. Sedíme na výborném místě, po chvilce i zabíráme opuštěný oheň, kde se jde nahřívat nachlazený Pišta. Vedle ohně ho zahřívají i pohledy na krásnou Švédku sedící za námi. Špička už prakticky nejezdí, ale stále je na co koukat. Tak třeba mezi juniory nás hodně zaujal domácí Sandell, který to s Cliem válel nádherně. Náš postřeh se ostatně potvrdí i v samotném závodě, kde skončí druhý. Jinak z vozů WRC se mi nejvíce líbil Henning Solberg.

Henning Solberg na shaku (foto: Libor Jungvirt)

Někdy v půl jedné, poté, co dopíjíme poslední zbytky čerstvého svařáku, se balíme a míříme zpět k autům. Tentokrát nemusíme jít takovou dálku, protože na MEDIA parkovišti si Maníček přisedá do jiného vozu, který ho doveze k našemu. Maníček se pak pro nás autem vrací.

Na chatě si děláme jídlo. Maníček stále přemlouvá Jirku, že si půjdou najet erzety. Já jsem kategoricky rozhodnut, že nejedu, protože jsem jednak dost unavený a chci se vyspat, dále pak proto, že většinu erzet najíždí i Bros a spol., a tak mi stačí informace od nich. Během jídla jim tedy alespoň předávám mapy a vysvětluji, kudy a kam se k erzetám dostat. Maníček nevěří, když mu říkám, že najedou tak 200 km. Po druhé hodině odjíždí, já si dávám sprchu a pak zasloužený spánek.

Před pátou se probouzím, právě včas, protože bylo domluveno, že se ti dva vrátí v pět, abychom pak mohli vyrazit do Karlstadu na slavnostní zahájení. Asi vás už nepřekvapí, že přijeli až v půl šesté, najeli všechny tři nedělní RZ a ujeli 180 km. A to ještě jednu plánovanou erzetu vynechali. Narychlo vyrážíme za ostatními směr Karlstad, kam je to nějakých 60 km. U první pumpy chceme vzít naftu, ale u všech stojanů je jen benzín. Až po chvíli si všímáme, že zcela stranou je jeden stojan s nápisem „Truck diesel“. Nejsme si jisti, zda to není nějaká řepková nafta, a tak se jdu raději informovat. Prý je to normální nafta, a tak bereme plnou.

Mapku Karlstadu máme sice obstojnou, ale ne dostatečně podrobnou. Musíme se dostat na náměstí přes dva mosty, to je asi tak všechno, co se z mapy dá vyčíst. První most je v pohodě, ale ten druhý nějak netrefujeme a motáme se v místních uličkách. Naštěstí pak přímo u nějakého mostu vyjedeme, a když ho přejedeme, jsme přímo u náměstí. Máme víc štěstí než rozumu, protože do zahájení schází jen pár minut.

Nejvíc se těším do krámků s oblečením a suvenýry, protože z každé rally si něco vozím. V rychlosti procházím stánky Fordu a Subaru, ale nic mě nezaujme, jako by to všechno bylo z loňské edice. Ve stánku se suvenýry „SWEDISH RALLY“ koukám dlouho na čepice, ale ani jedna z nich mě nepřesvědčí o tom, že bych si ji měl koupit. O tričkách ani nemluvím, kvalita mi připomíná trička od našich „ping-pongů“.

Potkávám osamoceného Michala, ostatně sám jsem se stal osamocený chvíli předtím, když se mi Jirka s Maníčkem někde ztratili. Slavnostní rampa je doslova obsypaná diváky a fotografy, a tak jsme bez šance vidět to v reálu. Mimochodem, Dušan Velímský nebyl do prostoru pro fotografy vůbec vpuštěn, protože prý nemá zelenou vestu pro fotografy. On přitom nosí vestu permanentní, která se přiděluje na celý rok. Inu ne vše pořadatelsky klape.

Nad náměstí je obrovská obrazovka, kde sledujeme, co se děje na rampě. Celá sláva začíná krásným ohňostrojem, po němž začínají na rampu přijíždět jednotliví jezdci. Stojíme s Michalem u příjezdové uličky a čekáme, až dorazí Honza Kopecký s Filipem Schovánkem. Pak s nimi prohazujeme několik rychlých vět, protože na víc není čas. Kousek od nás stojí Armin Schwarz a vzrušeně o něčem diskutuje s mně neznámými lidmi. Vidíme hodně hezkých holek, vlastně skoro všechny jsou velmi hezké, pěkně rostlé, nenamalované (asi to nepotřebují), usměvavé a sympatické. Ostatně stará známá pravda z podobných výprav zní – čím déle tam budeme, tím se nám budou zdát hezčí…

Slavnostní ohňostroj (foto: Libor Jungvirt)

Čekáme i na Valdu a Prokopa, ale oba přijíždí pozdě a z auta ani nestačí vylézt. Sledujeme tak všechno na obrazovce. Poté, co si i Prokop prožije svoji chvilku slávy na startovní rampě, jdu hledat ostatní. Nakonec se šťastně shledáváme a vyrážíme zpět do Sunnema.

Přijíždíme kolem půl desáté a ačkoliv se všichni dušují, že se půjde brzy spát, abychom byli čerství na další den, nakonec ještě dvě hodinky kecáme, pijeme pivo a čím dál oblíbenější grog. S odstupem se vrací i Pišta s Janysem, kteří byli trochu „vyzkoušet“ vypůjčené Volvo. Protahovali ho po lesních cestách tak dlouho, až někde zapadli. Naštěstí to bylo kousek od nějakého stavení, ze kterého vyběhly dvě ženy s lopatami a vyprostili je ze závěje.

Před půlnocí už všichni chrní a já si před usnutím jen říkám, že se snad pořádně vyspí i Maníček a zítra vstane brzy.

Pátek
O výběru RZ pro páteční etapu jsme se dlouho dohadovali. RZ 1+3 i RZ 2+4 si fotografové najížděli už ve středu a tvrdili, že zatímco na jedničce je hodně sněhu, na dvojce moc ne. Jenže protože jednička startovala už v 8 hodin, neměli by na focení dost světla, a tak se rozhodli, že pojedou nejprve na dvojku, která startovala skoro o hodinu později, a pak přejedou na trojku. Nám bylo světlo tak nějak ukradené (kamera si s tím poradí lépe), takže jsme se rozhodli, že pojedeme ne zajímavější RZ1 a počkáme tam na ostatní na druhý průjezd.

Jenže hned ráno vzaly plány za své. Plán odjezdu byl stanoven na půl sedmou, budíček na šestou. Tentokrát se mně vstávalo již lépe a ani pohled na teploměr (-13 stupňů) mně nijak nerozhodil, protože jsem věřil své polární výbavě. Dal jsem vařit vodu a šel do koupelny. Když jsem se po chvíli vrátil a zjistil, že Maníček stále ještě spí, začal jsme ho budit sám. Osobně jsem tak poznal, že jde o nadlidský úkol. Nakonec jsem ale zlepšení přece jen dosáhl – podařilo se nám ho vzbudit „už“ po půlhodině.

Po sedmé vyrážíme na rychlostku, která je vzdálená asi 60 km a startuje za hodinu, zatímco ostatní vyráží pár minut po nás na podobně vzdálenou rychlostku, ale startující o hodinu později. Od počátku je mi jasné, že to nemůžeme stíhat, ale nemám po ránu chuť se rozčilovat jako předchozí den. Sedám si tak dozadu, dávám jim mapy a nechávám to na nich, aby pochopili, že to prostě nejde stihnout.

Maníček nechce dlouho připustit, že to nestihneme, a tak jede docela rychle. Asi 10 minut před osmou jsme kousek od rychlostky, ale je zcela nereálné, že bychom se ke trati dostali včas. Ostatně vzpomínka na včerejší půlhodinovou chůzi na shake mi byla dostatečným varováním. Maníček se nevzdává, z mapy vyčítá, že bychom mohli ke trati přejít přes nějaké zmrzlé jezero, ale nakonec vítězí zdravý rozum – počkáme na ostatní a pojedeme s nimi na RZ 2.

Zastavujeme na odpočívadle u silnice a čekáme na ostatní. Podle mapy tudy mají projet, protože je to i příjezd k RZ 2. Ostatně vyjeli chvíli po nás, a tak by tu měli být brzy. Zkouším je sehnat vysílačkou, ale nic. Po čtvrthodině už jsem nervózní, a tak beru mobil a volám jim. Nechápu, když mi říkají, že už jsou dávno na místě. Jak je to možné? Vždyť nás nepředjeli a okolo také nejeli?

Není čas nad tím přemýšlet, protože najednou je jasné, že nejenže jsme nestihli RZ 1, ale že budeme mít problém stihnout i RZ 2. Jedeme dál po silnici, až jsme náhodou narazili na značenou odbočku k diváckému místu na RZ 2. Podle označení místa nám to konečně začíná docházet. Nejedeme na konec RZ 2, ale až k její první polovině, do úplně jiného diváckého místa. Proto jsme se ostatních nedočkali – stala se chyba v navigaci a my na ně čekali za křižovatkou, na které se mělo odbočit.

Není čas se vracet ani něco vymýšlet. Nedá se nic dělat, jedeme na divácké místo. Bohužel jsme si „vybrali“ to nejvzdálenější, jaké se dalo najít, a tak jen příjezd erzetě nám zabral dalších 15 minut. Průkazka FIA opět zaúřadovala a my neplatili nic. Vzápětí se ale situace značně zkomplikovala, protože nás staví pořadatelé a nutí nás zaparkovat. Jen co vylezeme z auta, je nám jasné proč. Na silnici je čistý led. Pokud říkám čistý, myslím tím čistý, je obtížné se vůbec udržet na nohou. Parkujeme tedy u cesty, bereme si sebou věci na celý den a vyrážíme ke trati pěšky. Podle cedule u cesty je to k diváckému místu 3 km! Přitom za půl hodiny se startuje!

Asi si sami dovedete představit, co to znamená jít rychle po nerovné silnice potažené hladkým ledem. Pokud ale chceme dojít včas, musíme riskovat. Každý z nás si po cestě párkrát ustlal na zadek, ale ostatní fanoušci na tom byli obdobně. Mlíko vidíme přesně ve chvíli, kdy už slyšíme z dálky řev motorů. Jsme v místě poměrně pomalé vracečky, což se nám moc nelíbí, a tak pelášíme do kopce hledat lepší a především rychlejší úsek. Stačí 300 metrů a vzdáváme další hledání. Vidíme výjezd z rychlé pravé, 100 metrů rovina, L2 naplno, další rovina s horizonty. Stojíme právě v té levé. Na poslední chvíli zapínám kameru a hledám místo, odkud natáčet. Řev motorů už je nebezpečně blízko.

Teprve po prvním průjezdu Marcuse Grönholma si všímám, že jsou okolo vyvěšené vlajky „Valda fans“. Inu svět je malý. Dostáváme informace o průběhu RZ 1, z nichž ta nejdůležitější je, že Petter Solberg poškodil poloosu a hodně ztrácí. Vzápětí to vidíme sami v reálu – Solbergova Impreza je evidentně raněná.

Tak to jsem já v akci, za mnou Jirka s Maníčkem

Snažím se měnit místa, abych natočil různorodé záběry. Je to nevděčný úkol, protože to kolikrát znamená brodit se metrovým sněhem, být zcela ohozen odletujícím sněhem a kameny nebo riskovat technický stav kamery. Zatím ale jde vše v pohodě. Při průjezdu Valdy se jeho fanoušci činí a mávají vlajkami a řvou jako o život. Jinak mě první průjezdy moc nezaujaly, ostatně také proto, že přes kameru je to všechno vidět jinak než v reálu. Dá se říci, že kameramani a fotografové z rally vlastně nic nemají. Jediné zajímavé, co si vybavuji, jsou rozevláté průjezdy Galliho a Hirvonena.

Na enka se přesunuji do předchozí zatáčky, kde je velký kotel norských fanoušků. Kameru nakonec vypínám a pár posledních průjezdu vidím konečně „live“. Vedle toho nasávám atmosféru hořících ohňů, opékaných buřtů, hotdogů a alkoholu. V severských zemích je docela slušná prohibice (omezení prodeje a popíjení alkoholu), a tak jsou podobné akce vítaným zpestřením pro domorodce, kteří se na nich dokáží pěkně zmatlat.

První průjezdy jsou za námi. Čekám na Jirku s Maníčkem, abychom si domluvili další postup. Je jasné, že počkáme i na další průjezd téhle erzety, protože předchozí problémy s přejížděním a parkováním už jsou nám dostatečným varováním. Shodujeme se, že v přestávce si najdeme nějaký pěkný flek na koukání, uděláme si svařáček a v klidu počkáme.

Vyrážíme v protisměru rychlostky s cílem najít si ten vysněný flek. Ve Švédsku je to celkem snadné, protože ať si stoupnete kam si stoupnete, všude je to zajímavé. Zamlíkované je to opravdu jen výjimečně, pořadatelé v pohodě, prostě paráda. Po nějakých 500 metrech přicházíme do krásného esíčka v ďolíčku. Vedle je skála, ze které se dá krásně koukat, ostatně diváků je na ní dost. Jirka s Maníčkem chtějí zůstat, mně se to místo z pohledu diváka také líbí, ale z pohledu kameramana ne – není kam přejít a auto je vidět ne déle než 3-4 vteřiny. Vydávám se proto dál s tím, že pokud najdu něco lepšího, prozvoním je a oni za mnou přijdou.

Po dalších 800 metrech vycházím z hustého lesa do vysokého a okamžitě poznávám, že to je to místo, které jsem hledal. Je to krásná přehledná pasáž, která se točí kolem lesního hřebene, ze kterého je vidět možná 400 metrů trati. Celý hřeben je obsazen domácími fanoušky, kteří se sem dopravili na skútrech, aby mohli nejen sledovat závody, ale hlavně dělat ohně a užívat si atmosféru.

Snažím se prozvonit Jirku, ale ouha, není signál. Nepomáhají ani pokusy o ruční volbu operátora, a tak nevím, co s tím. Do startu ještě zbývají dvě hodiny, a tak to zatím neřeším. Z batohu tahám řízek a přidávám se ke Švédům u skútrů. Asi po půlhodině vidím přicházet Jirku s Maníčkem. Jirkovi kupodivu došly sms, že jsem se mu snažil dovolat, a tak vyrazili za mnou. Také oni jsou nadšeni skútry, a tak začínáme tím, že je obhlížíme. Vedle krásných modelů nacházíme i jeden vyloženě starý, připomínající „montgomerák“.

Chceme si uvařit svařák, jenže jsme si zapomněli vzít ešus a teď to nemáme v čem ohřát. Zvažujeme, zda si ho nepůjčit od místních, ale nechceme vypadat jak „socky“. Nakonec si bereme ze sněhu odhozenou plechovku od coly, uřezáváme vršek, plníme sněhem a vyvařujeme. Pak už nic nebrání, abychom si v tomto provizorním ešůsu uvařili lahodný svařák. Polární výprava je zkrátka o přežití, a to buďme rádi, že jsme nejedli psy.

Pak už to netrvá dlouho a začíná se zase jezdit. Po prvních dvou průjezdech mi ale kamera hlásí znečištěnou hlavu! Nevím co s tím, protože čistící kazetu sebou nemám. Snažím se proto točit dál, ale vůbec netuším, zda se něco vlastně zaznamenává. Kamera už sice nic nehlásí, ale stejně mám divný pocit. Oprávněně, později zjišťuji, že se nenatočily asi 4 průjezdy. Pak se ale kamera vzpamatovala právě v okamžiku, kdy přijížděl Kopejka. Točení v tomto místě si opravdu užívám. Všude spousta prostoru, možností pro krásné záběry, fanoušci jen na hřebenu, zatímco já si dole u trati běhám jak chci. Nádherná soutěž!

(foto: Libor Jungvirt)

Ani tady jsme nezažili žádnou havárii či něco podobného. Galli už s utrženým nárazníkem přijel a vypadnutí rychlosti a následné skoro zastavení Pettera Solberga prakticky nestojí za řeč. Krizovky ale nejsou nutné, protože se vyžívám v nádherných průjezdech „velkých kluků“.

Zajímavé je, že mně průjezdy vždy strašně rychle utečou. Najednou koukám, že už jezdí enka. Mimochodem, na produkční vozy je ve Švédsku hezký pohled, o dost hezčí než na trápící se „předohraby“ S1600. Nikdy jsme si je proto nenechali utéct. Balíme, zbytek startovního pole uvidíme po cestě zpět. Více než kilometr zpět po trati je docela adrenalinový, protože musíme uskakovat před zbytkem startovního pole. Hlavní problém je v tom, že jakmile skočíte do příkopu, zapadnete po pás do sněhu a pak se z něj dost špatně dostáváte. Jirka má navíc v baťohu zbytky svařáku, a tak nemůže běžet, aby ho nevylil. Nakonec stejně musíme zastavit a dopít ho.

Trať opouštíme přesně v okamžiku, kdy projíždí poslední soutěžící s notně očesanou Almerou. Tento závodník bude uzavírat pole i v následujících dnech, pouze na autě budou ubývat další plechy (nárazníky neměl už teď). Máme před sebou 3 km dlouhou cestu zpět autu, opět po dokonale hladkém ledu. Hned na začátku potkáváme dva Švédy, kteří jsou úplně namol. Navzájem se podpírají, jeden se opírá o prut s vlajkou, ale je to málo platné. Jeden sebou plácne na zem, druhý se mu snaží pomoci a spadne na něj, minutu se snaží dostat na nohy, ale když se jim to konečně povede, zase končí na zemi. Takhle zmatlaného jsem už dlouho neviděl. Můžeme se uchechtat smíchy, dokonce vyndavám kameru, abych to natočil, ale směju se u toho tak, že kamera lítá nahoru dolů a nic z toho není.

Cestu po ledu k autu jsme nakonec zvládli bez větší újmy, i když mě od té zvláštní opatrné chůze začala bolet třísla. Vyrážíme zpátky k Hagforsu, je po půl čtvrté. Koukám do harmonogramu a do map. Večer bychom mohli ještě stihnout speciálku, která startuje po páté. Do Hagforsu to odhaduji na hodinu cesty. Plán schválen.

Po půl hodině Maníček usíná za volantem, a protože Jirka také spokojeně pospává, jdu řídit já. Před Hagforsem se zařazujeme do pomalu jedoucí kolony. Je sice jen půl páté, ale je nám jasné, že díky tomuto zdržení nemůžeme speciálku stihnout. Těsně před pátou přijíždíme ke kruhovému objezdu, odkud se chodí pěšky na speciálku. My se ale vydáváme na druhou stranu, k supermarketu Lidl.

(foto: Libor Jungvirt)

Je to moje první návštěva supermarketu této značky, protože v Čechách jsem se po aférách s kácením stromů zařekl, že tam nikdy nakupovat nepůjdu. V Hagforsu ale o jiném nevíme, a protože potřebujeme něco dokoupit, nemáme jinou volbu. Dokupujeme prostředek na mytí nádobí, pepř, pečivo, pivo a výhodné balení banánků v čokoládě. Díky prohibici nakoupíte v běžných obchodech jen slabé pivo, jak jsme si všimli, tak zhruba v rozmezí 2,8-3,5%. Ale nemohu říct, že by bylo chuťově špatné. Jinak cenově je tam dráž, ale zase ne tak o tolik. V Lidlu bych to odhadl tak o 20% více než u nás.

Díky vypadnutí speciálky máme čas navštívit večerní servis, a tak jedeme kousek za Hagfors, kde je servis umístěn na letišti. Licence FIA poprvé nezafungovala, a tak platíme parkovné ve výši 40 SEK (kurs k české koruně 3,15). Před vchodem do servisu se kontrolují vstupenky, a tak mířím k pokladně zakoupit si konečně Rally Pas. Ten vás opravňuje ke vstupu nejen na všechny erzety, ale i do servisu a na speciálku. Stojí sice 350 SEK, ale v balíčku najdete i spoustu dalších maličkostí jako šňůrku na krk, samolepku, mapky atd. Aspoň mám něco na památku.

Maníček s Jirkou se snaží projít na licenci FIA. Pořadatel si průkazku dlouho prohlíží a nechce je pustit dál. Teprve když Jirka ukáže na znak FIA a poučně řekne „ček asociasióón!“, zmatený pořadatel je pouští dál, aby si neudělal ostudu. V servisu je umístěna velkoplošná obrazovka, kde zrovna běží záběry ze speciálky. V servisu je zatím klid, na auta se teprve čeká. Čekáme na Honzu Kopeckého, docela dlouho, začíná nám být zima. Je jen pár stupňů pod nulou, ale na letišti fouká silný vítr, což je velmi nepříjemné. Nakonec se dočkáváme a především s Filipem Schovánkem si chvíli povídáme. Není příliš spokojený s výsledky, ale stěžuje si na špatné pneumatiky, ze kterých jim mizí hroty.

V servisu (foto: Libor Jungvirt)

Přesouváme se za Valdou, který je naopak docela spokojený. Nevím, zda se mi to jen zdá, ale zdá se mi nějak pohublý. Svěřuje se, že auto je dobré, i když si na něj stále zvyká. Nejvíce mě ale překvapuje jeho odpověď na otázku, v čem má ještě rezervy. Tady je jeho odpověď. „Víš, tady je hodně horizontů a pokud chceš být opravdu rychlý, musíš je všechny podržet, i když za ně nevidíš. Jenže jak to mám podržet, když si nejsem jistý. Vím prd, zda mi to dobře přečetl nebo zda to máme dobře napsané. A buď si jist, že hodně často nemáme…“

Stavíme se i u Prokopů, ale kromě mechaniků tam není nikdo. Je nám zima, a tak po hodině končíme návštěvu servisu a míříme na chatu. Tam se konečně potkáváme s ostatními, které jsme ztratili po ranní chybě v navigaci. Máme si tak co vyprávět. Konečně si vaříme něco teplého do žaludku, prokládáme to čím dál oblíbenějším grogem a vykládáme si celodenní zážitky. Dokonce nevybírám ani místa na druhou etapu, protože jsem rozhodnut, že tentokrát jedeme s ostatními rovnou. Pouze posunuji budíček – půlhodina nám nestačila, a tak budeme vstávat celou hodinu před odjezdem.

Opět přichází na řadu i kytara a písně do nepohody. Hitem se tentokrát stává píseň s textem: „Zima, je zima a zimou se třesu…“

Na pokračování - příště o sobotě, neděli a návratu.

P.S. Natočené záběry si můžete prohlédnout zde:
eWRC video Uddeholm Swedish Rally 2006