Sychra - Kavalek: Chceme toho s Deltou najet co nejvíce - 2.

Dnes máte možnost přečíst si druhý díl rozhovoru s posádkou Luba Sychra - Tomáš Kavalek, jehož první část jsme měli možnost vidět před necelým týdnem. Protože za chvíli máme Vánoce, tak je na čase Vám nadělit i druhý díl, který bude o stavbě a závodění s Lancií Deltou.

Se stavbou Delty se pojí mnoho zajímavých zážitků a zkušeností, které detailně popisujete v blozích. Jde nějak ve zkratce popsat, jak příprava tohoto auta probíhala?

Tomáš: Já si myslím, že Lubův blog o stavbě byl vyčerpávající. Ve zkratce: přivezli, odstrojili, odvezli na rám, přijeli pro auto s rámem, zaparkovali, zapadli, vyhrabali se, dovezli, zkompletovali, nemohli nastartovat, nemohli nastartovat, nemohli nastartovat, nastartovali, doladili, mě málem přejela dodávka, odjeli jsme na první závody s Deltou, závodili, fouklo nám těsnění, oddechli jsme si, protože i když jsme nedojeli do cíle, vyhráli jsme sami na sebou a nad těmi rádoby kamarády, kteří nám pořád jen říkali, že to nemůžeme zvládnout! Tady hlavně, i když to bylo ve zkratce, patří velké poděkování našim přítelkyním, a hlavně Lubovým rodičům za dílenskou podporu a zásobování potravinami :D

Luba: Já to na rozdíl od Toma řeknu jedním slovem: těžce:-) Všechny další slova nad rámec tohoto jediného by bylo plýtvání místem. Slov chtivého čtenáře raději poprosím, aby si dohledal můj blog, nebo článek o přestavbě, který tady na eWRC též visí.

Vyjet na závodní trať se Vám povedlo v Orlických horách a kromě tohoto startu to ve zbylých soutěžích vždy vyšlo až do cíle. Jak Vaši premiérovou sezónu se čtyřkolkou zpětně vidíte?

Luba: Určitě to byl posun dopředu, byť jsme nevěděli co čekat. Se čtyřkolkou jsem nikdy před tím nejel ani v civilu a první soutěží tak započal učící se proces, který v podstatě trvá dodnes. Vím, že na Rally OH měli diváci velká očekávání a tak došlo k tomu, že za námi někteří přišli do servisu a důrazně mě upozornili, abych s tím autem začal jezdit jako s turbem. Pravdou je, že s Lancií nejsme ještě tak srostlí jako jsme byli se škodovkou. Osaháváme si hranice, kam až můžeme zajít a jedeme s velkou rezervou. Celou sezonu jsme bojovali s nastavením auta, zejména s podvozkem a geometrií. První, alespoň částečně fungující nastavení jsme „vynalezli“ až na Rally legend v Liberci, kde jsme byli spokojeni s dosahovanými časy i s jízdním projevem. Je pravda, že od auta jsme čekali větší výkon a překvapilo nás, jak je sériová Lancie těžkopádná. Dodnes jezdíme se sériovým motorem i elektronikou, která je ještě k tomu, bohužel katová (a my nemohli sehnat po celé Evropě jinou). Za dva roky co Lancii máme, jsem přes všechny možné peripetie „přestupu“ na ní nelitoval. Doufám, že ani Tomáš ne. :-)

Tomáš: Z mého pohledu něco zůstalo stejné a něco bylo jinak. Rozpis pro mě byl jiný, čtení v některých pasážích bylo oproti škodovce o dost rychlejší, takže bylo potřeba adaptovat se na jiné prostředí. Luba dělal víc poznámek v rozpise a zavedl si nové zkratky. Každopádně to byla nová zkušenost. Jiné auto, stejné soutěže, takže jsme měli možnost srovnání výsledků se škodovkou. Rozhodně jsme byli v prvním roce pomalejší než s LRou. Novinka přišla hlavně v tom, že jsme už potřebovali mechanika. Toho jsme naštěstí našli v Patrikovi. Škodovku jsme ještě zvládali, ale u Lancie už to nebylo tak snadné. Motoru je plná kapota, samý snímač, čidlo, apod. A Patrik je specialista na italská auta, má zázemí se spoustou náhradních dílů a hlavně zkušenosti, což nám spoustu věcí ulehčuje. Po závodech dostane auto na kontrolu a servis, před závody si ho vyzvedneme. Oproti éře se škodovkou to je tak trošku „lenošení“, ale je to pro nás lepší. Na autě si uděláme všechny věci od elektroinstalace po karosárnu, ale motor necháváme zkušeným.

Letos jste chtěli mezi historiky do českého mistráku, tomu bylo podřízeno i otestování auta na erkové značky, ale nakonec se situace vyvinula jinak. Jak vznikl finální plán letošních startů, kdy jste střídali techniku, šampionáty i státy?

Tomáš: Všichni moc dobře víme, jak špatný byl pro českou rally rok 2012. FAS zareagoval a zpřísnil podmínky pro vydávání licencí. Abychom pro rok 2014 získali tu správnou, se kterou můžeme sedlat Deltu v českém mistráku, nebo Poháru, a zároveň aby nám Delta nestála rok v garáži, museli jsme narychlo změnit plány na celou sezónu tak, abychom splnili podmínky pro vydání „velké“ licence, a zároveň se s Lancií maximálně svezli. Po nastudování všech možných alternativ bylo Slovensko jasná a jediná volba!

Luba: Ano, je to tak. Na letošní sezonu jsme měli jasný plán. Už od pořízení Delty jsme věděli, že ji chceme otestovat a jezdit český mistrák. Bohužel, jak to tak bývá, člověk míní a pán Bůh mění. Po nešťastných událostech a sklonku roku 2012 přišlo omezení licencí na vozy 4x4, kam spadala i Lancie, která už nám stála v garáži. Protože jsme se nechtěli smířit s tím, že nám ve skříni visí kombinézy s novou homologací, auto je připraveno pro účast na soutěžích pod hlavičkou FIA a my bychom s ní jet nesměli, hledali jsme jakoukoli možnost, abychom do něj mohli sednout mimo amatéry. Jediná volba tak byla účast ve slovenském mistráku, který je jediným, kde není zapotřebí mezinárodní licence, kterou jsme tehdy nemohli získat. Abychom podle současných pravidel splnili podmínky pro vydání licence na čtyřkolku v roce 2014, museli jsme absolvovat 5 závodů. Otestovat auto a vyřídit licence se nám povedlo až v červnu a do konce slovenského mistráku zbývaly jen tři soutěže.

Dvě zbývající jsme chtěli odjet v České republice s co nejnižšími náklady a jedinou ambicí dojet do cíle. Byli jsme tak trochu pod tlakem, ale jsme zvyklí:-). Ze všech zbývajících závodů jsme si mohli dovolit pouze jednou nespatřit cíl a tento případný neúspěch nahradit startem ve Vsetíně. Naštěstí se vše povedlo a skončili jsme se 100% bilancí dojezdů do cíle. Opravdu mě překvapilo, že jsme si na Suzuki hodně rychle zvykli, ačkoliv jediným testem před premiérovou Valaškou byla cesta ze servisního parkoviště na technickou přejímku. Musím říci, že letošní sezona je bezesporu nejnáročnější, kterou jsme kdy absolvovali. Když nepočítáme Rally Cup, jeli jsme ve 185 dnech tři velké mezinárodní a 2 malé soutěže. Prakticky jsme začali v červnu a na začátku září jsme měli odjeto…

Sedíme si takhle v servise a najednou jde okolo nějaký mladík v závodní kombinéze ptá se: "Ako to ide chlapci?"

Mimo Rally Cup z počátku roku to u nás byly dva podniky s Ignisem Sport v Poháru ČR. Jak tyto starty hodnotíte?

Luba: Valaška byla křestem v „neamatérských“ soutěžích. Přiznám, že jsme byli trošku nervózní, zda jsme něco neopomněli a jestli všechno zvládneme. Abychom si vše užili opravdu do sytosti, Tomáš trochu podcenil zdravotní karty, které zůstaly v den přejímek v Jičíně. Jemu z toho nebylo dobře, já se smál a celý den mu pouštěl úryvek z filmu Tacho: „Alexi, já nemám ty zdravotní karty!“ Nakonec vše dobře dopadlo, zdravotní karty dorazily za pět minut dvanáct, a my mohli odstartovat. Co se týče samotné soutěže, kromě předpisů a postupů, jimiž se od amatérských podniků liší, nebyla trať nijak náročná. Charakterem měla nejblíže k rally Železné hory, uskákaným asfaltem a úzkou vozovkou lemovanou stromy. Diametrálně odlišná byla později Rally Agropa, kde nás čekala velká porce kilometrů i náročné tratě. Rozhodně patří k tomu náročnějšímu, co jsme za svou krátkou pětiletou kariéru vyzkoušeli. Zažili jsme zde i několik horkých chvil, zejména v okamžiku, kdy nám sud retárdéru vyrobil díru do masky i chladiče. Japonec měl naštěstí tuhý kořínek a do cíle nás bez potíží dovezl.

Tomáš: Byla to zkušenost. Vždycky to je zkušenost, kterou člověk jakýmkoliv dalším startem získá. Jde jen o to, jestli je pozitivní, nebo negativní:-). S Ignácem (Ignisem) jsme startovali proto, abychom splnili podmínky ohledně licencí (5 závodů), o kterých jsem již mluvil dříve. S předokolkou jsme ještě nezávodili, tak proč ne! Je to takové „nasrané malé japonské žihadélko“. Svezení to bylo pěkné, dojeli jsme dvakrát čtvrtí a vyzkoušeli jsme si, jaké to je jezdit v Poháru ČR. Při startu na Valašce jsme měli licence, jak se říká, ještě mokré.

S Deltou jste startovali třikrát na Slovensku. Proč padla volba na soutěže u našich východních sousedů a lze nějak shrnout, jak se liší rally u nás a na Slovensku? Dle některých informací to je, hlavně na východě, takové docela punkové. :-)

Tomáš: Na Slováč padla volba kvůli zisku licencí, a zároveň jsou to přeci jen stále naši bratři, a hlavně sestry :) Mě osobně rallye na Slovensku oproti rally u nás přijde jiná, lepší, možná proto, že jsme tam zahraniční posádka. Startovní pole není tak obsáhlé, a cítili jsem vždycky, že jsou nejen pořadatelé skutečně rádi, že jsme přijeli. Pro mě je ta tam rozhodně přátelštější atmosféra. Největší díl na ní má Maroš Sucháč – činovník pro styk s jezdci. Punkové není to správné slovo, výrazně extrémní je to čím dál víc na východ. Nejen po večerech člověk v dědinách vidí zajímavé věci, nebo tedy spíš nevidí, a uvidí až na poslední chvíli. A co se děje přes den, o tom snad raději ani nemluvit.

Jediné co je při naší skladbě týmu opravdu problémové je, že jezdíme na závody zpravidla sami, a jsme si tak řidiči tam, závodníky v místě, a řidiči zpět. Při cestování na místo si člověk ani po cestě na závod, ani zpět, moc neodpočine.

Luba: Nebudu zastírat, že mě přístup bratrů Slováků učaroval. Ačkoliv po dvou absolvovaných soutěžích v České republice, které navíc byly Pohárem, nemohu relevantně srovnávat, je na Slovensku cítit větší pohoda. Připomíná to Rallye Cup. Je jedno, jestli stojíte v servise, na technické nebo administrativní přejímce, ale všude máte pocit, že jsme vítaní a udělají pro vás první poslední. Když jsme hekticky odjížděli do Lubeníku, nebyl pro pořadatele problém stanovit individuální termín prezence naší posádky tak, abychom zvládli do závodu odstartovat. Mároš, činovník pro styk s jezdci s námi okamžitě přešel „na tykačku“, popřál nám krásný pobyt a krásné preteky a po jejich skončení poděkoval za účasť a popřál šťastnou cestu domů. Když srovnám slovenský mistrák a Rallye Cup, v obou jsou skvělí a zapálení lidé a velká pohoda. V Pačejově ani ve Valašském Meziříčí jsme takové uvolnění necítili, ale možná je to tím, že jsme tam spíš uzavírali startovní pole.

Tratě na Slovensku jsou rozhodně náročnější, než to co jsme okusili v amatérech i v Poháru v ČR. Až do závodu v Košicích jsem jako nejdelší absolvoval 18-ti kilometrovou RZtu. V Košicích byly hned dvě, obě s délkou přesahující 20 km. U všech slovenských podniků se jednalo o náročné asfaltové lesní úseky s hodně rozbitým povrchem, prachem a štěrkem. Trpěli jsme my i auto. Co musím vyzdvihnout jsou slovenští fanoušci, jejichž podporu a zájem jsme cítili i my, jakožto „zahraniční“ posádka. Nebyli jsme na to připraveni a naprosto jsme podcenili základní věci, jako jsou podpisové kartičky a plakáty. :) Takže k jediným „punkovým“ událostem tenkrát na východě patří zážitky se slovenskými Romy, z nichž většina fandila závodním autům a tančila po příkopech. Menšina se bohužel bavila štěrkováním zatáček a házením drobného kameniva po soutěžících. Dodnes nezapomeneme na malého snědého chlapce držícího prkno, na němž vápnem stálo „Pridaj kokot!“

Na závěr roku přišla Mikulášská rally ve Slušovicích. Tam jste si nečekaně s navigátorem prohodili role. Jak závod probíhal a jak jste se cítili na opačné straně auta?

Luba: Jak už to tak bývá, ty nejlepší nápady se rodí ve stavu mírné opilosti. V jednom takovém rozpoložení jsme si s Tomášem řekli, že by stálo za to založit novou tradici. Protože manželky si vyměnit nemůžeme (jsou proti), vyměnili jsme si alespoň sedačky. Měli jsme domluvenou Suzuki, ale protože u nás nikdy nejde nic úplně podle plánu, rozbila se den před závodem. Od Petra Koláře jsme sehnali poslední volné auto v ČR a nakonec Tomáš startoval s Hondou Civic. Myslím, že od této chvíle si zase trochu více budeme vážit práce, kterou pro toho druhého v autě odvádíme a nebudeme na sebe tak nevrlí. Je o mě známo, že mám velký problém s létáním, který pramení z mé neschopnosti svěřit se někomu jinému do rukou, ale u Tomáše jsem nic takového necítil. Jel naprosto fantasticky. Od „mikuláše“ si slibuju, že na něj v autě už nebudu tak hrubý, jako dosud. Spolujezdec to vůbec nemá v autě tak jednoduché, jak jsem si myslel. Myslím, že máme zajímavý náběh na tradici. :-)

Tomáš: Byla to bomba soutěž! Já byl strašně nervózní, neměl jsem strach, ale nervy to byly. Závodů se nebojím, mám k tomu svůj postoj a Luba ho zná detailně. S Lubou jsme si před závody střihli pár tréninků, takže jsem věděl, do čeho jdu, jaké jsou limity a možnosti. V kabině panovala důvěra, alespoň z mé strany k Lubovi, jak to cítil on, to už odpověděl. Počasí vyšlo na jedničku přesně tak, jak jsme si přáli. Sněžilo, bylo to náročnější, ale tak jsme to chtěli. Šlo nám o zábavu, víceméně to dokládá i náš „obilný polep“. Já jsem si to náramně užil a myslím, že bychom z toho mohli udělat tradici. Skončili jsme čtvrtí v konkurenci osmi posádek, což považuji za dobrý výsledek, když si vezmu, že jsem s Hondou najel před závody cca 5 km a to ne v závodním tempu, ale pouze abychom se seznámili. Perfektní zakončení sezóny, a hlavně perfektní práce týmu, který nám Hondu zapůjčil, do posledního detailu. Díky kluci!

Sezóna 2013 je u konce. Můžete nastínit plány do příštího roku? Kde se na Vás mohou diváci těšit?

Tomáš: Nebudete mi věřit, ale já o tomhle nikdy moc nevím. Luba řekne, co je potřeba zařídit, a jak to bude. Já s tím problém nemám, vím, že jeho rozhodnutí jsou dobrá a správná, a pokud tomu tak není, tak na to Luba vždycky brzy přijde, dám mu to totiž jasně najevo. Jsme k sobě upřímní, i když to někdy není příjemné, ale to nás víc a víc stmeluje, jsme spolu přeci jen už úctyhodných 15 let.

Luba: Popravdě, definitivní rozhodnutí je ještě před námi. Kalendář slovenského mistráku zatím není na světě. Rozhodně budeme chtít nasbírat maximum zkušeností s Deltou a budeme vybírat mezi soutěžemi v ČR a SR. V původních plánech jsme počítali s dalším startem v zahraničí (takovou rally dovolenou), ale ono i pod Tatrami je docela hezké, tak za ní možná ušetříme. Hodně nás i fanoušky mrzelo, že jsme se letos nesvezli v Kostelci nad Orlicí, který je naší domácí scénou. Proto doufám, že v roce 2014 po dvouleté odmlce v Kostelci opět a nebudeme muset termínově volit mezi ním a Tatrami. Počet závodů s Lancií bude záviset zcela jistě na tom, kolik budeme muset pustit žilou, abychom jí přes zimu trochu zkonkurenceschopnili. Zatím je to takové Nkové miminko. :-)

S nějakými přestávkami v podstatě už od začátku kariéry tvoříte posádku společně. Můžete vaši spolupráci přiblížit čtenářům? Jak to v autě probíhá? Jedete s maximálním soustředění na výkon nebo si jezdíte soutěže především užít?

Luba: S Tomášem se známe více jak patnáct let a myslím, že jsme nerozlučná dvojka. Dlouhou dobu jsme společně sdíleli jednu místnost a francouz Dominique Laurent říká, že se mu na nás nejvíc líbí, že spolu už od patnácti „spíme.“ :-D Škodovku jsme začali stavět společnými silami a přes drobné názorové neshody v přístupu k závodění, kdy nakrátko Tomáše nahradil na místě spolujezdce Filip Krtička, spolu jezdíme po celou dobu. Pro mě je skvělé mít vedle sebe někoho, kdo dokáže vycít vaše potřeby a naplnit očekávání. Je skvělé mít někoho, kdo dokáže číst mezi řádky a rozumí beze slov. Kdo vám věří stejně jako vy jemu. Myslím, že přesně tak to máme. Kdyby byl holka a byl o trošku hezčí, tak bych si ho asi vzal :-D.

Když opomenu klasické hektické přípravy, bereme vlastní závod skutečně profesionálně. V autě sice panuje uvolněná atmosféra, vtípky, někdy i zpěv, jakmile ovšem vyrazíme do rzety, oba se snažíme předvést maximální výkon a plně se koncentrovat na trať i auto. Honza Vodehnal nám kdysi kladl na srdce, že je důležité jezdit plynule. Zbytečně nebrzdit, a zároveň se zběsile neřítit do zatáček. Nazval to „pohádkou“. Od té doby mi Tomáš před každým startem říká: „Pohádku Lubo, pohádku...“ Letos poprvé jsem měl možnost na videu vidět, jak se mávnutím startovního praporku mění můj obličej v kohosi cizího, aby se po projetí cílem vrátil zpět na Lubu Sychru. Pro mě jsou závody relaxací, náročným sportovním výkonem i odreagováním od běžného pracovního shonu. Když jsme v Pačejově jeli poslední rztu s poškozeným autem, vyzkoušeli jsme si takový „funny“ styl, jako jezdí Igor s Vladem. Půl rzety jsme se hihňali, říkali si „ano pane“ a výsledkem byl lepší čas než při prvním průjezdu. Možná je na čase posunout se z pohádky na komedii… těžko říct:-D.

Tomáš: Je fakt, že oba děláme dost zodpovědnou a hlavně psychicky náročnou práci, takže jsou pro nás závody něco jako park Julia Fučíka v Praze – park kultury a oddechu. Na závody si jezdíme hlavně odpočnout, v autě panuje pohodová atmosféra, hustější to je pouze při najíždění.

Jezdíme takovou kombinaci, tzn. maximálně si to užít s cílem zajet perfektní výsledek. Nebereme to na lehkou váhu, chceme být nejlepší, ale pořád si hledáme svůj styl. Už jsme přišli na to, že pokud budeme moc vážní, a nebude v autě spíš srandovní atmosféra, jako když o nic nejde, tak to není ono. Když jsme si zkoušeli za zhoršených podmínek v Pačejově jízdu a diktát ve stylu „Drotár – Bánoci“, byl z toho ve výsledku ještě lepší čas. Jeli jsme, jako kdyby nám o nic nešlo, pohádku, jak říká náš týmový Malcolm, a pak to jde samo. Křeč musí jít stranou.

Co dodat závěrem? Je někdo, komu byste chtěli poděkovat za pomoc? Za spolupráci či rady ve chvílích kdy bylo zapotřebí?

Tomáš: Tak určitě! Chtěl bych poděkovat všem za pomoc, a všem za spolupráci a za rady, hlavně ve chvílích, kdy to bylo potřeba.

Luba: Kromě lidí, jež jsem už ve článku jmenoval a kterým patří dík, nemohu samozřejmě opomenout naše partnerky a rodiny, které nás podporují a neváhají tomuto koníčku obětovat čas i přiložit ruku k dílu. Děkujeme světovému mechanikovi Patrikovi, kterému buší srdce pro italská auta, a který se nám pečlivě stará o naši kočku. Sluší se samozřejmě poděkovat partnerům, kterými jsou: Auto Plesl a naše úžasná eBRÁNA s.r.o., kde s Tomášem oba s láskou pracujeme. Na tomto místě bych také rád uvedl pana Otu Jeníčka a jeho celní agenturu. Hlavně díky jeho podpoře jsme v roce 2009 mohli absolvovat celý Rally cup a sbírat cenné zkušenosti do budoucna. Moc se snažíme, abychom jakýmkoliv způsobem přenášeli pozitivní obraz rally k široké veřejnosti. Pomůžete-li nám a přidáte se k našim fanouškům na facebooku, budeme rádi!