MravenecZ - Jak jsem si hrál na spolujezdce

Sobota 6:00, probouzí mě cvrlikání budíku a já vím, že je to tady. S vědomím, že včera se mému žaludku nevedlo úplně nejlíp, snídám jen lehkou stravu. Smažená vajíčka, houby a tak… Provádím nasoukání do Bohoušovi kombinézy, balím rozpis a veškeré věci, které bych mohl během dne potřebovat. Na Strahov je to naštěstí od nás ze Stodůlek kousek, a já jsem po cestě rád, že se nenaplnila předpověď počasí, která slibovala mrznoucí přeháňky a ledovku. Když na Strahově vystupuji z auta, tak už ke mně doléhá klasický zvuk probouzejícího-se servisu. Vedle našeho servisního ležení akorát mechanici z KART centra startují jednoho z Kadetů. Je to famózní symfonie.

Moje maličkost

Zdravím se s Milanem Blahoutem, který si na sprint přichystal kanárkově žluté „žigadlo“. Na tomto místě musím poznamenat, že Milan Blahout byl vlastně první, kdo si mě vedle sebe posadil do závodního auta. Je pravda, že moje účinkování vedle Milana coby rozháněče davu na Strahově v roce 2003 se dá shrnout do jednoho slova-Pytel. Ano, tehdy jsem skutečně sloužil jen jako předmět vyvažující žigulíka rovnoměrně na levou i pravou stranu. Dneska je to ale jinak. Na hodinkách si hlídám čas, kdy máme vjet do první časové kontroly před startem. Od časoměřičů dostávám jízdní výkaz s jízdní dobou do další časovky, najíždíme na rampu, mávnutí a jedeme do Řeporyj.

I když jsme s Pepou oba dva Pražáci, tak stejně musíme dbát pokynů v itineráři a nevymýšlet si alternativní trasy přejezdu. Již při objíždění kolem Strahovského stadionu začíná jezdec ohřívat pneumatiky a já jen s obavami sleduji přihlížející „orgány“ a v hlavě se mi vybavuje scénka skákajícího „orgána“ po kapotě Peugeotu 206 WRC… Nic takového nás ale nečeká a my po Pražském okruhu přijíždíme před sjezd na Ořech, kde společně s dalšími jezdci zastavujeme a kontroluje se tlak v pneumatikách. Jezdec ode mne neustále chce vědět, kolik času nám zbývá do další časovky, aby mělo zahřívání pneu smysl. Při sjezdu z dálnice a současném zahřívání pneumatik, nás klepáním na čelo zdraví nic netušící občan, který pravděpodobně vyráží na nákup do některého z blízkých supermarketů. Pokud mu myšák jedoucí na sjezdu z dálnice bokem způsobil nějakou psychickou újmu, omlouvám se mu.

Je tady naše minuta a my již upoutáni a s helmami na hlavě vjíždíme do časovky. Okýnkem podávám časoměřiči výkaz, ten do něj zapisuje čas startu a zbývají nám poslední tři minuty do startu. Oba dva pochvalně pokyvujeme, když vidíme parádní akceleraci Štajfova Subaru a posunujeme se na start, takzvaně na tyčku.

Časoměřič si ode mne znovu bere výkaz a zaznamenává skutečný čas startu. „Zapnul jsi kameru?“ ptá se mě Pepa. Ne, já kameraman jsem zapomněl zapnout videokameru ! Na ovladač ale připoutaný nedosáhnu, a tak se rozvazuji a kameru zapínám. 30 s do startu hlásí mi Pepa. Kdo si někdy zkusil uvázat se do anatomického, závodního sedadla ví, že na to je potřeba čas a ten nemám… 15 s do startu. Posupně zapínám všechny přezky pásů, jezdec plynovým pedálem aktivuje ALS, já zaklapávám poslední přezku a v ten okamžik mě brutální síla zatlačuje do sedačky a já začínám diktovat. Pravá 2,3,1 horizont, váže levá 2,2,3, váže pravá 5 středem pod most do pravá 1,2,2,… jen ne okamžik zvedám oči abych se ujistil kde jsme. „Neřvi !“ říká mi do sluchátek jezdec. No jo, ale kdo by neřval, když jedete smykem rychlostí hodně přes sto kilometrů za hodinu. Velmi rychlou pasáží se dostáváme k technickému průjezdu u osady Zmrzlík. První pravou jezdec „prodává“, protože dle informací to tam mělo hodně klouzat. Neklouže a my už jsme v esíčku plném diváků na Kopanině. Hlava mi lítá ze strany na stranu a já tak ani při nejlepší vůli neregistruji, zda-li je zde diváků hodně, nebo málo.

To už jsme ale za serpentinou a jedeme rychlou pasáží, kde zatáčky navazují jedna na druhou. „Přidej !“ slyším Pepu ve sluchátkách a tak zrychluji svůj diktát. Blížíme se do diváckého místa lom, kde registruji, že jsou kolem nějací lidé, snad někdo i někdo s kamerou na ostrůvku uprostřed křižovatky. Na víc není čas. Na „posmrkaném“ asfaltu prolétáváme cílem, o kterém si oba myslíme, že je až dál a tak ještě v plném tempu prolétáme kolem Subaru Ludvíka Otta, který jede, spíše se plouží prostředkem silnice na blinkrech. Zjevně o nás neví, a tak se kolem něj protahujeme tak těsně, že se auta o sebe vysloveně otřou. Je tady stopka, a tedy cíl mojí prví erzety. Není mi špatně! Naopak jsem v euforii, s Pepou si podáváme ruce, jako bychom už zvítězili. Na parkovišti u Radotínského KART centra vystupujeme z vozu, já prohlížím bok auta, a zjišťuji, že kontakt se Subaru na něm kromě barevných šmouh nezanechal žádné další šrámy. Pepa si gentlemansky a ve vší počestnosti vysvětluje s Ludvíkem Ottem, co se to tam vlastně v cíli dělo. Porovnáváme si čas s Janim Paasonenem a jdeme na snídani, která je pro nás v restauraci na motokárové dráze nachystána. Blíží se náš čas, a tak se přesouváme opět na start do Řeporyj. Jedná se o opakování předchozí vložky, já už jsem tentokrát v předstihu připoutaný a tato vložka Pepovi vychází líp, než první.

Čeká nás přesun na Strahov, pouze desetiminutový servis, který mi dovoluje si jenom odskočit a vypít trochu čaje. Neustále hlídám čas, mechanici mění kola a vyrážíme na I. okruh. Tentokrát nečtu rozpis a mám tedy možnost se plně kochat krajinou, množstvím fandících diváků a uměním jezdce. I když by se někomu mohlo zdát, že produkční Mitsubishi je nuda, tak opak je pravdou. Smyk střídá smyk a my ve druhém okruhu dojíždíme Jana Votavu. Když už jsme mu téměř na dostřel, tak dělá v retardéru u stadionu chybu a o kovový sloupek proráží chladič a odstupuje. Na okruhu se mi nejvíc líbí rychlé pasáže, kdy je skutečně cítit, jak je auto zakousnuté do asfaltu.

Strahovský okruh

Bohužel nám ale na Strahově brzy přestává fungovat ruční brzda, a tak se musím pro tentokrát obejít bez jízdy dveřmi napřed. Jedinou mojí starostí na Strahově je dopočítat se správného počtu okruhů, k čemuž mi pomáhá škrtání si kol v sešitě. Je tu cíl a opět přesun, tentokrát ale do Radotína, protože nás čeká obrácený průjezd prvním rychlostním testem. Tentokrát cítím dobrý pocit z toho, že jsem byl podle mě všude včas a četl alespoň trochu použitelně. Během jízdy vnímám brutální nálet na most přes dálnici a následné esíčko. Fakt kule… Opět tu máme jen desetiminutový servis a šup na okruh, tentokrát ale obráceně. Tento směr se mi snad líbí víc, než ten první. Hlavně nálet od retardéru na kostkách dolů k Malovance je opravdu mazec. Následná pasáž levé zatáčky na most u parkoviště u NH caru, ručka a přehoupnutí auta doprava, to je pro mě jezdecký orgasmus.

Poslední servis je tentokrát 30 minut, a tak je na všechno docela dost času. V servisu se potkávám se spoustou kamarádů, kterým se snažím alespoň částečně vylíčit svoje dojmy, ale je toho tolik, že se to rozhodně nedá shrnout do pár vět. Vím, že nás už čeká jen poslední rychlostka s kroužením kolem obrubníku. I přes páteční komický výstup jednoho z činovníků, který se Všem přihlížejícím posádkám snažil dvakrát špatně ukázat systém objíždění betonové skruže, nakonec nabíráme správný směr a za vydatného mávání z oken skruž objíždíme. Ve stopce se dozvídáme, že jsme na této vložce dosáhli nejrychlejší čas, což nás oba těší. No a je tady konec závodu. Ježečka (podle antén na střeše), nebo chcete-li myšáka odevzdáváme mechanikům, kteří odváděli perfektní práci a já jim za to velmi děkuju. Čeká nás jen poslední časovka a projetí přes cílovou rampu.

Když přijíždíme do poslední časovky, tak si ještě ostražitě hlídám čas, ve kterém pustím z ruky jízdní výkaz, abychom neměli předčasný příjezd do časovky a penalizaci. Časoměřička, mimochodem velmi příjemná starší dáma mě uklidňuje, že se nemusím bát, a že za 35 let!!!, co tuto práci dělá, nikdy nikomu brzký příjezd schválně nezapsala… Zde bych se rád trochu zastavil a vyzdvihl tuto velmi obětavou a nedoceněnou práci, práci časoměřičů. Do této chvíle jsme si jen málo uvědomoval, co všechno jejich práce obnáší, že musí v každém počasí, v lese, v noci být u toho svého stolku a poctivě zaznamenávat časy. Skutečně je to řehole a skláním obdiv před těmito lidmi, kteří si vlastní závody až tak neužijí, jejichž práce je pro většinu fanoušků rally neviditelná, ale bez nichž by to nešlo.

Najíždíme na cílovou rampu, vystupujeme z auta a já mám opravdu radost, že se to všechno povedlo. Po sjezdu z cílové rampy sledujeme, jak z kruhu, který svými těly vytvořili diváci stoupá dým. To právě Jani Paasonen předvádí, jaká kolečka se dají s „enkem“ dělat. Nevím, jakou radost z toho má přihlížejí majitel vozu, pan Arazim, ale to je v tuto chvíli vedlejší. I Pepa se k nelibosti svých mechaniků rozhodne nějaké ty kolečka předvést a já musím podotknout, že se povedla.

"Kolečka" na závěr

Na večerním slavnostním vyhlášení v Národním domě se bohužel musím obejít bez svého dnešního parťáka, protože Pepa čeká na příjezd policie k nehodě, která se stala jeho manželce při odjezdu domů ze Strahova. Policie nakonec dorazila po osmi hodinách čekání! To už ale bylo po vyhlášení… Nakonec si tedy oba poháry na pódiu přebírám já a vrhám se do bujarých oslav našeho druhého místa. Pepu alespoň částečně zastupuje jeho stálý spolujezdec Bohouš Ceplecha, který se spolu s jedním dalším nejmenovaným spolujezdcem stává hvězdou večera. Nemůžete po mě chtít popisovat detaily z oslav, ale nenudil se a žízní netrpěl snad nikdo. Snad jen přítomná ostraha by mohla pro příště pochopit, že většina přítomných jsou závodníci a když prostě nemají nic jiného po ruce, tak se dá závodit i na servírovacích vozících…

Nechci používat otřepané fráze, ale opravdu děkuji všem, kteří měli nějakou zásluhu na tom, že jsem mohl na rally nahlédnout taky z trochu jiné strany. A hlavně : Pepo, díky !!!

Zde najdete video: www.semerad-rally.cz