MravenecZ - Jak jsem si hrál na spolujezdce

Vážení čtenáři,
rozhodl jsem se, že se s vámi musím podělit o nevšední zážitek, který jsem mohl prožít na sedadle spolujezdce v Mitsubishi Lancer EVO VII po boku velkého šoumena a pohodáře, Pepy Semeráda.

Jak se to všechno seběhlo? Ani pořádně nevím. Nicméně jednoho dne večer zazvonil telefon a na jeho druhém konci mi Pepa položil otázku, na kterou se nedalo odpovědět jinak, než ANO. Vzhledem k tomu, že se vše odehrávalo v dost velkém časovém stresu, nebyl v tom okamžiku ani nějaký velký prostor pro pochybování, i když červíček pochybnosti, zda-li to můj žaludek vydrží, pomalu, ale jistě hlodal.

Je tady středa, a já za vydatné pomoci Karla Trojana seniora získávám zdravotní osvědčení, které je nutné k vydání licence soutěžního jezdce. Ano čtete dobře. Letos se i sponzoři, novináři a vůbec všichni, kdo se chtěli zúčastnit Pražského rallyspritu, museli podrobit školení jezdců. Středa večer, a já si na schůzce s Pepou Semerádem a s Bohoušem Ceplechou v Radotínském KART-Centru domlouvám podrobnosti mého svezení. Kamarádi kolem Pepy, ve většině závodníci minulí, současní anebo budoucí, mi vlévají „optimismus“ do žil… Řeči o tom, že oni by si vedle Pepy nikdy nesedli, jestli už jsem si pořídil Pampersky, nebo jestli vím, kolik auto letí na mostě přes dálnici, mě nechávají poměrně chladným. Bohouš mi půjčuje svojí závodní kombinézu, helmu, boty a nehořlavé prádlo a já tuším, že jde do tuhého a že už není kam couvnout. Cestou domů si ještě projíždím rychlostku Cementárna a snažím se představit si, jaké to asi bude, až tady poletíme s „myšákem“. Doma zjišťuji, že Bohoušova kombinéza je minimálně o dvě čísla menší, ale že po důkladném vydechnutí se do ní vměstná i můj pupek XXL. Je tady čtvrtek poledne a já stojím před mosaznou branou Autoklubu ČR v Opletalce…

Přichází pánové F.Rosický a M.Regner, předseda odborné komise rally FAS AČR a ředitel Barum rally. Základy národních sportovních řádů, bezpečnostní předpisy, základy zacházení s jízdním výkazem a podobné věci, to vše se dozvídám na tomto školení, na jehož závěru obdržím nefalšovanou, originální a já nevím co ještě, no prostě národní licenci závodního jezdce. K mému údivu se tohoto rychlokurzu, sice ještě více individuálně, zúčastňuje i Miroslav Topolánek. Sám jsem nechtěl věřit tomu, že i pro veřejně známého člověka nebude získání licence jen pouhou formalitou. Se spoustou poznatků o tom, co všechno je třeba formálně vyřídit a čím vším je třeba se při rally řídit, opouštím budovu autoklubu a Pepovi oznamuji radostnou zprávu, že po formální stránce mi už nic nebrání tomu, abych se posadil vedle něj.

Studijní materiál z Opletalky

V pátek brzo ráno máme sraz na Bílé Hoře a já jen doufám, že moje účinkování na místě spolujezdce dopadne alespoň o trochu lépe než čeští stavové na stejném místě v roce 1620. Po spatření tréninkového vozu, ve kterém strávím následující dopoledne, mám trochu připitomělý a hlavně překvapený výraz. Nečeká mě usednutí do STi ani EVA, ale slušně řečeno opotřebovaná felinka, jejíž přední část jen velmi špatně zakrývá nerovný souboj s terénním vozem ARO, který se odehrál před lety při trénování jedné RZ na Podkopné Lhotě. Upozorňuji, že bych nikdy nevěřil, kolik různých zvuků se může z útrob tohoto tréninkáče ozývat.

Stránka z itíku Pražského rallyspritu

Na Strahově si vyzvedáváme itinerář, technickou kartu, prováděcí ustanovení a zdravíme se s našimi budoucími soupeři. Po cestě na start rychlostní zkoušky nás míjejí různě upravené Subárka, Myšáci a já v nich poznávám známé tváře rallysportu. Dneska mě ale čeká stejný úkol jako je, a to napsání-si rozpisu na Řeporyjskou RZ. Abych byl úplně přesný a nedělal ze sebe machra, tak musím poznamenat, že jsem dostal k dispozici loňský rozpis Honzy Suchomela a spoustu cenných rad od Bohouše Ceplechy. Rok starý rozpis jsem si tužkou přepsal s tím, že rozdílnosti v něm si přepíšeme a poznamenáme si zákeřná místa. S takto připraveným rozpisem v ruce a s hrůzou v očích se vydávám na první průjezd zkouškou, kde si teprve uvědomuji, jak jdou jednotlivé pasáže za sebou, co je potřeba říci dohromady, a s čím chvíli počkat.

Jedeme dolů do Radotína poměrně svižným tempem a já nevěřím tomu, jak se dá s felinkou krásně rychle projet série zatáček. Pepa mě upozorňuje na to, že je to jen díky tomu, že si do zatáček přibrzďuje levou nohou. Pneumatiky šíře 205 nejsou to pravé pro sériové podběhy Škody Felicia a ty tak o sobě co chvíli dají vědět. Tempo tréninku je u různých jezdců různé, u některých je slušně řečeno zarážející. Ti největší tréninkoví střelci však v Praze nestartují, a tak se prý není čeho obávat. Při průjezdu poslední části RZ na nás vybafne pořadatel s ručním měřičem rychlosti, avšak naše felinka na výjezdu z prudké zatáčky nemá velký problém se do rychlostního limitu vejít. Zjišťuji, že jezdec má napsané horizonty i tam, kde já bych je marně hledal, že místo prává dvě, mám říkat pravá dva, aby se to v řevu motoru nedalo zaměnit za pět, že nemám frázovat, a když řeknu metry, tak za nimi hned musí přijít informace o tom, co se za touto vzdáleností skrývá a spoustu dalšího.

„Tady to pojedeme celý bokem, tady si to auto skočí a musí levým kolem dopadnou mimo silnici, jinak asi trefíme tu autobusovou budku, tady jsem zaparkoval Myšáka do svodidel, když to nikde neklouže, tak tady jo, ono to fakt pojede hrozně rychle…“ tak to jen výběr z hlášek, kterými mě jezdec během tréninku častuje. Celu RZ jedeme třikrát tam a zpět. Já lítám nejenom v sedačce, ale i v rozpisu, a při posledním sjezdu do Řeporyj začíná můj žaludek mírně protestovat a až závan čerstvého vzduchu ho vrací na své místo. No jestli mě něco podobného čeká naostro, tak to mě potěš pán bůh.

Mravencův rozpis

Po přesunu na Strahov se potkáváme a zdravíme s Pepovými mechaniky, kteří už zatím pomalu připravují oba Myšáky. S druhým, tedy s „pětičkou“ bude startovat Petr Křížek. Následuje projetí Strahovského okruhu v koloně za policejním vozem a formální a technická přejímka. Rozhlížím se po rodícím se servisu, zdravím se ze známými jezdci a s kamarády. Všechno je to skoro stejné, jako když na tom samém místě pobíhám s kamerou. Je to ale stejné jenom skoro. Když poprvé vidím svoje jméno, napsané na okně Mitsubishi, tak mám velmi zvláštní, ale příjemný pocit. Dostávám poslední pokyny co si vše připravit na závodní sobotu a jedu ze Strahova domů. Ještě si vše naposledy v duchu přehrávám a poměrně lehce usínám. Zítra jdeme na to!