Barum Rally 2012 pohledem Fans Osek

Letošní Barumka měla být podle mnohých vrcholem domácího šampionátu. Po „povedené“ sobotě jsme si večer řekli, že se o naší Barumku podělíme se zbytkem rally fans, kteří navštěvují eWRC. Bohužel po předčasném ukončení soutěže mě přešla chuť cokoliv sepisovat, ale teď s odstupem času jsem přeci jen něco sepsal.

Nechtěli jsme se letos na Barumce nějak honit, takže jsme zvolili variantu s minimem přejezdů. Náš plán vypadal asi takto. V pátek dáme městskou RZ a po ní přejedeme na Hvozdnou, kde zkoukneme dva průjezdy hlavního pole a historiky, pak přejedeme někam na Lukov, kde uvidíme opět celý průjezd hlavního pole. Na neděli byl naplánovaný dvojí průjezd Majákem.

Až v týdnu před Barumkou jsme věděli, kdo všechno vlastně pojede, takže jsme mohli utvořit posádky. Bylo tedy jasné, že v jednom autě pojede Standa st, Jana, Aleš a Hanka a ve druhém pojede Martin, který cestou vyzvedne z práce v Berouně Standu ml, a pak společně vyzvednou Miruse v Praze v Řepích a Zděndu v Brně. První posádka měla plánovaný odjezd v poledne z Hořovic, druhá měla sraz po dvanácté hodině v Berouně a v půl 12:30 u Miruse v Praze.

Vyjeli jsme na čas a když jsme projížděli Berounem, z nájezdu se k nám připojil Martin se Standou, takže načasování jsme měli perfektní. Při krátkém telefonim hovoru jsme se dozvěděli, že Mirus dorazil z práce trochu dýl a schopnej odjezdu bude až tak za půl hodiny. Společně jsme ho teda jeli vyzvednout. Zatím, co Mirus obědval, my jsme čekali u aut a čekání jsme si krátili povídáním o novinkách.

Nakonec jsme se Miruse dočkali a ve 13:00 jsme mohli vyrazit na východ. Zvolili jsme cestu přes město, takže jsme si to namířili Plzeňskou ulici ke Smíchovu. Před vjezdem do tunelu Mrázovka na nás čekalo první a nemilé překvapení. Na Martinovu eresu byl spáchán atentát, řidič pickupu v protisměru nezvládnul zatáčku a těsně před Martinem skočil na betonová svodidla, které dělily jízdní pruhy. Naštěstí to pro eresu dopadlo jen několika oděrkami od odletujícího betonu, pickup dopadl mnohem hůř.

Cesta do Brna probíhala docela v klidu, i když jsme samozřejmě všichni byli naklepaný jak řízky před obalovánim. V Brně jsme se rozdělili a zatím co my jsme pokračovali směr Zlín, Martin se zbytkem jel ještě vyzvednout posledního pasažéra. Už v předstihu jsme s rádia věděli o komplikacích na 211.km kde se kvůli pracím na dálnici prý vytvořila tři kilometry dlouhá kolona. Jaké to pro nás bylo nemilé zjištění, když jsme zastavili kousek za sjezdem k brněnskému letišti a před námi byla značka s kilometrem 201,5… Čekalo nás tedy skoro 10 km popojíždění a kochání se okolím. Po zkušenostech s let minulých jsme se raději ani nesnažili sjet z dálnice a jet po státní, protože to už se nám také jednou vymstilo. Po hodince jsme byli na onom 211.km takže jsme mohli pokračovat v jízdě dál. Druhá posádka si nejdříve také vystála chvilku v koloně, ale po telefonní konzultaci nakonec radši zvolila sjet na státní a do Rousínova to zkusit tudy, což se letos ukázalo jako lepší varianta. Cesta už pak probíhala docela hladce až na drobné zdržení u Tesca mezi Otrokovicemi a Zlínem, ale s tím jsme dopředu počítali. Zaparkovali jsme ve Zlíně na našem osvědčeném parkovišti a šli jsme si najít místečko na městské RZ.

To že na autobusáku stálo v půl 6 už minimálně 6 řad diváků nás ani moc nepřekvapilo, takže jsme si našli místečko u parkoviště, kde posádky odbočují na kostky. Tentokrát jsme nemuseli ani moc čekat a po trati se proháněli Bugatky a všechny možný stroje z dávné minulosti. Pokoukání to bylo pěkný, taky díky tomu, že trať pěkně namokla, takže kostky docela klouzaly. Po odjetí Bugatek jsme měli možnost vidět zásah „abáků“ kteří museli zlikvidovat olej vyteklý na trať. Jen co se setmělo, vtrhli na trať jezdci v rámci Historik Star. Tohle bylo to pravý pokoukání, krásná auta střídaly krásné průjezdy (v ideálním případě jsme viděli krásný průjezd krásného auta) a mezi diváky to vřelo. Vyvrcholením celého večera byly průjezdy Beréšů a Diany. Pak už byl poněkud nudnější průjezd soudobých aut jedoucí v rámci IRC, EP a MMČR.

Po odjetí jsme se vydali k autum, naskládali jsme do nich všechny věci, domluvili jsme se kterým směrem vyrazíme a vydali jsme se na cestu. Bohužel jsme nevyjeli ani z parkoviště, Martinovi se zastavila eresa asi po 50 metrech a nešla nastartovat. Původní myšlenku s vybitou baterií postavil na hlavu točící se startér, takže bylo jasný, že chyba bude někde jinde, zřejmě v dávkování paliva do motoru. Takže jsme stáli po půlnoci v dešti ve Zlíně (cca 360 km od domova), s otevřenou kapotou a řešili co dál. Zkusili jsme obvolat několik servisů, ale o sobotní půlnoci to bylo povětšinou bez úspěchu. Jako jedna z nejrozumnějších variant nám tedy připadalo, dotáhnout auto na laně do Otrokovic, ráno počkat až vyjedou auta se servisu a pak zkusit u někoho auto zprovoznit.

Šnečí rychlostí jsme se do Otrokovic nakonec dostali. Pro posádku v erese to ale bylo nekonečných 10 km, protože baterka dlouho nevydržela a většinu cesty tedy jeli bez stěračů, se zamlženým oknem a samozřejmě bez všech posilovačů. Takže spát jsme šli někdy po 3. hodině ranní a čekala nás noc u frekventované cesty. Ovšem našli se i tací, co padli jen vedle auta, přikryli se spacákem a spokojeně usnuli, co na tom, že v noci pršelo.

Ráno nás napadlo ještě zkusit autoservis v Best Drivu, před kterým jsme stáli, takže po chvilce přišel mechanik s počítačem a během 5 minut bylo jasno. Eresku opustil jeden ze vstřiků a počítač blokuje startování motoru, který by jinak šel jen na tři válce. Bylo nám řečeno, že nový vstřik nás vyjde na cca 15 000,- , ale když ho seženeme, nebude problém ho namontovat a s autem odjet. No jo, ale kde máme sehnat vstřik do Octávie v sobotu dopoledne? Sice v okolí je několik prodejen a servisů Škoda, ale vstřik samozřejmě u sebe nikdo neměl, musel by se objednat a dorazil by nejdříve v pondělí. Ještě jsme dostali radu, ať zkusíme zajet do Zlína, kde by měla být firma, která vstřiky opravuje. Bohužel i tam nikdo nebyl. Nakonec se Mirusovi podařilo asi přes dalších 10 lidí sehnat číslo na pana Adamíka, který má v Otrokovicích servis a ten nás jako první konečně potěšil. Prý vstřik má a není problém ho vyměnit, jen momentálně je mimo Otrokovice a v dílně bude okolo 11. hodiny. Takže jsme si opět nacvičili tažení vozidla a nepojízdnou eresu dotáhli až k servisu pana Adamíka. Ten opravdu chvilku po 11. hodině dorazil, převlíknul se do pracovního a hned se vrhnul do práce. Příjemně nás překvapil tím, že vstřik dokáže vyměnit za 8000,- + práce.

My jsme se zatím šli podívat do servisu, kam po chvilce začali najíždět první auta. Doufali jsme, že v servisu bude alespoň nějaká televize, kde by se dal sledovat přímý přenos z druhých Slušovic, ale neuspěli jsme. Až při odchodu se nám poštěstilo v tiskovém středisku, kde už se na notebooku erzeta sledovala. Dokoukali jsme tedy RZ alespoň tam a vydali se pro auto. Po příchodu už byla pojízdná eresa připravená před servisem, navíc byla ještě celá umytá! Tady bychom chtěli panu Adamíkovi ještě jednou veřejně PODĚKOVAT! Po zaplacení jsme naskákali do aut a vydali jsme se směr Hvozdná. K trati jsme přišli v době, kdy projížděly poslední auta hlavního pole. Netrvalo dlouho a přijeli předjezdci před historiky a Pavlík s nádhernou Audinou.

Po Audině bylo ale dlouho ticho, asi po 15 minutách přijel maďarský pilot s BMW M3. Bohužel to bylo jediný auto v ostrém tempu, které jsme tady viděli, protože RZ byla následně kvůli havárii ve Slušovicích zrušena. Takže ve 4 hodiny odpoledne jsme měli krásnou bilanci, viděli jsme průjezd jednoho ostrého auta. Následoval přesun na Lukov, kde jsme konečně viděli celé pole.

Po průjezdu celého pole jsme došli k autum a vydali jsme se směr Maják. Původní plán nechat se zavřít na úseku mezi Komárovem a Pohořelicemi jsme nakonec museli přehodnotit, protože jsme byli nucený odjíždět nejdýl v půl 3 od erzety. Nakonec jsme tedy zvolili profláknutý vracák na kraji lesa. Po příjezdu na místo jsme zaparkovali na poli a postavili stany. Večer probíhal klasicky, něco jsme snědli, něco jsme vypili a okolo půlnoci jsme šli spát.

Ráno jsme chytli místa ještě v první řadě, takže jsme měli na celý úsek hezký výhled. Těsně před startem erzeta lehce namokla, tak jsme jen odhadovali, kdo jak bude divokej na příjezdu. První Aigner ukázal, že dobrzďování na poslední chvíli bude jen pro odvážné. Ale po tom co předvedl Häninen, spadla všem za mlíkem brada. Trať ale po pár autech oschla, takže dobrzďování už bylo o dost klidnější.

Snad jen Bujáček se snažil trochu probrat diváky a auto už si připravoval od výjezdu z lesa. V klidu jsme dokoukali první průjezd, posilnili jsme se výborným grilovaným cigárkem, zapili to extrémně vychlazeným Svijanským mázem a s navigací v ruce jsme vyrazili proti směru RZ, kde se podle chytré krabičky měl nacházet nějaký techničtější úsek. Nakonec z toho byla cca dvoukilometrová procházka, ale místo jsme našli. Bohužel když jsme vybrali místo, po chvilce jsme se po telefonu dozvěděli, co se přihodilo na Halenkovické RZ, ale detaily ještě nikdo neznal. Pomalu začínali jezdit předjezdci a informace k nehodě nám pořád chyběly, takže jsme doufali, že se původní informace nepotvrdí a rally se v klidu dojede. Bohužel při průjezdu posledního předjezdce nám bylo po telefonu potvrzeno to, čeho se všichni obávali. RZ je zrušená a my můžeme šlapat zase zpátky k autu.

Cestou zpět k autu jsme měli o čem přemýšlet a opět jsme se ptali sami sebe, proč je tenhle rok pro českou rally tak krutý. Došlo nám, že všechny naše dosavadní problémy byly úplné nic, oproti tomu co se přihodilo. Co na tom, že jsme jeli do Zlína skoro přes celou republiku a ze závodů jsme neviděli skoro nic (za 3 dny jsme viděli 3RZ). My jsme se alespoň mohli vrátit všichni v pořádku domů, což se bohužel všem fanouškům z letošní Barumky nepovedlo.

Na závěr několik pohyblivých obrázků:

Autor fotek: Mirus Vnouček