Na chviličku soutěžákem

Mnohý fanoušek automobilových soutěží jistě někdy zatoužil na vlastní kůži okusit pocit, který zažívají soutěžní jezdci bojující o vteřiny na tratích rychlostních zkoušek. Jenže co když nemáte soutěžní auto, spolujezdce, licenci nebo třeba nehořlavé spodní prádlo? Pokud trochu slevíte ze svých požadavků a nebude Vám vadit, že místo na Malontech, Vinci nebo Pindule budete krotit soutěžní speciál na ploše zapadlého vojenského letiště, bude pro Vás jistě zajímavá nabídka týmu ArtFordSport (http://www.ewrc.cz/ewrc/show.php?id=18054&title=fiesta-cup-2011-test-dny-panensky-tynec-line-a-jihlava). Ten nabízí rallychtivým nadšencům možnost posadit se za volant soutěžního Fordu Fiesta v rámci testovacích dnů pořádaných na letištních plochách a polygonech na různých místech České republiky. A nemusíte mít ani ty nehořlavé spodky. Pozorný čtenář již jistě vytušil, že nezůstane jen u planých řečí. Spolu s kamarádem jsme se rozhodli využít této možnosti a na začátku listopadu se přihlásili na testovací den konaný 26. listopadu na letišti Líně u Plzně. Určitě nemám ambice stát se novým Grönholmem nebo Mäkinenem, jenom mě zajímalo, jaké pocity zažívají soutěžní jezdci za volanty svých speciálů. Přesto jsem nepodcenil ani teoretickou přípravu. Už dříve jsem pozorně pročetl knihu Dalibora Janka Horký volant a ve volných chvílích pravidelně sleduji on-boardy předních českých i světových posádek. Jenže i když budete od rána do večera poslouchat rozhlas po drátě, tak se z Vás Karel Gott stejně nestane…

Po několika týdnech čekání nadešel onen kýžený den. Nervozitou nemohu dospat a na klidu mi nepřidá ani mrazivé počasí, které mi cestou na letiště připravuje několik překvapení v podobě namrzlých můstků. Lepší počasí jsem si pro seznamování se soutěžním autem ani nemohl přát. Ale co, aspoň bude sranda. Po příjezdu na letiště zjišťuji, že je sice pořád zima jak v sovětské knížce, ale vozovka je naštěstí suchá. Částečně uklidněn se odebírám do vytápěné školící místnosti, kde proběhne rozprava s majitelem týmu panem Galuškou. Ten nás seznamuje nejen s organizací celého testovacího dne (respektive jeho dopolední části, odpoledne totiž přijede další turnus), ale také nás zasvěcuje do tajů ovládání našeho soutěžního náčiní a rozděluje nás do tří skupin – letištní plocha, rychlostní zkouška a občerstvení. Naše skupina začíná občerstvením :-)

Protože máme teď trochu času, než se občerstvíme a začneme jezdit, pojďme si krátce představit naše soutěžní náčiní, které budeme dnes trápit. Jedná se o Ford Fiesta, se kterým si můžete zazávodit jednak ve Fiesta CUPu konaného v rámci seriálu Rallye Cup, ale také na vybraných okruhových závodech nebo závodech automobilů do vrchu. Vůz je vybaven motorem o zdvihovém objemu 1,25 litru a disponuje stádem čítajícím zhruba sto koní. Teď si jistě říkáte, že to nejsou moc oslnivé hodnoty, které překoná leckteré rodinné kombi nižší střední třídy. Jenže oktávka v tédéíčku neváží 890 kilogramů. A nemá samosvorný diferenciál. A závodní tlumiče HP sporting. A ochranný rám. A skořepinové sedačky s šestibodovými bezpečnostními pásy. Suma sumárum, tohle auto slibuje zajímavé svezení. Dostatečně občerstvení se přesouváme na naše další stanoviště, kterým je letištní plocha. Tady je pomocí kuželů vytyčena zhruba 2 km dlouhá trať. Nejprve nás čeká svezení na sedadle spolujezdce v soutěžním Fordu Puma, vedle vrchaře a rallykrosaře Honzy Beneše (http://www.facebook.com/pages/BENNS-RACING-TEAM/222654487747620?sk=info), abychom poznali, co dokáže takové auto v rukou zkušeného řidiče a také se důkladně seznámili s tratí, než sami usedneme za volant Fiesty. Po chvíli čekání usedám na horké sedadlo Pumy vedle Honzy. Během necelé minuty a půl už se na stejném místě sápu přes trubky ochranného rámu ven a nejsem si jistý, jestli jízda zcela splnila svůj účel. Což o to, Honza to má v ruce, čas od času zatáhne za ručku a tak létáme po letištní ploše bokem a svezení je určitě velkým zážitkem. Ale jediné co si z tratě pamatuji je, že jsou na ní nějaké kužely. Tuším, že byly oranžové s bílými pruhy…

Nervózní jak prvorodička stepuji po letištní ploše a čekám, až na mě přijde řada, abych se mohl posadit za volant Fiesty a odjet tři jízdy, z nichž poslední bude měřená. A červík pochybnosti hlodá. Co když mi to na startu chcípne? Co když dopadnu jako Emil Triner na brněnském výstavišti a zabloudím na vložce? Co když udělám chybu a vycestuji do louky lemující letiště? Nebo zajedu úplně mizerný čas a budu všem pro smích? Ale co, za vola už jsem byl v životě mnohokrát, tak to ještě pro jednou přežiju. Z rozjímání mě vytrhává kamarád, který mi nabízí, zda mu nechci při jeho jízdě dělat spolujezdce, abych se trochu naučil trať. Usedám tedy na místo spolujezdce a po rozjetí zjišťuji, že Johník si toho z trati pamatuje zhruba tolik, co já. I když si chvílemi připadáme jak bludní Holanďané, daří se nám společnými silami nalézt správnou cestu. Po odjetí jeho tří jízd přichází moje chvíle.

Zapomínám, že bych měl být nervózní a usedám za volant soutěžního speciálu. Chrabrý Johník se odvažuje usednout na sedadlo po mé pravici. Po připoutání narážím na první drobný problém. Na volant a pedály nedosáhnu úplně ideálně, vše mám na trochu dlouhé ruce a nohy. „Chytrým“ dotazem (sedačka je samozřejmě přišroubovaná na pevno) zjišťuji u mechanika, zda se dá s touto nemilou situací něco dělat: „To se asi nedá posunout, co?“ Překvapivě nedá… Ale to už se za mnou zavírají dveře. No co, tak to těch pár kilometrů vydržím. Rozjíždím se a objevuje se druhý problém. Nevidím ven. Nechápu, jak je to možné, vždyť měřím na výšku celých 174 centimetrů :-) Když zvednu hlavu, tak můžu koukat přes volant, což znamená, že vidím tak zhruba někam k Rozvadovu. Další možností je mírné přikrčení, při kterém můžu sledovat dění před sebou dírou mezi volantem a přístrojovou deskou. Ani jedno není žádná hitparáda, ale budiž mi útěchou, že ve stejné situaci by měl jistě problémy i jeden nejmenovaný osminásobný mistr světa. Až později zjišťuji, že tato prekérní situace se dala jednoduše vyřešit pomocí homologovaných nehořlavých podzadelníků :-) I přes jistou komičnost celé situace, kdy jsem skrčený jak Quasimodo a koulím očima na všechny strany jak Hurvínek, se rozhoduji absolvovat svoji jízdu i s tímto hendikepem. Na trati totiž nejsou žádné díry, kameny, obrubníky, belhající se důchodci, neosvětlení cyklisté ani další překážky, kterým bych se musel vyhýbat a tak není horší výhled zásadním problémem. Na druhou stranu rally je přece také o schopnosti přizpůsobit se jakýmkoliv podmínkám.

Fiesta mě překvapuje svojí rychlostí. I přes skromný výkon dokáže díky nízké váze obstojně zrychlovat a tak po chvilce jedu téměř stokilometrovou rychlostí. Další překvapení přichází po doteku brzdového pedálu s cílem lehce přibrzdit do blížící se levé zatáčky. Kola mají téměř okamžitě tendenci se blokovat. „Vono to ňák moc brzdí“, říkám si v duchu a pro příště již šlapu na pedál brzdy něžněji. Fiesta se moc příjemně ovládá, přesně reaguje na každý pohyb volantem a její jízdní vlastnosti jsou čitelné a nezáludné. I díky tomu se mi během dvou jízd dostává stále více pod kůži. Pořád ale dělám z mého pohledu spoustu chyb při brzdění, řazení, akceleraci, volbě stopy, no prostě všude. Přesto si jízdu ohromně užívám. A v tom přichází moje chvíle. Měřená jízda. Stojím na startu a čekám na pokyn jednoho z pořadatelů, který třímá v ruce stopky. Říkám si, jestli by si neměl vzít radši kalendář. Za měsíc jsou Vánoce, tak to snad do té doby stihnu. Ještě nemám nakoupené dárky. 3, 2, 1, START! Fiesta se za doprovodu pískajících pneumatik rozjíždí, levá zatáčka střídá pravou, brzda, podřazení, zatočit, plný plyn… Další průběh jízdy popsaný tímto způsobem by byla asi trochu nezáživný, proto Vás nebudu napínat a prozradím, že jsem to stihnul (do těch Vánoc). Dokonce se mi nějakým omylem podařilo celkem přesně odbrzdit a odřadit do pomalého vracáku na konci dráhy a tak není výsledný čas vůbec špatný, ale k tomu se ještě dostaneme. Pln adrenalinu vystupuji z auta a přesouvám se na další stanoviště, kterým je rychlostní zkouška.

Rychlostní zkouška je situována na zhruba pět metrů široké obslužné asfaltové komunikaci (letiště má betonový povrch). Oproti letištní ploše se v okolí komunikace nachází několik velice dřevěných keřů, stromků a stromů různého stáří a tloušťky. Podle původního plánu jsme zde měli absolvovat jeden průjezd na sedadle spolujezdce vedle pana Galušky a další tři průjezdy za volantem. Protože však během dne došlo z různých příčin k úbytku dvou kusů soutěžních Fiest, byl program poněkud změněn. Dostáváme na výběr ze dvou variant. Buď strávíme všechny čtyři jízdy na sedadle spolujezdce, nebo dvě na horkém sedadle a další dvě za volantem na letištní ploše. Rozhoduji se pro variantu 2 + 2 a usedám do Fiesty vedle pana Galušky. Pan Galuška mě začíná zasvěcovat do tajů soutěžní jízdy a předvádí mi, jak se dá Fiesta vodit po trati, pokud za jejím volantem sedí někdo, kdo to umí. Jsem natolik unešen, že operativně měním variantu 2 + 2 za 4 + 0 a rozhoduji se strávit dvě další jízdy sledováním rukou a nohou pana Galušky. Aby nedošlo k nějaké mýlce… Ne, že by se mi končetiny pana Galušky tak líbily :-) Spíše mě zajímá, jak pomocí nich ovládá volant, pedály, řadicí páku a ruční brzdu.

Naplněn novými dojmy a informacemi vystupuji z vozu a podobně jako ráno se přesouvám do školící místnosti, kde proběhne vyhlášení nejrychlejších řidičů. K mému velkému překvapení zazní i moje jméno a tak si z Líní kromě spousty zážitků odvážím i několik drobných věcných cen. Na závěr se ještě posilňuji párkem z místního bufetu a vydávám se k domovu s přáním někdy se znovu posadit za volant podobného závoďáku.

Foto: Martin a Petr Jeníček