Náladu nepokazilo ani odstoupení

Klára Šillerová má letos po střídání jezdců v uplynulých sezónách stálé angažmá jako spolujezdkyně Martina Rady v MMČR. V Pačejově si však odskočila i do sprintů, když na horkém sedadle vedle Romana Štefana zaskočila za časově zaneprázdněného Jiřího Grimmera. Posádka clia R3 v barvách hlavního sponzora, společnosti Solar Center, bojovala o vítězství mezi dvoukolkami až do šesté rychlostní zkoušky. Na ní však nejdříve ztratila čtyři a půl minuty výletem mimo trať, aby v následném servisu s poškozeným vozem odstoupila.

„Jů, to je paráda,“ zapištěla jsem radostí, když jsme od benzínky vyrazili na technické přejímky. Alfa, se kterou letos jezdím, je sice krásný a vymazlený auto, ale ten kravál v áčku, krátká skříň, sekvence... ách jo... nádhera...

V pátek při seznamovačkách jsem byla za bludného holanďana, což se mi na sprintu, kde jsem jela už popáté, fakt ještě nestalo... Pořád je co se učit, takže napříště vypínám před závody telefon a chlapy už neřeším :-) Romane, promiň...

Tratě se oproti letem, kdy jsem tam začala jezdit, výrazně zlepšily, jezdí se úzké hladké asfalty, spousta zatáček přes horizonty a z „původního“ Pačejova zbyly jen dvě krátké erzety. Za tohle ode mě mají pořadatelé palec nahoru!

Letos, co jsem se usadila nastálo u Martina v alfě a přestala skákat z auta do auta, jsem postupně, jak jsme si na sebe zvykli, poněkud zlenivěla. Nemusím už přemýšlet, co mi chce jakým údajem říct, jak bych si tu kterou zatáčku označila sama pro sebe, abych ji poznala, jak daleko dopředu mám číst, zda opakovat. Takže sednout po více jak polovině sezóny do clia mě nakonec na první rychlostce trochu vyděsilo. Zapomněla jsem, že z auta skoro nevidím (proto jsem tentokrát nemávla ani jednou divákům) a musím zase „poslouchat svůj zadek“. Měla jsem pocit, že nemám žádný rytmus, ale nakonec jsme ji proletěli dvanáctým časem absolutně. To jsme v tu chvíli nevěděli, ale uklidnilo mě, že rozpis krásně sedí a už na další erzetě jsem si začala vychutnávat ten pocit, jako bych šla v pěkně vyšlápnutých botách.

Na druhé vložce jsme trochu zaváhali a divákům za Zábořím ukázali v levém odbočení hned několikrát oba boky auta. „Že by byl výlet takhle zkraje?“ Nene, naštěstí nic velkého a jelo se dál. Před koncem třetí vložky jsme museli zastavit u Vrkoslava, který vycestoval ven v proslulém dolíku na hrázi rybníka. Měl neuvěřitelné štěstí, že minul všechny ty stromy a ustlal si na boku jenom ve křoví. Docela nám odlehlo, když jsme je viděli vylézat z auta v pořádku. (čas, který jsme tam prostáli, nám už bohužel nikdo neumáznul...).

Z retardérů, kterých je na Pačejově bohužel docela dost, jsem na začátku měla nahnáno. Ve chvíli, kdy by se s enkem mělo začít brzdit, řadil ještě Roman šestku. „Bože, tak snad ví, co dělá, tohle nemohl přehlídnout,“ řekla jsem si, zmlkla a nechala si hlavu chytit pásky od hanse (tak přece jenom je na něco dobrý) – v tomhle autě vás velké brzdy nenechají sedět nějak pohodlně. „No dobře, i takhle to tedy půjde.“

Pátou erzetu jsme si užili určitě nejvíc z celé soutěže. Skok přes hlavní cestu za Únicemi se mi moc líbil, přestože jsem ho zase neviděla. Ale ten okamžik klidu, kdy se letí, je prostě nej... Navíc jsem prý Romanovi začala číst myšlenky a opakovala mu zatáčky, kterými si nebyl jistý. Jojo, ty máš svaly, já mám čáry!

Na šestku jsme vyrazili ve stejném tempu s tím, že nemáme žádné potíže a jedeme sice docela rychle, ale tak nějak bez křečí. Jenže v té úplně obyčejné levé šest někde na pátém kilometru, do které jsme dle mého dobrzdili úplně přesně, byl asi nějaký bordel (který jsem pochopitelně neviděla), a který nás, úplně nenápadně, vytáhl ven na louku. A protože louka byla pod úrovní silnice a z druhé strany byla hráz rybníka, musela jsem nakonec vylézt ven a podívat se, kudy se tedy vyhrabeme. Po čtyřech minutách a s pomocí diváků, kteří nás obětavě sundali ze stráňky, kterou to zpátky na cestu fakt nešlo, jsme pokračovali do servisu. Nejdřív to vypadalo, že auto bude mít tak maximálně rozhozenou geometrii. Jenže po delším stání na seskupení, se pod motorem udělala louže oleje a bylo jasno. V servisu pak kluci zjistili, že kromě proražené vany máme i utržený držák motoru a dál se už dneska prostě nepojede.

Ne že by mě tohle odstoupení nemrzelo, ale po loňské sezoně, kdy jsme se třeba závodem protrápili a stejně nakonec odstoupili, to tentokrát bylo vlastně docela prima.

Děkuju klukům, ke kterým se vždycky ráda vracím, že mi zase připravili víkend v slzách (smíchu) plný zážitků a Renatě za skvělou péči o naše bříška, další ženská v týmu je prostě k nezaplacení :-).

Foto: Robert Balcar