„Dej si životního Krakonoše a dojedeš do cíle!“

Velmi zajímavou osobností nedávné Rally Krkonoše byl Martin Špaňhel. Jestliže toto jméno bylo fanouškům povědomé, pak se rozhodně nemýlili. Za volantem hondy se startovním číslem 57 totiž neseděl nikdo jiný, než hokejový mistr světa z Petrohradu z roku 2000. Během slavnostního představení posádek na trutnovském Krakonošově náměstí jsem proto nemohl nevyužít situace a nepožádat Martina o rozhovor.

Martine, kdy a jak sis vlastně našel cestu k automobilovým soutěžím?

„Automobilové soutěže sleduji od dětství. Je to dané asi tím, že jsem vyrůstal ve Zlíně a své nejlepší hokejové angažmá jsem později zažil v další rallyové baště – Plzni.“

Soutěžní premiéru jsi absolvoval shodou okolností v roce 2000, kdy jsi v Petrohradu vybojoval s reprezentačním týmem titul mistrů světa. Jak se na tvé tři tehdejší starty v tomto adrenalinovém sportu díval tvůj tehdejší zaměstnavatel, organizace Columbus Blue Jackets?

„Samozřejmě o tom vedení týmu nevědělo a vše proběhlo trošku načerno. Individuální letní příprava, praktikovaná týmy NHL, mi rallyové starty časově umožňovala. Přiznávám ale, že jsem měl trošku nervy, aby se mi nic nepřihodilo. Internet tehdy ještě nebyl tak rozšířený, což snižovalo možnost prozrazení.“

V roce 2001 jsi na Autosalon Rally Brno havaroval. Co se tehdy přihodilo a jak na karambol vzpomínáš s desetiletým odstupem?

„Díky Bohu se vše obešlo bez zranění. Příčinou byla má snaha jet od začátku trošičku na hraně. Nedobrzdil jsem do jedné zatáčky a šel rovně. Svůj podíl na tom měl i ne zrovna stoprocentní rozpis.“

Od roku 2001 následovala tvoje rallyová pauza a startoval jsi až na loňských Krkonoších. Proč tak dlouhá přestávka?

„Nechtěl jsem riskovat zranění a také problémy u mých zaměstnavatelů, pokud by vše zjistili. Pauza mě určitě hodně mrzela. K soutěžím mě to táhlo docela dost, ale nemohl jsem dělat nic.“

Ve tvé kariéře jsi vystřídal dva zkušené spolujezdce – Radka Janiše a Richarda Nesvadbu. Jak moc ti jejich zkušenosti pomohly?

„S Radkem jsme vlastně společně začínali. Užili jsme spoustu legrace při tréninku i samotných závodech. Radek později absolvoval ještě mnoho soutěží s dalšími jezdci, několikrát usedl i za volant a načerpal hodně zkušeností. Přestože si momentálně dává pauzu, doufám v jeho budoucí návrat k rallye.

Richard je velmi zkušený a loni i letos v Krkonoších mi ohromně pomohl. Bez něj bych asi těžko dokončil oba podniky bez nehody. Sranda s ním je samozřejmě také veliká. A nejen s ním, ale i Honzou Jelínkem a Mirou Kotěnou, s nimiž jsme trénovali společně. Honza mi pomáhal s rozpisem a poskytl mi spoustu cenných rad, potřebných pro zdárné absolvování obou soutěží. Tímto jim všem moc děkuji. Ještě musím dodat, že nejlepší rady jsem dostal při pití piva značky Krakonoš. Jak říká Honza: „Dej si životního Krakonoše a dojedeš do cíle!“

Loni a letos jsi startoval na sprintu v Krkonoších. Proč padla volba zrovna na tento podnik?

„Krkonoše jsou perfektně organizovanou soutěží s velmi těžkými a nádhernými tratěmi. Hlavním důvodem však je, že 12. června končí mé dceři v Americe školní ročník a já jí vezu k mé mamce na dvouměsíční prázdniny do Čech. Jsem moc rád, že to vždy vyjde právě na termín Krkonoš. Tuto rallye jsem si oblíbil, přestože se mi letos tolik nevydařila. Na žádné vložce jsem se nevyvaroval chyby a v konečném hodnocení mě to stálo drahocenný čas. Příští rok bych před startem rád uskutečnil delší test, abych si nemusel oživovat všechny návyky až při samotné soutěži.“

Zatímco nejpočetnějším vozem startovního pole je v posledních letech lancer, tys vsadil na hondu. Proč zrovna civic a jak jsi s ním a týmem Sparrow spokojen?

„Důvodů je více. Honda je určitě výborné auto na učení. Je také v dobré cenové relaci a mám s ní výbornou zkušenost. Moje máti totiž jezdí v Hondě Integra Type-R. Ke Sparrow Racing mě přivedl Honza Jelínek, který u nich dříve působil. Pan Hrabec s celým svým týmem odvádí perfektní práci. Jsem s nimi velmi spokojen a tímto chci jemu a mechanikům poděkovat.“

Jednalo se o ojedinělé starty, nebo do budoucna plánuješ třeba účast v kompletním šampionátu? Neláká tě třeba vyzkoušet nějaký silnější vůz? Jaký je tvůj soutěžácký sen?

„Samozřejmě bych rád absolvoval celý šampionát. Mé momentální pracovní zatížení to však neumožňuje. V budoucnu bych rád odjel nejstarší rallyový podnik v Americe Susquehannock Trail Rally (www.stpr.org). Od mého domova je vzdálen zhruba čtyři hodiny jízdy, což není na americké poměry moc a jede se na nádherných šotolinových cestách. Dokončení letošních Krkonoš by mi snad už mělo zajistit mezinárodní licenci a tak už by neměla stát v cestě žádná překážka. Tuto soutěž bych rád absolvoval na čtyřkolce. Jak fandové jistě vědí, v Americe kraluje díky obrovské podpoře svého hlavního dovozce značka Subaru a finančně podporuje všechny jezdce. Snad tento svůj plán do dvou let realizuji. Určitě se příští rok objevím opět na sprintu. Nejraději bych opět v Krkonoších, ale vše bude závislé od kalendáře. Mým největším snem je Barumka s lancerem deváté evoluce. Samozřejmě bych se nebránil ani startu s nestárnoucí hondou, bude-li mít ještě homologaci. Na Barum Rallye bych rád startoval v horizontu tří let.“

V rallye jsi jako bývalý špičkový hokejista velmi zajímavou osobností. Vnímáš zvýšenou pozornost fanoušků a médií?

„Neřekl bych, že registruji nějakou zvýšenou pozornost fanoušků. Samozřejmě mě potěší, pokud nějaké fandy mám a třeba si vzpomenou, že jsem v minulosti hrál hokej. Tímto zvu všechny do servisu. Jsem otevřen jakémukoliv kontaktu a rozhovoru. Stačí přijít a říct čau. Spíše doufám, že diváci u trati při pohledu na moji jízdu neříkají: „Jéžišimarja, ten měl raději hrát jen hokej!!! (smích).“

Co takhle zimní rallye?

„Ta mě láká moc. Jedna se shodou okolností jede v Americe nedaleko mého domova. Bohužel, nebo Bohudík, je celá na sněhu. Vše má ale jeden háček. V Americe nejsou povoleny hroty a sněhové klouzání na nefungujících zimních pneumatikách asi není tím pravým ořechovým. Doufám ve změnu do budoucna a povolení hřebů. Pak bych určitě o účast měl zájem.“

V dresu Plzně a Columbusu

Hokejovou kariéru jsi už ukončil dánským angažmá v sezóně 2008/09. Můžeš přiblížit fanouškům, čemu se momentálně věnuješ?

„Měl jsem smlouvu v Dánsku ještě na další rok. Kvůli zdravotním potížím s ramenem a se zády jsem se však rozhodl kariéru ukončit. Už jsem prostě nechtěl hrát pod prášky a vyhýbat se osobním soubojům. To nikdy nebyl můj styl. V Dánsku se mě a mé rodině moc líbilo a klub se k nám celé ty tři roky choval skvěle. Nechtěl jsem být placen a odvádět jen sedmdesát procent svého maxima. Nebylo by to férové pro tým ani spoluhráče. Měl jsem štěstí. Po ukončení kariéry jsem dostal nabídku pracovat pro společnost, vlastnící tým Columbus Blue Jackets a spravující osm ledových ploch v Columbusu. Starám se o všechny hokejové programy od mládeže až po středoškolské a amatérské ligy a soutěže. V létě samozřejmě pořádáme hokejové školy atd. Dostal jsem i hodně nabídek vrhnout se na trenérskou dráhu. V dané situaci mi to však časové vytížení neumožňuje. Pokud se přece jen chvilka najde, poskytuji privátní lekce hokejistům. Najímají si mě také některé žákovské týmy na určité speciální tréninky, zaměřené na techniku bruslení, vedení kotouče atd. Především ale nyní zaměstnávám kvalitní kanadské trenéry se zkušenostmi z NHL. Náš hokejový program patří v USA mezi prvních pět a jen v naší hobby lize máme 2700 hráčů!“

Hokej – auta, bez týmu sám jednotlivec nic nezmůže, co mají ještě společného?

„Auta miluji od mládí. Vystřídal jsem jich moc včetně lanceru až po současné BMW. Miluji americké moto: „I spend all of my money on cars and women, the rest I just wasted!!!“ Řekl bych, že rallye je nejtěžším sportem, jaký jsem kdy dělal. Smekám před všemi závodníky ve startovním poli. Tolik faktorů, ovlivňujících tento sport, spolu s na každém metru číhajícím nebezpečím, není v žádném jiném sportu. Letět v hondě z kopce stočtyřicetikilometrovou rychlostí mezi stromy na uskákané cestě, úzké tak na jedno auto, to opravdu nikde jinde nezažijete. Možná tak stát v ringu proti Miku Tysonovi v dobách jeho největší slávy!!!!!!! (smích).“