Michal Kravec osedlal vůz po Carstenu Mohe

Výrazný pokrok učinil na prahu čtvrté sezóny své soutěžácké kariéry plzeňský lékař Michal Kravec. Stávající fabii vyměnil za špičkový Renault Clio R3, který předtím vodil po tratích rychlostních zkoušek německý pilot Carsten Mohe. Nejen o nové technice jsme si s Michalem povídali při posezení ve kdyňské restauraci Černý orel, jen kousek vzdálené od šumavské rychlostní zkoušky Koráb.

Michale, svoji kariéru jsi zahájil poměrně pozdě, ale tvé kroky vpřed jsou o to rychlejší. Po úvodní sprinterské sezóně v roce 2009 jsi poslední dva roky absolvoval několik „velkých“ soutěží. Můžeš oba šampionáty porovnat?

„Malý mistrák jsem vlastně jel především kvůli vyjetí mezinárodní licence. Náklady na jednotlivé podniky obou šampionátů jsou totiž podle mých zkušeností téměř totožné. Z toho pramení naše rozhodnutí absolvovat MMČR. Na dvoudenních soutěžích se člověk samozřejmě sveze mnohem lépe a více. Také pro sponzory je příjemné být vidět déle a na větším prostoru. Výhodou je také větší možnost taktizovat a dohnat ztrátu po případné chybě, což je ve sprintech prakticky vyloučené.“

Neméně výrazným posunem je tvé letošní přezbrojení z fabie na Clio R3. Kdy se myšlenka na tento přestup zrodila a jaká je historie tvého clia?

„Koncem loňského roku jsme zvažovali, co dál. Váhali jsme mezi dalším vylepšením fabie a vyzkoušením jiného vozu. Pošilhávali jsme hlavně po nové Fabii R2, ale nedařilo se nám o ní sehnat dostatek informací. Například zdali bude mít vůbec homologaci pro sezónu 2011, kolik bude stát a z jakých dílů bude sestavena. Také se nám nechtělo jet se surovým, nevyzkoušeným autem.

Začátkem roku jsme získali možnost svezení se špičkovým Renaultem Clio R3, který se nám pak podařilo zajistit pro letošní sezónu. Je to vůz po Carstenu Mohe, který s ním v Německu vládl dvoukolkám. Před námi je velký kus práce. Musíme se s autem postupně naučit jezdit, ovládat ho, prostě se s ním sžít. Pak můžeme očekávat nějaké výsledky. Za vším stojí samozřejmě naši reklamní partneři, kterým bych chtěl touto cestou velmi poděkovat. A hned přidám ještě jedno poděkování – za vstřícně podanou pomocnou ruku a mnoho cenných rad děkuji Josefu Petákovi a Aleně Benešové, ikonám našeho soutěžního sportu.“

Jak vzpomínáš na fabii a co s ní teď zamýšlíš?

„Pro první rallyové krůčky byla původně enková fabia naprosto ideálním nářadím. Za pomoc s jejím pořízením a servisováním musím poděkovat Josefu Dvořákovi. Ten nyní místo na tratích rychlostních zkoušek závodí na akademické půdě vysoké školy. Vede si stejně dobře jako za volantem a já mu nadále moc držím palce.

Ruku na srdce - jaké mají začátečníci v rallye vůbec možnosti? Vždyť vlastně není s čím závodit! Když se nad tím zpětně zamýšlím, jako začátečník jsem snad ani s jiným autem jet nemohl. Fabii stále mám a hodlám jí pronajímat. Na Krumlově a Bohemii by jí měli osedlat moji kamarádi z Klatov, bratři Michal a Honza Řeřichové. V soutěžích se pohybují mnohem déle, než já, a dosud startovali především s enkovým saxem. Snad se jim bude dařit k jejich spokojenosti.“

Zkusíš ještě zpětně zhodnotit uplynulou sezónu? Která ze soutěží tě zaujala nejvíce?

„Tak to je těžká otázka. Své kouzlo a krásy, ale i negativa, mají všechny. Šumava je naší domácí soutěží, a tudíž je dvojnásobně těžká. Před starty a za cíli jednotlivých vložek nám mává mnoho přátel. To nás moc těší a motivuje, ale zároveň zavazuje a nervy potom pracují tím více. O výsledcích se rozhoduje se především ve druhé etapě. Přestože se jedná o asfaltovou soutěž, jízda po silnicích s množstvím po zimě vytahaných kamínků je opravdu náročná. Letos by jich na Vimpersku bylo dosud nevídané množství.

Nádhernou a technickou soutěží je Krumlov. Právě zde jsme loni začali velmi dobře a drželi jsme třetí příčku ve třídě A5. Na prvním průjezdu obtížné rychlostní zkoušky Kohout – Svatý Ján jsme dokonce předjeli jednoho „tajpára“ a těšili se na hezký čas. Za dalších čtyři sta metrů, pouhý kilometr před cílovou fotobuňkou, jsme však bohužel chytili blátivou kolej, vytvořenou před námi jedoucími čtyřkolkami. Nepodařilo se nám z ní dostat a následně jsme na jednom z četných krumlovských horizontů sklouzli mimo trať tak nešťastně, že jsme břichem auta uvízli na mokré louce, neschopni vlastní silou odjet. Až po dobré čtvrthodině nás dostalo zpět na silnici asi třicet diváků a my s obrovskou ztrátou dojeli do cíle. Ve snaze dodržet stanovený termín do časové kontroly a vyhnout se tak vyloučení, jsme závodili i na přejezdu a letěli mnohde na vytočenou pětku až v omezovači (cca 185 km/hod). Vše jsme stihli přesně na minutu a druhý den hodlali pokračovat i přes hrozivou a nedosažitelnou ztrátu osmnácti minut. V noci mě však přepadla horečka, prodělal jsem virózu a cítil se slabý jako moucha. Pro moji zdravotní indispozici jsme pak tedy nakonec odstoupili.

Chuť jsme si chtěli spravit na Bohemce. Ta je našim dalším domácím podnikem, protože startujeme pod hlavičkou mladoboleslavského AMK Škoda. Navíc zde bydlí naši velcí kamarádi Pepa Dvořák a Honza Slavík, kteří mě vlastně k soutěžím přivedli a momentálně upřednostňují studium na vysoké škole. Je to soutěž nádherná nejen mimořádně technickým charakterem rychlostních zkoušek, ale i přírodou. Obrovským kouzlem je také centrum rallye ve městě automobilů. Opět jsme byli spokojeni s úvodem, dvěma druhými a třemi třetími časy ve třídě a bojem o pódium. Náladu nám nezkazila ani skutečnost, že na nás nakonec zbyly jen brambory.

Naši loňskou závěrečnou soutěží byla rovněž technická Příbram. Od začátku jsme se tahali o první místo s Vlastou Hodaněm. Druhý den ho postihl technický problém a ani my nedopadli lépe. Sotva jsme ho na vložce stojícího minuli, trefili jsme po pouhých dvou kilometrech betonový obrubník, ohnuli poloosu a byli rovněž mimo hru. Nepomohla nám ani výměna proražené pneumatiky, protože jsme nechtěli poničit auto. Odstoupení nás stálo konečné třetí místo ve třídě v MMČR, které by jistě bylo přijatelným úspěchem pro nás i naše reklamní partnery, zvláště při naší premiéře ve skupině A5.“

Zatímco v tvých prvních podnicích tě navigovali Jiří Hodek a Ivan Krčma, počínaje Příbramí 2009 je tvoji stálou spolujezdkyní Petra Kubini. Jak se zrodila společná spolupráce?

„Všemu napomohl jeden klatovský kamarád – Jirka Valenta. Zmínil jsem se mu, že hledám stálého spolujezdce, a on mě poslal za Petrou. Debutovala už v roce 2001 vedle „létajícího notáře“ Ivana Krčmy, mimochodem mého prvního mitfáry. Poté četla rozpis Michalu Řeřichovi a Zdeňku Krouparovi. Zatelefonoval jsem jí a během pracovního oběda jsme se dohodli zkusit společně Příbram. Od té doby spolu jedeme pořád a rozšířili jsme tak počet smíšených posádek.“

Jaké plány máš do dalšího průběhu sezóny? Kde všude tě fanoušci uvidí?

„Vzhledem k brzkému zrušení Šumavy jsme se rozhodli startovat v Českém Krumlově. Nechceme chybět na Bohemii a poprvé se chystáme na Barumku. Dá-li bůh, a sponzoři, sezónu zakončíme, stejně jako loni, v Příbrami.“

Závěrem trošku z jiného soudku. V minulosti se´s soutěží účastnil v pozici lékaře. Předpokládám, že na to už ti při vlastním závodění čas nezbývá.

„Na rallye už se jako doktor samozřejmě nedostanu, ale pro změnu jsem členem lékařské komise FAM. O tuto pomoc a spolupráci mě poprosil Karel Nauš a tak skvělému chlapovi jsem to pochopitelně nemohl odmítnout. Loni jsme řešili především několik žádostí mladých kluků o „postaršení“ kvůli umožnění jejich startů ve vyšších kategoriích.“

Foto: Robert Balcar