Moje svezení s Václavem Pechem aneb Den D

Výherkyně soutěže s magnetkami Zdraví-Život a Rally Markéta Trojanová nám poslala svoje zážitky ze svezení s Václavem Pechem. Markéta byla prvním vylosovaným v soutěži a soutěž pokračuje dál. Chcete se taky svézt s jedním pěti jezdců, kteří se projektu Zdraví-Život a Rally účastní? Soutěžte dál ! Informace o soutěži ZDE

Nikdy mě nenapadlo, že budu moct psát tenhle článek. Když jsem se fotila do soutěže „Zdraví –Život“ s 5 magnetkami přilepenými izolepou na helmě jako tydýt a fotku odesílala do redakce eWRC, myslela jsem si, že ze mě budou mít všichni akorát legraci. (Schválně, jestli mě najdete na koláži z fotek soutěžících.:-)) Ale usmálo se na mě štěstí a splnil se mi velký sen – vyhrála jsem svezení s jedním z 5 závodníků zapojených do soutěže.

Chvíle před startem

Jelikož bydlím nedaleko Korábu, už jsem měla možnost sedět v závodním autě při různých závodech do vrchu. Ale nikdy mě nevezl jezdec naší špičky MMČR.

Foto: Došlo i na podpisy

O výhře jsem se dozvěděla začátkem srpna na dovolené. Zprvu jsem tomu ani nechtěla věřit, ale když mi po chvíli došlo, co jsem vlastně vyhrála, polilo mě horko. Tímto dnem pro mě začalo několikatýdenní období velkého těšení. A věřte mi, že se mnou nebylo lehké vydržet, jelikož jsem v podstatě o ničem jiném nemluvila ani nepřemýšlela.

A ještě podpis na tričko...

Čekala jsem na e-mail z redakce od Petra Eliáše, jakého jezdce mi přidělí a přišlo další milé překvapení – mohla jsem si vybrat sama. Rozhodování pro mne nebylo vůbec těžké. Sice obdivuji všech 5 závodníků, ale nejvíce fandím Václavu Pechovi, nejen proto, že je ze stejného kraje jako já, ale je to milý, sympatický a věčně optimistický člověk. Navíc na tratích dokáže se slabším eNkem úplné divy. Tak jsem panu Eliášovi odpověděla, že bych se ráda svezla právě s Vaškem Pechem a už jsem jen čekala na upřesnění data a místa svezení.

Helmu na hlavu a jedem

Den D

Svezení proběhlo v rámci testování na Rally Příbram ve středu 22. září 2010. Sice už to bylo v týdnu, kdy jsem měla nastoupit do školy, ale v tuto chvíli šly všechny nepodstatné věci stranou. Byl krásný den a to nemyslím jen pro mě, ale bylo opravdu nádherné slunečné počasí.

Šéftechnik uvazuje řemínek od helmy

Už den předem jsem nemohla večer usnout a ráno naopak dospat. Když jsem ve středu vstávala, neuměla jsem si představit, že už přibližně za 6 hodin usednu do horkého sedadla vedle několikanásobného mistra republiky. Nevěděla jsem, co mě čeká, ale moc jsem se těšila. Na místo svezení se mnou jela celá rodina, takovou příležitost si nemohl nikdo nechat ujít.

V autě s Václavem Pechem

Ještě než nadešla moje chvíle, Vašek svezl další 2 šťastlivce. Já jsem měla proto ještě asi hodinu na pozorování, jak vše probíhá a moje nervozita pomalu, ale jistě stoupala. Mechanici neustále měnili kola a dolaďovali nastavení a já jsem tuto chvíli využila k tomu, aby mi Václav podepsal nějaké fotky a tričko. Byl opět velice milý a ochotný.

Kdo by nevěřil, že jsem se celou dobu smála...

Když přišla řada na mě, vše se seběhlo tak rychle a já jsem najednou seděla v helmě v krásném modro-žlutém Mitsubishi. Pak už se jen Vašek Pech zeptal, jestli jsem připravená a mohli jsme vyrazit. A to doslova. Už při rozjezdu ve mně hrklo, jaké to auto má zrychlení, protože mě to úplně zamáčklo do sedačky.

Po jízdě nebyla Markéta ani moc zelená...:)

Pak už to šlo ráz na ráz. Klikatější úsek, otočení na ručku, stejnou cestou zpátky a pak rychlá rovná pasáž do kopce. Než jsem se rozkoukala, už jsme letěli zase dolů, ani si netroufám odhadnout, kolik by v tu chvíli ukazoval tachometr (anebo tonometr). Byla jsem ráda, že jsem předtím nic nejedla. V zatáčkách to se mnou trochu házelo, protože i když byly čtyřbodové pásy utažené na maximum, byly mi trochu volné. Při brzdění mi zase padala helma do čela. Navíc jsem si stále musela upravovat kuklu, kterou jsem si křivě nasadila. Z toho pro mne plyne poučení – příště si vzít vlastní menší helmu, polštářek na vyplnění místa v pásech a pořádně si nasadit kuklu na hlavu. Otázkou však je, zda nějaké příště ještě někdy bude. Byl to takový fofr, že jsem ani nevěděla, na co dřív koukat – ven na cestu nebo na řidiče, na řazení, volant, pedály...

Společné foto s mistrem

Po prvním odjetém úseku se mě Václav zeptal, jak se cítím. Po mé odpovědi, že je to „fakt mazec,“ se smál a divil se, že se vůbec nebojím. Při druhém průjezdu tedy ještě trošku zrychlil a já byla nadšená. Více se mi líbila první část cesty na šotolině plná zatáček, kde Mišák šel ze smyku do smyku. Ale jsem holka, takže nedokážu moc popisovat technické věci jako nastavení podvozku nebo tlumičů. Co ale vím jistě je, že auto řidiče dokonale poslouchá a je vidět, že má Václav vše pod kontrolou. Ví přesně, co si kde může dovolit a jak se auto zachová. I proto jsem se s ním nebála a jízdu si vychutnávala.

Čtyřlístek pro štěstí pro Václava

Nevím, co víc o svezení ještě napsat. Je to ohromný zážitek, ale těžko se popisuje. Moc jsem si to užila a všem bych to přála také zažít. Zvenčí je to na pohled úplně jiné, než pak doopravdy sedět v autě. Celou cestu jsem nemohla odbourat úsměv na tváři, který mi vydržel prakticky doteď.

Ukázka ze soutěžních fotografií

Když bylo po všem, poděkovala jsem Vaškovi za svezení s tím, že je to zážitek na celý život. Popřála jsem mu hodně štěstí na Příbrami a dala jsem mu keramický čtyřlístek pro štěstí. Pak už jen společné foto u auta a rozloučili jsme se.

Tyto řádky píšu až po konci Rally Příbram. Byla jsem oba dny fandit na tratích a držela jsem pěsti, až mi palce modraly. Moc jsem Vaškovi přála, aby titul získal. (Asi půjdu reklamovat čtyřlístek!). Už teď se těším na příští sezonu a doufám, že tentokrát titul vyjde. Určitě opět nebudu chybět u tratí rychlostních zkoušek.

Kompletní kolekce magnetek Zdraví-Život a Rally

Na závěr bych chtěla moc poděkovat všem, kteří tuto soutěž zorganizovali a také Petru Eliášovi a Občanskému sdružení Zdraví-Život za zprostředkování. Zejména mé velké díky patří Václavu Pechovi za nezapomenutelné odpoledne, o kterém budu jistě vyprávět ještě vnoučatům. Byl to opravdu jeden z nejlepších dnů v mém životě. Děkuji!

Markéta Trojanová