Zápisník Ládi Kopelenta - jak jsem našel pařez

Objevu této jinak zajímavé dřeviny předcházelo nejen dokončení přípravy soutěžního vozu, ale i k ní dojet. Protože jsem podcenil zpracování rozpisu, tak jsem ten pahýl od uřízlého stromu neměl zaknihovaný v notách. Až zase někdy pojedu pro mě domácí Pačejov, při nějakém dalším kulatém životním jubileu, tak již o něm budu vědět, pokud již ovšem nebudu sklerotický a nezapomenu to. Trochu předbíhám událostem, já pořádně ani nevím, co bude zítra, natož za deset let. Na druhou stranu Frantovi Markvartů je 65 let a jak mu to ještě pěkně jezdí. Možná na to mají vliv ty jeho různé mladé mitfárky, kdo ví.

Zpět k jádru věci. Pravda je, že jsem třikrát míjel a neviděl schovaný v trávě onen lesní útvar. To ještě k tomu jsem okolo dvakrát projel při předchozích průjezdech. Možná v tom třetím průjezdu toho na mě bylo trochu moc a nějak se to, jak řekl Jenda Bošek všechno špatné sešlo v jednu chvíli. Jak říká Roman Kresta: „Bourá jen blb.“ Tak přátelé, jsem mezi vámi. Žena mi po tomto incidentu říkala: „Několik soutěží, spíš sezon, jedeš bez chyby. Někdo se válí po příkopech pořád a jede dál. Ty musíš rovnou jít přes střechu a zničit celé auto.“ Ženská má vždycky pravdu. Když něco dělám, tak pořádně. Nakonec, jak by k tomu přišli diváci, vždyť na to čekají a proto tam chodí. Horší je, že někteří z toho místa předčasně odešli a teď je to mrzí.

Malinko se vrátím na začátek. Poslední přípravy před soutěží vrcholily, bojoval jsem s narychlo povolanými mechaniky s dokončením vozu. On totiž můj syn Martin, jakož to šéf mechanik auto rozebral, někam uložil věci a neobtěžoval se ani zvednout telefon a sdělit kam co dal a jak to dát zpět do vozu. Chápu, že má srdce bol, jeho partnerka má jaksi jiné zájmy a plány do dalšího nespolečného života. To nemění nic na věci, že mu nikdo z týmu nic neudělal, naopak zkušenější chlapci by mu minimálně radou byli nápomocni v jeho složité situaci. Na mě nedá, možná si bere ze mne ne úplně adekvátní příklad, kdy jsem s jeho mámou třicet roků. Na tu společnou pouť životem musí být chuť a zájem z obou stran, také trochu tolerance a vzájemného pochopení.

Jenda Bošek poslal na přípravu vozu svého bývalého učedníka Pavla Špetu. Přišel pomoci i soutěžní jezdec Mára Šimána a Petr Šedivec. Nápomocen byl i redakční kolega Tomáš Wanka a Přemek Budín. Stále jsme neměli nový palubní přístroj Stak, který Martin měl osadit do vozu, někam ho patrně založil. Ani několik telefonů a návštěv kluků u něho doma tuto prekérní situaci nevyřešilo. Do vozu byl osazen náhradní skoro nefunkční přístroj a s jeho oživením vypomohl Venca Engelthaler. Je to šikovný autoelektrikář a zejména bývalý spolujezdec Jaromíra Šafra, to byli moji soupeři v tehdejší třídě Škoda 120 LS.

Po seznamovačkách nadešla otázka pravdy. Technická kontrola vysloužilého stroje, ta dopadlo dobře, horší bylo, že nám neproudil ostrý proud do bezpečnostní ONI krabičky. Jako bývalý skaut jsem dal čestné slovo, že do rána proud přivedeme. To, že jsem byl ve skautu mně připomenul sušický Zdeněk Míček, který byl přítomen technické kontrole a s nímž jsem byl v šedesátých létech ve stejném oddíle. Následovalo představení vybraných posádek na náměstí v Horažďovicích. Cesta za neustálého deště na garáž a další noční směna na autě. Jeníkům Boškovi a Šustrovi se podařilo uhasit náhodně vzniklý malý požár v elektroinstalaci. Následně i odstřihnout vodič ke světlům a otáčkoměru. Na to jsem přišel až ráno při jízdě na rampu. Hlavně, že to jelo. Cestou ještě přestalo jít topení, to mi vadilo víc, protože za chvíli bylo v autě jako v parních lázních. Vidím hůř a jsem šeroslepý, o to byl výhled horší přes zapocené čelní sklo.

Za neustálého čištění skla jsme dorazili na start první RZ. Druhý čas v poháru byl dobrou předzvěstí. Na druhé vložce první čas nás vyhoupl do celkového vedení K4. Těšil jsem se na technickou trojku. Ta se vůbec nepovedla. Měl jsem pochopení pro drobné výpadky v diktátu od Jendy. Jezdil kdysi v Trabantu s Milošem Houserem, potom s Honzou Šustrem ve škodě 100. To byla jiná jízda, než nyní v bývalém továrním KIT CARu, který je o hodně rychlejší. Také jde o zvyk obou členů posádky na sebe. K tomu stále zapocené okno. V servisu se ukázalo, že s elektrikou nic moc nesvedeme, je lepší to nechat. Byl jsem rád, že auto jede. Nějaká neúčelná improvizace okolo řídicí jednotky bez náležitých pomůcek by mohla auto umrtvit úplně.

Další kolo tří testů zprvu ukázalo, že na rychlejších rovnějších vložkách udržíme krok s Jakubem Králem na stejném voze. Získanou vteřinu na Strážovické erzetě nám na muničku zase Jakub vzal. Rozhodující ztrátu jsme nabrali na Hlupínské vložce, byla sice relativně oschlá, ale nešlo to, i S1600 Lukáše Pondělíčka a Tondy Nováka nás předjely a v celkovém pořadí šli před nás. Řešil jsem dilema, zda danou zatáčku katnout, nebo objet gumu. Raději jsem sundal nohu z plynu a počkal na Jendu co sdělí, co nás čeká. Stal se ze mě takový čekající, váhavý střelec. Chvíli bylo i ticho, trochu jsem Jeníkovi pomáhal indiciemi co bude dál v rámci své paměti. Nějak jsme se našli a spatřili cíl této jinak velmi krásné vložky. V pořadí jsme přepustili pozici Jakubovi Královi.

Poslední sekce začala příjemně, přestalo asi tak na čtvrt hodiny pršet a vítr usušil část tratě a hlavně čelní sklo. Soupeři této možnosti využili a nadělili nám deset vteřin. Nám začalo lejt jako z konve hned po startu. Probruslil jsem dveřma dopředu okolo parku ve Strážovicích. Zakopl o hranu nad samoobsluhou v Nehodívě, kde jsem spatřil fotograva Tomáše Wanku. Utírám okno před následujícím muničákem a říkám Jendovi: „Utři to také a otevři pořádně okno a vyluftuj to.“ On na to: „Venku prší, zmoknu.“ Na to mu říkám: „Raději budu mokrý, než nevidět z okna, ještě to někam šoupnu.“ A jak jsem řekl, tak se i stalo. Nic jsem neviděl, zase zamlžené okno, ale i brýle. Lilo a lilo, samá louže, všude tekla voda. Mně se líbí takto náročné podmínky, ale musím vidět kam jedu. Připadal jsem si jak za mlhy, ani okno jsem za jízdy nečistil rukavicí, nějak jsem nenašel odvahu řídit jednou rukou.

Vidím nějakou siluetu bílého vozu a mávajícího pořadatele, který naznačuje jízdu více vnitřkem. Bez ručky s omezenými rejdy na řízení nezatočím, tahám za ní. Auto ochotně klouže do směru, plynuji na výjezdu. Rána pravým předním kolem o pařez, bok, střecha, druhý bok, trochu se kolíbeme sem a tam a nic. Visíme v pásech, motor běží. Volám na přibíhající diváky k převracenému vozu: „Dejte to na kola a jedeme dál.“ Nějak se k tomu nemají, následně zjišťuji, že to ani nepůjde, jsme moc blízko u pangejtu, kde je již jiné auto. Vylézám oknem u řidiče, Jeník také. Organizuji poodtlačení auta a převrácení na kola. A hle pomáhá mi i Petr Brynda, je mi to jasné, to auto v příkopu je jeho. Zaslechnu, že jsem již třetí do party nerejdů, kteří nezatočí na jedničku do vracáku. Budu to muset natrénovat. Již mám připravený na to vůz. Mára Šimána za garáží na testovací trati někam naaranžuje pařez a já budu trénovat tyto obtížné zatáčky. Hlavně vyhýbací manevry, také překutálení na kola a plynulý odjezd z místa činu bez zbytečného otálení.

Něco času jsme u pařezu ztratili, to je pravda, ještě kontrola mazání, vše OK. Jenda si ještě v poklidu odstaranil několik střepů ze skla ze své sedačky, já jsem lajdák, tak jsem rovnou zasedl a už, už pryč. Jenda je velmi pohodový, vyrovnaný a klidný člověk. To je pro život velmi dobře, ale do rytmu soutěží se to trochu nehodí. Viděl jsem na něm, že je v šoku z té události, kterou jsem zavinil, ve stopce jsme odevzdali výkaz a s autem odjeli, místo na start poslední vložky do servisu. Nechtěl jsem ho trápit na rychlostním testu, který nám moc nešel. Po týdenním chození na rehabilitace s krční páteří jsem toho měl také dost, návaly do hlavy šli až do očí. Stále zapocená horní část brýlí mě nutila sledovat trať spodní zónou na čtení. Nebylo nám dopřáno spatřit cíl a zbaběle jsem vzdal.

Jak se říká po výhře musí přijít i prohra, přišla, jen mě mrzí, že zrovna s Jendou, který se na tuto akci tak těšil. Mám z toho však ponaučení pro příště. Méně střídat spolujezdce, na což upozornil i komentátor při představování posádek. Lépe a včas připravit auto. V případě zhoršení zdravotního stavu zvážit zda podnik absolovovat. Lépe zaznamenat do rozpisu různé prvky v blízkosti tratě. Neutěšovat se tím, kdyby tam již v příkopu nebylo obsazeno, že bych to projel. Kromě tří aut to projeli všichni. Na kdyby se nejezdí a neznalost reliéfu terénu a horší viditelnost neomlouvá. Podmínky jsme měli všichni stejné. Celou soutěž jedu pomalu, opatrně, předvídavě a v té nejpomalejší zatáčce, kde nic nenajedu se převrátím jak blbec. Tak snad příště to bude lepší.