Rallye Show Velký Rapotín, IX. díl - Nejdůležitější nakonec

Poháry jsou rozdány, vítězné posádky oceněny. Je nutno podotknout, že pestré startovní pole obsahující mnoho různých značek a typů vozidel, vytváří tu nezapomenutelnou atmosféru soutěže. Bez posádek, které nedokončili pro technické potíže, či havárii by soutěž nebyla tou pravou soutěží. Peloton závodu vytvářejí i posádky umístěné v nižších patrech výsledkové listiny.

Foto: Vláďa Duda

Je nutno poděkovat všem posádkám za jejich účast, za sportovní výkony, za bojovnost, nasazení na trati. Poděkování si rozhodně zaslouží i pořadatel, který věnoval mnoho svého času, aby tento podnik zajistil. Organizačně byla tato akce také solidně připravena a je jen dobře, že z ní vznikl čtyřdílný seriál. Je to taková nenáročná soutěž bez dlouhých přejezdů, po organizační stránce poměrně dobře zvládnutelná.

Vděčná, divácká kulisa vše dokreslovala. Vše se obešlo bez mimořádných událostí, to je vždy podstatné, to je také pro to, aby někdy mohlo být i to příště. Fotografové a kameramani měli dobré světlo a pořídili spoustu pěkných záběrů. Zúčastněným - od pořadatelů, mediailistů, posádek, mechaniků, diváků, zdravotníků, hasičů, všem - patří poděkování za příjemně strávený den.

Čas se naplnil a chystali se přípravy k odjezdu k domovu. Přemek s Radkem to měli nejblíže, tak odjeli jako první. Následoval Tomáš vracející se za rodinou na chalupu do nedaleké vísky. Dáša Dudová odjela spolu s částí filmového štábu. To nejdůležitější zůstalo na elitním jezdci Vláďovi Dudovi. Dostal důvěru řídit Přemkovo Felicii na tažném laně až do Plzně. Původně ho měl odtáhnout Petr Šedivec, ten má však dálniční známku na rozdíl od Avie, tak odvezl KITa na vleku. Martin by za Avií neviděl na tažené vozidlo, tak jsme vše přepřáhli. Já jsem přišel o karavan a místo něj jsem získal jeden konec lana.

Konvoj se hnul, ještě krátké dohovoření signálů a způsobu tažení a již se jede. Občas jsem již někoho táhnul na lase, někdy byl problém se rozjet na křižovatce. Buď se lano válelo pod jeho autem, nebo dokonce pod kolem, někdy i prasklo. Vláďa držel lano slušně napnuté, po chvíli jsem ani nevěděl, že ho táhnu. To nebylo jenom tím, že lano bylo jeho. On je šikovný a zručný člověk, když něco dělá, tak s vervou a pořádně. Cesta nám pohodově ubíhala, občas jsme předjeli i nějaké pomalejší vozidlo.

Nejdůležitější je vždy závěr akce, ten byl naplánován na nadcházející středu. Zahájili jsme několika rychlými špunty. Protože z velké části v týdnu před Rapotínem pokosil Blesky louku za garáží, nic nebránilo tomu zahájit fotbalové utkání. Před zápasem jsme se rozdělili do dvou týmů. Kapitáni si vybrali spoluhráče a vznikl tým starších proti mladším. Výsledek si již nepamatuji, v tu chvíli byl důležitý a ještě na posezení se o něm diskutovalo.

Co si pamatuji je, že Robert Valečko přišel hrát kopanou v pantoflích. Po dvou čutnutí do meruny mu praskly a jeho choť mu tuto skutečnost ihned sdělila. To už běžel za míčem bos. Místo míče jsem trefil drn a poroučel se k zemi, to jsem ještě stihnul cestou na trávník porazit i bosého Roberta. Překvapil mě Blesky jak je pohyblivý, sice po chvíli již moc neběhal, ale bylo vidět, že je sportovně vybaven. Má přehled, umí se postavit na přihrávku, hlavně trefí bránu. Petr Šedivec chytal za stranu starších a za jeho zákroky by se nemusel stydět ligový brankář.

Shacki s Mavedem si s míčem také rozuměli. Na druhé straně trávníku hráli moji synové Martin s Petrem a soutěžní jezdec Marek Šimana, běhali svižně, míč je celkem také poslouchal. V bráně tento mančaft posílil mladý, perspektivní, talentovaný a nebojácný brankář Vilém Wanka. Trochu jsem měl o Vilíka strach, když proti němu nabíhal důrazně hrající Blesky. Přeběhl jsem dvakrát hřiště a funěl jsem jako parní lokomotiva. Když jsem nezakopl o míč, tak mi ho někdo vzal od nohy. Nebudu se vymlouvat na to, že jsem hrál bez brýlí, nechtěl jsem se dočkat toho, že hned ty nové rozbiju. Mohl jsem si dojít pro ty staré, ale pohodlnost mi občas není cizí. Abych byl nějak na hřišti užitečný, tak jsem alespoň vyprošťoval zapadlé míče do šípkového keře za pomezní čarou. Ještě pár míčů na přilehlou silnici, to již přijel i Honza Suda s BMW, že by nová soutěžní zbraň místo Audiny? :-)

Všichni jsme se již těšili na posezení u zlatého moku. V jednací síni již pár přátel sedělo, mezi nimi i Michal Fiala, známý z pohárových Fábií. Také jezdil úspěšně se Suzuki, potom s nějakou evolucí Mitsubishi. Jablko nepadne daleko od stromu, jeho táta Josef jezdil se svoji ženou Vlaďkou. I oni zaznamenali řadu pěkných umístění. To bývalo ještě s technikou laděnou doma na dvorku, nebo v garáži s partou nadšenců okolo sebe.

Sám jsem měl po Pepíkovi soutěžní auto, Škodu 120 LS, s pětirychlostní převodovkou. Byl to pro mě tenkrát veliký pokrok. Před tím jsem jezdil s užovkou, která měla jenom čtyři kvalty. Josef mi zrevidoval motor, šlapal po opravě jako hodinky. Svoji vděčnost jsem projevil vítězstvím ve třídě. Zajímavé je, že Pepík je původní profesí veterinář, ale autům rozumí víc než nějaký vystudovaný opravář.

Foto: archiv autora

Původně jsem slíbil deset dílů o Rapotíně, ale protože jsem občas lajdák, kdo také není, že. Zkrátka jeden díl jsem někde ztratil, nějak se mi to smrsklo do devíti pojednání. Snad se nikdo proto na mě nebude zlobit. Pokud jsem se někoho dotkl, nějak se o něj slovně otřel, nebylo to ve zlém. Musím mimo psaní také trochu dělat na soutěžním autě, ve čtvrtek odjíždíme s Přemkem do Radouně...