Rallye Show Velký Rapotín, VI. díl - Druhá sekce RZ

Na této sekci vedle mě usedne filmař Vláďa Duda. Již je oděn do kombinézy od Tomáše Wanky, kterou s ním vyměnil za vestu akreditovaného kameramana. Shacki odjel něco málo nafotit z nadcházejících dvou průjezdů. Raději nám nesdělil svůj záměr, kam se postaví s fotoaparátem v ruce. Máme poměrně dost velikou ztrátu nabranou z předchozí sekce, zejména pro netěsnost hadice od servo řízení. Bude co dohánět.

Vláďa Duda je odhodlán číst jako ďas a pomoci mně časové manko eliminovat. Tajně doufám, že se posuneme na druhou pozici za Jirku Jírovce. Budu muset přichvátnout, nebude tolik času dívat se po holkách okolo trati. Přijíždíme do prostoru startu a Vláďa je již pevně ukurtován do bezpečnostních pásů. Kdo nyní pustí kameru. Jen tak, jako by nic, se ho dotazuji: „Pustil jsi kameru?“ Startuje se po třiceti sekundách v rámci urychlení provozu. Vláďa oslovuje toho, kdo je nejblíže autu a žádá jej o spuštění přístroje. Tou osobou není nikdo jiný, než ředitel a startér v jedné osobě - Robert Valečko.

Chvíli se oba aktéři při spouštění nahrávacího zařízení dohadují, kterým knoflíkem, co pustit. Výsledek jejich snahy je zatím velmi nejistý. Startujeme a jisté v tuto chvíli je, že kamera neběží. Jak také jinak, vedoucí výroby filmových studií Duda Design nezabezpečuje svoji základní povinnost. To, že se mu třeba nepovede promtně ve vyšší rychlosti vše načíst, s tím trochu počítám. Naštěstí nejedeme poprvé, tu prvotinu jsme si odbyli se Shackim, rozpis seděl a také si ta těžká místa již pamatuji. Nespuštěnou kameru mu ředitelka Duda Designu Dáša neodpustí, taková liknavost. Je to prostě lajdák.

Blesky čte jako o život, snažím se za to tahat, co to jde. Ono by to šlo víc, ale to bych to také nemusel vodit jenom po silnici. Některé kameramany, fotografy podél trati pouze vnímám, ale neidentifikuji je. Tomáše jsem ani nezahlédl, je to divné, při jeho tělesných rozměrech si ho nevšimnout. Třeba si to rozmyslel a místo focení se připravuje na svůj nadcházející výstup, na svoji poslední dnešní etudu. K přehlédnutí kameramanky Dáši může snadno dojít, je to menší, štíhlé děvče a za kamerou není skoro ani vidět.

Ani nevím jestli Vláďa mával na mávacím místě v pravém odbočení. Nějak jsem se odvázal, brzdím až na poslední chvíli a na okamžik to vypadá, že snad se i zastaví přední kola. Na štěstí se kola neblokují, té šmandy pod koly moc po prvních průjezdech neubylo. Hlavou mně bleskne slavný motocyklový brzdař Valentino Rosi. To by byla jeho parketa, ale ne na tom bordelu, co je tady na trati. Následuje pěkný čistý asfalt, a tak se mohu o brzdy z vytočené šestky opřít až těsně před retardérem.

To je nádhera, když otočím volantem auto poslouchá. Ochotně, bez velkého tlaku na kormidlo zatáčí, kam chci a ne kam chce ono. Jak taková jedna hadice dovede zkazit náladu, kdyby jenom tu, ale někdy i celou soutěž. Zdá se mi, že to dost odsýpá, občas projedu zatáčku bez ubrání. Někdy to tak dělám, trochu travou, ne moc, nerad bych v ní našel něco nepěkného, třeba zapomenutý kámen.

Není to tak dávno, kdy jsem nebyl dost obezřetný. Jednalo se o akci u Edy Patery na Zbraslavi, je to už asi rok. Vytažené gumy na křižovatce s odbočkou mě vedly přímo na mělký příkop. Byl to poslední zpomalovací prvek před cílem, tak jsem auto pustil hlouběji do příkopu. Pangejt byl pečlivě vysekán travní kosou a nic nenaznačovalo tomu, že v něm něco potkám. Rána jako z děla zvedla auto možná půl metru nad terén. S něčím jsem se v tu chvíli seznamoval, bylo to trapné, vůbec jsem nevěděl, s kým mám tu čest. Do cíle jsem dokulhal po obou prázdných levých kolech na proražených gumách s prapodivnou geometrií přední nápravy.

Nedalo mně to a šel jsem se osobně seznámit s tím zamimikrovaným útvarem. Chvíli jsem hledal, bloumal příkopem, až nějaký divák mi sdělil: „Tam je v trávě uříznutá dopravní značka. Před chvílí tady letěl jeden Golf metr ve vzduchu a málem to rozstřelil.“ Hned mi bylo jasné, že mluví o mně a již jsem věděl, co v tom porostu v trávě hledám. Tak tady je ta trubka, tu jsem opravdu z auta vidět nemohl. Nějaký flink ze správy silnic chvátal na sváču a hlavně na pivo a práci odbyl. Takový pahýl by tam soudný člověk nenechal. Měl jsem vyděláno, přišel jsem o dvě zánovní gumy.

Čekal jsem, že i Vláďa načte vsuvku do poznámek o autobusu, který jsme potkali při najíždění. Měl dost starostí to vše rychle přerecitovat a na nějaké opičárny mu čas nezbýval. Nekatovací zatáčku za horizontem projíždíme celkem v poklusu. Máme ještě jeden pokus s Tomášem a tam udělám konečně pořádně reparát, již vím, kudy ji říznout.

Foto: Petr Šedivec

Je zde cíl a čas na bilancování jízdy, Vláďa mi líčí své dojmy. Jak jsem řezal zatáčky na plnou šestou, jak to z autem zalomcovalo na horizontu. Tak mu říkám víš co: „Příště si vezmi sebou pilu, abychom mohli ty zatáčky lépe řezat. Jsi brusič nástrojů, tak ji pořádně nabruš.“ Záhy přijíždí i vcelku spokojený Maevad, jeho dosažený čas je těsně za Golfem 1.8 GTi. Čas, který dosáhl Blesky svým nekompromisním diktátem, který mně neúprosně hnal kupředu byl o 2,6 sekundy pomalejší než vítězného Nissanu GTR. V celkovém pořadí šplháme výsledkovou listinou z pátého místa na třetí příčku. Jsme o 0,6 vteřiny za Zdeňkem Pokorným jedoucím na Subaru.

Blesky se již těší na cestu zpět z kopce, ví, že nepojedu úplně vyhlídkovou jízdu, že nás malinko tlačí čas. Bude polední pauza a to je čas oběda, není dobré chodit k polednímu jídlu pozdě. Vše jde jako na drátkách, snad ani nikde nechybuji. Blesky přednáší jako na univerzitě. Je do výkladu tak zabořen, že ani nevidí svoji ženu s kamerou přímo proti nám. Já jsem ji zahlédl koutkem oka, je již teplo, a tak je spoře oděna. To značí, že zase takové tempo, které jsme si předsevzali, to nakonec nebylo.

V cíli nejde časomíra, Vláďa reklamuje náš dosažený čas a dožaduje se jeho zaprotokolování do palubního deníku, někdo tomu sběrnému archu informací říká také jízdní výkaz. Protože s Vláďou nejsme nikde organizováni, tak tomu můžeme říkat třeba sepsané spisy. Tak zápisu se nedočkáme, nakonec je nám přidělen náhradní čas 4,54. To je o parník pomalejší než ten, co jsme zajeli. Jaký čas jsme zajeli ani nevíme, protože se zrovna zasekly stopky, to je smůla. Podle času na naší kameře v autě je to 4:26 plus mínus autobus. Nejedná se však o ten bus v té zatáčce šest, šest mínus. Ten již bude dávno ve svém cíli, nás ještě čeká servis a jedna sekce. O tom příště.

Foto: Helena Kopelentová

Abych nezapomněl, manželky pejskové již chodí. Spíš se plazí, jsou to malincí pražští krysaříci. Hrdý otec Falko, pocházející ze stověžaté matičky Prahy, je na ně pyšný. Jsou jeho věrná malinká kopie. Mámu mají hnědou zlatou. Babi zvířata občas vyfotí takovým kukátkem, jak říká fotograf Petr Šedivec. Rozhodně to žádná výrazná kvalita není, ale pozná z fotodokumentace, jestli to jsou koťata, nebo štěňata. Většinu zvířat si pořídili naše děti a potom je zde odložili. Jímá mně hrůza při představě, že si někdo z nich pořídí slona, nebo něco podobného...