Kaleidoskop z Lausitzu

Do Německé pseudodemokratické republiky jsem jel prvně jako malý kluk. Maminka zaplatila u cestovní kanceláře Rekrea jednodenní výlet do Drážďan a ještě za tmy jsme autobusem Škoda 706 RTO Lux vyjeli z Prahy směrem na Cínovec. No, vlastně tak jednoduché to nebylo. Pro vstup na území, sice spřáteleného, leč cizího státu, bylo potřeba vyzvednout a vyplnit výjezdní doložku, koupit východní marky a vyplnit pravdivě celní prohlášení. Marka se prodávala za tři koruny a na osobu a den jich smělo být maximálně osmdesát. Tehdy ještě zdaleka neplatila ona známá a o mnoho let později zrozená říkanka - Včera večer v parku, našel jsem já marku, ležela tam mnoho dní, byla totiž východní.

Celní prohlášení vypadalo vyplněné asi takto: Vyvážím: jedny hodinky značky Prim, pánské, zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru písmena J, modré texasky Rifle, cestovní tašku Botas

Při překračování hranice tam i zpět si celník a ještě raději celnice namátkou, ale i kus po kuse, zkontrolovali pravdivost údajů. Tím se cestování za nákupy dětského oblečení, gumových indiánů, pochutin a příslušenství k fotoaparátům Praktica značně prodloužilo. Kromě těch pochutin se nesmělo nic z vyjmenovaných věcí dovážet a tak zpáteční cesta k hranicím probíhala v nervozitě, jak dopadne celní prohlídka.

Stejné pocity jsem si prožíval po mnoha letech i já, když se narodil syn Jakub a já mu pašoval, už vozem Lada combi, botičky nebo oteplovačky. Odpovědný pohraniční pracovník jezdil zrcadlem na kolečkách pod autem a kontroloval, zda nenarušuji hospodářství socialistického sektoru.

Jó, to bývaly časy. Dnes je překračování hranic bez emocí fádní záležitost, postrádající adrenalin. Na území bývalé NDR vjedu, aniž bych si toho všiml a místo hledání obchodů hledám místa, kde se konají motoristické akce.

Proto jsem se nedávno ocitl slabou hodinu cesty nad Drážďanami u městečka Klettwitz. Tam se po odtěžení miliónů tun písku zamysleli, jak vzniklou plochu o rozloze 480 hektarů využít a 20. srpna roku 2000 slavnostně přestřihli pásku od moderního motoristického stánku.

Prvně jsem se s ním setkal minulý rok, když jsem se vracel se synem z výletu na Rujanu, která nás mimochodem hodně dostala. U dálničního ukazatele Eurospeedway Lausitz jsem neodolal a ty asi tři kilometry jsem si zajel. Když jsem se letos dověděl, že Memoriál Jima Clarka byl pro kolidující termíny přeložen z Hockenheimu právě sem, dostavilo se rozhodnutí okamžitě. Náš štáb strávil na okruhu dva dny a o střípky zážitků z nich, se chci s vámi podělit.

Ve čtvrtek odpoledne jsme se ubytovali a odjeli na obhlídku okruhu, vzdáleného od hotelu deset kilometrů. Na trati se prohánělo několik starých formulových vozů, sluníčko hřálo a tribuny zely prázdnotou.

V nedaleké budově DEKRY, kde bylo tiskové středisko, jsme si u děvčat z týmu pořadatelů, který se na akci importoval z okolí Hockenheimu, vyzvedli akreditační výhody a čtvrtek zakončili v palírně proti hotelu nad steakem, pivem a dohady o tom, co nás čeká ráno.

Pátek byl dnem tréninků a kvalifikačních jízd. Auto necháváme na parkovišti u hlavní tribuny. Prostranství před ní vévodí veliký stánek s nářadím, které prodává Vietnamka. Plocha za boxy se už od rána zaplňuje a my se vydáváme na prohlídku. Mezi formulovými vozy jsou k vidění spidery, cestovní a sportovní auta, ale také americké křižníky a musclecary. Zastoupeno je zde široké spektrum značek od Trabantů k Benettonu formule jedna. Zastavujeme se u prvního pacienta, který při tréninku chytil bacil ozubených koleček. Je jím Lola Mk 3 o obsahu 1098 ccm.

Její majitel v obytném voze s dílničkou opravuje porouchanou převodovku. O něco dál, vedle stánku s motoristickou literaturou, stojí Ford GT 40 s odklopenou zadní částí. Prohlížíme si zavěšení kol a motor, kterému dominuje osm nádherných větví výfukového potrubí a karburátor Holey. Do krabice od pánských turistických bot by se nevešel. Teprve později si všímáme cedulky za předním oknem. Tento exemplář je na prodej za stodvacet tisíc euro.

Chvilku počítáme a pak jdeme na kávu.

Holey 022

V blízkých boxech stojí placky, které se utkávaly na tratích, patřících do kanadsko-amerického seriálu, tedy Can-am. Byla to jedna z nejsilnějších monster, která se pohybovala po závodních okruzích. Dnes se kategorie, do které jsou zařazena, jmenuje Orwell SuperSport Cup. Orwell se jmenoval i autor vědeckofantastického románu Válka světů a tahle auta mají k téhle kategorii očividně blízko. Zvláštní náhoda a nebo snad záměr? Prohlížím si BRM P 154 s 8,8 litrovým motorem. Nikdo mě neodhání. Naopak. Osazenstvo boxu, a to každého, je rádo a poctěno, pokud někdo projeví o jejich mazlíčky zájem.

BRM P 154

Ve vedlejším stání dostává starší manželský pár nabídku k usednutí za volant. Po chvíli váhání pán souhlasí, za mohutné podpory mechaniků se souká do vozu a paní v němém úžasu pořizuje památeční fotografie. Neváhám a přidávám se k ní.

Další boxy a další nevídané modely. V sousedství tu stojí March 707, se kterým startovával Chris Amon a McLaren M8F. Oba s motory o obsahu přes osm litrů. Zatím co o March se stará partička postarších Italů, na fialovém McLarenu je nejaktivnější slečna nebo možná paní, která mění kola a kontroluje náplně. Je velmi zručná a svojí práci očividně rozumí. Inu, když se výchova nezanedbá, přináší úsilí, jí věnované, plody.

Za blokem boxů stojí na otevřeném prostranství cestovní auta. Je zde množství Žigulíků, Trabantů, čtyřtaktní Wartburg, dvě Škody 130 RS, ale také třeba Triumph Dolomite, nebo Melkus RS 1000. Na všech autech je na první pohled vidět, že se jim od jejich majitelů dostává pravidelná starostlivá péče a jim se tudíž daří dobře. A ona auta si to rozhodně zaslouží.

Že byli a dodnes jsou Němci v severní části země velkými experty na dvoutaktní motory, je vidět při tréninkových jízdách Trabantů. Jsou neskutečně rychlí a já bych na konci cílové rovinky docela rád juknul na jejich otáčkoměry. Podle zvuku je ale jasné, že jsou naladěni na hodně vysokou notu.

Formulové vozy tu mají široké zastoupení. Ty, které jsou evidovány v kategorii FIA Lurani Trophy, patří do kategorie Junior. Jsou rozděleny do tříd podle ročníků, a to od roku 1958 do roku 1963 a dále podle umístění motoru a typu brzd. To všechno je ale pro mě, jako diváka druhořadé. Ta auta jsou hlavně kouzelná. Motory o obsahu okolo jednoho litru a nízká váha z nich dělají velice hbitý materiál. Dan Colins, bývalý tovární jezdec Lotusu, přivezl model 18, ve kterém začínal svoji cestu do formule 1 Mike Spence. Startovní listina čítala dvacetdva položek a značky, o jejichž existenci jsem neměl dodnes tušení. Taraschi, Wainer, Gemini, Swebe, nebo Emeryson. Dva exempláře Stanguellini, které připomínají tvarově britský Vanwall formule 1. Jedním slovem, nádhera.

Jdu fotit ze startérovy věže. Prolomil jsem bariéru nejistoty a za chvíli na mě volá postarší pán, a posunkem naznačuje, že vystoupá ke mně. Místa je dost, tak proč ne? Dává se se mnou do hovoru a já přivolávám druhou část výpravy. Tak se pomalu dovídám, že mu pod námi krouží jeho auto a když přijíždí Ford Mustang, kterého vehementně zdraví, je jasné, o které se jedná. On sám už je prý na závodění starý. Stěžuje si, že na Lausitz to měl moc daleko a taky na prázdné tribuny. Jezdí na Hockenhaim, do Zandwortu a do Spa. Od domu, kde jak říká má na prodej připraveno osmiválcové Audi, protože si chce koupit jiné, to má vždy dvě hodiny cesty. Jeho mateřskou tratí je ale Nürburgring. Na dotaz, kde bydlí, odpovídá, že v Mayenu. To městečko jsem osobně navštívil a tak vím, že když dostane chuť, je na Ringu za půl hodiny. A pokud je ta chuť jen na něco dobrého do žaludku, stačí zajít na náměstí, kde jsme se synem jedli výborné masové koule. Moje gastronomické znalosti ho těší, stejně jako to, že jsem si Severní smyčku „už“ sedmkrát projel a mám tak představu, o co jde.

Z jiného ranku je další Ford, který krouží po dráze. Model GT40, pokořitel vozů Ferrari v LeMans a noční můra pana Enza. Že se jedná o plnohodnotný speciál, je jasné už ze startovacího a zahřívacího procesu. Technik s digitálním teploměrem v ruce se naklání nad odkrytým motorem a měří postupně teplotu všech osmi větví výfukového potrubí. Pálí všechny válce a tak, jak stoupá jejich teplota, zvyšuje druhý mechanik otáčky. Z výsledného zvukového efektu by se ušní specialista porozhlížel po prvních zájemcích o ošetření, ale okolostojícím vyvolává úsměv ve tvářích. To jsou varhany motoristického nebe.

V rohu svého boxu sedí Švýcar Urs Müller a posunky mě zve k prohlídce. Je si vědom, že má dychtivému oku a potažmo objektivu, co nabídnout. Za sebou tu stojí Aston Martin DB 4 GT a Junior Lotus 20/22. Zajímavá rodinka. Urs vypadá stejně spokojeně, jako jeho čtyřkolové ratolesti. Jen ten menší potřebuje nové zadní destičky a na naplnění jeho potřeby už pracuje mechanik s láskou a citem. Po chvilce je Aston vytlačen před box, Urs zvedá kapotu, na které nápis Superleggera dává tušit, o co se jedná a pak se otevře šest lačných hrdel tří dvojitých karburátorů a motor naskočí. Jeho chod je úžasný. Nic se nechvěje, nerezonuje, otáčky nekolísají a kdyby nebylo slyšet hluboké dunění, prozradila by jeho chod jen točící se vrtule. Celé auto působí jak umělecké, uhlazené dílo. Za chvíli na trati ale dokazuje, k čemu bylo skutečně stvořeno.

Někdo mi klepe na rameno a vysoký chlapík v overalu se ptá, zda bych pro něho pořídil pár snímků jeho auta. Zrovna ho koupil, říká a vede mě k Benettonu F 1 po Jeanu Alesim. Musím se maličko vydýchat. Okolo vozu, který je na zvedácích, je rušno. Z obrazovky připojeného notebooku jsou odečítány údaje, je vysáváno palivo, měřena jeho teplota a množství, aby se vrátilo zpět do nádrže, jsou kontrolovány náplně a teplota pneumatik v ohřívacích dekách. Ty jsou posléze sundány, kola namontovány na auto, to je spuštěno na zem a deky se znovu vracejí na kola. Start formule 1 připomíná práci ve vývojové laboratoři.

Nakonec si Marijn, tak se totiž majitel, šéf týmu a řidič jmenuje, nasazuje přilbu, HANS, vsoukává se do cocpitu, abych se vyjádřil stylově, a okolo něho je nasazen a upevněn ochranný štít. Pak je pomocí vzduchového zařízení roztočen a nastartován motor. Marijn se s ostatními formulemi vydává na start zahřívacího kola, řadí v rychlém sledu na trojku a když otáčky motoru začnou atakovat spodní provozní hranici, ozve se místo jekotu monotóní vrnění nouzového režimu. Zatím, co ostatní vyrážejí do závodu, modrý Benetton zajíždí zpět před box. Chvilka hledání a jasné, že se po nastartování zapomnělo něco aktivovat. Oprava je dílem okamžiku a formula se vrací na trať. Vytí motoru při průjezdu cílovou rovinkou dává najevo, že už je vše tak, jak mělo být před startem. Na udělání výsledku je ale pozdě. Po skončení asi dvacetiminutového závodu zastavuje Marijn před boxy a po vystoupení z auta dává o svém roztrpčení znát všem členům svého týmu a nakonec údery dlaní do čela i sobě. Přestože je Holanďan, atmosféra okolo formule je velmi italská. Fotografie jsem pro něho pořídil, dokonce i videa, kde je jeho odreagování docela pěkně zmapováno, ale Marijn na emaily nereaguje. Asi má jiné starosti. Jen si kupte ef-jedničku a uvidíte sami.

K vidění toho bylo na Lausitzu ještě mnohem víc, než jsem stačil ve svém útržkovitém povídání postihnout. S nastávajícím sobotním večerem jsme ale pomalu naposledy prošli areál k parkovišti a na tiskové středisko jeli odevzdat zálohované fotografické vesty. Děvčata se s námi loučí a pak se osmělují a ptají se, jestli nevíme, co dělají špatně? Nic negativního nás ale nenapadá, a tak se pro změnu ptáme my, z čeho takový pocit mají? Z malého počtu diváků, z nálady místních lidí, z neochoty bavit se, jak už verbálně, tak i celou akcí. Těší se prý a doufají i s organizátorem Jim Clark Revivalu, panem Ronnym G. Bredhauerem, že se jim podaří vrátit příští ročník zpátky na Hockenheim, kde bývá účast dvojnásobná a zájem veřejnosti nesrovnatelný. Přejeme jim to, ale pokud se to nepodaří a vezmou znovu za vděk okruhem nedaleko Drážďan, zlobit se nebudeme.

A už vážně jedeme domů. Zapadající slunce nás ještě zláká ke krátké zastávce v městě na Labi a ochutnání podvečerní nálady na jeho břehu.