Jak Zbyněk a Zbyšek vyrazili do Norska

"Ty poslyš Zbyšku," povídá takhle jednou Zbyněk, "když jsi teď v tom Švédsku, co kdybychom vyrazili do Norska na tu rally? Já bych tam za tebou přiletěl." "To ale není špatný nápad," nato Zbyšek "a nebude tam zima?" Zbyněk maličko znejistí "No, jede se to v únoru. Ale ve spacáku bude teplo, neboj..."

A jak se tehdy v listopadu dohodli, tak se ve středu 11. února sešli u jednoho z terminálů Stockholmského hlavního nádraží. Zbyněk využil akční nabídky nízkonákladové letecké společnosti Ryanair a svěřil svůj život do rukou ďáblu. Svůj první let v životě popsal nezvykle barvitě, kromě klasického vzlétnutí a přistání zažil ještě něco náhlých změn směru letadla včetně pokusu o dvojitý loop, turbulence nepočítaje.

Středeční večer věnovali finálním přípravám na cestu. Protože předpověď počasí hlásila v místě konání soutěže slunečné dny a mrazivé noci, zabalili každý dva spacáky a pro jistotu všechno teplé oblečení, co našli. Vše bylo připraveno a tak při sledování Top Gear: Winter Olympics sestavili podrobný plán cesty. "Prostě ráno vyjedeme a uvidíme," shrnul to nakonec Zbyšek, dopil sklenici lahodné plzně a šli spát.

A tak druhý den ráno vyrazili a cesta jim příjemně ubíhala. Po ujetí několika set kilometrů přišel čas nákupu, který by proběhl bez problémů, kdyby si naši hrdinové vzali u vchodu vozík. Ale to oni ne. Zbyšek přišel s návrhem, že nákupem balené vody je možné zabránit jejímu zamrznutí. Svou teorii opíral o dlouholeté testování v šumavských lesích a tak kromě chleba a ovoce přibrali do košíků hned 10 lahví Naturelly (nikoliv multipack ale hezky po jedné). Po zaplacení u pokladny už ale košík k dispozici nebyl a přišla na řadu improvizace. Do auta sice nakonec všechny lahve teatrálně dožonglovali, ale i tak je znepokojil mráz, který se za tu minutku pobytu venku neodbytně dral pod kůži. Přesto neztráceli pozitivní náladu, pokračovali v cestě a hranice Norska se nezadržitelně blížily. To naše dva cestovatele přimělo k vážné diskuzi na téma členství Norů v Evropské unii. Zdánlivě jednoduchá otázka se ukázala více než zapeklitou a nikdo neměl ani ponětí, kde je pravda. A nevyřešil to ani samotný přechod hranic, neboť žádná pasová kontrola se nekonala.

Něco málo k norským silničním pravidlům. Jezdí se tam pomalu, pokuty jsou vysoké a radarů habaděj. Na dálnicích je rychlost omezena na 90, někde 80, na dalších cestách je to všelijak, většinou mezi 70 a 80, což je v únoru tak akorát, neboť vozovky, převážně lemované lesy, pokrývá sníh a led.

Opoledne přišel čas nákupu rally pasů a převedení tohoto vyprávění do první osoby. Při prvním kontaktu s norštinou jsme si počínali prudce elegantně a výměnou za nehorázně vysoké částky získali slušivé modré kartičky určené k pověšení na krk. Zbyněk přikoupil i oficiální rally magazín, který byl sice kromě reklam celý napsán norsky, ale obsahoval pěkné obrázky aut a mapy rychlostních zkoušek a taková věc se může vždycky hodit. Zcela oficiálně jsme se tak stali rallyovými fanoušky a upalovali si prohlédnout nějaké ty RZty na další den. Hurá!

Dokonalé dopravní značení nás bezchybně přivedlo na start RZ Kongsvinger. Jedinou překážkou k jejímu najetí byla nekompromisně spuštěná závora a upozornění zákazu vjezdu. "Nevadí," uklidňoval Zbyněk, "o kus dál je divácké místo. Pojedeme tam." I tam jsme trefili bez zaváhání a mohli si konečně trasu prohlédnout zblízka. Byla pěkná: pravá 6-7 následovaná prudkým stoupáním a na vršku byl pomalý skok. Místo jsme neshledali dostatečně atraktivním a chystali se pátrat dál. Ještě předtím ale bylo třeba vykonat několik nezbytností a to v následném pořadí:

1. Zapadnout uprostřed pole (Zbyšek)
2. Pokusit se opět vyhrabat a ohodit přitom Zbyňka od hlavy k patě tunou sněhu (Zbyšek)
3. Nasadit řetězy (společnými silami)
4. Odhrabat sníh zpod celého vozu pomocí smetáčku (Zbyněk, hlasitě uvažující o koupi lopaty)
5. Vyjet mimo nebezpečí (společnými silami)
6. Sundat řetězy (Zbyšek)
7. Zdokumentovat situaci (Zbyněk)

Na první pohled rutina, ale užili jsme i legrace. Například samotné nasazování řetězů se odehrávalo více než komicky. Zbyšek nedbal rad svého otce a doporučovaný řetězový trénink před jízdou přesunul na dobu neurčitou a tak netrvalo ani pět minut a podařilo se nám otevřít kufřík a vybalit řetězy z igelitů. Začali jsme pečlivě studovat návod a kroutili nechápavě hlavami. Minuty ubíhaly a minus dvacet stupňů Celsia dávalo najevo svou všudypřítomnost. "Tady to vezmeš, zatáhneš, zmáčkneš, pustíš, rozvineš, držíš, srovnáš, zahákneš... pak něco podle týhle šipky. K...a mě je zima," udílel pokyny Zbyšek, konečně pochopiv návod. "Mně je taky zima," notoval Zbyněk a snažil se odlepit si ruce od řetězů... Ale zvládli jsme to.

Začalo se stmívat a naše výprava se hbitě přesouvala směrem k jiným pátečním zkouškám v naději, že pátrání bude mít šťastný konec. Mělo. Na RZ Opaker jsme objevili nadějný kopeček s výhledem na poměrně dlouhý úsek o třech zatáčkách v pořadí prudce odbočující pravá, táhlá levá a na brzdy pravá 4 do kopce. "Tady budeme," zvolal radostně Zbyněk, "tady je to gut." To už byla regulérní tma. Zmíněný výhled se nacházel nějaké tři kilometry od jednoho z diváckých přístupů na trať, kde jsme plánovali na noc zaparkovat. Za pomocí ukazatelů, map z norského magazínu, autoatlasu Norska, buzoly, navigace i vlastní intuice jsme se pokoušeli dosáhnout svého cíle. Po ujetí zhruba 30ti kilometrů jsme skončili na čerstvě vyhrnutém plácku v lese, přičemž navigace vítězoslavně hlásila, že jsme dojeli na místo určení. "Tady přespíme," rozhodl Zbyněk při pohledu na parkoviště uprostřed lesa s kapacitou kolem pěti aut. A Zbyšek s radostí souhlasil.

Cestu jsme tak zvládli i přes mírné komplikace zdatně, počínaje večeří to s námi ovšem šlo z kopce. "Koupil jsem hovězí guláš, ten co nám ve Finsku tak chutnal!" vytahoval Zbyšek hrdě z kufru konzervy, "jel jsem pro něj speciálně do Sparu!" "No dobrý", nato Zbyněk, "jenže jsme byli nakupovat v Globusu". Ehm... Dali jsme to vařit do nablýskaného nerezového ešusu, přikryli pokličkou obsažené v sadě a těšili se na mňamku. "Radši to zamíchám," podotkl Zbyněk po chvíli a odloživ pokličku na druhý, právě nepoužíváný ešus, provedl svůj záměr. To mohlo trvat tak 20 vteřin. Během té doby pokličku a ešus spojil mráz. A to tak dokonale, že by je od sebe neodtrhli ani párem volů. Tento jev nás přinejmenším vyděsil. Počasí bylo parádní jak dlouho ne. Jasná obloha jen zářila souhvězdími, které jsme sice neuměli pojmenovat, zato jsme moc dobře věděli, co to udělá s teplotou a bylo nám čím dál hůř. První porci gulášku jsme bleskurychle snědli ještě venku, tu druhou už jsme si řádně promrzlí vzali dovnitř auta, kde už ovšem teplota nebyla o mnoho vyšší než všude kolem. Sklopili jsme zadní sedačky a přetransformovali naše rodinné combi na obytný vůz. Unaveni po dlouhé cestě, rozhodli jsme se převléci do pyžam a okamžitě zalehnout. Zbyšek zvolil sudý počet vrstev oblečení, Zbyněk dal přednost číslům dělitelným třemi. Nakonec jsme se zavrtali do spacáků a ve snaze se co nejrychleji zahřát, začali jsme porovnávat výhody a nevýhody našeho "bydlíka" proti klasickému německému modelu, jenž zaparkoval hned vedle nás. "Maj tam teplo", zadrkotal zuby Zbyněk a usnul. Zbyšek ještě chvíli přemýšlel nad množstvím dýchatelného vzduchu v omezeném prostoru a uspokojen řešením, že prostě každý dvě hodiny vyvětrá, usnul taktéž.

Kolem půlnoci jsme byli probuzeni klepáním na okno a nesmyslnou žádostí, jestli prý bychom neuhnuli na chvilku s vozem stranou. Jak se ukázalo, právě dorazila kolona karavaňáků (!!!), které by jen těžko člověk přesvědčoval, že ty poslední 4 kilometry můžou v klidu vycouvat. Navíc jich byla přesila a tak musel Zbyšek ze spacáku ven, kde tou dobou bylo podle všeho cca -30 stupňů. Okna vozu byla již kompletně zamrzlá slušnou vrstvou ledu, tak jsme si aspoň vyzkoušeli řídit auto naslepo. Po odjezdu karavaňáků jsme měli unikátní příležitost naživo sledovat, jak se má správně nocovat v extrémních podmínkách. To se postaví stan ve tvaru teepee, po obvodu se obsype sněhem (aby dovnitř netáhlo) dovnitř se nainstalují plynová kamna a od nich vedoucí komín se vyvede prostředkem stanu k nebi. Nepochybně tam měli ráno příjemněji než my.

Budík zazvonil v sedm hodin ráno. Probudili jsme se oba. Přežili jsme první noc! Několik minut jsme na sebe nehybně mžourali a nic neříkali. "Já jsem úplně mrtvej a je mi kosa jak sviň," vysoukal ze sebe nakonec Zbyšek. "To mi povídej," snažil se posadit Zbyněk. Byla neskutečná klendra, totální štiplavá strašná zima, absolutní kosa, mráz jako když praští. Zamrzly dveře, namrzlo všechno, co bylo uvnitř vozu - okna, plasty, kličky dveří, spacáky. Namrzl volant. Zmrzla všechna balená voda, zmrzl chleba, zamrzla termoska s večer teplým čajem! Zmrzl plyn ve vařiči (je to vůbec fyzikálně možné??) Zmrzlo všechno, co mohlo. "Uaaaaaa," byla to jediný, co se na to dalo říct. Nakonec (asi po hodině snažení) se Zbyškovi podařilo dostat ven a dát vařit vodu na čaj (jedna z balených vod zmrzla jen do tříštivé fáze). Ve snaze zahřát se, zkracoval si čekaní na var indiánským tancem, jenž spočíval v co nejintenzivnějším pohybu všech částí těla. Mezitím vylezl i Zbyněk a také krátce zatančil. Pozdravili jsme se s kolegy z vyhřátých stanů a bydlíků, sbalili zmrzlé jídlo, vařič, vodu a čaj a vyrazili na RZtu.

Pocit, že konečně uvidíme to, za čím jsme přijeli, nás příjemně hřál u srdce a svižný poloběh nás zahříval na zbytku těla. Bohužel, zdálo se, že jsme v mírném časovém presu. A když na nás zahoukala helikoptéra, došlo nám, že od pečlivě vybraného místečka jsme příliš daleko. I tak jsme se nevzdávali a téměř už běželi proti směru trasy. Další houkačka - první předjezdec - úskok do závěje. Sněhu po pás. "Já se nemůžu hnout," volal Zbyněk. "Já taky ne," hulákal Zbyšek. Vyhrabali jsme se zpátky na cestu, oklepali sníh a další houkačka - další předjezdec - úskok do závěje. Sněhu po pás. "Já se nemůžu hnout," volal Zbyšek. "Já taky ne," hulákal Zbyněk. Vyhrabali jsme se zpátky na cestu, oklepali sníh a posunuli se už jen o pár metrů s vědomím, že dál už se nedostaneme. Výhled ale nakonec nebyl vůbec špatný. Stáli jsme v mírném kopci a viděli příjezd levá, prudká pravá odjezd. Projel poslední předjezdec a čekalo se, co přijde. A pak se v dálce ozval řev Loebovo cé-čtyřky. Ještě kousek a to hlasité monstrum se objevilo v první zatáčce, zaburácelo a ve vteřině zmizelo pryč. Nádhera. Sordo téměř identickou čistou stopou, jen na oko mírně pomaleji, zato Hirvonen předvedl přesně to, co jsme chtěli vidět. Přiřítil se nádherně bokem, přímo před námi to přehodil na druhý bok a opřev se zadkem o sněhovou bariéru zmizel v dáli. Uaaaaaa. "Ty vole to je super!!" jásal Zbyněk a propadl se po pás do závěje. Moc hezky projel také P.G. ve Fabii a i na průjezdu staršího ze Solbergů byla znát rozevlátá severská škola. Petter se s Xsarou teprve seznamoval a tak jsme mu protentokrát odpustili divácky nezajímavý průjezd

Po odjetí zbytku startovního pole jsme se konečně přesunuli na již zmiňované vybrané místo, kde jsme plánovali vyčkávat na odpolední rundu, slunit se, vařit čaj a užívat atmosféry. Protože balená voda přes noc zmrzla a navíc jsme ji zapomněli v autě, rozhodli jsme se pro extrakci vody ze sněhu. Toho bylo všude kolem dostatek a stačilo si jen vybrat ten nejlepší. Po krátké rekapitulaci principu kalorimetrické reakce jsme získali, co jsme potřebovali, naplnili termosku horkým nápojem a vydali se na kratší procházku po trati. Jedním slovem - nádherná zima - vlastně dvěma slovy.

Druhý průjezd RZ jsme si užili opalováni sluncem ve společnosti oficiálních kameramanů a nádherné Norky, ochotně mávající do všech zvídavých objektivů. Bohužel s sebou ale měla i skupinku domorodců a tak na bližší seznámení a výměnu telefonních čísel nakonec nedošlo. Takový Nor, když si vyrazí na rally, přijede s kamarády v předvečer závodu autem, potažmo na běžkách, postaví stan, zatopí v kamnech a popíjí alkohol. Takový Nor si pak milerád popovídá, i když mu není rozumět ani slovo.

Zpět k tématu. Úsek projeli téměř všichni po vyjetých kolejích. Loeb předvedl agresivní odbočení a nejprudší brzdy, zatímco Hirvo nejdravější průjezd vůbec. I ostatní to projeli a tak jsme se po trati vydali na poměrně dlouho cestu zpět k vozu. Jako jedni z mála jsme tuto cestu absolvovali pěšky. Ostatní diváci už věděli jak na to a jeli autem. Co chvíli jsme byli předjížděni spokojenými fanoušky ležérně se válejícími ve svých vytopených autech a bydlíkách. "Tuhle taktiku zítra zvolíme taky," shodli jsme se a jako poslední opouštěli naše malé parkoviště rozhodnuti pro návštěvu večerního servisu. Ten byl situován v Hamaru v té hale, co vypadá jako loď hlavou dolů.

Zatímco Zbyněk se učil pracovat s navigací, určovat směr, nadmořskou výšku, a další potřebná data; Zbyšek začal s tréninkem jízdy na sněhu a ledu podle místních předpisů. Netrvalo dlouho a stali jsme se vůdci slušně dlouhé kolony vozů, což mnozí nenesli dobře a začali jsme být předjížděni. To zas nenesl dobře Zbyšek a postupem času došlo i na pátý rychlostní stupeň a tachometrových 90-100. Kupodivu to fungovalo dobře. Teda hlavně na rovinkách, v zatáčkách to bylo slabší a když jsme přejeli jeden z železničních přejezdů bokem, poznamenal Zbyněk, že by ten servis sice rád viděl, ale pořád lepší o pár minut později, než nikdy.

Tu halu, co vypadá jako loď jsme našli velice zkušeně. Pravda, byla vidět již z velké dálky. Jako správní Češi jsme se vyhnuli placenému parkovišti a vstoupili na rychlobruslařskou dráhu posypanou štěrkem. "Nechtěl bych být rychlobruslař, to musí děsně drhnout", podotkl Zbyněk. Do prostoru kdosi hulákal "Jari-Matti! Óó-hóó!" a když se ho konečně dočkal, nadšeně poplácal svého koně po ramenou. Prošli jsme to kol dokola, Zbyněk nafotil co mohl a udělali jsme inventuru stánků se suvenýry. Nic moc. Ale oficiální suvenýry Rally Norway byly povedené. Šlo převážně o zimní oblečení a vypadalo velice kvalitně, materiálově i designově. Přestože Zbyněk hlasitě básnil o zimní bundě, na koupi nakonec nedošlo. Tisková konference šéfů týmů nabídla tradiční klišé. Olivier Quesnel: "Jsme rádi, že je Sebastien první." Komentátor: "Malcolme, byla to taktika?" Malcolm: "Mno, to víte, musíme to zkoušet..." Z příjemně vytopené haly jsme rovnou přešli ven do servisu netovárních týmů, kde byl komfort o poznání na nižší úrovni. Tu kosu jsme jim rozhodně nezáviděli a nám to připomnělo, že nás v noci čeká něco hodně podobného.

Na sobotní den jsme si naplánovali Mountain stage a jak název napovídá, nasměrovali jsme si to do hor. Opět nás zradila navigace, neb norské cestičky jsou málo zmapované. Krom toho náš autoatlas oblast popisoval v duchu "hit sun leones", a tak jsme se opět museli spolehnout na cedule. To šlo naštěstí hladce až po příjezd k závoře, kde jsme byli donuceni zaplatit poplatek ve výši 100 norských korun za vjezd na soukromé pozemky. Pro rally cokoliv. Stoupali jsme do parádní tmy, cestu lemovaly přes metr vysoké sněhové bariéry, všude kolem kopce a les a nad námi jasná hvězdná obloha. Momenty jak stvořené pro puštění soundtracku z Rocky Horror Picture Show. "Mám pocit, že se řítíme do pekla", poznamenal Zbyšek, "ale baví mě to!" Po příjezdu na trať jsme odhlasovali směr, vybrali místečka pro dopolední i odpolední sobotní průjezd a u druhého z nich zaparkovali naše pojízdné obydlí. To mohlo být kolem desáté hodiny večer.

Poučeni nezdary z první noci, nenechali jsme tentokrát vůbec nic náhodě. Povečeřeli jsme v nastartovaném, vytápěném voze. Těsně před večerkou uvařil Zbyněk čaj na ráno. Jeden každý si uložil do vnějšího spacáku láhev s již rozmraženou vodou a jídlo na snídani jsme pečlivě zaizolovali. A když pak Zbyšek objevil možnosti utahovacích šňůrek jeho péřového spacáku, zdálo se, že podruhé už nás mráz neporazí.

Neporazil. Tedy ne že by nebyla ráno zima. Okna byla opět kompletně zamrzlá a ze spacáků se nám samozřejmě nechtělo. Ale kupříkladu klička dveří zůstala bez úhony, jak nadšeně volal Zbyněk, a to byl jasný signál zlepšení. Cestou na naše soukromé divácké místečko jsme se opět stihli dostatečně zahřát, abychom všechny průjezdy absolvovali v relativní tepelné pohodě a jako bonus přivítali východ slunce. Jednalo se o přílet pravou 3 na horizontu a po asi sto metrech z kopce do levé 5. Loeb s Hirvonenem opět téměř ve vteřině a to zvolili každý úplně odlišnou stopu. Seb ji najížděl vnitřkem a bez rozpaků to tam prostě poslal, zatímco Mikko to vzal úplně zvnějšku a o poznání více bokem. Latvala už (asi v půlce 24 km dlouhé zkoušky) ztrácel 10 sekund, přičemž ze zatáčky na horizontu vyletěl chladnokrevně skoro zadkem napřed. Petter očividně očekával prudší zatáčku, protože to uprostřed dost otevíral, bratr Henning to vzal pořádně ze široka a byl jediný, kdo stačil prvním třem. Máca si patrně spletl "levá pět" s "levá cut", protože pod Zbyňkem ukrojil notnou část bariéry, vytvořil tak efektní sněhový oblak a představení zakončil pěkně širokým výjezdem. Smolařem rally se pro nás vzápětí stal Jouni Arolainen, který se s postarším focusem proloudal už páteční první ranní rychlostkou, kde mu to nechtělo řadit. Tentokrát mu odešel celý motor a tak kolem neslyšně projel za pomoci gravitačních a setrvačných sil.

Jak i později potvrdili samotní jezdci, Mountain stage byla krásná, nejkrásnější. Opět jsme šli na procházku a byli nadšeni a spokojeni. Sluníčko krásně svítilo a výhledy stály za to. Když už jsme se dostatečně nabažili, vrátili jsme se k autu, abychom se také nabaštili. Při obědě dokonce Zbyšek odložil zimní bundu, zatímco Zbyněk prozkoumával okolí skrz objektiv a vydupával nejlepší místo k focení. Výhled jsme měli luxusní. Loeb prosvištěl úsek "levá, pravá, mírná levá, přes horizont a rovinku do další levé" s naprostou přesností a tentokrát i krásně bokem. Nato Hirvonen předvedl opravdovou parádu. Neskutečná palba v jeho podání se dá těžko popsat. On prostě letěl jako střela, přitom brutálně ohodil majitele všech foťáků i kamer sněhem a zmizel. Sám to okomentoval v rozhovoru do rádia slovy "Lot of crazy moments". Zejména Henning a Latvala si s ním ale v tomhle konkrétním místě rozhodně nezadali a předvedli také nemalou podívanou. A když nám na závěr ještě Máca předvedl elegantní příjezd dveřma napřed, už to Zbyněk nevydržel a povzdechnul si: "Nejenže si ten člověk jede v osmnácti letech na mistrovství světa do Norska, ale ještě si to takhle parádně užívá!!! Áááá!" A Zbyšek s ním jen souhlasil: "Přesně, to já když byl mladej, to bylo pořád piáno, piáno... a co z toho". Ale jinak ti Máco samozřejmě fandíme a kdybys na tý poslední RZtě nezůstal 20 minut ve škarpě, tak bysme ti i přišli poděkovat do servisu. Jel si fakt moc dobře a přejem hodně štěstí do dalších závodů!

Z Mountain stage jsme odjížděli nabažení a i trochu smutní, že už skončila. Ale protože jsme zjistili, že ještě stíháme Hamarskou speciálku, zamířili jsme rovnou tam. Lidí tam byl chuml, ale místečko jsme si ještě stihli najít. Atmosféra byla výborná. Norové dokonce složili oficiální píseň soutěže (woooorld raallyyy chaaampionship - cars, speed, fun) a když zrovna nehrála, přeřvávali se do mikrofonů dva blázni, jejichž hlasivky by mohl Pavarotti závidět. Zaměřili jsme se na levou kosu mezi stromy těsně před cílem a uzavírali sázky, kdo si s ní poradí lépe. Z WRC to byl jednoznačně Loeb (taky tu RZ vyhrál), z PWRC moc hezky Prokop ale i jiní střelci. Počkali jsme si i na průjezd Mácy a za tmy, mírně promrzlí opouštěli Hamar a vyrazili směr Valer.

Bez námitek jsme zaplatili za parkování u trati a Zbyněk se jal naleznout hranu našeho rodinného combi. Našel ji po pár zatáčkách a byl potěšen, jak se dá i s normálním autem jezdit na sněhu rychle. Radost měl i Zbyšek a ani trochu se na místě spolujezdce nebál. Zaparkovali jsme u jezera a provedli večerní rituály.

Třetí ráno se nám vstávalo téměř královsky. Nevzpomínám si, že by bylo něco špatně. "Už jsme zkušení," mysleli jsme si. Pravda byla asi uprostřed. Po krátkém přesunu na místečko jsme se totiž nestihli dostatečně zahřát a tak jsme ještě před příjezdem prvního začali pociťovat nepříjemný mráz hlavně na prstech u nohou. Zprvu nervózní podupávání při ohňostroji se postupně změnilo v regulérní pogo-tanec okořeněný nekonečným propadáním po pás do sněhu. Pro skupinku místních, shluknutých okolo plápolajícího ohně, jsme museli působit přinejmenším jako úplný blázni. Pak už přijel Loeb, hezky se sklouznul, ale žádná velká divočina to nebyla, ani Hirvonen nejel nijak nakřivo. Co se nepovedlo jim, napravil Latvala. Přiletěl už hezky zeširoka, s precizním načasováním si to hodil na druhý bok do další zatáčky a byl pryč. Co naplat, už sem si přivezl asi deset vteřin. Hodně zeširoka projel Ostberg a rozšířením cesty o půl metru si řekl o místo v týmu silničářů. Všichni naši projeli čistě, rychle a bez viditelných chyb.

Slunce bylo schované daleko za kopci a tak byl průjezd posledního závodníka naše jediná naděje na život, ke které jsme nakonec vzhlíželi. Dočkali jsme se, uskutečnili polední procházku, poobědvali a přesunuli se na druhý průjezd. Vyšplhali jsme po skále do útulného tábora okupovaného šesti Nory. Dovolili nám zůstat a my tak mohli vidět pěknou pravou 4 mezi jezerem a skálou a ještě na protějším břehu naší zatáčku z rána. Nejhezčí jízdu bokem s opřením o bariéru předvedli Wilson s Rautenbachem, z čehož druhý jmenovaný se do toho opřel opravdu s vervou a skoro mohl být rád, že neskončil v jezeře.

Pak projel poslední a byl konec. "Ještě néé, já nechci konec," volal Zbyněk. Ani Zbyšek neměl chuť končit a tak jsme jeli potřetí do Hamaru, tentokrát na závěrečný servis a cílovou rampu. A udělali jsme dobře. Autogramy ze světa jsme sice nezískali, ale viděli jsme stupně vítězů a poslechli si vyjádření jezdců bezprostředně po skončení závodu. Zatímco Loeb jen zářil, obě posádky Fordu neskrývaly zklamání. Mikko zoufale tvrdil, že celý víkend jel úplně naplno. Používal přízviska typu "absolutly on the limit", "flat out", "couldn't go any faster" a rozvinul teorii, že Loeb má v autě nějaký turbo-boost, protože tohle se prostě nedá. Latvala připomněl své loňské vítězství ve Švédsku a narovinu přiznal, že třetí místo tady je pro něj absolutní prohra. Loeb nakonec přiznal, že turbo v autě má, ale že ho mají i všichni ostatní a tak nezbývá než doufat, že se finům bude příště dařit lépe. Dali jsme ještě druhou šanci stánkům se suvenýry - opět neúspěšně a chystali se k odjezdu. To zrovna z rampy odjížděl Prokop a my ucítili šanci získání autogramu. Máváním na auto jsme se dočkali "jen" milého zpětného zamávání, ale u poslední ČK jsme dosáhli svého a naše slušivé modré kartičky k pověšení na krk ozdobil podpis bronzového jezdce v kategorii produkčních vozů.

A to už byl absoluní konec rally, přestože náš výlet tím stále ještě nekončil. Čekala nás totiž ještě circa 550 km dlouhá cesta do Zbyškova přechodného bydliště ve Stockholmu a to není nikterak malá vzdálenost. Dávali jsme si přednost v řízení, ale o sedadlo řidiče byl pramalý zájem. Ve snaze udržet pozornost, vítali jsme opatření typu dokořán otevřených oken (venku bylo asi -20°C), rychlé rockové muziky či debaty na neurčité téma, hlavně něco říkat a neusnout. I to jsme nakonec zvládli a kolem půlnoci z neděle na pondělí v polospánku přetransformovali rodinné combi zpět na osobní vůz, vynosili věci, potřásli si pravicí, vypili panák na zdraví a ulehli k zaslouženému spánku.

A co říci závěrem? Viděli jsme krásnou norskou přírodu zasypanou sněhem. Viděli jsme špičkovou WRC techniku v rukách světových jezdců. Užili jsme si rychlou jízdu na sněhu a ledu. Zažili jsme spoustu srandy i několik momentů které tolik k smíchu nebyly. Byli jsme na super výletě. Byli jsme na Rally Norway 2009.

video: