Ledový double

I muži mají své dny. Oproti našim drahým polovičkám jsou však velmi nepravidelné a projevují se tím, že se řídíme heslem – „Kdo si hraje, nezlobí“. A v podobném duchu jsem já (vlastně nejen já), prožil uplynulý víkend.

Letošní zima nám přeje, a ač většina obyvatel našeho státu s obavami hledí k obloze ve chvíli, kdy matičku Zemi začnou zasypávat hromady sněhu a děsí se při tom kalamity, my jedinci, načuchnutí benzínem, vycházíme z garáží a dílen a spokojeně si mneme ruce špinavé od šmíru. V hlavách nám šrotuje a přemýšlíme, kde se v okolí nachází volná plocha, na které bychom si mohli alespoň chvíli hrát na Švédskou rally a z obyčejného „civilu“ udělat alespoň na pár minut závodničku. Těm velezkušeným, zkušeným a těm, co zapomínají pud sebezáchovy na startu, však zasněžené parkoviště nestačí. A hlavně o těch bude tento článek.

Je sobota. Sedím u ranní kávy (brzké ranní kávy) a neustálými pohledy z okna se jakoby ujišťuji, že sníh a led opravdu neroztál. Tam někde v dáli, za mlhou hustou, že by se dala krájet, jsou Vizovice. Tam budou už za pár minut mířit kola mého auta. Dostaveníčko si tam totiž dali jezdci samých zvučných jmen – Valoušek, Orsák, Štěpánek, Březík, Tlusťák, Mikuláštík…, aby poměřili své síly na „Baráku“. Stopě Valašské zimy počasí nepřálo, zato dnes to bude zajisté jiné maso. Ani se nenaději a jsem na místě. Velké množství sněhu na které lehounce dopadají sluneční paprsky a dělají mínusové teploty snesitelnější, trať ohraničená zmrzlými bariérami, „závoďáky“ 4x4, pneu s hroty – v hlavě mi vyvstává věta, jež pronesl děda myslivec v jednom z dílů Homolků – „Francku, toto sa mi líbí, toto mám rád!“ Euforie lehounce opadá, když konečně dosupím hore kopcom těsně pod vjezd do lesní partie erzety. Mé plíce vydávají zvuk ne nepodobný turbu s ulomenou lopatkou. Času mám poměrně dost a tak si pochutnávám čaji. V tomto ročním období mohu potvrdit, že název „ledový čaj“ není jen reklamním tahákem.

Devátá hodina je tady a na trať vyjíždí předjezdec s majáčkem. Jeho průjezd mi potvrzuje, že jsem si zatáčku vybral dobře a mohlo by se tady něco udát. Vím, že jsem rýpal, ale poslední dobou mě to sluníčko nemá rádo a těsně před příletem prvního ostrého auta se skrývá za mrak. My foťáci ale nebudeme spokojení nikdy. Co naplat.

A už to lítá. Valda mi svým průletem dokazuje, že se musel narodit někde ve sněhu s volantem a ruční brzdou v ruce. Odráží se od bariéry a v mžiku je pryč. Parádní průjezdy však předvádějí všichni. Středně velkou krizi zde prožívá „pekař“ Březík. Taky by se rád opřel o bariéru, ale špice bílého „Eva“ působí spíše jako pluh. Poslední, co vidím, je rychle se přibližující a postupně se zvětšující samolepka preclíku na kapotě. Pak nastává bílá tma, jako by najednou explodoval pytel mouky dvounulky. Instinkt velí rychle pryč. Mitsubishi prolétá v bezpečné vzdálenosti od všech přihlížejících a zanechává za sebou hlubokou brázdu.

Při druhém a třetím průjezdu se přesunuji mezi níže položenými zatáčkami. Nasazení pilotů je neskutečné a někdy to vychází tak tak. Další velký okamžik zažívám při průjezdu Petra Mikuláštíka. Už podle bodu brzdění do první ostřejší zatáčky odhaduji, že je to příliš pozdě. Subaru přilétá ve smyku, dlouze olizuje bariéru a pak opouští trať směr louka. Auto je zabořené do sněhu do půlky dveří, takže jezdec je nucen opustit kokpit ve stylu Nascar – skrze stažené okno. Vypadá to beznadějně. Někde z dáli však přibíhá divák se shrnovačem na sníh a netrvá ani deset minut a Impreza je vysvobozena ze spárů bílého zajetí.

Když pak kolem druhé hodiny odpolední sundávám boty obalené sněhem a usedám do pohodlí autosedačky, zálévá mě pocit spokojenosti.

Možná teď budete mít pocit, že zažíváte dejá vu, ale ujišťuji vás, že podobnost je jen čistě náhodná. Je neděle. Sedím u ranní kávy (brzké ranní kávy) a neustálými pohledy z okna se jakoby ujišťuji, že sníh a led opravdu neroztál. Tam někde v dáli, za mlhou hustou, že by se dala krájet, jsou Biskupice. Malý tým kolem Petra Bujáčka, otce velkého talentu českého rallysportu Martina Bujáčka, připravil na tamním letišti druhé dějství akce s názvem RallySlalom 2009.

Sluníčko se na mě sluní a venku je příjemných minus 15 stupňů tepla. Slovo voda zamrzá u úst. Na prázdné letiště se sjíždí posádky a během několika desítek minut zde není téměř hnutí. Původní myšlenka těchto slalomů pochází z minulého roku, kdy v jednotlivých závodech startovalo maximálně dvacet vozů, dnes jich zde napočítám padesát. Kvalita se chválí sama a zájem posádek o starty v některém z těchto podniků roste závod od závodu. Zajištění je na velmi kvalitní úrovni, snad na vše je myšleno a nic není ponecháno náhodě. Ono šedesát litrů guláše hovoří za vše. Následuje krátká rozprava před závodem, kdy je zdůrazněno především to, že hangár na konci dlouhé namrzlé roviny při pozdním brzdění a následné krizovce opravdu neuhne a otevření velkých vrat bez pomoci klíče by zřejmě majitel letiště nekvitoval zrovna s velkou radostí.

A jde se na to. Musím ještě zdůraznit, že příprava tratě dala organizátorům opravdu zabrat. Sněhu bylo napadáno tolik, že by se z něj dala postavit armáda „huhuláků“ a tak bylo třeba místy použít i frézu. Rychlostka pak byla téměř vytesána do zledovatělého sněhu.

Hned první vůz na trati, Lancer za volantem s Milanem Greguškou, provádí sondáž hloubky sněhu kolem tratě. Auto lehce sklouzává pod úroveň silnice. Na řadu přichází mazanost lišky a síla medvěda (medvědů) a než se přihlížející nadějí, Lancer může pokračovat. Nutno podotknout, že podobné problémy se nevyhnuli mnoha posádkám, což je atraktivní především pro diváky. Ale všichni mají podmínky stejné, a musí se s nimi poprat.

Já se po druhé jízdě „osměluji“ a vyrážím za Martinem Bujáčkem, jestli by mě v následujícím průjezdu neprotáhl po trati v ostré EVO 8. Souhlasí. Těsně před startem, s helmami na hlavách, upoutaní v sedačkách, ještě vedeme lehký rozhovor a Martin mi vysvětluje, že pojedeme pomalu, že to klouže.

Asi si budu muset vytáhnout slovník spisovné češtiny a najít si přesný význam slova „pomalu“. Na tachometr nevidím, po dlouhé rovině téměř letíme a závoďák tancuje ve zledovatělých kolejích. Tam, kde bych já brzdil, Martin ještě řadí nahoru a mně se v hlavě promítá katastrofický scénář, jak to nedobrzdíme a po poli se budeme klouzat až dolů do Biskupic na zastávku MHD, která se nachází ve středu obce. Dobrzďujeme, dokonce s rezervou. Zadní partie tratě je hodně uklouzaná, takže si nás chvílemi bariéry posílají mezi sebou. Na řadu přichází závěrečná fáze – dvě hodně rychlé vlásenky. Smyk střídá smyk a Martin vše bravurně kontruje volantem. Prolétáme cílem. Wau! Teprve teď zjišťuji, jaká nuda focení vlastně je.

Závod pokračuje. Horké chvíle zažívá jeden ze „subaristů“, který posílá Imprezu mimo trať ve stejných místech, jako v prvním průjezdu Greguška japonského konkurenta. Ovšem dal si záležet a Impreza je zasazena do sněhu velmi důkladně. Vypadá to, že si budeme muset počkat na oblevu a teprve potom bude auto osvobozeno. Nicméně – po dvaceti minutách, třech přetržených lanech, málem zahrabaném teréňáku, spousty sněhu v botách a několika Plhusových - Hej rup! - je dílo dokonáno a Subaru je „sklizeno“.

Zbytek průjezdu trávíme těsně u cíle. Cesta je tam slušně rozhrabaná, plná kolejí a téměř každé auto zde zažívá krizovku. Někteří to se štěstím zvládají, někteří se nechají obejmnout sněhovou náručí a na řadu opět přichází Plhus a spol. s r.o. Za dnešek budou mít hodně zářezů do řadicí páky, v podobě vyproštěných aut.

Je konec. Jsou známi vítězové i poražení, poháry rozdány, kalichy hořkosti vypity do dna. Guláš snězen. Přátelé, kamarádi, těším se na Vás zase někdy někde u trati!