Pardubický Autoslide pohledem časoměřičky

Jedna z mých kolegyň, časoměřička a vysokoškolačka Monča Justová, se odhodlala představit Vám Autoslide 2009 z jiného úhlu pohledu než znáte. Monika pochází z rodiny časoměřičů, je již třetí generací Justů, kteří se pohybují kolem automobilových a motocyklových soutěží nejen v České republice. Na základě její odvahy dát se Vám v šanc zvažuji, že Vám představím rally z jiného pohledu než jaký znáte z tiskových zpráv posádek, případně z pohledu diváka. Zdenka "ufozt" Trinerová.

Monika na fotce nahoře uprostřed

Jednoho listopadového dne si to kráčíme s bráchou po Pardubicích do školy, tuším že to byl čtvrtek, a najednou si všimnu plakátu s rallyovým autem. Zaujalo mě to, protože takových plakátů se moc nevidí, natož v Pardubicích. U nás v Hradci Králové se už několikrát pořádala nějaká akce týkající se závodních automobilů, ale Pardubice jsou spíše známé motocyklovými závody a především Velkou Pardubickou. No, ale zpět k tomu plakátu. Bylo na něm napsáno, že 10. 1. 2009 se na pardubické ploché dráze na Svítkově pojede exhibiční závod mistrů volantu všech různých motoristických disciplín. Říkala jsem si, že to musím povědět tatínkovi a přemluvit ho, abychom se tam jeli podívat. Samozřejmě jsem na to zapomněla! Jako vždy.

Asi v půli prosince jsem byla u taťky, když tu mi povídá: Víš kam jedeme měřit hned další víkend po Rakousku? Byla jsem překvapená a nevěděla jsem. Do Pardubic na Autoslide, povídá. Prý mu volali z Federace automobilového sportu, že je tam delegován jako hlavní časoměřič. Proto jsme si také z Rakouska přivezli potřebnou aparaturu na měření tohoto závodu. Pořád jsem ale nevěděla, co mě čeká.

Monča Justová při časoměření na letošní Jänner rally

V pátek večer mi bylo oznámeno, že budu stát uprostřed oválu se svým bratrem a budu měřit buginy. Tím pádem potřebuji teplé oblečení, protože počasí je nevyzpytatelné. Ráno jsme se sešli u taťky, naložili se do auta, a jeli jsme. Ještě nikdy jsem na pardubickém Svítkově nebyla. Ani na žádné jiné ploché dráze. Znám ji jen z televizní obrazovky. Tato bude ještě pokryta sněhem, protože když jsme odjeli do Rakouska, konečně v celé České republice napadl sníh, který přetrval a neroztál se hned druhý den, jako předešlou zimu.

Konečně jsme byli na místě. Hned nastavit hodiny a fotobuňky, abychom byli připraveni na start ve 13:30. Nestihla jsem načerpat novou atmosféru a nové prostředí. Okamžitě jsem ale zapadla, byla jsem tam jako doma. Seznamování bylo rychlé a bezproblémové. Když bylo vše připravené, tak jsem měla volno do slavnostního zahájení, kdy už jsem musela být na svém místě. Už volné tréninky byly zajímavé na podívanou, a to jezdil každý sám.

Na zahájení startu jsme se dívali už ze svého místečka uprostřed oválu. Jen jsme čekali na start rozjížděk. Auta jezdila vždy po čtyřech a buginy po dvou. Hned po prvním startu to začalo být dramatické, chvílemi jsem měla strach, že mi shodí fotobuňku. Po té první zatáčce to bylo vždy žhavé! Později se roztáhli a jezdili spíše za sebou. U bugin to bylo jednodušší. Jezdily stíhací jízdu, a tak se ani nepotkaly.

Stíhací jízda bugin

Protože jsem stála venku, tak jsem závodníkům záviděla, tedy kromě bugin samozřejmě. Víte co? TEPLO! Ne že by mi byla nějaká velká zima, ale poskočit jsem si někdy musela. Při stání na místě se člověk moc nezahřeje. Když jsem viděla ty plné tribuny, jak se tam jeden k druhému tisknou, hlava na hlavě, přála jsem si tam stát mezi nimi.

To bych ale přišla o hodně. Měla jsem to nejlepší místo, co mohlo být! Víte proč? Sice mi byla zima, a pokaždé když jezdili, tak jsem se musela otáčet celá a nebo alespoň otáčet hlavou, ale ten výhled! Při každé jízdě jsem si připadala jako nedílná součást toho všeho. Vidět ty souboje, rozbité nárazníky, to jak se postrkují! Bylo to dokonalé. Nepopsatelné. Takový úžas. Na tribuně byli hlava na hlavě, i když ve skupině a v teple, ale ty menší neviděli nic a nebo velmi malý kousek. Na věži se kolegům časoměřičům neustále mlžilo okno, takže když dodiktovali, tak orosené okno otírali a také z toho všeho moc neměli, až na to, že byli v teple. Jakmile se setmělo, ochladilo se tak, že mi už nestačilo poskakování. Můj radiobudík, který je zvyklý na vnitřní teplotu, a ne teploty mrazu, ukazoval že je jen – 5,5 stupně, ale to nemohla být pravda. Já oblečená jako sněhulák a byla mi zima. Tehdy jsem opravdu začala litovat slečny tančící před každou jízdou. Vypadalo to že mají na sobě jen tenké bundičky, krátké sukně a silonové punčochy. Brrrr!

Finálová jízda

V tu chvíli, ale přišlo to nejlepší. Finále. Bylo velmi dramatické, více než celý den dohromady. V jedné jízdě jelo šest aut a povím vám, že to stálo opravdu za to. Už se nešetřili na další jízdu, už nepřemýšleli nad tím, jak nejméně poškodit cokoliv na celém autě! Opravdu se do toho opřeli a nepárali se s tím. Nárazník sem, nárazník tam. Postrkovali se zleva, zprava, zezadu do auta před sebou. Bylo vidět, jak odletují kousky laminátu, málem odpadávaly i nárazníky. Musely přijet i traktory, na pomoc nemocným vozům, aby nepřekážely v trati. Prostě se na krev bojovalo až do poslední chvíle. Kdo tam nebyl o hodně přišel a kdo tam byl, tak ví o čem mluvím. Alespoň částečně. Jsem hrdá na to, že jsem časoměřička. I přes tu zimu. Na tribuně bych takovéto zážitky nikdy neměla, ale povím vám, že občas je to tam bezpečnější.