Brosův fotodeník z Dakaru

Mám konečně po velmi tvrdém maratonu chvilku času, tak posílám alespoň malý fotodeníček z tohoto krásného závodu. Za čtrnáct dnů jsme najezdili 8 tisíc km, naspali v průměru 4 hodiny denně, našlapali nevím kolik kilometrů a nabloudili nevím kolik kilometrů. Po dlouhé době nespím někde v poušti na kaktusech, ale v hotelové posteli v Santiagu. V hlavě se mi honí tolik zážitků, že bude chvíli trvat, než si je pořádně srovnám a napíšu nějaký obstojnější článeček. Už teď vím, že tento závod je natolik extrémní, brutální, naprosto nesrovnatelný s klasickou rally, že se klaním před těmi, kteří se rozhodli do toho jít.

Duny u Copiapa jsou přes kilometr vysoké, autem nemáte šanci až nahoru vyjet, když šlapete pěšky zdá se vám, že se hrabete stále na místě a nemůžete se pohnout

Roadbook jezdce VW Depinga ukazující nájezd do dun

Zahrabaný Tuareg na jedné z obřích dun

Náš bivak kdesi v poušti

Při průjezdu nejvyším bodem závodu - průsmykem svatého Františka v Andách 4800m, přiznám se že v této výšce mně bylo mírně řečeno velmi zle :-)

Ale scenérie tam byla nádherná !

Na přejezdech trasu závodu všude lemovali statisíce fanoušků, něco podobného jsem nikdy nikde neviděl, stačilo mít na autě pár reklam, novinářské označení s logem Dakaru a byl velký problém se přes rozvášněné davy vůbec dostat do bivaku. Náš hlavní řidič Tomáš musel rozdat stovky podpisů, krásné Argentinky nám házeli do auta lístečky se svýmy čísly tel, no prostě masakr :-) Kamarád, belgický fotograf Willy Weyens, to řešil tak, že se místo spaní v bivaku nebo na SS se nacpal k nějaké seňoritě do baráku a dostal zadarmo nejen najíst

Na konci SS už měli motorkáři velmi málo sil, padali a omdlívali doslova jak mouchy, snažili jsme se jim alespoň trochu pomoci zvednutím motorky, nasměrováním k cíli atd. K těmto lidem mám hluboký respekt, vítěz byl každý kdo se dokázal každou jednotlivou etapu dostat do cíle

Velkým zážitkem bylo sledovat Robbieho Gordona v akci