Bláznivý týden

Minulý týden byl velmi hektický pro Aleše Moravce, lídra skupiny soudobých vozů do 1600 ccm v rámci Rallye Cupu 2008. Při tréninku havaroval a tak týden před soutěží v Pardubicích zcela věnoval s přáteli opravě poškozené Mazdy 323. Vše nakonec skončilo happyendem, a tak - protože šťastných konců není v dnešním světě zase až tolik - jsem se rozhodl Vám příběh vimperského závodníka přinést.

Foto: Lukáš Bártík

Neděle: Jedeme zkoušet nastavení stabilizátorů na část RZ Nuzín – Čkyně. Změníme, projedu a pořád dokola. Počasí je super, nejdřív sprchne a nacházíme až překvapivě dotáčivé auto. Postupně silnice osychá a u nastavení na sucho váhám. Celkově jsem ale spokojen s pocitem zrychlení auta. Nálada zanedlouho přechází na opačný pól. Asi jsem příliš velkou část mozku zapojil na vnímání auta a před zatáčkou, kterou znám na centimetry, zjišťuji, že jsem dlouhý, nechci riskovat trefu do jediného stromu a auto pouštím cca ve stovce rovně do louky. Jedna mezička, pohoda, druhá, necelý metr vysoká a pak jen krásná rovná louka. Jenže na mezičce se ozve šílená rána, Mazda směřuje k nebi a vidím jen kapotu a nebe. Druhá rána, zkouším přidat a nic. Ve čtvrtek máme odjíždět do Pardubic…

Přední kolo je vyvrácené a vzalo sebou vše. Poloosu, spojovačku, rameno, stabilizátor, ohnutá je i těhlice. Z meze vyčníval kousek kamene, ze kterého se vyklubal padesáticentimetrový balvan, který auto vylouplo ven. Ten auto poslal do skoku dva na deset metrů. Kamarád a mechanik Petr není doma a nemá nás kdo odtáhnout. Jedeme do Vimperku pro díly a na místě auto dáváme do stavu schopného odjet domů. Největším problémem se jeví dvě ohnuté pístnice na tlumičích. Všichni to vidí skepticky, kromě Lukáše (pozn. spolujezdec), který ví, čeho jsem schopen. Namítám, že se jede „až“ ve čtvrtek. Večer vyndávám tlumiče - raději všechny a budu chytřejší ráno.

Foto: Lukáš Bártík

Pondělí: Odjíždím k rodičům pomáhat s malováním. Před tím volám do HP sporting, kde mi k mé radosti oznamují, že mi je zrepasují, včetně výroby nových pístnic. Tímto bych chtěl velice poděkovat za ochotu a rychlost, brali to jako samozřejmost a nemusel jsem „škemrat“. Následně balím tlumiče a hurá na poštu. Nerudná paní mi oznamuje, že balík má 30,75 kg a může mít max. 30 kg. Když jí říkám, že před půl rokem jsem to bez problému posílal, odvětila, že se nenechá vyhodit z práce. V časovém stresu jsem jel balík přebalit na dva. Po cestě k rodičům jsem se štěstím na svém oblíbeném Mazda vrakovišti sehnal těhlici na velký kotouč, poslední v regálu. Ostatní díly jsem měl doma. U rodičů jsem vesele maloval a dělal, že mám spoustu času.

Foto: Lukáš Bártík

Úterý: Ráno dorozebírám auto a volám do HP, jak to vidí. Zítra ve dvě budou hotové, ale musíme si pro ně přijet. Jsem blažený. Na obchod putuje cedulka „Jsem nemocný“ a hurá k Petrovi do dílny přelisovat silony do ramen a spasovat uložení, udělat těhlici, ložisko, upravit unašeče na poloose, srovnat stabilizátor a spoustu dalších maličkostí. Téměř na všem jsou nějaké zádrhely a domů se dostávám před půlnocí. Jdu ještě „na jedno“ a po druhém končí hlava na stole.

Foto: David Jeřábek

Středa: Ráno rovnám pomuchlaný blatník a dveře, které jsem promáčkl při složitém najíždění do úzkých vrat garáže – špéra je mrcha. Do Liberce pro tlumiče jedeme velkou část po dálnici, proto nechávám nákupní tréninkovou Mazdu se zkráceným stálým převodem doma a Lukáš mě veze rodinným TDi. K večeru vyrážím dodělat drobnosti na rameni a zjišťuji, že jedno uložení se musí vysoustružit. Poté jdu do garáže bez elektřiny, kde za pomoci aku svítilny a čelovky skládám přední nápravu, montuji tlumiče atd. Přichází Petr a dvě plzně. Když mě vidí, jak se tam válím po tmě pod autem, tak konstatuje, že jsem magor a odchází domů pro další světlo. Za chvíli přichází aku svítilna s vlastní řídící jednotkou, která sama pozná, kam má zrovna svítit. Ohromě mi to pomáhá. Kromě nekompletního ramene je auto složené. Opět se odcházím odreagovat do nálevny, tentokrát o hodinu dříve a lepším se, hlava mi padá až po třetím Platanu.

Foto: Irena Študantová

Čtvrtek: Vstávám v šest. Jedu k soustružníkovi, pak Petrovi pomáhám vyříznout okno z bouraného auta a měníme kotouče a desky na Lukášovo rodiném TDi. Pak do krámu smontovat nové kolo pro nějakého špunta k narozkám, aby nebyl zklamaný. Zpět do garáže dodělat rameno a šusplech. Následuje mytí auta a kol, s čímž mi pomáhá drahá přítelkyně Janička. Sice jsem jí musel v hospodě dlouze vysvětlovat, proč auto musí na závody odjíždět naleštěné, vysáté a vytřené, když se vrátí odřené a jako „jetel“, ale pomohla. Ovšem pochybuji, že to důvod pochopila. Následuje odjezd na geometrii, kde se zjišťuje odklon na zadku – 3 stupně, což se daří částečně doladit excentrem na tlumiči. Zadní těhlice bude asi také trochu ohnutá. Jedu se sbalit a zbylo mi půl hodiny času do odjezdu, které věnuji sledování počasí na nadcházející dny. Do Pardubic jedu sám s naloženou cvičkou věcmi a přemýšlím, jak dlouho mě bude takový život bavit.

Foto: Irena Študantová

Pátek: Ráno přezouváme cvičku na staré pneu vyřazené ze závoďáka a jdeme na to. Poprvé používáme na najíždění sluchátka s interkomem, výborná věc. Nemusím se soustředit na to, abych všechno dobře slyšel, o to víc pozornosti věnuji trati. Navíc si Lukáš pošetří hlas. Mimochodem návod na levnou variantu Peltorů: identická sluchátka Peltor, ale bez komunikace, dva kusy 1100 Kč, stará komunikace Sparco, letovačka, smršťovačka na kabely a šikovné ruce – kromě odlišného mikrofonu k nerozeznání od originálu za 5000 kus.

Tratě jsou rychlejšího charakteru, ale technické, na srdce, takže by jsme mohli zajet i se slabším motorem. Nejvíc strachu nám nahání účast mistra ČR v autoslalomu Petra Blažka, který má v kolonce vůz napsáno Peugeot 106 MAXI. Když auto vidíme v UP, padá mi čelist. Sice vlastní výroba, ale krasavec. Představa, že 106ka S 16 má v sérii výkon jako naše Mazda a u tohohle vykukuje z pod kapoty čtyřklapka, mi nahání deprese. Sázíme na fakt, že jede rallye poprvé, tak snad se tím handicap dorovná.

Foto: Irena Študantová

Sobota: První RZ pojímám trochu vlažněji, protože i přes chladné počasí se rozhoduji pro tvrdou směs, která přece jen neubírá tolik na maximálce a nevím, jak rychle se ohřeje. V první sekci vedou tratě spíše do kopce a po 4. RZ ztrácíme na Blažka 5 sekund.

První RZ druhé sekce je volným průjezdem. Mám 14 dnů sundanou sádru po zlomenině v zápěstí a zjišťuji, že retardéry, které byly sami o sobě velice úzké a špatně vytočitelné, jsou s bolavým zápěstím a špérou očistcem. Na šesté a osmé RZ je krásný a technický, 2 km dlouhý sjezd z Nových Lhotic do cíle, na který se moc těšíme a doufáme, že tady budeme vracet vteřiny. První část tohoto úseku se dá na spoustě míst krátit a některé zatáčky i prošlapávám. Obzvláště adrenalinová se v závodě jeví taková čtyřka, ze které se posláním 2/3 auta do kopřiv udělala krásná dvojka na roztočenou pětku. Při tréninku jsem tudy záměrně nejezdil, abych neprozradil stopu:-). V servisu bylo klukům divné, proč jsou všude kopřivy.

V prvním průjezdu došlo ovšem za touto zatáčkou k ostudné scénce, kdy jsem auto zašlápl, pak mi došlo, že pravé odbočení je přece jen daleko a musel jsem ještě moc dlouho držet plyn. Vracení obkladů zde se potvrdilo a v prvním průjezdu touto RZ zajíždíme třetí čas celkově. Celý závod jsme se přetahovali o vteřiny, ale souboj rozhodla závada na vnitřním kloubu Peugeotu, jejímž následkem odjeli poslední, osmou RZ na blinkry. Na těchto RZ jsme se obávali i rychlého Jaroslava Macka se širokou Feldou, ale sám konstatoval, že po pěti výpadcích na techniku chce auto hlavně dovézt do cíle. Odměnou za pětidenní stres před závodem bylo první místo v A2.

Díky patří klukům za servis, Lukymu za klasicky profi-diktát a všem za pomoc při opravě před závodem. Janičce za štrúdl a jedinému sponzorovi, babičce Milušce, za příspěvek na svačinky.