Rozhovor s Josefem Semerádem o Švédsku

Zhruba před měsícem se ze Švédské rally, soutěže zařazené do seriálu Mistrovství světa, vrátila posádka Sherlog Racing týmu Josef Semerád a Bohuslav Ceplecha. Čtenáři eWRC byli po celou dobu soutěže informováni o dění ve Švédsku a dnešní rozhovor je pomyslnou tečkou za informačním servisem, který pro vás Sherlog Racing tým z této světové soutěže připravil. O zážitcích ze Švédské rally jsem si velmi pěkně popovídal s Josefem Semerádem.

Pepo, kde vůbec vznikla myšlenka, vyrazit do Švédska?

Úplně prapůvodně mě na to přivedla Irča, moje manželka, která mi rok poté, co jsme byli v Německu, řekla: „Proč raději nejedete někam, kde to klouže, když jste na to takový šikovný. Jeďte radši někam na sníh.“ Potom mi přišly do mailu nějaké nabídky na loňskou Švédskou rally od cestovních kanceláří na klíč, a to mě zaujalo. Poslední kapka byla, když nám kluci z eWRC na naší schůzi na motokárách v Radotíně pouštěli záběry ze Švédska z loňska a předloňska, když bylo hodně sněhu. Já jsem na to tak koukal, pak do mě kluci začali rejpat a měli takový ty chytrý připomínky… Tak jsem si řekl, že jim to ukážu a zavolal jsem jednomu sponzorovi, jestli by nám přispěl. Ten souhlasil, že nám částečně přispěje, a tak jsem se rozhodl, že do toho definitivně jdu.

Foto: Martin Semerád

Jak dlouho trvá shromáždit potřebný obnos na takovou soutěž?

Dlouho, hodně dlouho. Shánění příspěvků od našich reklamních partneru a zajištění potřebných financí, to dá největší práci. Stejně jsme na to ale všechny prostředky nesehnali, vzali jsme něco z rozpočtu celoročního, nicméně ten to nijak zásadně neovlivnilo. Museli jsme do něj sáhnout hlouběji až poté, co jsme to otočili na tu střechu…

K tomu se ještě dostaneme. Jaký byl tvůj první dojem a pocit, když jste dorazili do Švédska?

Když jsem Jardovi Kalnému říkal, že jedem do Švédska, tak kroutil hlavou a říkal, že jsme blázni. Komukoliv jsem to řekl, tak se mě vždycky ptal, jestli už jsem se tam byl někdy podívat. Já jsem vždycky řekl po pravdě, že nikdy, a všichni mi říkali, že jsem úplnej magor a proč se tam nejedu nejdřív podívat. Já ale nevidím důvod, proč bych se tam musel jet nejdřív kouknout, stejně to musí všichni projet tak jako tak. Takže si myslím, že na to nemohlo mít žádný vliv to, jestli jsem tam někdy byl, nebo nebyl. Nám se tam od začátku líbilo, viď (na Bohouše :-)).

Myslím si, že už od první erzety je to hezká trať. A potom při tom samotném závodě mě to pohltilo tak, že se to nedá srovnat s ničím, ani s tím Německem. I když v Německu je to nářez, jak to pořád někam odbočuje a motá se to, jednou na úzkém, jednou na širokém, jednou na zamotaném, jednou váže na dálniční. Kdežto tady je to v podstatě pořád stejné, sem tam se to někdy zamotá víc, jinak se pořád hopsá přes horizonty. Myslím si, že je to moc pěkná trať, kdyby bylo hodně sněhu, tak by to asi bylo supr, supr. Takhle jsme měli spíš pocit, že nám ten trpaslík zase vyrostl.

Foto: Martin Semerád

Tím se dostáváme i k tomu, že to letošní Švédsko bylo tak trochu jiné než ty předchozí ročníky a jiné, než by mělo správně být…

Já si ale myslím, že bylo stejné jako loňský ročník, ne?

Loni byla zima a led, a ten led vydržel až do konce…

Tak to je pravda, letos ten led nebyl ani na začátku. Bylo rozhodně znát, které erzety jsme trénovali jako první a které později, protože všechny ty, které jsme trénovali později, tak seděly. A ten poslední den závodů se vlastně ty poslední vložky trénovaly jako první, a tam jsme první průjezdy hrozně moc opravovali. Takže bylo vidět, že ten začátek tréninku nebyl úplně to ono. Dostávali jsme se do toho psaní trochu pomalu.

Píše se v relativně velké rychlosti, pořád na tebe někdo tlačí, toho času je strašlivě málo na to natrénování a dělá se to celé v letu, i když se musí dodržovat správná rychlost. Přece jenom psát rozpis až v sedmdesátikilometrové rychlosti je hodně rychlé, zvlášť když se to takhle motá, a museli jsme si na to zvyknout. Takže všichni, co jedou svět, ať už na jakékoliv úrovni, jsou na to zvyklí a je to určitě jejich výhoda. My jsme zvyklí psát pomalinku, a tohle na nás bylo vážně hektické tempo. Díky tomu, že jsme naplánovali ty tréninky opravdu do poslední minuty, tak se to dalo zvládnout.

Foto: Martin Semerád

Ještě k těm erzetám, kdybys je měl zhodnotit, jak bys je popsal? Jsou letecké, technické, rozbité, těžké…

Rozbité nejsou, některé jsou letecké, na některých se to střídá. Z některých absolutně technických míst přijedeš najednou do něčeho úplně jiného. Skočíš Colinův skok, tam se to otevře, a pak už to jenom dáváš, a to ti pak ta erzeta uteče. To byla vložka asi 24 km. Skok byl tak nějak uprostřed, a do té doby se to hodně motalo a měl jsi pocit, že se to docela vleče. A když to hupslo, tak najednou se to vážně otevřelo, a jak se auto rozjelo na ty velký kule, tak potom polykalo ty kilometry strašně rychle a najednou jsi byl v cíli. A to si pak říkáš, že ten skok nemohl být v půli.

Na tak dlouhé erzety určitě z Čech zvyklý nejsi. Nedělalo ti to problémy s fyzičkou?

Ne, vůbec. Já si myslím, že v tom autě to s tou fyzičkou nemá tak úplně co dělat, protože jde spíš o udržení pozornosti a o udržení tempa, tam je spíš problém. Ani já, ani Bohouš s tím nemáme problémy, i když pro Bohouše po té dlouhé rekonvalescenci to muselo být těžké. Na dlouhé erzetě je vždycky problém udržet to tempo.

Když jste trénovali, tak jste vlastně jezdili ve třech, to mě zaujalo. Proč?

Vzali jsme s sebou Martina, aby si to taky trochu osahal, jak to ve světě chodí. Měl to jako takovou studijní cestu.

Foto: Colinův skok - Petr Sagner

A co Bohouš po již zmíněné dlouhé rekonvalescenci? Nezapomněl tak trochu mluvit rychle?

Já jsem ten pocit ze začátku měl taky (smích), ale ukázalo se, že nezapomněl. A ani dokonce neměl problém s propojením jednotlivých mozkových buněk, které se mu přerušilo při té nehodě. Ale ukázalo se, že se to všechno spravilo a že je to zase perfektní. Zatím si nedovedu představit, že by to se mnou jel někdo jiný lépe. Jsme na sebe s Bohoušem hodně zvyklí.

Ve Švédsku jste sebou měli rádce v podobě světovými větry ošlehaného a zkušeného spolujezdce Filipa Schovánka. Jak se ti s ním spolupracovalo?

Ač nechci Filipa přechvalovat, tak musím říct, že je to absolutně špičkový profesionál. I v těch okamžicích, kdy se toho hodně dělo, tak zachovával naprosto klidnou hlavu a vše vyřešil rychle a dobře. Nebylo mu zatěžko někam dojít, něco zařídit, hned všechno operativně řešil v nastalé situaci a ne až se problémy začaly kumulovat. V okamžiku prvního problému už to řešil a nečekal na další. Takže když nám například slíbili, že nás pustí do rychlostky po třech minutách, a neudělali to, tak jsme mu hned po erzetě zavolali a v tu ránu jsme to měli na další erzetě zařízené i s omluvou pořadatelů. Filip byl pro nás určitě přínosem, a byl bych moc rád, kdyby s námi v budoucnu někdy zase spolupracoval.

Foto: Colinův skok - Martin Semerád

A co technika? Auto, mechanici… Jak drželo auto? Jak jste ho připravovali?

Tak to naprosto splnilo moje předpoklady. Protože auto bylo připravené dobře, mechanici byli standardně na vysoké úrovni, a mě nejvíc překvapilo, že auto vydrželo všechno, kromě toho karambolu na začátku, bez jediného technického problému. Když jsme například jeli Německo, tak nám z nepředstavitelných příčin odešlo servořízení zrovna na erzetách, kde to bylo nejvíc potřeba, a takových problémů tam bylo víc. I přesto, že bylo o auto dobře postaráno a mysleli jsme si, že se nic takového nemůže přihodit.

Ačkoliv jsem ho tady hodil přes boudu, tak se mu vlastně, mimo pár karosářských drobností, nic nestalo. Ani v průběhu závodu se neprojevilo nic, co bych mu na začátku udělal. Auto jak odstartovalo, tak po technické stránce dojelo, nespotřebovalo v podstatě žádný náhradní díl. Cvakalo v diferácích, špérovalo, fungovalo všechno bezvadně. Tím je Charouz Racing Systém proslulý, jejich mechanici odvedli skvělou práci.

Švédská rally ale nebylo jen auto a jízda na RZ. Jak probíhala logistika, a jak fungoval celý tým při soutěži?

To byla taky jedna z věcí, která se mi ve Švédsku líbila. Na logistice a přípravě závodu bylo hodně práce. Pneumatiky, palivo, bydlení, trajekty, ..., sám víš co s tím bylo práce. Při závodech celý tým fungoval na jedničku. Skvěle se o nás a naše žaludky postarala tvoje Eva, která nám na místě připravovala jídlo pro celý tým. Skvělé jako vždy byly dobroty od Láďy Maxy z Penzionu U znaku Švihovských. Naši junioři byli taky perfektní a fandili nám přímo na erzetách, kde doprovázeli zástupce našeho hlavního partnera Petra Vacka ze společnosti Secar Bohemia, který nás přijel podpořit přímo na místo, a toho si opravdu hodně vážíme.

Foto: Marek Felt

První erzeta – superspeciálka. Všichni to viděli, chceš k tomu něco dodat? Jak to vidíš ty?

Právě proto, že to všichni viděli, tak je skoro zbytečné k tomu cokoliv říkat. Ono je to hrozně složité. Na stadionu bylo dvacet tisíc lidí, člověk je dá se říct namotivovaný, možná až přemotivovaný. Právě to jsem nechtěl dopustit, abych byl přemotivovaný. Nicméně, když jsem viděl, jak krásně před námi jel čistou stopu Martin Prokop, tak jsem si říkal, že to je to jediné, co se tady dá vážně udělat – jet čistou stopu a vzorně a rychle to odkroužit.

Pak jsme na to najížděli a jel zrovna Loeb, už tam byly koleje, a z toho, co předvedl, mě padla brada na zem. To auto sedělo jako přibité, kymácelo se to v těch kolejích a letělo jako pominutý. Tak jsem si možná v hlavě na té rychlosti přidal víc, než bych býval chtěl. Ta kolej, která nás zvrhla, byla hodně hluboká a překvapila nás. Najednou jsme byli na boudě a já jsem netušil, jak jsem se tam vzal, měl jsem pocit, že jsem za to nemohl, ale pravda to určitě není. Asi jsem tam jel moc rychle, měl jsem nějakou boční rychlost, když to spadlo do té koleje a určitě jsem si to zavinil sám. Já jsem sice kontra dal, pořád jsem měl plný plyn, ale to kolo bylo tak hluboko, že z toho nemohlo vyjet a auto si samo pomoct nedokázalo, takže se to překlopilo.

Co ti proběhlo hlavou, když jste přistáli na střeše?

Ostuda na druhou. Prostě ostuda. Říkal jsem si, že to jsme teda trapáci největší. Nejradši bych se neviděl, nejradši bych se zahrabal do země, a nějakým tunelem tam odsud odjel. Faktem je, že lidi tam byli celkem veselí a vyváděli, a trošku mě mrzí, že jsem se nechal strhnout svými pochmurnými myšlenkami a že se tam dalo udělat nějaké šou, když už se to stalo. Příště by to chtělo, i když doufám, že takovéto příště už nebude, alespoň se těm lidem uklonit. V tu chvíli mi to ale přišlo hrozné, sice jsem tušil, že se autu nic moc nestalo, když jsem se díval na ten rám a věřil, že pojedeme dál. Ale pořád tam hlodal ten červík, že jsem vážně skončili a skončit na šestnáctistém metru světové rally, to by mě teda vážně asi fláklo. Jsem rád samozřejmě, že jsme to dojeli, i když to nebyl jediný problém, co nás čekal.

Jak dlouho ti trvalo než ses na rychlostních zkouškách rozjel a dostal do toho správného tempa?

Zřejmě asi na druhé rychlostní zkoušce. Vlastně hned na první závodní, to nám hned po dvou kilometrech začalo ucházet kolo, praskl ráfek a někde pět kilometrů před cílem jsme ho museli vyměnit. Vyrobili jsme si tam hroznou ztrátu, protože jsme to měnili asi šest minut, takže když jsme dojeli do cíle, tak jsem říkal Bohoušovi, že to začalo tak strašlivě, že se vážně zamýšlím nad tím, jestli bychom neměli odjet do servisu a sbalit si ty fidlátka jet do pryč. Protože to nemůžeme nikdy dojet, jsou dvě erzety za námi, a z toho jedna byla bouda a druhá ztráta dalších šest, osm minut za výměnu kola. Nicméně od té třetí erzety do cíle už nevzniklo vůbec nic a najednou to šlo.

Foto: Marek Felt

Jak se ti líbila jízda na hřebech, bavilo tě to na sněhu?

Na těch prvních průjezdech byly erzety zasněžené, až ledovaté, a myslím, že se dá mluvit o jízdě na sněhu. Bavilo mě to hodně. Ale bavilo mě to i na té šotolině, loužích, bahně, ono mě to bavilo v podstatě všude, protože se pořád jelo přes horizonty. Překvapilo mě, že je tam míň lidí než jsem očekával, zřejmě to bylo tím, že jsme permanentně startovali ke konci startovního pole.

Co ta pro Švédsko specifická rychlá jízda v lese? To musí být hrozný kalup…

To mi nedělalo úplně dobře, ale na druhou stranu člověk si zvykne na všechno, takže jsme si zvykali. Například zatáčky napsané jako 4,4 jsme na začátku jezdili na dvojku a poslední den už na čtyřku. Většinou jsme jeli kolem třicátého času absolutně, takže si evidentně zvykali všichni. Na konci toho startovního pole jsme si ale připadali jako jednooký mezi slepými králem, takže kdybychom jeli vepředu, tak bychom byli chvílemi zkyslí, protože nám docela dost dávali. Ukázalo se, že jsou tam horší posádky než my, ale taky se ukázalo, že jsou tam podstatně lepší posádky než my.

Když jste dojeli do cíle, byli jste spokojení?

Já jsem byl docela spokojený. Radost jsme měli z výsledku na RZ 9, kde jsme zajeli 9. čas v enku a 21. absolutně. Jediné, co mě mrzelo, bylo, že ty závody nejsou ještě delší. Mrzela mě každá zrušená erzeta, zrušily se dvě, v Čechách když se nějaká erzeta zruší, tak mi to vůbec nevadí, kdežto tady mě to mrzelo. Pro nás to byla ztracená příležitost k tomu, abychom se posunuli dopředu. V cíli poslední erzety jsme měli radost, že jsme to dojeli, a byla to radost z toho, že jsme to celé projeli. Rozhodně to nebyla radost z toho, že závody skončily. Ještě bych si tak jeden, dva dny pojezdil, protože ty tratě byly moc pěkné a pořád bylo co se učit. Pořád jsem si na něco nového zvykal.

Foto: Martin Semerád

Šel by jsi do toho znovu?

Hned. Bylo by to príma. Škoda, že se to příští rok nejede.

Líbilo se mi tvoje přirovnání, že za ty peníze jste mohli odjet celý sprintový mistrák, ale svezli jste se jako na celém sprintovém mistráku…

Možná líp. My jsme si to vážně užili, alespoň já určitě. Pro mě to byl od začátku do konce zážitek, který bych vyměnil za kde co. Musím poděkovat všem našim partnerům, díky kterým jsme se na tak pěknou světovou soutěž mohli podívat.

Co dál plánuješ? Chtěl by ses ještě někde letos venku svézt?

Já bych samozřejmě chtěl, ale nevím jestli na to seženeme finance. Uvidíme ;-)

Díky za rozhovor.