Opravdu horké chvilky na Lužičkách

Opravdu horké chvilky zažila na Rally Lužické hory posádka se žlutou Hondou Civic N2 a startovním číslem 56.

Po příjezdu do Hrádku a odtrénování jsme páteční večer trávili u grilu a opékali masíčka. To jsme však nevěděli, že budeme mít v sobotu s ohněm dočinění víc, než bychom chtěli.

Sobotní ráno nás trápila mračna tak, jako snad všechny posádky, a proto jsme s prvními kapkami nazuli mokré a šli na to. Hned na první rychlostce, která byla pozastavena, jsme startovali do toho největšího slejváku a i přes to, že auta z naší třídy jela za mnohem lehčích podmínek, jsme zajeli třetí čas. Do dvojky jsme to měli všichni stejné a tu jsme vyhráli a zajeli 20. čas absolutně. Rázem jsme byli v čele třídy a 26. absolutně. Pro mě osobně velké překvapení. V servisu jsme si dělali srandu, že to bude podobné jako na Vysočině a že nám budou stačit jedny gumy na celý závod.

Auto před závodem

Po servisu nás čekala osudová trojka, kterou jsme s osychajícím asfaltem absolvovali na mokrých gumách. Po adrenalinové části na šotolině jsme ve svižném tempu mířili k cíli. V jedné zatáčce asi kilometr před cílem třetího testu jsem sežral vytahané bláto. V pravé zatáčce, kterou jsme měli napsanou „pravá 4–5 utáhne“ se auto dostalo do smyku. Zabojoval jsem ji s ručkou, abychom se vyhnuli sloupu, na který se nám to pakovalo, a sklouzli jsme z cesty na kraj nějaké cesty k sadu. Auto bylo neporušené, tak jsem řadil jedna a snažil se vyjet.

V tu chvíli už něco syčelo a já zatím nevěděl, o co jde. Nešlo vyjet, tak jsem zkoušel couvat a mával na lidi, ať nám jdou pomoci. Nikdo nešel a něco na nás povykovali. Znovu jsem řadil jedničku a v tu chvíli to udělalo BAF a v autě byly plameny. V afektu jsme vyskočili z auta a nevěřícně koukali, jak auto ve vteřinách začíná hořet. Až později jsem se dozvěděl, že tam v trávě byla nijak nezabezpečená trubka s přívodem plynu. Nezbylo nám, než bezmocně koukat, jak nám auto shořelo před očima.

Nezabezpečená plynová trubka

Asi po 15 minutách!!! přijelo první auto ABA, ti vyběhli koukli na to, a zase někam odjeli. Za dalších 10 minut přijeli první hasiči, nikdo však hasit nezačal. Je fakt, že na autě v té době už nebylo co zachraňovat. Celkem se tam sjely asi čtyři hasičské vozy, ale nikdo nehasil. Po neuvěřitelných čtyřech hodinách, kdy plynaři vykopali přívod plynu a uzavřeli ho, tak hasiči oheň uhasili.

Chápu, že plyn není žádná sranda a že je lepší, když hoří a ne se nekontrolovatelně šíří do vzduchu, ale čtyři hodiny? Je zarážející, že plynaři nevěděli, kde přívod plynu uzavřít. Po třech hodinách požáru přivezli proutkaře (to si opravdu nedělám srandu) a ten začal hledat, kudy vede hadice. Žádný uzávěr stejně nenašli. Řešením byl až bagr, který vykopal jámu asi 300 metrů od požáru, a tam plynaři zaškrtili nějakou svorkou gumovou hadici.

Takle to dopadlo

Možná až dnes, s odstupem několika dnů, si začínám uvědomovat, jaké jsme měli obrovské štěstí, že plyn pod autem začal hořet okamžitě. Jak nám potvrdili zasahující hasiči, tak kdyby to nezačalo hořet hned a plyn se pouze hromadil, tak by došlo k výbuchu s následky, které si raději ani nepředstavuji.

Závěrem bych chtěl poděkovat obětavému divákovi, který nás jako jediný přiběhl tlačit a bohužel to odnesl popáleninami. Chci se mu omluvit, protože ani v nejmenším mě nenapadlo, že jsme na plynové přípojce, a proto jsem na ně mával, ať nám jdou pomoci zpět na cestu.

A tohle jsme si odvezli domů

Nehodlám se smířit s tím, že jsme přišli o závoďáka a že je někde v ČR možné zaparkovat na volně přístupné natlakované hadici s plynem. Na takto nezabezpečeném místě si mohli třeba hrát děti, nebo kdokoli jiný. Nechápu přístup plynáren Severočeského kraje. Ty podle svědectví místních občanů dobře věděly, že přípojka s plynem je volně přístupná a nijak nezabezpečená. Takzvanou kapličku, která musí být postavená u každé takovéto přípojky, prý zboural v tomto místě nějaký náklaďák, asi tak před měsícem. Podle místních diváků prý řekli, že to budou opravovat až po těch závodech. Tato hrubá nedbalost, která možná hraniční až s obecným ohrožením, nás stála naštěstí jen závodní auto.

Předem děkuji za jakékoliv fotky, videa nebo svědectví, která nám dopomohou k dalšímu závodění.

Za posádku st. č. 56 Jakub Brázda – Zdeněk Brázda

Jakub

Foto: Vít Štrupl, iHrádecko