Definitivní tečka za Dakarem 2007

Velmi se omlouváme všem našim čtenářům, kteří na eWRC.cz každý den sledovali naše články a zážitky z letošního Dakaru, za malé odmlčení. Poslední tři dakarské dny byly opravdu hektické a zcela upřímně, nestíhali jsme.

Předposlední etapa Tambacounda – Dakar bývá záludná. Jede se v prachu, ve vegetaci, pisty se neustále křižují a mění a navigátoři dostávají zabrat. Na tuto etapu bude dlouho vzpomínat náš Aleš Loprais. Tady se mu podařil husarský kousek a dokázal pobít Van Ginkela a jeho Ginaf a dostat se tak na třetí pozici. O jedno místo, tedy na celkové 15. si polepšil i po celou dobu naprosto senzační Martin Macek se svou Yamahou. V cíli této etapy bylo zajímavé pozorovat emoce jezdců. Samozřejmě je čekala další den ještě tradiční „plážovka“ kolem Růžového jezera, ale to už je opravdu promenáda a šou pro diváky…

Aleš Loprais, foto: RSM Group, více fotek zde

Radost, jakou dával najevo Cyril Despres, vítěz kategorie motocyklů, se jen tak nevidí. A není se čemu divit. Jeho první dakarské vítězství předloni bylo sice tvrdě vybojované, ale navždy zastíněné tragickou smrtí týmového kolegy a přítele Fabrizia Meoniho. To se jen těžko zvedá vítězná trofej nad hlavu na cílové rampě… Ale tady to bylo pro Cyrila jiné a radoval se zcela nevázaně…

David Pabiška, foto: RSM Group, více fotek zde

Američan Chris Blais také zářil radostí. Druhé místo na letošním Dakaru je největším úspěchem amerického jezdce a Chris si to zasloužil. Jel skvěle, navíc jel s loňským modelem KTM. Když přijížděly automobily, zklamání všech v týmu Volkswagen bylo znát na každém kroku. Samozřejmě byli Carlos Sainz i Giniel De Villiers dlouhou chvíli obklopeni davem novinářů z celého světa, ale na mnohé otázky se jim asi velmi těžko odpovídalo.

Ivo Kaštan, foto: RSM Group, více fotek zde

Naopak radost v týmu Mitsubishi byla obrovská. Desítky fanoušků se chtělo fotit s Peterhanselem, ten trpělivě dlouhé minuty pózoval, nikoho neodmítal a mezitím stačil odpovídat novinářům na jejich otázky. Obdobná atmosféra vládla kolem Luca Alphanda.

Janáček a Zapletal v cíli, foto: RSM Group, více fotek zde

Fantasticky jedoucí Nasser Al Attiyah byl v cíli velmi rozezlen. Helma letěla do kufru, rukavice pod sedadlo, jeho tmavé oči se leskly hněvem. Nicméně jsem se ho i přes to otázal, co se děje, co se stalo? Nasser se okamžitě zklidnil a začal mi vyprávět, jak mu vůbec nefungovalo v posledních dnech GPS, bralo špatně signál, některá omezení rychlosti vůbec neukázalo a naopak některá si doslova vymyslelo a dostal za něco, co nebylo v jeho moci změnit, hodinu a půl penalizaci. A že organizátoři byli neoblomní, že prostě všechno funguje jak má a že je to jeho chyba. Na závěr, už s úsměvem, řekl krásnou větu. „Můj protest smetli ze stolu, ale upřímně řečeno, místo vybojované u zeleného stolu by mě netěšilo, i kdyby bylo stokrát oprávněné“. Nasser je bojovník…

Josef Macháček, foto: RSM Group, více fotek zde

Celá řada motocyklistů, hlavně z druhé poloviny klasifikace, toho měla plné zuby a bylo to na nich znát. V časové kontrole jen tak tak dokázali udržet stroj, někteří i spadli. Přijeli i zranění jezdci a tak doktoři byli docela vytíženi.

Aleš Loprais, foto: RSM Group, více fotek zde

Růžové jezero, to je synonymum konce Dakaru. 16 kilometrů dlouhá rychlostní zkouška vede jezdce od oceánského pobřeží měkkým pískem kousek do vnitrozemí k tomuto opravdu růžovému jezeru, které objedou a pak už je čeká jen cílová rampa a dojezd do uzavřeného parkoviště v Dakaru v hotelu Meridien. Tady se už nic vyhrát nedá, ale občas se může i hodně, hodně ztratit. Karel Loprais by mohl vyprávět…

Martin Macek, foto: RSM Group, více fotek zde

A jak jsme přežili poslední dny my? Už jsme toho měli dost. Byli jsme hodně unavení, vyčerpaní. Zabrat dostala i veškerá technika. Naše čtyři Nikony a celkem pět kvalitních objektivů Nikon se podobají šrotu. Pokud se vše podaří rozebrat a vyčistit a bude to znovu fungovat, bude to malý zázrak. To stejné se dá říct o dvou počítačích, satelitním telefonu, mobilech a koneckonců i o mém holícím strojku. I tam se dostal „likvidační“ prach…

Tomáš Tomeček, foto: RSM Group, více fotek zde

Letošní Dakar byl opravdu extrémně prašný, na tom se shodla většina lidí, zkušení jezdci i novináři. Tím dostávali enormně zabrat i lidé. Na letišti v Dakaru to bylo jako v čekárně ordinace plicní ambulance. Každý zoufale kašlal, teklo z nosu, teklo z očí… Ten prach se dostal všude. Představte si košili, zabalenou do dvou igelitových pytlíků, vloženou do tašky a ta taška je vložená do hliníkové bedny, jejíž víko je lemováno gumou. Rozbalíte a košile je plná prachu, špinavá…

David Pabiška, foto: RSM Group, více fotek zde

Byli jsme rádi, že jsme se dostali do půlnoci od Růžového jezera na hotel. Dakar je rušné, špinavé velkoměsto s neuvěřitelným provozem. Ale provozem zcela jiným, než si našinec dovede představit. Jezdí tam sice i krásná auta místí honorace, ale většinou totální šroty, které by u nás nevykoupili ani na náhradní díly. Ukázkové jsou taxíky. Všechny černo-žluté, aby bylo jasně vidět, že to je taxi. Karosérie otlučená ze všech stran, světla vybitá, málokteré svítí. Taxametr byste hledali zcela zbytečně, něco takového se v Dakaru nezná. Cena se smlouvá předem. Uvnitř jste jako na smetišti, do toho vám z kupodivu funkčního rádia taxikář pouští motlitby, nebo islámské písně… Okna? Žádné elektrické stahování, nebo klasická klička… Prostě okno musíte rukou zatlačit, nebo vytáhnout. S našim taxíkem, který nás vezl v noci na hotel, to bylo stejně. Když zapnul potkávací světla, svítilo jediné, pravé přední. Když přepnul na dálkové, svítilo jediné, levé přední. Vzadu nesvítilo nic, o blinkrech ani nemluvě… Tlumiče nic, brzdy možná, kola každé jiné, jinak obuté a to i rozměrově… Ale dojeli jsme…

Hromadnou dopravu řeší vysloužilé Saviemy a mikrobusy Mercedes. Opět nutno říct, že v podobě totálních šrotů. Bez oken, bez dveří, občas s nějakým světlem… Nastupuje a vystupuje se většinou za jízdy, platí se asi nějaké všimné… Dopravní předpisy v praxi neexistují, značky a semafory nikdo nevnímá. Červená není zeď… Jezdí se kudy chcete a jakkoliv, fantazii se meze nekladou. Na slovo se poslouchají jen uniformy, policisté, nebo vojáci. Uniforma je v Africe zázrak, životní sen, něco co vás vynese o tisíce schodů výš na společenském žebříčku. Dostanete do ruky moc a můžete svým soukmenovcům ukázat, kdo je pánem… A je úplně jedno, jestli je to uniforma armády, policie, nebo hotelového vrátného… V tomto chaosu utržil náš Nissan i nějaké drobné šrámy, ale nakonec se dostal na loď a my doufáme, že za pár dní bude někde v Le Haveru ve Francii.

Josef Macháček, foto: RSM Group, více fotek zde

Dakar 2007 skončil. V této chvíli jsme už doma a léčíme svoje rány. Byla to první akce, první vážné vykročení nového týmu RSM Group. Díky různým okolnostem jsme v přípravě měli na všechno zoufale málo času. Ale i tak se všechno podařilo dotáhnout do konce. Chtěli jsme našim fanouškům podávat co možná nejzajímavější zprávy z této legendární pouštní rallye.

Martin Macek, foto: RSM Group, více fotek zde

S eWRC.cz byla spolupráce víc než perfektní. To se ovšem nedá říct o jiných českých médiích, kde slovo „serióznost“, nebo „slušnost“ asi neznají. Jak jinak si vysvětlit to, že předem domluvenou spolupráci, kdy jsme posílali články a fotky a nebylo to zadarmo, jen tak zrušili, bez ohlášení, bez upozornění… Ale to je pro nás jen poučení, zkušenost. Jsme rádi, že Vás Dakar zajímal, že se Vám naše články a fotky líbily. Ještě přidáváme poslední směs fotek a ahoj! Takže hodně dalších skvělých zážitků na všech možných rallye, třeba se někde potkáme. A příští rok nashledanou! Přípravy na Dakar 2008 právě začínají!

S pozdravem,
RSM Group, Marek, Pepa, Michal, Radka

Andre De Azevedo, foto: RSM Group, více fotek zde