Nastupuje Aleš Loprais

Naše republika zaznamenala na Rallye Paříž-Dakar velké úspěchy v kategorii kamionů díky šesti vítězstvím vozů Tatra. Za volantem vždy seděl dnes již legendární Karel Loprais. V posledních letech se mu tolik nedařilo. Loni musel odstoupit z dobře rozjeté soutěže díky nesnesitelným bolestem páteře. Karel nemohl ani letos díky těmto vleklým problémům usednout za volant své žluté Tatry a vydat se na dlouhou cestu do Dakaru. Jméno Loprais ale ve startovní listině zůstalo. Za volantem ho vystřídal synovec Aleš. Jede Dakar vůbec poprvé, navigátora mu dělá zkušený Petr Gilar a jedou jen ve dvojici, což je v rámci kamionů mnohem náročnější. A z novinářského vozidla jeho výkon sleduje nejen slavný strýc Karel, ale i táta Milan, manažer týmu. My jsme Aleše vyzpovídali krátce po polovině soutěže.

Aleš Loprais, foto: RSM Group, více fotek zde

Aleši, jedete poprvé Dakar. Jaké máte pocity, jak se to z vašeho pohledu vyvíjí?
Tak určitě se to vyvíjí dobře. Měl jsem určité sny, které ale nemohu sdělit, protože to by se pak nemusely splnit. Konkurence je tady obrovská, jede se na ostří nože, hodně se toho už vystřílelo, ale celá řada špičkových kamionů je pořád v závodě. Do půlky soutěže jsme měli drobné technické problémy, dost jsme ztratili, ale to může potkat každého. Teď se budeme snažit ještě zaútočit. Jsme pátí a chtěl bych se posunout výš.

Měl jste před startem nějakou trému? Objevily se nějaké známky nováčkovské nervozity?
Ani ne, nebo jen lehce. U mě to funguje tak, že když už se nějaká nervozita dostaví, tak těsně před startem, ale jak se vydáme na trať, je to okamžitě pryč. To si myslím, že je docela dobré. Někdo to má naopak, je dlouho klidný, a když o něco jde, znervózní. Samozřejmě jsem ale cítil určitý tlak vzhledem k mému příjmení, ale já jsem vyrovnaný a jde to mimo mě.

Aleš Loprais–Petr Gilar, Tatra, foto: RSM Group, více fotek zde

Jak vaši jízdu a svou novou roli diváka nese strýc Karel?
Tak to by měla být spíš otázka na něj. Já si myslím, že je v pohodě a alespoň pokud spolu mluvíme, tak mě chválí. Zatím nenadával…

Řekl jste na začátku rozhovoru, že se jede hodně ostře. Jede se už opravdu na hraně rizika?
Ano, jede se už na hranici nebo možná i kousek za hranicí rizika. Špičkové týmy v kamionech jednou na úspěch a udělají pro to všechno. Mají bohaté zázemí a tím pádem si mohou dovolit víc riskovat. Velké týmy jedou ve třech vozech. Je jasně daná jednička, dvojka a trojka. To znamená ostrý závodní kamion, jeho rychlá asistence jako jeho stín a nosiči vody. Kromě toho jsem zjistil, že už se i velmi taktizuje a ty dvojky a trojky brzdí soupeře… Takhle takticky se na Dakaru nikdy nejezdilo.

Petr Gilar, foto: RSM Group, více fotek zde

Mohl byste stručně zhodnotit technickou úroveň soupeřů? Jaké jsou dnešní dakarské kamiony? Který má jaké výhody a nevýhody?
Začnu těmi nejzákladnějšími údaji, hmotností a výkonem. My jsme o 1 500 až 2 000 kilogramů těžší než současná špička. Výkonově jsme na tom zhruba stejně, ale díky hmotnosti je to celkově slabší. Například všechny Ginafy mají kotoučové brzdy, což sériové kamiony neznají. I jejich systém tlumení je naprosto speciální pro Dakar. Obdobnou technikou disponuje i Staceyho MAN. My máme terénní kamion vycházející ze sériové produkce, soupeři mají speciály postavené ze základů silničních kamionů. Uvidíme, jestli se změní technické předpisy, o čemž organizátor již rok hovoří.

Jak byste ohodnotil největší soupeře po jezdecké stránce? Jaký je Hans Stacey nebo Vladimír Čagin?
Stacey se velmi vyjezdil, je to naprostý profesionál a špičkový pilot. Čagin byl pro mě po jezdecké stránce číslo jedna. Ale tady se ukázalo, že když jede pod tlakem, dokáže udělat velkou chybu. Od začátku mu tvrdě šlapal na paty Stacey a De Rooyové a on není zvyklý prohrávat. Znervózněl a situaci neustál. Ta havárie byla jeho velká chyba. Překvapilo mě to. Stacey jede klidně a navíc má skvělou dvojku, Francouze Jacqueta, který mu takticky kryje záda.

Aleš Loprais–Petr Gilar, Tatra, foto: RSM Group, více fotek zde

Vrátím se k vaší posádce. Překvapivě jedete ve dvou. Zvládáte s Petrem všechno bez problémů? Je to výhoda, nebo nevýhoda?
Zvládáme to. Je to těžší, ale zvládáme to.

Jak to vidíte do budoucna? Budete i nadále jezdit ve dvojici, nebo se vrátíte k osvědčené kamionové trojce?
To všechno zhodnotíme a rozebereme až po Dakaru. Já osobně bych preferoval u prvního auta jet ve dvou. Auto je lehčí. A když by se nám podařilo nasadit do závodu i druhý kamion, tak ten by asi jel s trojčlennou posádkou. Myslím, že je to o zvyku. Samozřejmě ve dvou je toho na každého člověka víc, ale opravdu se to dá zvládnout. Horší by bylo třeba vykopávání zapadlého vozu v dunách. Ale to se nám zatím nestalo a doufám, že ani nestane.

Zmínil jste se o dunách. Těch dun je letos méně. Vypadly dvě klíčové etapy z Némy do Timbuktu a zpět. Tam se mohlo ledasco změnit, rozhodnout.
Mě osobně to velmi mrzí. Tam by Ginafy nebyly tak dobré a rychlé a ba naopak, Tatře duny sedí.

Aleš Loprais–Petr Gilar, Tatra, foto: RSM Group, více fotek zde

V posledních etapách na tvrdých pistách a ve vegetaci se toho v rámci soutěže kamionů příliš změnit nedá. Na co sázíte v závěru rallye?
Protože se jede opravdu na hraně, pojede se tak až do cíle. Navíc situace od třetího místa dál je velmi vyrovnaná, tam se bude bojovat o každou sekundu. Závěrečné etapy budou hodně o štěstí.

Tak hodně štěstí do závěrečné části Rallye Lisabon – Dakar 2007!

P.S.: Aleš Loprais společně s Petrem Gilarem vyhráli etapu Kayes – Tambacounda!