Dakar 2007 pohledem Josefa Vrátila – 2. díl

Dalo by se říci – do Lisabonu cesta dlouhá… Jeli jsme nonstop celých 3 050 km. Za volantem se v pravidelných intervalech střídali Marek s Michalem. Deštivé počasí střední Evropy provázené vichřicí vystřídalo ve Španělsku a Portugalsku teplo a slunečno. Jako by vůbec nebyl leden… Nissan fungoval parádně, naše zpohodlnělá těla si rychle zvykla na anatomické sedačky a šestibodové pásy. Do portugalské metropole jsme dorazili 1. 1. v noci, satelitní navigace nás spolehlivě dovedla až k hotelu a doslova jsme „padli za vlast“. Druhý den jsme po snídani začali objíždět potřebné obchody a doplňovat nebo vylepšovat vybavení. Při předodjezdovém blázinci se na ledacos zapomene a nám se tak podařilo zanechat doma hned několik věcí. Například z povinného vybavení lopaty, svítilny… Tak začaly nákupy. Naštěstí vše se rychle sehnalo a mohli jsme vůz připravit na technickou a formální přejímku. Ta přišla na řadu dnes, tedy 3. 1. Od brzkého rána se před vjezdem do prostoru konání přejímek tvořila dlouhá kolona „vehiklů“ všeho druhu. Organizátoři byli ještě rozespalí a tak trvalo nějakou chvíli, než se sami zorientovali a všechno začali správně dirigovat.

Náš tým – Michael Krejska, Radka Dvořáková, Josef Vrátil a Marek Spáčil

Předně bylo potřeba vyřídit akreditace. Což kupodivu nebyl problém a za pár minut jsme byli odbaveni. Obtěžkáni taškou map, pokynů, formulářů, itinerářů a podobně. Ale to byl jen začátek, zahřívací kolo.

Vzhledem k tomu, že na naše vozidlo bylo potřeba nainstalovat bezpečnostní vybavení, povinnou „organizátorskou“ satelitní navigaci, rádio a podobně, vrhlo se na Nissana několik pracovníků organizačního štábu a začali nám předvádět, že máme v autě ještě příliš místa a je potřeba ho náležitě vyplnit všemi zmíněnými přístroji. Vyfasovali jsme na střechu anténu, do prostoru posádky několik „kouzelných“ skříněk a registrační nálepky na zpětné zrcátko. V odpoledních hodinách jsme přišli konečně na řadu. Technici se zájmem prohlíželi naši stříbrnou perlu a pokyvovali hlavou. Okamžitě jsme dostali strach, že není něco v pořádku. Ale opak byl pravdou. Ocenili skvělou práci Marka Spáčila a řekli, že náš vůz je stejně pečlivě a kvalitně připraven jako vůz závodní.

Tak přejímku máme šťastně za sebou – foto: Josef Vrátil

Během čekání na technickou přejímku jsme absolvovali populární kolečko, tedy formální přejímku. Kolečko proto, že chodíte od stolku ke stolku, tady dostanete lodní lístky a razítko, tam poukaz na naftu a razítko, u dalšího razítko, že je namontováno všechno co má být, posedíte s lékaři, které přesvědčíte, že opravdu nemáte žádné choroby, vrozené vady, alergie a podobně a tak dále. Ve finále odevzdáte kartu plnou razítek a je hotovo.

Markku Alen, finská legenda rallye a jeho Isuzu na technické přejímce – foto: Josef Vrátil

První den přejímek probíhal hlavně ve znamení soukromníků. Z továrních týmů prošel jen italský tým Isuzu s Markku Alenem, Edi Oriolim a Albertem Lloverou. Přesto se na nábřeží sešlo obrovské množství nadšenců, kteří celý den sledovali příjezdy jednotlivých účastníků. V dnešní přejímkové koloně byli i naši motorkáři v čele s Ivo Kaštanem a jeho Suzuki a Pepou Macháčkem a jeho čtyřkolkou Yamaha. Hvězdy mají čas zítra a pozítří. Na největší favority, tovární týmy Mitsubishi, Volkswagen, KTM, Kamaz nebo Ginaf se těší stovky novinářů a fotografů.

„Klenot“ Dakaru, dvoumotorová Kačena – foto: Josef Vrátil

Až když člověk je na místě a sleduje tenhle kolotoč, teprve pochopí, proč takový maratón musí být nutně směrován do Afriky. Takové množství strojů by se na žádnou evropskou soutěž prostě nevešlo.

Technická přejímka Dakaru 2007 – foto: Josef Vrátil

V příštích dnech se ještě podíváme na další dění na přejímkách, přineseme Vám nějaký zajímavý rozhovor a podíváme se třeba na to, jak musí podle reglementu vypadat novinářské vozidlo, čím vším musí být na Dakar vybaveno.