Gondíkovy přípravy na Pražský sprint vrcholí

Je sobota, deset večer a esemeska mi mění plány na neděli. Fůra dříví čekající na motorovou pilu má smůlu.

„Zítra testujeme v Bělé, Jirka.“

Ráno jsem tam. Služně zdravím Jirkovy mechaniky i fabku, a koukám, že jezdit bude také Petr Šplíchal s Golfem v doprovodu rallyecrossaře Petra Fürsta.

Cílem testování má být ověření přeladění podvozku, brzd a první kilometry Gondíka za volantem rallyového vozu. Pražský sprint totiž pojede Dalibor Gondík s Otakarem Brouskem ve Fábii RS, Jirka Kulhan sedne coby mitfára vedle Karla Trněného do Fábie WRC.

Mechanici připravují auto, já oblížím, co je v Bělé nového. Nic. Díry čím dál větší. Železné tyče s háčky, které tu před měsícem zarazil a přivařil Blahoutův tým, aby bylo na co pověsit rožeň s pašíkem, někdo ukradl. Jen skála, o kterou Patrik Hájek urazil kolo Blahoutova žigulu, je na svém místě. A někdo k ní takticky položil dvě gumy. Neřezat!

Netrvá dlouho a Kulhan, Gondík a Brousek jsou tu. Zatímco na fabce se dodělávají poslední úpravy, vyráží na trať Šplíchal. A je na co koukat. Golf, který vypadal docela neškodně, se mění v raketu a jakmile si Petr trať osahá, tak po ní letí.

Průběžně vyzvídám podrobnosti. Pokud se v některé pletu, snad mi to prominete. Dvoulitrová atmosféra, výkon odhadem 150 koní, přední brzdy jsou ze zadku Porsche Carrera, hmotnost asi 750 kilo. Podvozkově nevím, ale jak řekl Petr Fürst: „Vzali jsme nějaké věci z ostrého Pola a ono se to s tou váhou perfektně sešlo.“ Fakt je, že Golf je k neutržení. No, až na výjimky. Sonduji na obou Petrech, za kolik se taková závodnička dá postavit.

„Osmdesát,“ slyším neuvěřitelnou odpověď.
„A spousta hodin na dílně, co?“
„No, tak to možná i jen padesát,“ zní ještě neuvěřitelněji. Auto samozřejmě není postaveno pro mistrák, ale na erzetky je to skvělá hračka.

Do ježdění se pouští i Kulhan. Po testovací trati jezdí na střídačku oba dva, Šplíchal vodí golfa brutálně a potvrzuje moji povědomost, že dobří střelci jsou k vidění i mimo velký mistrák, Kulhan se s fabkou, která má nově načipovaný motor a upravený výfuk, taky nijak nemazlí. Po pravdě, ještě jsem ho takhle jet neviděl. Jezdí se proti směru hodinových ručiček a my už téměř uzavíráme sázky, kdo z nich půjde ven v levém vinglu, do něhož se přiletí kolem servisní zóny.

Je to známé místo, po rychlém příletu ostré brzdy a přes velké díry a nakopávací horizont levá pětka (šestka) a následuje stoupání. A nebo doprava a na šotolinu. Protože díry a horizont auto hodně nadlehčují, nebývá tu o krizovky nouze. Šplíchal otáčí golfa jako by chtěl následné stoupání vycouvat, Kulhan předvádí, co to je, když se auto na brzdách utrhne.

Mechanici využívají příležitost a Šplíchal taxíkaří o sto šest. Gondík absolvuje instruktážní jízdy. Už se chystám, že se také vetřu do golfa, abych si užil a mohl porovnat, protože s několika jezdci už jsem se na okruhu svezl. Bohužel, ukroucená poloosa mé naděje ukončuje.

Gondík absolvuje své první kilometry za volantem. K překvapení všech je už od začátku hodně rychlý, a jak se s autem sžívá, ještě přidává. Nakládá Brouska a na okruh vyrážejí spolu. Po několika kolech zastavují.

Gondík hlásí: „Nebrzdí to. Až když sešlápnu pedál napodruhé. Při prvním šlápnutí je to úplně tvrdý a nic. Blížím se k vinglu a Ťulda řve: Brzdi, vole. No, co asi dělám?!“

Mechanici štelují celý brzdový systém. Odvzdušnit a dolít kapalinu, zkontrolovat destičky, vyzkoušet pístky. Gondík vyráží na další rundu. Všechno už funguje, jak má, takže se zbrusu nová posádka sehrává a zkouší si trať i napsat a diktovat.

Vyptávám se Kulhana, zda bude Trněného fabka na Pražském sprintu ve formě a co s ní bylo při Setkání mistrů. Nefungovalo u ní řazení pod volantem a celkově byla nějaká divná. Jirka mi říká, že po Setkání odvezli převodovku a některé díly do Boleslavi, tam vyměnili ventil, ale když Trněný auto složil, nefungovalo dál. Takže se do Boleslavi odvezlo celé. Při kontrole se zjistilo, že jedna z řídících jednotek sice dostávala správné impulsy, ale dál je předávala zkreslené, takže auto nevědělo, jakou rychlost má zařazenou. A proto jiná řídící jednotka zcela chybně určovala, jaká bude svornost diferenciálů. Takže v tom fabka měla pěkný jetel.

Dalibor končí další rundu, a tak se ho ptám, která sedačka mu víc vyhovuje. Mitfára nebo řidič? Otázkou je zaskočen. „Víš, já vlastně nevím. Všechno má svoje.“ Podle toho, jak mu jiskří oči, bych si tipnul, že to řízení má ale větší kousek adrenalinu. V debatě se rozvíjí i možnost startů Gondíka coby pilota v příštím roce. A předběžně informuji, že to není úplně vyloučeno.

Otakar Brousek si pochvaluje, že jim trénink velmi sedl a že se s Daliborem cítí bezpečně.

Před další rundou dostávám nabídku, zda se chci svézt. Jistě tušíte, co jsem odpověděl. Jedno kolečko si však jde ještě vedle Gondíka sednout Kulhan. Fabka mizí a já začínám přemýšlet, jestli se při nasedání uhodím do hlavy o rám silně nebo ještě silněji. V tom slyšíme zdáli kvičení gum a tupý úder. Je zle, okamžitě vyskakují mechanici a začínají zjišťovat, co, kde a za kolik.

Za chvíli je vše jasné. Ustřihly se štefty, řidičovo kolo opustilo vůz a ten opustil trať. Balíme servis a přesouváme se k místu činu. Je to na kopci, nejdříve si trochu zakličkujete na „letišti“ a pak se pravým odbočením dáte na sjezd k vracáku v nejnižším místě trati. A v tom pravém odbočení se to stalo.

Podle brzdných stop je zřejmé, že auto šlo přímo na čenichovku do statné břízy, přesto se to podařilo Daliborovi utočit a zapíchli se do trávy pár desítek centimetrů vedle. No, málem se žádný Pražský sprint nejel.

Mechanici se zručně pouštějí do díla. Rád koukám, jak se mechanici v závodních týmech vrhnou na auto a vědí, co mají dělat. Já váhám, odkud začít, i když ho mám jen umejt. Za hodinku je fabka zpátky na všech čtyřech. Na scéně se objevuje i pan Vlček a jeho Peugeoty, které se také přijely do Bělé svézt. Netrvá dlouho a mají celou trať k dispozici, protože náhradní štefty s sebou nemáme. Také je trochu srolovaný blatník a nejdou otevřít řidičovy dveře. Mechanici okamžitě rozvíjejí teorii, který jezdec by mohl jako v NASCARu, který přes mitfáru, a který by nemohl nijak. Na kom se shodli, nechám na vás.

„Můžeš mi to trochu popsat?“ sonduju u Dalibora. „Přijeli jsme k vinglu, v tom se ozvalo cvaknutí a dál to jelo rovně. Najednou to bylo jako zpomalený film. Říkal jsem si, že ten strom přece nesmím trefit, to by byl celý předek rozbitý. Tak jsem to rval do strany a naštěstí to vyšlo.“

Všichni se shodují, že to nebyla řidičova vina. Podezření je na vadný materiál, chybné podložky a podobně. Má se to ještě zkoumat. Jirka Kulhan mi vysvětuje, proč bylo auto hůř řiditelné. Nejen že se jede po třech, ale to čtvrté, již neřízené kolo, zůstalo v podběhu. A protože šlo o vnější kolo, bylo auto vlivem odstředivé síly tlačeno na toto kolo a opouštělo na něm zatáčku ve směru tečny. Ucvaknutí bezprostředně nepředcházel žádný skok či rána. Plyne z toho poučení, že při rallye nikdy nevíte, co z toho auta upadne a kam to auto pojede.

Fabka po vlastních sjíždí zpátky do servisní zóny, se závoděním je však pro dnešek konec. V plném proudu je už příprava dvou Vlčkových peugeotů. Rozhlížím se, zda by v některém z nich nebylo volné místo. Protože však poslední tři vozy, s nimiž jsem chtěl v Bělé jet, přišly, těsně předtím než mě svezly, o nějaké kolo, usoudil jsem, že nechám Vlčka povozit a rozloučil jsem se. Přeji všem zúčastněným hodně štěstí na Pražském sprintu a nám, divákům, ať je na co koukat.