Vzhůru do Austrálie - III. díl

První díl „Vzhůru do Austrálie“ si můžete přečíst zde.
Druhý díl „Vzhůru do Austrálie“ si můžete přečíst zde.

V pondělí ráno jsme se probudili překvapivě pozdě, a proto jsme vyráželi prozkoumávat krásy okolí až kolem 11. hodiny. Pohledem do místních propagačních materiálu jsme zjistili, že se v těsné blízkosti nachází rokle Murchison River Gorge. Vydali jsme se ji tedy prozkoumat. Australská turistika je hodně podobná americké, protože jsme se dostali autem až přímo k vyhlídkovým místům při vynaložení minimálního fyzického úsilí. Navštívili jsme místa zvaná The Lop, Z Band a Hawks Head. O co byla naše cesta pohodlnější, o to víc začal trpět náš Hyundai. Skončily totiž klidné jízdy po silnici a začaly utužené uskákané šotolinové pěšiny, které nahrazují naše silnice III. třídy. Přesto jsme ale konstatovali, že vůz 4x4 je pro nás prozatím zbytečným luxusem a že bychom se všude dostali s klasickým osobákem.

Cestou zpátky jsme ještě prozkoumali okolí a zhlédli několik ještěrek, klokanů a ptáku, které vám ani při nejlepší vůli nedokážu pojmenovat, jelikož naše biologické znalosti jsou ohraničeny evropským kontinentem.

Murchison River Gorge

Při zpáteční cestě se nám také při otáčení podařilo nacouvat do křoví, a tak jsme poskytli našemu SUV první australské šrámy. Odpoledne jsme pak zakončili prohlídkou letoviska a večer sledováním místní obdoby Superstar – Australian Idol. Mimochodem prohrála zpěvačka, která byla dle našeho hudebního odborníka Aleše (je frontmanem známé rockové skupiny Potrubí) nejvíce zajímavá. Ono je to totiž po večerech v Austrálii těžké. Kdo byl ve Finsku, tak si jistě vzpomene, že v 22:00 skončí život na ulicích a přestanou jezdit auta. Přesně takto to vypadá i tady. Po deváté večerní jsou zavřeny všechny restaurace a dokonce i bary a všichni pak pravděpodobně sedí doma a čučí do bedny.

V úterý ráno jsme si sbalili věci a vydali se na cestu zpět do Perthu, kde by nás měla očekávat druhá skupina. Rozhodli jsme se vyrazit dřív, abychom mohli cestou navštívit několik zajímavostí, které nám byly před odletem doporučeny Petrem. První z nich byly slavné Pinnacles v Nambung poušti. Zde jsme si naplánovali asi hodinovou pauzu, ale cestou jsme viděli tolik zajímavých ještěrek a podivných potvor, že jsme se k nim vždy vraceli a ztráceli tak spoustu času. Také jsme toužili ještě jednou spatřit klokany, a tak jsme několikrát sjeli z hlavní cesty. Bohužel jsme ale žádné nepotkali. Při příjezdu k poušti se množství potvor stupňovalo tak, že už jsme ani nezastavovali a pádili dál. To co nás čekalo u Pinnacles nás tak ohromilo, že jsme se zde nakonec zdrželi mnohem déle, než jsme čekali. Nádherné pískovcové útvary, které zde vznikaly několik tisíc let, nás doslova učarovaly, a tak jsme jejich pozorováním a brouzdáním mezi nimi strávili spoustu času.

Pískovcové útvary v poušti Nambung

Při odjezdu našel v mapě Aleš zkratku, která byla značena jako OFF-ROAD ONLY. S radostí jsme na ní zavítali, protože jsme se nemohli dočkat až konečně vyzkoušíme terénní vlastnosti našeho Hyundaie. Naštěstí už po pár prvních metrech jsme pochopili, že tato osmdesátikilometrová zkratka je na celodenní vyjížďku. Množství děr dokonce překonávalo i naši D1. Po cca 100 metrech jsme tedy otočili a podle pokynů navigace v klidu dojeli až do hotelu v Perthu. Zde nás již očekávala druhá skupina – Petr Lusk, Dan Vrubel a manželé Jitka a Zdeněk Pekárkovi. Hned jsme se vydali na válečnou poradu, jak to vlastně v okolí vypadá a jaké RZ kdo najede. Dohodli jsme se, že my najedeme prvních 6 RZ, které leží jižně od Perthu, a oni se budou věnovat severnímu úseku. Pokud nám vyjde čas, projedeme si i RZ v okolí Bannisteru, ale jelikož jsme s sebou měli domorodce, nebylo to bezpodmínečně nutné.

Ve středu jsme vyrazili okolo šesté ranní s tím, že přijedeme včas a odpoledne se dojedeme vykoupat do moře. Páteční RZ byly vzdáleny z centra konání soutěže 130 km, ale díky plynulé dopravě jsme za necelé 2 hodiny stáli na startu první z nich. Konkrétně se jednalo o RZ 3/6. Povrchem se podobala všem ostatním, co jsme ten den měli najíždět. Tvrdá šotolina, tak, jak ji známe například z Finska, byla pokryta ohromnou spoustou drobných, neskutečně kluzkých kamínků. Pokud jsme se drželi vyjeté stopy, nebyl žádný problém jet poměrně svižně. Když jsme ale vyjeli z kolejí, okamžitě se auto stávalo neovladatelným a jediné místo, které ho nejvíc lákalo byla škarpa. Nyní jsme již naplno začali využívat výhod vyššího vozu a pohonu 4x4.

Bez čtyřkolky bychom v Austrálii brzy skončili

Celá RZ byla moc pěkná se spoustou zajímavých míst, několik jsme si jich i uložili do GPS a najeli příjezdové cesty, ale pořád to nějak nebylo ono. Okolo pátého kilometru jsme narazili na nádherný nakopávak a rozhodli se najet přístup k němu. Byl sice v lese, což je pro fotografa zlý sen, ale toto místo stálo za to, i kdybych vůbec nefotil. Příjezd jsme také našli během chvíle a byli jsme víceméně rozhodnuti že se sem v pátek podíváme. Teď trochu předběhnu a prozradím, že jsme se nakonec ve čtvrtek večer rozhodli pro jiné složení RZ, na které pojedeme. Marcus Grohnholm pak v pátek ráno rozbil auto někde kousek od tohoto místa. Škoda... Na asi sedmém kilometru jsme ale bohužel narazili na bránu a museli se vrátit. Podařilo se nám ji sice po okolních cestách objet, ale za pár metrů se objevila další, takže jsme najíždění nakonec vzdali a vydali se na RZ 4/7.

Aleš zkoumá, jaké je aktuální nebezpečí vypuknutí požáru

Na RZ 4 nás zejména zaujal krajinkářský úsek, kde auta přejížděla po mostu řeku a vydali jsme se opět najít příjezd. Po hodinovém bloudění jsme konečně našli odpovídající trasu a vraceli se zpět. Pro tento den byl jmenován řidičem Radim a já jsem se chopil role navigátora. Jak už jsem psal výše, nebyl větší problém svižně projíždět RZ a on to rád využíval. Bohužel se ale v jednom vracáku, při návratu zpět k trati, přemotivoval a v zatáhl ruční brzdu déle než měl. Výsledkem byl sice krásný dlouhý táhlý smyk jak od Marcuse, ale pak i náraz do meze předkem vozu. Naštěstí nedošlo k žádnému vážnějšímu poškozená a mohli jsme pokračovat dál. Kosmetické vady na karoserii jsou sice trochu vidět, a tak teď trochu trneme, jak nás pochválí v autopůjčovně při vracení vozu.

Jako poslední jsme si najeli kraťoučkou, tříkilometrovou RZ 5. Zde byl jasnou volbou železniční přejezd. Příjezd byl také bezproblémový, takže bylo rozhodnuto. Protože bylo kolem poledního, rozhodli jsme se najet i sobotní Bannister a najít legendární skoky zakončené brodem. Tuto pasáž jsme nalezli na konci RZ 12/15 a jak jsme toto místo viděli, bylo také rozhodnuto, kam pojedeme a vyrazili jsme k domovu.

Moře nebylo právě nejteplejší

Po příjezdu do Perthu jsme se vydali na koupel do Indického oceánu. Sice trochu foukal vítr a místňáci chodili v bundách. Nás to ale neodradilo a zkusili jsme místní vodu. Jelikož se netradičně jel shakedown už ve středu večer, vydali jsme se poté na místní stadion, kde si měli jezdci na uměle navezené, kvůli prášení, navlhčené šotolině nastavit své speciály. Inu, mám na podobné speciálky svůj vlastní názor a nezměnil jsem ho ani v Perthu. Po dvaceti minutách jsme toto místo opustili a vydali se zpět na hotel.

Po příjezdu ale v Alešovi stále hloubala potřeba družit se s místními lidmi, a proto nás přemluvil, abychom společně nalezli nějakou knajpu, kam se podíváme. Sedli jsme tedy do auta a vyrazili. První hospůdka sice krásně blikala na dálku, ale po příjezdu jsme zjistili, že se jedná o podnik pochybné pověsti s padlými ženami, a proto jsme radši ani nešli dál. Po delším hledání jsme nalezli jiný prapodivný podnik, který ovšem z venku vypadal nevábně. Nakonec nás Aleš přemluvil a vešli jsme dovnitř. Zde na nás čekal výčep na úrovni českých „čtyřek“. Co bylo ale oproti naší republice rozdílné, bylo nejmíň 20 televizí s teletextem, kde se zobrazovaly kurzy sázek na všechno možné a posléze i výsledky. Po chvilce jsme vypozorovali, že jsou tady nějaké automaty, kam si hosti házeli sázky a pak třeba i něco vyhráli.

Uprostřed lokálu se na tyči točila jakási polooblečená děva, ze které se po chvíli vyklubala druhá servírka. Ta první nás přivítala u baru a nalila nám pivo. Aleš se začal družit, ale vždy něž řekl větu, ona natočila 6 piv. Ale byla příjemná a komunikovala. Pak se přiřítila ta od tyče, a tak i se zde Aleš snažil mluvit, a vylepšit tak svoji angličtinu. Hned jak zjistila že nejsme místní, začala se u vše zajímat, Třeba se nás ptala, jestli známe výraz fuck me a podobně. Do této konverzace neustále krkala a odplivovala si. Po chvilce se Aleš vydal ven si zapálit cigaretu a nás nechal zaplatit útratu. Když jsme vyšli ven, Aleš se strašně smál a říkal že poslouchal rozhovor venku před knajpu, 2 chlápci si tam povídali o Sydney a o práci. V každé větě bylo nejmíň 5× fuck. Asi to musela být Fuck Tavern.

Ani Nicorette nepomohlo Alešovi přestat kouřit

Ve čtvrtek ráno se měl konat shakedown pro produkční vozy, ale po zkušenosti ze středy jsme se rozhodli, že jej vynecháme. Místo toho jsme projeli několik místních parků plných divé zvěře a jedovatých hadů. Vše nebezpečné ale bylo bezpečně zavřeno. Co nás ale trochu postrašilo, byl fakt, že většina z jedovatých hadů, které zde byli k vidění, měli žít v okolí Perthu. Náš strach ale později zahnal jeden domorodec, který se nám smál, jak se jich bojíme. On se zde údajně narodil a žádného nikdy neviděl. No, nevím, jak moc se mu dá věřit, ale mimo město jsme se ani jednou nevydali bez vysokých pohor a dlouhých kalhot.

Podobné potvory prý žijí v okolí Petrthu. Zatím jsme ale naštěstí žádné nepotkali

A na závěr ještě opět přihodím své informační okénko o dopravě. Především se mi už nejmíň pětkrát stalo, že jsem vlezl do auta vlevo a on tam nebyl volat. Tak jsem musel vystoupit a jít z druhé strany. Co mne ale mnohem víc točí, je fakt že ovládání stěračů a světel pod volantem je prohozené. V praxi to vypadá tak, že všichni místo blinkrů pouštíme stěrače a místo ostřikování oken blikáme světly. Jak jsem už psal, máme Santa Fe s automatickou převodovku. Toto je zde standart. Skoro všechna auta jsou s automatem.

Mimochodem, náš vůz jsme přejmenovali na Benzínového ochmelku. Benzinový motor 2,7 l v kombinaci s automatickou převodovkou vykonává své. Spotřeba 13 l/100 km nás nutí navštěvovat všechny benzínové pumpy v okolí a jejich obsluhy nás tedy už z dálky radostně zdraví. Pumpy jsou zde také trochu jiné než u nás. Ve velkým městech jsou pochopitelně stejné jako v ČR, ale na venkově je vždy stojan před obchodem. A v obchodě je pak veškeré potřebné zboží. Od potravin po násady na lopaty. A jelikož je zde nafta dražší než benzin, je zde absolutní většina aut zážehových. Ne, že bychom nějak počítali množství vozů, ale takové značky jako Peugeot a VW jsou zde absolutní raritou. Škodovku jsme snad nepotkali ani jedinou. Co nás ale moc těší je fakt, že skoro všichni Australané vědí, že existuje nějaká Česká republika a jsou hrozně přátelští.