Výlet na Labskou Rally v podání emk

Nevím jak vy, ale já zastávám názor (podpořený vlastní životní zkušeností), že dlouho dopředu připravované akce jsou „slabší“, než narychlo (ne)připravená „napasblindovka“. Labská Trotina Rallye (LTR), byla taková „napasblindovka“ a opravdu stála za to.

Náměstí v Žamberku je slušně zaplněné příznivci motoristického sportu. Před rampou se tlačí naše početná skupina FCA (Fan Club Anvel), která přijela podpořit ogary a cérku z Anvel Racing Teamu (ART). Hraje rázná dechovka, praporečníci FCA srdnatě mávají vlajkami ART (prostě modrá se žlutou jsou všude). Když před rampu napochodují mažoretky, tak náměstí utichá, jen ten „magor“ pořád mlátí do bubna (nevěřím svým vlastním očím), mažoretky jsou nahoře BEZ (naostro)!!! Nevěřícně a tupě zírám na kypré vnady mladých dívek (tak jak všichni chlapi okolo). Siestu a slintání přerušuje „kmásání“ za loket, otočím se a Marse (manželka), cosi „mele“, moc ji nerozumím… vstávej, jsou 4 hodiny, máš se chystat…

4:30 – Před barákem stojí Milan (Otecko), snažíme se narvat do kufru „Mišáka“ tašku s prostěradly (vysvětlím později), kameru (která nenatočí ani minutu), foťák (který nevyfotí ani jednu fotku) a již výše zmiňované vlajky, nějak to tam nemůžeme narvat.

(vsuvka první) Všímavější si zajisté všimli (to je, ale obrat), že v pátek bylo 13 a ten v podstatě mohl za to, že jsme jeli fandit na LTR. V poledne mi zazvonil telefén a na displeji se objevilo Laco (Vladimír Barvík). Až později jsem pochopil, že to jen zkoušel, když se mě zeptal, jestli je pravda, že jedeme v sobotu fandit. Na mou otázku – proč? – mi naprosto v klidu odpověděl, ať se zastavím na dílně, naložím 5 kusů pneumatik (Matador SM2 R5) a dovezeme je do servisu, že je zapomněli a potřebují je v sobotu na druhou „rundu“. Bylo rozhodnuto, klasická „napasblindovka“.

Bágl je v autě, moja mává (asi, aby měla jistotu, že odjíždím), ráno mi bylo hned divné, že mě budí, když normálně „chrápe a hnípe“ v duchnách do 10 hodin (tak opravdu nevím). Vyrážíme směr RZ2 Klášterecká s malou zajížďkou přes Bystřici pod Hostýnem, kde přibíráme Nedbise a Jirku. Sečteno podtrženo já (emk), Otecko, Nedbis, Jirka a Maruška.

(vsuvka druhá) Všímavější si zajisté všimli (to je, ale obrat), že jmenuji nějakou Marušku, ale to nebyla jen tak „nějaká“ Maruška, ale pravá ruka Otecka (satelitní navigace). Ale v jednom jsme měli Pech, že ten den na satelitu měla službu ženská, kdyby tam seděl a určoval trasu chlap, třeba Venca, tak jsme nemuseli pořád slyšet to její PŘEPOČÍTÁVÁM (při zakufrování).

Někdo může namítat, že nás vyjelo podpořit Laca a Sluníčko (Petra Mynářová) málo, ale zde se musím zastat a omluvit brněnskou sekci FCA kvůli pracovní zaneprázdněnosti, dále PetraM, který hlásil na Vysočině ráno tak hustou mlhu, že nemohl najít auto na parkovišti (dobře aj tak, to vysvětlím později), a podstatnou část místní sekce FCA. Jenom u Mamby, Sparcyho a dacaNa nevím, jestli přijmu jejich omluvenku (celý víkend prý dělali na nové EVO devítce :-).

8:30 – Máme za sebou asi 180 km (2× zajížďku, 1× zkratku), v sobě jedno kafe, stojíme u zaparkovaného auta na příjezdové cestě mezi letmým cílem (LC) a časovou kontrolou (ČK), nikde nikdo, paráda. Než jsme sem zajeli, tak se Otecko raději dvakrát zeptal pořadatele v ČK, že když nás pouští do prostoru mezi LC a ČK, zda nás také pustí po projetí všech ven, byl ujištěn, že ano, že v tom není žádný problém (byl, a to velký, ale to až později).

(vsuvka třetí) Program – účast na dvou RZ (s tím, že si „vychutnáme“ celé startovní pole), 2× návštěva servisní zóny ART (musíme přece předat R5), 1× návštěva servisní zóny VSV rallye teamu (Nedbis má domluvené s Pavlem Kacerovským odkup 4 kusů pneu Matador SM2 R3) a možná návštěva rampy na náměstí (ale o tom se moc nemluví, neboť to nechceme zakřiknout). Jenže fanoušek rally míní a rally mění!!!

Vyrážíme na RZ2, Nedbis nese kameru, Jirka podprdelníky a vlajky, Otecko má foťák a táhne batoh (z kterého později vytahuje svačinky a pitný režim pro všechny účastníky zájezdu, „svatý to muž“). Já se plahočím s kabelou plnou prostěradel a začínám být nervózní, neboť nikde nevidím žádný pořádný strom (natožpak alej, nebo stromořadí), proto když míjíme pořadatele, tak se ho ihned táži na nejbližší seskupení stromů, dle mé představy. Pozoruji jeho měnící se mimikry v obličeji (hotový chameleón) asi si myslí, že su magor, raději odzdravím a doháním vzdalující se skupinku „spolubojovníků“. První problém nastal, když se Nedbis zastavil v poli, zkušeným okem kameramana se rozhlédl po okolí a slavnostně nám oznámil, že tady a nikde jinde. S hrůzou se rozhlížím kolem, stojíme na poli a široko daleko žádný strom jenom nízký plotek, polívá mě horko a su zpocený až na řiti. Tady nééééééé, a jde se dál, říkám. Nedbis po krátkém odporu a tíhou mých argumentů (asi 100 kg mé živé váhy) ustupuje a my postupujeme dál, protože se před námi nachází les (konečně).

Místo mám vybráno, ale diplomaticky se snažím dotlačit Nedbise k tomu, aby to „MOJE“ místo označil sám za to možné nejlepší v daném úseku. Když nám oznámil, že tady to vypadá dobře, dělám trochu „ouchcapky“, že by snad o kousek dál to mohlo být ještě lepší, ale nehnu se ani o metr, je rozhodnuto, zůstáváme. V rychlém tempu následuje vybalení kabele, tzn. vytažení jedné igelitky s prostěradly a druhé s kováním. Roztahujeme s Jirkou (Otecko fotil, Nedbis se „vyprazdňoval“) osmimetrové lanko na kterém jsou dorazy a kotvíme (přes kotvící lanko) na první strom co nejblíže u cesty a na druhý strom (přes kotvící lanko a špónovák). Na připravenou konstrukci věšíme prostěradla (tři kusy) a vlajku, naposledy zkontroluji naši „vizitku“ usedám na podprdélník a „volám na start RZ2, že jsme hotoví, ať to spustí“ (projíždí 000).

(vsuvka čtvrtá) Dnes je úterý (17. 10. 2006) a dacaN (syn) mě upozorňuje, že na ČT2 začíná Svět motorů s reportáží z LTR, takže přerušuji smolení deníčku, usedám do křesla a všechny co jsou doma „odborně a zasvěceně“ poučuji (komentuji komentář v TV). Ale jen do okamžiku kdy se v bedně objeví část onboardu z RZ2, protože potom jen zvýšeným hlasem (křičím): „Prostěradla! Prostěradla!“ a mávám rukama. Všichni kolem si myslí, že je tata magor (jen se utvrzují, co už dávno ví), ale já již jen sedím, mlčím a spokojeně se usmívám.

Při průjezdu prvních mistrů volantu ladíme hlasivky, procvičujeme pokřik a dolaďujeme koordinaci pohybů (akvabely by nám mohly závidět). Po projetí Pepíka Semeráda, se svlékám do „firemního trička“, provádím strečink, beru vlajku, zaujímám postavení na vnější straně zatáčky a pln očekávání čekám na Laca se Sluníčkem. Slyšíme řev motoru, poté se na horizontu v oblaku prachu objevilo „cosi“ co se změnilo v bílou čmouhu, zanechávajíc za sebou vyrvanou šotolinu, vůni benzínu a spálených brzd. Po nízkém průletu EVO osmičky jsem jen polkl na sucho a tiše konstatoval: „Zase letí jako kanec.“ Dalším naším želízkem v ohni bylo startovní číslo 27. Pavel Dohnal s Jirkou Blažkem. Atmosféra je výborná, čekáme na historiky a posádky jedoucí ČMPR, počasí nám přeje a při každém dalším zapípáni telefénu máme další nové kamarády.

(vsuvka pátá) Touto formou děkuji mlze na Vysočině a také PetroviM, který nám formou SMSek posílal průběžné pořadí, časové ztráty pilotů první desítky ihned po dojetí každé RZ. Také děkuji Monttymu a Lucidě, kteří dublovali výše uvedenou činnost.

10:30 – S příjezdem prvních historiků (paráda) začíná být Otecko dost nervózní a stále častěji mi ukazuje na hodinky, začíná nás tlačit čas, proto volám Hřebíkovi (mechanik ART) ať si přijede do cíle RZ2 pro R5. Začínáme balit, demontáž lankového systému probíhá bez problémů, uklízíme naše dočasné stanoviště (nejsme žádné hovádka) loučíme se s novými kamarády (jsou naštvaní, že odchází zdroj informací), rychle se přesunujeme k autu (stále stojí mezi LC a ČK), kde zjišťujeme, že jsme někde ztratili Nedbise (stále točí). Otecko a Jirka berou po dvou kusech R5, já jen jednu, protože v druhé ruce držím telefén a snažím se Hřebíkovi vysvětlit, že už jdeme, ne JEDEME! V úseku mezi LC a ČK jsme zaslouženě středem pozornosti fanoušků rally, sem tam se ozve nějaká ta hláška typu: „Chyťte zloděje!!! Já chci taky!!! Kde je zbytek? Jaké máte startovní číslo?“ Vyvrcholením je „průchod“ fotobuňkou v ČK kde se již skandovalo „Hop, hop, hop!“ a vedoucí ČK po nás neustále chtěl startovní výkaz a hrozil diskvalifikací. Nakládáme R5 do auta, loučím se Oteckem a Jirkou a odjíždím s Hřebíkem do servisu, kde mě čeká úkol dne, a to nalepení samolepek FCA na EVO osmičku.

(vsuvka šestá) To co teď čtete, je zprostředkované sdělení Otecka a Marušky. Odjezd z „parkoviště“ se nekonal po trase RZ (jak bylo přislíbeno), proto následovala prohlídka příjezdové cesty. Místní domorodci tvrdili, že vede do Polska (černý humor, jak pro koho), vedla přes soukromý pozemek, rekreační středisko (celkem tři brány) na cestu IV. cenové skupiny směrem na Žamberk.

11:30 – V servisní zóně ART je pohoda, klídek, tabáček. Auta šlapou jak „švýcary“, naši kluci mechaničtí se „starají“ o EVO šestečku a pomáhají mechanikům „Arazimova teamu“ leštit EVO osmičku. Za zmínku snad stojí jen tři události, a to návrat a slavnostní uvítání „ztracených synů FCA“. Dále pak diskuze s Lacem o zvolené taktice pro druhou rundu (jízda na údržbu, dojetí a vítězství v N4). Také chtěl znát můj laický názor na průjezd kolem „našeho“ stanoviště. Diplomaticky jsem sdělil, že agresivnější pojetí průjezdu tam nikdo jiný nepředvedl (jen dodám, že RZ2 vyhrála posádka Barvík/Mynářová). No a poslední událost, která výrazně ovlivnila volbu RZ pro odpolední kolo, byl rozhovor s „jakýmsi pilotem“ (vysvětlím později), který se snažil do naší skupiny infiltrovat „zmrzačeného“ mitfáru (zlomený kotník na noze), nevím jak se mu to podařilo, ale ve 12 hodin jsme už všichni (včetně nového pana Kolegy) seděli v autě a mířili na RZ5. Již při cestě na vybrané místo jsem jasně věděl, že prostěradla tentokrát zůstanou v autě, a tak se i stalo!

12:30 – Přijíždíme až k „mlíku“ RZ5, z auta si bereme jen podprdelníky, vlajky a záznamovou techniku. Zabíráme místo asi v prostředku svažující se stráně s výhledem na velkou část úseku RZ, včetně terénního zlomu v očekávání, že si někdo „skočí“. Pan Kolega si zabírá místečko kousek nad námi, jediný Nedbis pobíhá po okolí a točí a točí a točí.

(vsuvka sedmá) Při přesunu na RZ5 jsme podrobili pana Kolegu křížovému výslechu, byl však tvrdý jak Morfeus (Matrix), jediné, co jsme z něj dostali bylo, že je členem Arazimova teamu – což znamenalo, že info po telefonu jsem operativně rozšířil o Tomáše Arazima („jakýsi pilot“) a že si kotník zlomil při ligovém utkání florbalu.

V době, kdy kolem nás projížděly (auta) „historici“, jsme díky PetroviM a jeho SMSservisu mohli začít slavit, Laco se Sluníčkem dokončili „odpolední kolečko“ s naprostým přehledem a Tomáš odpoledne „zatáhl“, což znamenalo, že všichni jmenovaní skončili na „bedně“! Počkali jsme ještě na posádku Pavel Stráský/Pavel Kacerovský (st. číslo 329) a potom konec, šlus, finito.

14:30 – Přijíždíme do servisní zóny, kde již vládne slavnostní nálada. Mechanici kmitají mezi auty, piglují, leští, vše musí být ťip ťop. Nedbis točí vše možné i nemožné, Otecko fotí. Já fasuji šampáňo a poučení, že v žádném případě nesmím při oslavě vítězství potřísnit již naleštěné auto. Šampáňo schovávám za záda a pomalu se přibližuji k oslavencům, kteří pózují před objektivy fotografů a kameramanů u EVO osmičky. Stojím opodál, snažím se zbavit flašky špuntu a začínám být nervózní, protože špunt drží. Palec mám už úplně modrý, nehet zlomený a stále nic. Nebýt hlasu shůry, který za mnou pravil: „Ty vole, ta flaška má závit,“ snad tam s tím zápasím doteď. No ale už se daří, třepu láhví a jemně, zlehka, ale účinně kropím oslavence a stále mám na paměti, že na auto nesmí dopadnout ani kapka… Předávám šampáňo Lacovi, s pocitem dobře odvedené práce. Ten rychlým pohybem znovu tlakuje náplň a mocným výstřikem mi kropí záda, ale také celou prdélku EVO osmičky.

15:00 – A je tu mé noční déja vu [čti: déžaví], stojíme na náměstí, máváme vlajkama, Leoš Flídr dělá svá vítězná kolečka, Jožka Peták děkuje svým mechanikům a Laco je nasraný, že se moderátor znovu a znovu vyptává na Barumku.

(vsuvka osmá) Vracíme se do servisní zóny, ale tentokrát navštěvujeme VSV rallye team, kde má Nedbis připravené pneumatiky SM2 R3, které nyní tvoří základní část (středovou nohu) samostatně stojícího solitéru (stolu). Platíme, nakládáme a odjíždíme směrem Bystřice pod Hostýnem. Cestou několikrát resetuji Mařenu, protože stále PŘEPOČÍTÁVALA. Nakonec ji odstavuji od zdroje energie a je pokoj (škoda, že to tak nejde udělat s Marse).

20:00 – Stojíme před barákem, z kufru „Mišáka“ vytahuji tašku s prostěradly, kameru (která nenatočila ani minutu), foťák (který nevyfotil ani jednu fotku) a loučím se s Oteckem.

(vsuvka devátá) Celou cestu domů se domlouváme a plánujeme podporu Laca se Sluníčkem na posledním podniku letošního roku, Würth Sprintrally Vsetín. Mmoc se mi o tom nechce mluvit, protože „Nevím jak vy, ale já zastávám názor (podpořený vlastní životní zkušeností), že dlouho dopředu připravované akce jsou „slabší“…

Zhodnocení

Pěkné počasí, hodně diváků, dost dobré úseky RZ, tomu odpovídající průjezdy několika posádek (ve všech vypsaných soutěžích), prostě příjemně prožitá sobota s mnoha, nejen motoristickými zážitky, strávená v prosluněné malebné krajině Žamberska.

Autor: Eduard (emk) Klimek, Fan Club Anvel
Foto: Otecko a Montty (foto číslo 2)

Labská Trotina Rallye – video FCA/Nedbis
Labská Trotina Rallye – fotogalerie FCA/Sharkie
Labská Trotina Rallye – fotogalerie FCA/Otecko