Vyškov pohledem Karla Koldovského

Je páteční odpoledne a na Vyškovském náměstí se začíná scházet větší počet lidí než obvykle. Toto má svůj prozaický důvod, totiž konání jednodenní soutěže v Rallye, v posledních letech známé jako Böttcher Rallye. Doprovodný program není sice tak velkolepě pojatý jako například v Pelhřimově, ale i tak se stará o dostatečnou kulisu věcí následujících. Těsně před sedmou hodinou večerní se začínají pomalu sjíždět závodní vozy s jejich posádkami. Ve vcelku nahodilém pořadí zaujímají postavení před rampou a vyčkávají úder sedmé hodiny. Důležitá změna je to, že závod je i narychlo přijat jako součást slovenského šampionátu za zrušený závod v Nitře, kam se přihlásilo jen devět vozů. Startovní pole tak na poslední chvíli obohacují jména jako Béreš, Gavlák, polák Grzyb a další.

Moderování se zhošťuje s velkou grácií chlapec pubertálního věku, kterým není nikdo jiný než asi patnáctiletý Olejníček junior (syn tajemníka a mozku celé soutěže Olejníčka seniora). Chlapec je ovšem evidentně v obraze, a tak komentáře ohledně posádek, ale i otázky na ně, nepostrádají přehled a vtip. Že jde již navzdory nízkému věku o ostříleného "spíkra" je poznat i na tom, že některým posádkám bez skrupulí tyká :-). Okolo rampy panuje čilý ruch a pobíhají zde známé tváře, třímající fotoaparáty či kamery. Okolo stojící diváci aplaudují více či méně známým posádkám a někteří nahlas litují, že se přes startovní rampu neskáče, jak důvodně očekávali. Záhy ceremoniál opouštíme, abychom se dostatečně postarali o naše tělesné schránky ve všech směrech a mohli se dostatečně vyspat na sobotní vlastní závod.

Sobotní ráno nás uvítá překvapivě vlídným počasím a sluníčko nám lechtá tváře již od časných ranních hodin. V servisní zóně panuje čilý ruch a závodní, ale i civilní auta popojíždí sem a tam. Účastníci závodu pak různě obcházejí své čtyřkolové miláčky a jsou tu více, tu méně, napnutí před první dávkou ostrých kilometrů. S blížící se devátou hodinou opouštíme servisní areál a míříme na první místo, které chceme shlédnout. Je to mediálně známý skok na RZ2. Tentokrát se však jede vložka v opačném směru a nikdo pořádně netuší jak a jestli vůbec se bude skákat. Odvážnější předjezdci nás přesvědčují, že se skákat bude.

Brzy tak máme možnost vidět soutěžní speciály v akci a zaznamenáváme místy pěkné a odvážně pojaté skoky pověstných srdcařů. Velmi pěkně skáče miláček publika Pepa Semerád a s o nic menším nasazením se prezentuje i jeho týmový kolega Petr Hozák, kterého jsme dosud vídali za volantem Subaru. Dav šílí a jediný, kdo v tu chvíli zcela nesdílí jeho nadšení, je opodál stojící paní Semerádová, která se modlí, aby EVO7 v Hozákových rukou spatřila cíl pokud možno v co nejkompletnějším stavu. Vzhledem k tomu, že Petr Hozák v servisu prohlašoval, že první rundu pojede pomaleji a pak přidá, jsme plni očekávání, co se bude dít na a dalších vložkách. Nutno na tomto místě podotknout, že jde o vůbec první kontakt s EVO7 a myslím, že v dalších závodech se ještě máme na co těšit.

Další místo máme vytipované na RZ3 v okolí statku Zelená Hora. Šotolinová "motanice" je báječná příležitost pro všechny čtyřkolkáře, aby ukázali něco ze svého jezdeckého umění. Opět s velkým nasazením kolem nás prolétá Pepík Semerád s polovinou auta v poli. Jirka Volf evidentně chce využít domácího prostředí a taky mocně tahá za pilu. Na výjezdu ze statku pěkně skáče i Grzegorz Grzyb. Opět s velikým nasazením a velmi rozevlátě projíždí Petr Hozák a svými válečnými barvami klame i právě dorazivšího Valdu, který konstatuje, že "Pepík je opravdu kanec". Osvětlujeme mu, že nejde o Pepu Semeráda, ale o jeho starší vůz v rukou Petra Hozáka. Uznale pokyvuje hlavou a mizí v prostorách statku. Po průjezdu většiny historických vozidel se vydáváme na RZ5, kde je krátce po startu pravé odbočení na opravdu hrubé šotolině. Po projetí prvních čtyř závodníků je RZ přerušena a čekáme takřka 15 minut, než auta opět začnou jezdit. Následně se dozvídáme, že pauzu způsobil autobus, který plánovaně křížil trať RZ.

Toto místo je velmi vděčné pro objektivy fotografů a kameramanů. V hluboké a opravdu drsné šotolině se auta zmítají divoce nahoru a dolu. Jirka Volf si na tomto místě volí zcela jinou stopu a objíždí zleva tento drsný úsek. Vzhledem k správnému načasování brzd a citlivému zacházení s plynem se zdá být tento způsob nejrychlejší. Opět velice divoce jede Hozák, ale i zde se zdá, že má auto pevně v rukou. Lumír Firla zde nechává spodní část spoileru, kterou diváci ponechávají ležet podél trati. Přejíždíme na RZ7, kde je možnost vidět pěkný skok a před ním retardér do pravého odbočení. Retardér jede většina jezdců velmi svižně a nenaplňuje tak naše představy o tomto zdánlivě technickém místě. Skok již také absolvuje naplno mizivá část startovního pole.

Přesouváme se plynule do Vyškova na slavnostní vyhlášení. Okolo rampy to vře - fotografové a kameramani zde zdánlivě bezcílně pobíhají a vyhlíží první vozy. Jako první je dekorován Honza Kopecký s Filipem Schovánkem, a to za konečné třetí místo absolutně. Honza sebekriticky přiznává dvě jezdecké chyby a je se svým výkonem spokojen. Již pouhým okem u trati bylo patrné, že se Fabia z dílen Vlastimila Brůzla o notný kus zlepšila. Jako druhý absolutně se umístil domácí pilot Jirka Volf s Františkem Rajnohou, coby navigátorem. Hoši statečně bojovali, ale na jednu posádku to nestačilo. Tou posádkou je známý tandem Pepík Semerád a Bohouš Ceplecha, kteří svým vítězstvím ve Vyškově s předstihem získali letošní titul mistrů republiky ve sprintrally. S jakým potěšením Pepík jezdí je vidět například v ostrých zatáčkách, kde je potřeba zatáhnout za ruční brzdu - blažený výraz v jeho tváři hovoří za vše.

Postupně jsou dekorovány, či jen ohlašovány i další posádky. Velké uznání si zaslouží matador našich soutěží, "nesmrtelný" Pepík Peták, který i navzdory nedávno absolvované zlomenině nohy zdárně dokončil soutěž na 5.místě absolutně!. Moc pěkný výkon na trati opět předváděl i Jan Jelínek, kterého v poslední RZ postihl defekt a nakonec z technických důvodů odstoupil a neudržel tak třetí místo. Ve Vyškově vše šlapalo, jak dobře namazaný stroj. Počasí, komentátor na rampě, pořadatelé, volba tratí a překvapivě i Policie ČR si zaslouží absolutorium. Celá soutěž byla vyvedená a v mém osobním hodnocení se zařadila hned za Pelhřimov, který byl ještě trochu dotaženější. Organizátoři některých velkých soutěží by se mohli inspirovat a do příštího roku na svých podnicích v mnoha směrech zapracovat na zlepšení. Právě proběhlý Vyškov budiž jim příkladem.