Cesta do Finska - část druhá

Ve čtvrtek vyrážíme v 6,30 ráno na „šejk“ – je zataženo, po nočním dešti, ale jsme tak nažhavení, že počasí ani neřešíme. Jako první přijíždí Henning Solberg, vysedá z vozu a je viditelně dobře naladěn, krátce po osmé přijíždí další, rozdají pár podpisů.. vzápětí přijíždí „božský“ Marcus, který ani nestahuje okýnko, odmítá podpis našemu Martinovi, ale i dětem a odjíždí na start – čímž si to na celé čáře – zřejmě již na vždy pokazil u našich dam…a je nazýván tím největším ……. v celém startovním poli… Záměrně jsme si stoupli na start, protože průjezdů v následujících třech dnech bude víc než dost. Konečně po desáté hodině přijíždí Kopejda. Nevím, kde byli do té doby všichni češi, ale v tu chvíli je jeho auto v obležení a všichni fotí – takový zájem by mu mohl závidět snad i božský Seb (podle našich žen) – no prostě Loeb.

Foto: Roman Tihlařík, www.tihlarik.com

Oba kluci se fotí s fans, Honza si vypráví s Lukanderem (snad to byl on) a jeho ženou Míšou a já se dávám do hovoru s Filipem. Protože jsem jejich velký fanda a optimista, ptám se, zda budou spokojeni i s osmým místem, čímž na tváři Filipa vyvolávám široký úsměv – „tak to nepůjde, proti místním střelcům nemáme šanci! v tréninku jsou povoleny pouze dva průjezdy při rychlosti max. 80km/hod. a to se jen těžko odhaduje, zda auto skočí, kam a jak daleko….“ S přáním, ať se daří se loučíme a já v tu chvíli vím, že Filip je neuvěřitelně příjemný člověk.

Jelikož prší a stále víc, rozhodujeme se kolem poledne, že se odebereme k domovu. V podvečer Martin přiváží již zmiňovaného tajemného muže – již ve dveřích jsou znatelné na každé části jeho oděvu nápisy eWRC a já vím, že je „náš!“ Tajemný neznámý se představuje – Petr Sagner - nevím, jak to tak přišlo, ale najednou jsme si povídali, jako bychom se znali odjakživa. Samozřejmě hlavním tématem bylo rallye a to ve všech podobách. Petr k tomu ještě vytáhl láhev slivovice, já pivo a rozhovor plynul stále lépe.. Kluci hráli „Collina,“ holky četly časopisy, dcera se chystala do sauny – prostě každý podle svého… Večer se chystáme do sauny i my ostatní, poté zvlažit do jezera, pánové ještě jednu zdravotní a hajdy spát, ať jsme na závod vyspaní.

V pátek ráno není třeba žádného brzkého vstávání, jedeme na RZ 5,7 Vellipohja, která se jede v 13,08 a 16,36. Přesto vyjíždíme po deváté hodině a kolem 10 přijíždíme k RZ a daří se nám parkovat snad 200m od erzety. Na první průjezd volíme rozvlněný úsek zakončený prudkým odbočením vpravo. Při Honzově průjezdu mi na chvilku zatrne, když ho odbočení vynáší až pomalu do příkopu, ale ustál to a pokračuje dál. Po průjezdu WRC a JWRC si znova uvědomuji,(po tom, co jsem viděl i ve Švédsku) co se dá dělat s „enkem,“ když ho pilotují místní jezdci. Po skončení této RZ Roman jako předsunutá hlídka vyráží na další místo, které jsme při najíždění vytipovali. Jde dopředu pro případ, že by na našem místě bylo hodně lidí – abychom zbytečně neopouštěli naše pozice. Po chvíli nám vysílačkou (byli jsme vybaveni skutečně perfektně – ještě jednou Romanovi díky) dává echo, že je vše OK, tak dávám pokyn k přesunu. Další úsek bych popsal asi tak jako když si stoupnete na odrazovou hranu mamutího skokanského můstku, na jehož vrcholu se vozidla objevují ve velké rychlosti dveřmi napřed, při klesání ještě zrychlí na maximálku, pak se odrazí k letu, aby po dopadu šla do smyku a v pravé zatáčce vám zmizela z očí.. Pro mne to byl zážitek, který jsem nikdy za svůj život neviděl a přivedl mne až do neuvěřitelného transu. Na tomto místě jednoznačně nejbrutálnější průjezd předvedl Petter Solberg – miláček mé manželky. V této chvíli je mi jasné, že pokud se na této soutěži ještě někdy objevím, tento úsek nemůžu vynechat. Paradoxem bylo, že na tomto, dle mne skutečně skvělém místě, bylo všehovšudy asi 30 lidí.. Po tomto zajímavém a adrenalinovém zážitku odjíždíme domů, kde nás vítá domácí a s velkou radostí (k nelibosti našich žen) nám oznamuje, že vede Marcus. Nemohli jsme mu říct, že díky skvělému sms servisu všechno už víme od Haryka, tím bychom mu jenom pokazili jeho skvělou náladu…

Po dobré večeři jsme se odebrali každý do své postele, protože nás čekala poměrně náročná sobota.. Ještě bych měl dodat, že ve Finsku se stmívá poměrně pozdě – šeřit se začalo až kolem 22 hodiny a pořádná tma, jakou známe my vlastně ani nebyla a před 4 hodinou ranní pomalu již opět svítalo.. Sobotní budíček byl naplánován na 4,30, přičemž některé z žen vstávaly již ve 4 hodiny, odjezd byl v plánu v 6 hodin.. Přicházíme na první ranní RZ Vaheri, která startovala již v 7,06 – den začínáme opět u předem vytipovaného a najetého horizontu a jen si libujeme, že jsme opět svědky leteckého dne. Po „odletu“ Marcuse mě napadlo, že opět nejlépe divácky Petter Solberg – to jsem ovšem netušil jakým způsobem se přiřítí (nebo snad přilétne) místní Jukka Ketomäki na Octavii WRC – po tom, co tu předvedl na vteřinu nedýchali ani místní fanoušci – jednoznačně nejvyšší a nejdelší let, po něm dopad na přední masku, po které jel několik dalších metrů a pak k úlevě všech dopadl zpět na všechny čtyři, aby s obrovsky rozevlátým vozem zmizel za horizontem – je fakt, že po tomto průjezdu jsme ho již na žádné další RZ nespatřili….

Foto: Roman Tihlařík, www.tihlarik.com

Následuje přesun na RZ 14 Ounipohja. Zde při příjezdu k RZ nastává jediný problém za celou soutěž – přesto, že do startu zbývají ještě asi 3 hodiny, pořadatelé nás již odstavují 3km před startem, což od našeho vytipovaného a samozřejmě vyzkoušeného místa je ještě víc než 2 km – při pohledu do očí našich milovaných lepších polovin auto otáčíme a míříme na velké záchytné parkoviště, od kterého to není příliš daleko k legendárním „jumps“ u „Bílého domu“ – podotýkám, že se nám sobota velice vydařila – nebe je modré, teploty šplhají hodně přes 25stupňů – prostě paráda.. Ovšem jak pro koho – při příchodu na RZ nás „vítá“ ustájená Xara Ponse pod mezí a u ní její smutný řidič spolu se svým spolujezdcem. Smůlu měli v tom, že v trávě narazili na velké kameny, které jim doslova pohnuly s podvozkem a vylomily levé zadní kolo – nebýt jich, věřím, že to Pons bez větších problémů zvládl a fičel by dál. Mezi tím ovšem přijíždí odtahovka, přivážející i Solbergovo Subaru a dohánějící moji ženu téměř k slzám – auto je na první pohled víc „zrušené“.. v té chvíli se objevují davy lidí – někteří (stejně jako moje manželka) si chtějí auto vyfotit, jiní ovšem – zřejmě coby sběratelé kuriozit – ulamují z vozu co se dá – o jednu maličkost na autě méně – přece se nic neděje – dle mého názoru ukrutný hyenismus.. My pak pokračujeme dále po trati k Bílému domu, „vítají“ nás ohromné davy lidí, přičemž minimálně třetina ani neví, proč je tady, jelikož jsou v takovém alkoholovém opojení, že nestačí vnímat… U Bílého domu zjišťuji, že je vlastně téměř žlutý (takový krémový) a že počet opilců se zvedá tak na 60%...

NĚKTEŘÍ SNAD ZAČALI JIŽ V PÁTEK….

Protože je ale všude narváno, pokračujeme dál s tím, že Romana necháváme napospas přímo pod „skokem“ aby měl co nejlepší fotky… Nacházíme cca 1 km dlouhou rovinou, zpestřenou třemi nakopávacími horizonty. Jedinou zajímavostí z pohledu českého fanouška – bohužel – je to, že Pressac zde dojíždí Prokopa kvůli jeho technickým problémům… Při návratu z této RZ máme pocit, že se nacházíme na velké technoparty – množství lidí na louce u trati, zvuky sound systémů a poměrně dost opilců – nebo snad unavených konzumentů alkoholu – některým z nich je už takové horko, že se svlékají do naha a pobíhají okolo svých mobilních příbytků..no, i taková může být finská rallye. Odsud se přesunujeme na RZ 17 Himos, která startuje v 18,04 – ani se nelze moc divit, když při příjezdu na parkoviště nás překvapuje kordon stojících policistů a my řidiči dýcháme do balonků… jsme v závěrečné části RZ, kdy auta projíždějí lyžařským areálem a jsou vidět cca 2minuty poměrně zblízka. Panuje stále velké horko, dámy ulehají na deku pod deštník a já si opět v duchu říkám : „tohle, že je sever?“

Počet diváků odhaduji na 20 – 25 tisíc. Skvělé místo, na kterém je výborná podívaná – až do příjezdu našeho Honzy – kdy, nevím přesně, co dělal, ale přichází rána do pneumatik, které kryjí betonovou šachtu (opět odkazuji na fotky Romana Tihlaříka) Poté tyto hrne před sebou cca 50m a v momentě zabočení je naštěstí nechává v zatáčce, ovšem zpomaluje a my trneme hrůzou a v našich myslích se nám honí černé myšlenky – proboha to snad ne!!! Ovšem Honza je kluk šikovná a tak odjíždí snad s pouze poškozenou přední maskou. Po něm přijíždí Galli, který na jiném místě poškozuje také přední část svého vozu, ale stejně jako Honza – odjíždí dál. Po této vzrušující RZ se vydáváme do servisu, který začíná v 19,52. Protože jsme ale potkali snad všechny přijíždějící a směřující vozy do servisu, jsou všude zácpy, přicházíme ke Kopeckým ve chvíli, kdy Honza s Filipem již odjíždí. Kromě nich ale vidíme celou špičku. Abych podpořil CRT, jdu si do jejich stánku koupit alespoň kšiltovku (ostatní oblečení mám v plánu objednat u nás v ČR přímo v jejich shopu). Jsem ovšem velmi příjemně překvapen, že jejich oblečení si zde kupuje spousta cizinců – no co dodat, Kopečtí to mají prostě vychytané… Bohužel se mi ovšem nedaří přesvědčit dceru, že ta nejlepší čepice, kterou si může pořídit je právě ta od Kopeckých a tak dáváme vydělat týmu Subaru… V servisu panuje dobrá atmosféra, hraje živá kapela a jejich zpěvačka mi připomíná naši Věru Špinarovou. Téměř před půlnocí přijíždíme domů.

Foto: Roman Tihlařík, www.tihlarik.com

Sobota byla poměrně náročná a tak holky po společné krátké poradě oznamují, že v neděli už zůstanou doma a raději v klidu zabalí věci a nachystají něco na zub na cestu.. Martin, protože je velký fanoušek letadel, oznamuje, že se pojede podívat do Jyvaskile do tamního muzea letectví. Jdeme spát a v neděli vyrážíme v 7,00 – již pouze ve třech – Roman, Petr a já – RZ 18,20 Kuohu. Počasí nám přeje, začíná opět krásný den. Před RZ se ještě potkáváme s Pepou Sedláčkem – mistrem v A5 a letošním prozatímním lídrem tohoto šampionátu (pro ty co neví). Petr si k němu uskladňuje svoje věci, protože s ním odjíždí k domovu – loučíme se s pozdravem, že se sejdeme na trajektu. My s Romanem odcházíme na naše opět tradičně vytipovaná místa – volili jsme pohodový úsek – žádné skoky, spíše technickou rychlou pasáž – a již po pár průjezdech si opět libujeme, že jsme vybrali velmi dobře. Kopejda při prvním průjezdu viditelně ubírá, ale plně ho chápu a v duchu mu vyřizuji manželčin vzkaz – „hlavně dojeď!“ Na druhý průjezd se přesunujeme asi o 300m dál. Opět skvělý úsek! Mezi prvním a druhým průjezdem jsem rozbalil deku na louce a slunil se, říkal si, jaká že je to pohoda.. Ve druhém průjezdu Honza už velmi rychle a jistě a mně v té chvíli bylo jasné, že přesto, že do cíle zůstává jedna RZ, že to prostě vyjde! Po RZ jsme naposled zamířili do našeho přechodného domova, kde nás čekal oběd, sprcha, rozloučení s domácími a cesta do Helsinek.

Trajekt vyplouval až ve 21 hodin, takže nebylo kam spěchat – na prohlídku města už totiž zase tolik prostoru nebylo. Až v přístavu, kdy jsme se začali řadit k proclení, jsem si uvědomil tu spoustu Čechů, kteří ve Finsku byli. Nalodili jsme se a vzápětí odrazili od finských břehů. Já se v té chvíli loučím pohledem se zemí, která má nejen tisíce jezer, ale nyní vím, že také tisíce horizontů. Jsem šťastný za to, co jsem prožil a smutný z toho, že to už končí – když se dívám do tváří mých nic neříkajících přátel, vím, že prožívají to co já… Vím také, že moje rodina odjíždí se stejným pocitem a proto trochu triumfálně věřím, že za rok se opět vrátím………….