Cesta do Finska - část první

Nápad absolvovat „letošní Finsko“ se mi zrodil v hlavě při letošní cestě ze švédské rallye. V autě mi vyprávěl můj spolucestující Roman Tihlařík, že soutěž navštívil vloni a jak moc to bylo skvělé.. Vzhledem k tomu, že ze švédské rallye jsem byl naprosto „paf“ a taktéž proto, že jsem nadšený cestovatel – rozhodl jsem se severskou soutěž absolvovat – přede mnou se ale otevřelo ještě jedno téma – jak šikovně manželce sdělit, že letošní dovolená bude jaksi sportovní…?

Mé myšlenky zašly totiž až tak daleko, že jsem vymyslel dovolené hned dvě – v létě sever – Finsko a na podzim se ohřejeme v Turecku – no samozřejmě, že také do toho zabereme i návštěvu tamní soutěže.. Jaké bylo ovšem moje překvapení, když moje žena nejen, že souhlasila s oběma variantami, ale byla přímo nadšena, mé štěstí nebralo konce ani tehdy, když jsme vše sdělili naší dceři, která samozřejmě vše absolvuje s námi, a která také nadšeně souhlasila..

Mohlo se tedy začít s přípravami – pojďme se ale opět vrátit ke zmiňované cestě do Finska. Již v únoru jsem sdělil Romanovi, že jedeme do Finska celá naše rodina a že můžeme vzít do auta i jeho s manželkou Zuzanou. Po odsouhlasení jsme vše uložili do června k ledu. Po Romanově návratu z rallye Acropolis počaly přípravy. Vzhledem k tomu, že Roman má velmi dobré organizační schopnosti a také proto, že již cestu do Finska jednou zažil, ujal se veškerého logistického zabezpečení. Naše ubytování naplánoval v luxusním domě (ve kterém bydlel již loni) na břehu jezera, pochopitelně se saunou…

Odjezd byl naplánován na noc mezi 12. a 13.8.2006 Poslední válečná porada byla asi 14 dní před samotným odjezdem, kdy nám Roman představil další dobrodruhy – Martina a jeho přítelkyni Ivu, kteří jeli s námi.

BRATRSTVO NEOHROŽENÝCH

Lístky na trajekt již Roman měl zakoupeny, dokonce jsme již naplánovali „erzety,“ které navštívíme.. vše vypadalo skvěle. Pár dní před odjezdem se mi Roman ozval s tím, že se mu něco nezdá na komunikaci s domácím, že mu tvrdí, že v domě není sprcha, nicméně měl za to, že si pouze komunikačně nerozumí – „přece jsem tam byl a vím jak to tam vypadalo…!“ Nastal den „D“ – první posádku (našeho) auta tvoří moje rodina a Roman s manželkou, ta druhá je Martin a Iva a zbytek našich báglů, které se nevešly k nám. Jsou tři hodiny ráno a my vyrážíme z Uherského Hradiště směr Finsko.

Cesta probíhá a ubíhá až překvapivě dobře. Je poznat, že je neděle, provoz minimální, posádka převážně spí a probouzí se pouze se zastavením na jídlo a pití. V Lotyšsku předjíždíme první české auto, s jehož posádkou se po čase setkáváme na benzince. Dva pohodoví chlapíci, tvořící osazenstvo onoho vozu mířící taktéž na rallye – a téma dalšího hovoru bylo jasné.. Já chytračím o tom, jak to vše dopadlo v Německu, neboť mám zaručené a stále aktuální zprávy od Mikala (tímto mu ještě jednou děkuji) Časem si všímám jedné zajímavé věci – jsme rozděleni na dva tábory – muži a ženy, přičemž s údivem zjišťuji, že ženy jsou v převaze – no i taková je realita.

Trajekt nám z Tallinu vyplouval v 8,15 hodin, navigace nám ukazovala dojezd v 0,30 hodin, takže nasazujeme volnější tempo a kocháme se tamní krajinou… Nicméně i tak se nám podařilo do Tallinu dorazit kolem druhé hodiny ranní. Jedna členka posádky – Zuzana - bere spacák a ulehá venku na lavičku, jsa přesvědčena, že si ji s bezdomovci jistě nikdo nesplete, my ostatní uleháme v autech jak se dá. Kolem šesté ranní vstáváme, jdeme provést ranní očistu do právě otevřeného terminálu (ten nás překvapuje svou čistotou). Kolem 6,30, již celně odbaveni, stoupáme do řady aut, čekajících na nalodění. Nikdo moc nemluví a mně, nevím proč, se začínají v hlavě honit vzpomínky – jak to vlastně bylo při tragedii Estonie…? Po vyplutí z přístavu zjišťuji, že nemagořím jenom já, že podobné myšlenky se honily hlavou všem, kromě mé dcery. Na její dotaz „kdy se to vlastně stalo?“ odpovídám, že snad někdy v dobách Titanicu a dostává se mi strohé odpovědi : „Tak to jsme klidní tati!“ No zkuste naznačit, že vlastně nejsme.

Po vydatné snídani v lodní restauraci a asi 3 hodinách plavby nás vítají prosluněné Helsinky a my vyrážíme na posledních cca 300 kilometrů cesty. Na první benzince NESTE kupujeme samozřejmě programy a Rally pasy. Přijíždíme do městečka Jämsänkoski – našeho přechodného bydliště a také cca 45 km od centra soutěže Jyväskyle. Všichni tady úzkostně dodržují rychlost (časem i vám dojde co je důvodem)

Po cestě od domácího přichází smska, že chystá malé občerstvení a že se už těší – kolem 15 hodiny dojíždíme na místo určení – ale ouha – ne že bych byl nějaký snob, ale o luxusu mám jiné mínění a dle výzoru ostatních nejsem jediný – domácí vychází z domu, vítá nás lámanou angličtinou, Roman a Martin jsou naprosto beze slov a my ostatní tušíme, že něco zřejmě není v pořádku… Po chvíli komunikace zjišťujeme, že se jedná o někoho zcela jiného, že jak se říká v jednom přísloví něco o koze a o voze, tak tady to fungovalo s domluvou ubytování – to domlouval někdo jiný. Jedná se o úplně cizího člověka, což si také konečně vysvětlujeme česky mezi sebou a našemu nic netušícímu novému kamarádovi sdělujeme, že Roman s Martinem si musí ještě něco zařídit, přičemž ti dva se omlouvají a prchají hledat slibovaný luxus..

Děvčata a já se pouštíme do připraveného jídla, abychom neurazili a aby nevázla komunikace, zjišťuji, že pán je myslivec – a téma je dané - jsme postiženi stejně.. ze sklepa přinesl ochutnat sobí maso – které bylo mimochodem naprosto skvělé, po chvíli držím v ruce jeho kulovnici a hecujeme se, kdo že ulovil větší kousek – no na jeho 350 kilového soba bohužel se svým 45 kilovým prasetem nemám.. dovídáme se, že porušení předpisů na silnicích je ve Finsku velmi přísně trestáno – pokutou až 1000,- EUR (a v té chvíli si uvědomuji, že je třeba si dávat opravdu velký pozor a nenechat se vyhecovat blížící se soutěží)

Asi po hodině doráží zbytek naší výpravy s tím, že našli toho pravého pana domácího a že nás vezme pod svá křídla. Našemu novému kamarádovi jsme vysvětlili, že se to u nás stává maximálně jednou za deset let – takový omyl a ať se nezlobí, ale že holky tu sprchu fakt docela potřebují..a že teda jedeme jinam – pochopil všechno i to, že skutečně došlo k omylu při objednávce a tak se vůbec nezlobil – a vyprovodil nás s tím, že kdyby něco, můžeme se vrátit. Přijíždíme k domu a Roman se vítězně dívá – dávám mu za pravdu – skutečně luxusní..

NAŠE LUXUSNÍ BYDLENÍ

Domácí nás přivítal s úsměvem a provedl nás svým domem, na který je patřičně pyšný – byl bych také. Večer oznamuje, že sauna je již vytopená na patřičnou teplotu a tak jsme se někteří jedinci vypravili ihned do sauny – mně se moc nechtělo, ale dcera mě přesvědčila tím, že mi vnukla myšlenku – ve Finsku jsi a saunu s výstupem do jezera si necháš ujít!!??

ATMOSFÉRA

Večer ještě domácí připravili malé občerstvení ve formě grilovaných klobásek, místního pivka KOFF a dalších pochutin. Po chvíli jsme se ale omluvili, že po třicetihodinové cestě je toho na nás už moc – a uleháme zmoženě do postelí. Následující den volíme jako odpočinkový a aklimatizační – někteří se již alespoň teoreticky připravují na soutěž – slyším řvát motory Collina Mc Raye – samozřejmě na PC hře…

Martin přichází s informací, že nás ve čtvrtek navštíví ještě další nocležník – nějaký fotograf. Středa je již přípravou na samotnou soutěž – v praktické rovině – děvčata odjely na výlet do centra dění – Jyväskyle a my se jali najíždět „erzety“ a hledat místa, která nebudou divácky tak profláklá, ale budou přesto stát za to – v této chvíli poznávám skutečné výhody navigace, neboť Finsko je skvěle zmapované a každá lesní cesta má své označení a místo – takže si to vychutnáváme.. to jaká místa jsme vybrali můžete posoudit na stránkách Romana Tihlaříka (www.tihlarik.com).

Mezi tím volají holky, že jsou v servisu ať dorazíme také, že je to tam bezva – klídek, ale všichni na svých místech – v pozdním odpoledni tak činíme a přijíždíme do centra soutěže, kde si připadám jak na chorvatském pobřeží – moře (ono to bylo asi zase nějaké další jezero), jachty, slunce, teplota cca 27st. – a pak, že na severu není teplo.. V servisu panuje poklidná, až ospalá atmosféra, se speciály WRC jezdí inženýři od jednotlivých týmů. Jdeme ke Kopeckým, kde tam už holkám jeden mechanik dělá krátkou přednášku o Fabii WRC. Dozvídáme se, že Honza Filipem ještě trénují. My za čas odjíždíme, abychom stihli večeři a já při pohledu na tachometr zjišťuji, že jsme nanajížděli přes 300 kilometrů…. Následující dny mi dají odpověď – proč je dobře si najet erzety dopředu a pečlivě potrénovat.

Pokračování příště.......