Dominik Nwelati: „Kopná? Překonání sama sebe“

„Na Rally Morava jsme odstoupili kvůli prasklému zavěšení, na Šumavě jsem ve druhé etapě havaroval. Doufám, že si spravíme náladu na Kopné,“ věří mladoboleslavský pilot, který letos opět plánuje startovat v obou domácích šampionátech s rozdílnou technikou. „Minulou sezonu mi došlo, že by bylo daleko jednodušší jet pouze s jedním autem. Zvažovali jsme startovat jen s Fabií, ale na to bychom nedali dohromady rozpočet. Na druhou stranu si nechci stěžovat. Vždyť mohu odjet spoustu soutěží a zlepšovat se ve čtyřkolkách i dvoukolkách.“

Dominikův plán prakticky kopíruje minulou sezonu. „Velký mistrák chceme jet s Fabií R5 a Rallysprint sérii s Adamem R2. Ve sprintech bych se ve třídě rozhodně rád umístil mezi prvními třemi. Aktuálně to však komplikuje odstoupení na úvodním podniku Rally Morava, kde nám prasklo zavěšení a upadlo kolo. Stalo se to v docela velké rychlosti zhruba 130-140 km/h, takže jsme vlastně měli štěstí, že to neskončilo hůř. Musel jsem to tam hodně chytat, protože auto bylo neřiditelné a chtělo jet všude, jen ne po silnici,“ směje se třicetiletý soutěžák a pokračuje. „První sekce proběhla naprosto hladce a auto fungovalo skvěle. Po úvodní erzetě to vypadalo i docela nadějně. Nasadili jsme celkem ucházející tempo, a jestli si dobře vybavuji, na Michala Srba nám chyběly pouhé 1,6 sekundy. Jenže jsme se příliš nesoustředili na ostatní soupeře a až později jsme zjistili, že Michala v první vložce přeskočil Petr Kačírek. To evidentně oba namotivovalo a jeli velkou kládu. Třetí erzeta mi úplně nesedla. Byla velmi rychlá. A jelikož nás loni trápila technika a já s Adamem jezdil s maximálkou okolo 140 km/h, letos to bylo až 170 km/h a já si na tuto rychlost v tomhle autě musel zvykat. Příčinu jsme hledali celý rok – projevovalo se to hlavně při vyšším zahřátí auta. Postupně jsme vyměnili snad všechno, a až na konci sezony jsme konečně objevili chybu v elektronice.“ Druhá sekce nicméně znamenala pro posádku se startovním číslem 36 konečnou. „Hned od začátku druhé rundy jsme měli problémy. Po výměně brzdových kotoučů a destiček se začaly brzdy zavzdušňovat, musel jsem je pořád došlapávat a šance na dobrý výsledek se rychle rozplývaly. Mezi erzetami se nám podařilo brzdy odvzdušnit a na další vložce jsem začal znovu získávat jistotu. Tempo rostlo, ale ke konci erzety opět prasklo zavěšení a museli jsme odstoupit.“

Náladu si chtěl Dominik spravit na Šumavě. To se však nepodařilo. „Poprvé za dobu svého rallyového účinkování jsem nesplnil cíl – dostat se na cílovou rampu – svojí vinou. První den se vyvíjel docela dobře. Výsledkově to sice nebylo ideální, ale jeli jsme stabilní tempo a drželi umístění. Problém přišel na druhé nedělní vložce. Já přitom paradoxně ani nijak nebláznil a jeli jsme na jistotu. Jenže v rallye není jisté nic. V mírné zatáčce přes malý horizont, nějaké levé tři, nás překvapilo velké množství bordelu, který jsem tam nečekal. Za normálních okolností to přitom byla relativně jednoduchá zatáčka, která šla projet i po silnici. U mě není tajemstvím, že jsem často spíše okruhář než čistokrevný rallye jezdec, který to pošle do každé škarpy. Takže jsem pro tuto zatáčku volil okruhovou stopu hezky zvnějšku do apexu těsně za horizontem a vyjet na vnějšek zatáčky. Přes horizont však nebylo vidět, kolik bordelu tam je po katování před námi jedoucích posádek, a to nás sežralo. Nebýt tam ten bordel, rozhodně bychom tam nevypadli. Pokud by tam bylo čisto, šla by ta zatáčka projet i ve vyšší rychlosti, než jsme měli. Já před zatáčkou i zpomalil, ale spíše z obavy, že by se auto mohlo trochu nadnést a nemělo by správnou přilnavost. Vědět o bordelu, volil bych úplně jinou stopu. Ani takhle jsem to nevzdával, ale táhlo nás to hodně na vnějšek mimo silnici. Tam jsem to ještě udržel, ale měl jsem omezené možnosti. Využil jsem každý centimetr silnice. Zadek auta nás předbíhal už moc, takže jsem dal plně kontra a snažil se auto srovnat. Už však nebylo kam točit a my vycestovali na vnitřní stranu mimo cestu. Ve chvíli, kdy jsme se dotkli trávy, nezbylo nic jiného, než dát plné brzdy a pokusit se přetočit auto, aby jelo co nejvíce pozadu a netrefili jsme motor, kde jsou nejdražší díly. Zároveň jsem se snažil ochránit Jirkovu stranu. Nebylo tam místo, kam to bezpečně poslat a tak jsme bohužel zadkem trefili strom. Auto bylo dost poničené, ale chtěli jsme pokračovat. Rozjeli jsme se asi osmdesátkou, ale zjistili jsme, že máme ulomené pravé zadní kolo zaseklé v podběhu. Takže jsme museli odstoupit. Hlavní je, že se Jirkovi nic vážného nestalo, i když jsme byli trochu omlácení. Je mi líto i mechaniků, kteří teď snad stihnou dát auto dohromady na Kopnou, protože s mým vozem má jet Milan Poživil.“

Na populární Kopnou se chystá i Dominik. „Pojedu s Adamem a bude to těžké. Kopná vždy byla moje Achillova pata a zpočátku mé kariéry jsme jí i vynechávali. A když už jsme jeli, přicházely problémy, ať už s výsledky nebo krizové momenty. Výsledkům nenapomáhá ani skutečnost, že se tam vždy sejde spousta tamních střelců, znají na trati každý kamínek a pro mnohé z nich jde o vrchol sezony. Prolomit se mi to podařilo až loni, kdy se mi jelo opravdu dobře a jeli jsme tempo, na které jsem dodnes hrdý. Poslední erzety jsme letěli opravdu na limitu auta a přetahovali se o desetinky s Michalem Srbem,“ vrací se Dominik do loňska a své povídání končí svými letošními ambicemi pro nadcházející sobotu. „Letos to bude těžší tím, že poprvé sednu do závodního auta po šumavské nehodě. Mým cílem bude soustředit se výhradně na závod a nemyslet na to, co se stalo. Nechci si zkazit dlouhodobou cestu pozvolného zlepšování a vracet se zpátky. Takže Kopná bude především o překonání sama sebe.“