Danny Persein: jak se jezdí za velkou louží (+ video)

Americký šampionát sice nikdy nebyl středem pozornosti z důvodu vysoce kompetititvního prostředí, ale i tak podle mě stojí za pozornost. V následujících řádcích, ale i pomocí pár pohyblivých obrázků níže, se vás pokusím vzít s sebou, a zkusím vám ho zprostředkovat z trochu jiného pohledu, než jen skrze výsledkové listiny. Myslím si, že by to mohlo být zajímavé, i vzhledem k vášním, které nedávno v diskuzích rozproudila informace o tom, že by se v příštím roce mohl ve Spojených státech konat podnik světového šampionátu.

Možnost startovat v USA mi nabídl George (Jiří) Plsek. Závodník, který se narodil v bývalém Československu, ale již v dětství emigroval s rodiči do USA. Jelikož byl jeho tatínek autokrosovým závodníkem, měl k motorsportu blízko, a v první polovině 90. let rozjel v Americe soutěžáckou kariéru. Nejprve se Saabem 99 Turbo, ze kterého na přelomu tisíciletí přezbrojil na konkurenceschopnější Audi Quattro A2. Zajímavostí je, že během jeho působení s Audi, vedle něj vyrostl špičkový spolujezdec Alessandro Gelsomino, po kterém později sáhl známý showman Ken Block, se kterým následně spojil většinu své spolujezdecké kariéry. Od roku 2002 je pak George věrný vozům Mitsubishi různých evolucí a specifikací.

Foto: Cameron Jurgensen

Po vyřízení všech papírů, americké licence (v Americe jedou do určité míry mimo FIA systém), mezinárodního řidičáku, a cestovní registrace ESTA (jednodušší alternativa k vízům), jsem mohl konečně vyrazit směr Oregon. Má cesta začala na autobusovém nádraží Praha Florenc, kde jsem v pondělí 15. května, hodinu před půlnocí, nastoupil do nočního autobusového spoje, který mě následujícího dne za svítání dovezl na letiště v německém Frankfurtu nad Mohanem, odkud mi téhož rána letěl přímý spoj do amerického Seattlu.

V americkém Seattlu jsme dosedli na zem v úterý odpoledne místního času, ale než jsem mohl oficiálně udělat první kroky po americké půdě, trvalo to skoro dvě hodiny. Krom čekání na zavazadla člověk totiž musí vystát frontu na imigračního úředníka, který vám dá (pokud tedy zrovna nevypadáte jako drogový dealer) zelenou ke vstupu na území USA. Jelikož je to ze Seattlu pořád zhruba 3-4 hodiny cesty autem do centra dění soutěže, vyzvedl mě na letišti závodník David Clark, se kterým jsem se domluvil po Facebooku. S Davem jsme si krátili cestu povídáním - jak jinak než hlavně o rally. Dave v osmdesátých letech závodil v Americe s Opelem Ascona, a údajně má zajímavé “poslednictví”. Konkrétně poslední start Opelu Ascona na podniku MS (Olympus Rally). Po Olympus rally onoho roku prý totiž vozu skončila homologace. Během cesty Dave nadhodil, jestli znám Tomáše Engeho. Jasně že znám! Kdo by taky neznal jedno z největších jmen českého motorsportu. Opět se ukázalo, jak je svět malý, a Dave začal vyprávět o tom, že pracoval v americkém okruhovém týmu Petersen/White Lightning, pod jehož křídly tehdy Tomáš Enge závodil, dokud mu nebyla ze strany týmu předčasně vypovězena smlouva - to je ale asi pro spoustu českých fanoušků motorsportu známá historie. S Davem jsme se rozloučili v Portlandu, kde už na mě čekal týmový technik Blaze, který mě zavezl přímo na naše ubytování v městečku Hood River. To už byl ale čas večeře. K večeři jsme ochutnali lokální pivo (důležitá informace pro české fanoušky: šestitisícové městečko Hood River má dohromady asi 5 pivovarů), a měl jsem čas se pořádně seznámit s Georgem a naším hlavním technikem.

Středa pro mě byla aklimatizačním dnem. Brzo ráno jsem si šel zaběhat, abych nedal šanci nástupu únavy z časového posunu (-9h proti ČR), a porozhlédl se po okolí. Počasí mi vyšlo vstříc, a mohl jsem se při běhu pokochat výhledem na majestátní horu Mt. Adams. Jelikož teploty atakovaly 35 stupňů Celsia, vydali jsme se k vodě, kde si George se svým známým užil i vodních sportů, které jsou, krom rally, jeho další velkou zálibou. Odpoledne jsem se pověnoval poslední kontrole itineráře (pořadatelé ho v Americe posádkám zasílají cca týden předem v elektronické podobě. Spolujezdci si tak itinerář mají možnost vytisknout doma, a doplnit si do něj případně informace/zkontrolovat ho). Americký itinerář je totiž výrazně méně podrobný, ale i chybový oproti itinerářům, na které jsme zvyklí z evropských soutěží, takže není od věci si doladit nepřesnosti, a doplnit orientační body. Den jsme zakončili večeří v restauraci přímo u řeky Columbia, nad kterou jsme se mohli pokochat krásným západem slunce.

Čtvrteční brzké ráno se neslo ve znamení administrativní přejímky. Zde mě překvapilo, že člověk v podstatě jen nahlásil startovní číslo, dostal od pořadatele samolepky, a bylo nám popřáno, ať se bavíme. Nikdo nechtěl nic podepsat. Nikdo nekontroloval jediný doklad, licence nebo údaje v přihlášce. Za 15 sekund bylo hotovo… Rychlost při seznamovacích jízdách zde hlídá mobilní aplikace, kterou musí mít posádka aktivní. Když došlo k překročení rychlosti, aplikace začala vydávat varovný zvukový tón. Stačilo zvolnit, a vše bylo v pořádku. V případě, že někdo rychlost překročí po delší soustavnou dobu, je nahlášen aplikací sportovním komisařům. Za překročení rychlosti při seznamovacích jízdách je zde nemalá časová penalizace do závodu. Za mě rozumné řešení, kdy posádka ihned ví, že rychlost překračuje, a má šanci ihned zpomalit, a vyhnout se tak trestu. V případě, že zvukový signál ignoruje, následuje trest, který všechny “bolí” úplně stejně - časová penalizace (u nás za tento přestupek následuje peněžní pokuta). Pojďme ale k samotné podstatě seznamovacích jízd, kterou je tvorba rozpisu. Právě po stránce rozpisu to zde pro mě byla velká porce zkušeností. Poprvé jsem v závodě pracoval s rozpisem v Angličtině a kvaltovým šestkovým rozpisem (1 = vracák, 6 = zatáčka, která se jede naplno). Seznamovací jízdy utekly poměrně rychle, a večer tak ještě zbylo poměrně dost času na odpočinek před závodem a korekci rozpisu.

Foto: Chris Allen (Chris, Creation Machine)

V pátek nás již konečně čekaly první kilometry (tedy pardon, míle) v ostrém autě. Naší technikou byl krásný Lancer ve specifikaci O4WD, což je, spolu s vozy R5, královská třída amerického mistrovství. Mišáků se na českých tratích jednu dobu prohánělo nespočet, ale tento Mišák je přecejen trochu jiný. Auto je vybaveno sekvenční převodovkou, sofistikovaným podvozkem Ӧhlins s obřími zdivhy, inspirovaným vozy WRC, a v neposlední řadě monstrózním bodykitem inspirovaným Lancerem WRC. Prostě pořádný kus auta. Po doladění nastavení pásů a sedačky, byl na programu dne shakedown, který byl namotán po areálu závodního okruhu Portland International Speedway (taková místní Sosnová), a byl kombinací asfaltu a šotoliny. Vzhledem k tomu, že se na stejném místě konaly i dvě věčerní divácké speciálky, rozhodli jsme se ozkoušet dvě varianty pneumatik (šotolinové Hoosiery a rallycrossový slick Cooper - v USA nejsou ohledně pneumatik žádná omezení). Jako lepší varianta nám vyšel rallycrossový slick, který jsme následně obuli na již zmíněnou speciálku. Po shakedownu byl dostatek času obhlédnout servisní zónu. Opět zopakuji, že je svět malý, protože asi jen dva stany od nás měl zázemí Ele Bardha (rally jezdec, a v civilním životě automobilový kaskadér). Právě Ele Bardha strávil několik měsíců vedle Martina Semeráda, který se momentálně též pohybuje v kaskadérské branži, při natáčení amerického filmu Extraction 2, který má tento měsíc premiéru. Takže jsem vyřídil vzájemné pozdravy.

Před superspeciálkou následovalo Park Exposé neboli otevřené parkoviště. Americká specialita, která je většinou zařazena do harmonogramu před začátkem každé etapy. Do Park Exposé se musí dostavit všechny závodní vozy včetně posádek, a posádky musí být u vozů většinou hodinu přítomny. Mezi zaparkované závodní vozy jsou vpuštěni diváci, kteří si mohou před startem každé etapy popovídat s posádkami, posbírat autogramy, či se vyfotit se svým oblíbeným jezdcem. Za mě zajímavý způsob, jak přiblížit rally lidem, aniž by to jakkoliv ničilo sportovní stránku soutěže. Auta opouštěla Park Exposé skrze nultou časovou kontrolu, a vydávala se vstříc první rychlostní zkoušce. Když jsme u časových kontrol, tak ty v americe fungují jinak. Za žlutou ceduli smíte najet až ve své minutě (nikoliv již v minutě předcházející, jako je tomu u nás), a jinak funguje i mechanismus počítání času na přejezd (od toho se odvíjí i jiný formát jízdního výkazu). První dvě rychlostní zkoušky, jsme pojali v klidu, jelikož se startovalo po půminutových intervalech, a na šotolinových částech RZ nebylo mnohdy vidět na krok. Druhá rychlosní zkouška se navíc ještě jela už pomalu za tmy. Po projetí poslední páteční RZ, jsme si auto mohli naložit za servisní kamion, a mechanici s ním odjeli do lokality, kde se konala sobotní etapa. Ano, v USA skutečně přes noc neexistuje nic jako UP (uzavřené parkoviště). V Americe si tak závoďák přes noc klidně můžete vzít až před hotel, a celou noc na něm šroubovat. Těžko říct, jak by to vypadalo u nás, kdyby týmy měly stejné možnosti. Myslím, že někteří jedinci by z toho dokázali přes noc postavit, s trochou nadsázky, auto jiné třídy. Tady se toho ale evidentně masově nezneužívá, a vlastně je to taková hezká připomínka starých dob, kdy se mohlo servisovat kdekoliv a kdykoliv. Dostat se z areálu Portland Speedway byla práce na celý večer. Velká návštěvnost divácké speciálky/Park Exposé totiž vyústila v totální kolaps dopravy v okolí závodního okruhu. To podle mě demonstruje, že je z čeho v USA budovat fanouškovskou základnu. Kolem klasických rychlostních zkoušek sice příliš diváků nebylo, ale právě ve všech Parc Exposé, kde se mají fanoušci možnost setkávat s posádkami, bylo fanoušků požehnaně, ač lokalita sobotního a nedělního Parc Exposé byla v opravdu odlehlých obcích.

V sobotu konečně přišla řada na opravdové závodění. Jako první náš čekala RZ Dalles Mountain Up. To je rychlostní zkouška zaseknutá do strmého úbočí údolí kolem řeky Columbia. Ale nepředbíhejme. Vraťme se před start rychlostní zkoušky. Před časovou kontrolou zde byla umístěna mobilní toaleta určená pro posádky. A takto tomu bylo před startem každé RZ, a prý je to zde běžná praxe na všech závodech šampionátu. Myslím, že především pro zástupkyně něžného pohlaví, to je na závodech asi celkem příjemná drobnost. Zkoušku Dalles Mountain Up jsme projeli bez potíží, a myslím si, že i z hlediska čtení si vše rychle vzájemně sedlo. Pak nsledovala RZ The Great Horseshoe. Vezměte Semetín, posypte ho šotolinou, vložte doprostřed pár klopených zatáček jak na Zélandu, pár technických vracáků ve svahu jak v Portugalsku, půlku zkoušky obklopte jehličnatým lesem, a nakonec to vše okořeňte několikasetmetrovými stržemi bez svodidel, a máte nejlepší možný popis této rychlostní zkoušky, která je za mě naprostou sportovní perlou. Tahle RZ má podle mě prostě fakt všechno, a už jen kvůli ní se sem někdy budu chtít určitě vrátit. V poslední třetine zkoušky na nás uprostřed zatáčky vybafl vyhozený kámen (tedy spíš balvan) do stopy, který by bezpochyby auto výrazně poškodil. Kamenu jsme se na poslední chvíli vyhli úhybným manévrem mimo cestu, kdy jsem měli obrovské štěstí, že v trávě vedle cesty nebyla nějaká jiná nástraha. Několik aut za námi startující Lucy Block, už ale takové štěstí neměla, a balvan v plné parádě trefila, čímž kosmeticky upravila přední část vozu, ale i zničila přední kolo na své Fiestě Rally3. Po této RZ následoval servis, který byl situován v okolí střední školy ve městečku Goldendale.

Foto: Cameron Jurgensen

Po servisu jsme se vypravili na další sekci. Tentokrát nás čekala RZty Oak Flat Reverse a Maryhill Loop Road. U druhé jmenované zkoušky bych se rád pozastavil. Jedná se totiž o zkoušku asfaltovou. Ano, čtete správně. Tak jako je u nás v českém mistráku občas zařazena do harmonogramu nějaká zkouška, která vypadá jak z jiné soutěže (třeba Zvířetice na Rally Bohemia), tak toto je podobný kontrast - akorát přesně naopak, kdy se zde jedná o jedinou čistě asfaltovou RZ na jinak šotolinové soutěži. Co to znamená? No přece to, že ji všichni pojedou na šotolinových pneumatikách a podvozcích. Pro diváky to musí být hezká podívaná, jelikož se tato RZ skládá ze samých dlouhých vracáků, a celá RZ je vidět z protějšího kopce, takže je možné mít celou RZ jako na dlani. K této RZ se ale váže i docela zajímavá historie. Silnice, po které zkouška vede, byla totiž vybudována již v roce 1913 za soukromé peníze jistého pana Sama Hilla, který chtěl tehdy oregonským úřadům demonstrovat, jak se dá postavit moderní zpevněná asfaltová cesta. V době, kdy tato silnice vznikla, totiž v této části USA zpevněné cesty v podstatě neexistovaly, takže tato silniční stavba vlastně měla poměrně důležitý historický význam pro budování dopravní infrastruktury na severozápadě USA. V dnešním kontextu tato silnice vede tak trochu odnikud nikam, nedaleko byla vybudována rychlostní silnice, a tak pozbývá svého původního smyslu. Z tohoto důvodu je tak tato silnice přes rok uzavřena automobilům, a slouží primárně jako cyklostezka. Na pár dní v roce ale stále automobily přivítá. Tentokrát ovšem již jen závodní vozy při závodech do vrchu či právě při Oregon Trail Rally. Po dalším servisu následovala třetí sobotní sekce, ve které se opakovaly zkoušky, které se jely ráno - (Dalles Mountain Up a The Great Horseshoe). Před druhým průjezdem RZ The Great Horseshoe, před kterou jsme byli absolutně čtvrtí, to vypadalo, že bude šance začít dotahovat Jeffa Seehorna a Sama Alberta, kteří začali mít problém s přehříváním jejich vozů. Naopak tepelný management našeho Mitsubishi fungoval perfektně i v teplotách přes 35 stupňů Celsia, které zde během dne panovaly. Nakonec jsme to ale byli my, koho zradila technika. Zhruba v místech, kde ležel v prvním průjezdu balvan, se po přeřazení ozývaly kovové zvuk. George se rychlým pohybem řadící páky ujistil, že nedořazený kvalt to není. Byla to totiž mezináprava. Do cíle RZ to nebylo daleko, a následoval po ni servis. Po pár krátkých frází do interkomu se rozhodlo, že to zkusíme dotáhnout. Po uzamčení diferenciálu se auto krokem, za doprovodu kakofonie kovových zvuků, pohybovalo po straně cesty směrem k cíli RZ. V závěrečné pasáži RZ se ale jede proti táhlému kopci, a tam to technika bohužel vzdala již definitivně. Naštěstí se auto stalo nepojízdným v docela přehledném úseku, kde odstavené auto příliš nepřekáželo projíždějícím posádkám. Za doprovodu nepublikovatelných peprných slov jsem vymáčkl “OK” na SAS systému (tento GPS systém můžete znát ze závodů ERC a WRC), a zabezpečili jsme výstražnými trojúhelníky odstavený vůz. Ano, v USA nestačí mít ve vozidle pouze jeden výstražný trojúhelník. Když jsme u trojúhelníku, tak ten je potřeba za auto, dle americký pravidel, postavit i při měnění defektu na zkoušce. Další z mnoha místních specifik.

Jakmile bylo auto zabezpečeno, vzal jsem do ruky telefon, že zavolám řediteli soutěže (nic jako činnovník pro styk s jezdci zde neexistuje - veškeré dotazy posádek tu zodpovídají kompetentní činnovníci skrze sdílenou Excelovou tabulku), aby znali důvod, proč jim stojíme na RZ. Na telefonu ale svítil nápis “žádné služby”. Nebyl zde signál. Ani náznak. A to i přes to, že jsem se v předstihu před závodem dozvěděl, že je tato oblast mizerně pokryta signálem, a dělal jsem si rešerši, který z amerických operátorů zde má nejlepší pokrytí, abych si následně koupil jejich SIM kartu, což stejně nakonec bylo k prdu. Co teď? Vydal jsem se poklusem po směru RZ, abych o nás mohl dát vědět řediteli, ale i blízkým, co nás najednou ve výsledcích neviděli v cíli RZ. Signál po kilometru pořád nikde, a doufal jsem, že aspoň potkám třeba nějakého traťáka vybaveného vysílačkou. Žádný traťák ale v okolí taky nebyl - ostatně koho by tady uprostřed ničeho hlídal. I když přece jen se nějaká živá bytost objevila. Ale asi ne taková, jakou bych chtěl. Vykoukl na mě totiž chřestýš. Naštěstí jsme se s chřestýšem shodli na tom, že o bližší kontakt vzájemně nestojíme, a žádné větší drama se nakonalo. Po zhruba dvou kilometrech jsem konečně doklusal k místu, kde se objevila na displeji telefonu alespoň jedna vytoužená čárka. Na telefonát to pořád nestačilo, ale alespoň se mi podařilo všechny informovat SMS zprávou a mechanikům jsem dal vědět, co se stalo, a kam pro nás mají s vlekem přijet. Po odeslání zpráv jsem se vydal zpět k odstavenému autu. V mezičase ale byla RZ zastavena, a auta nás začala míjet volným průjezdem. Později jsme zjistili proč. Kousek před cílem se údala nepěkná kolostřešní kombinace stařičkého Subaru Impreza. Posádka ale naštěstí vyvázla bez následků. Ve stínu této velké rány bylo rázem naše odstoupení na techniku celkem akceptovatelným údělem od “rallyových bohů”. Do cíle RZ nás stáhl jeden z pořadatelských vozů. Za cílem RZ na nás už čekal tým, který nás přijel vyzvednout. Kluci z týmu byli skvělí, a přivezli nám na utěšenou vychlazené plechovky piva a studenou vodu, což po nekonečném čekání ve vedru neskutečně bodlo.

Foto: Cameron Jurgensen

Naše závodní auto se do servisu dostalo až v podvečerních hodinách, ale stále jsme žili v tom, že druhý den nastoupíme v rámci super rally, a alespoň se ještě hezky svezeme, byť už bez vidiny možného pěkného umístění. Při inspekci mechanických škod se ale zjistilo, že nemáme vše potřebné k opravě vozu. Bohužel na soutěži, a ani v okolí, nebyl navíc nikdo, od koho by bylo možné potřebné díly koupit. To pro nás znamenalo jediné - konec závodu. Večer jsem tak ještě vyplnil do zmiňované “stykařské” excelovské tabulky, že v neděli již nenastoupíme, a my jsme tak zůstali sami s volným večerem. Večer jsme si tedy s celým týmem alespoň zašli trochu spravit chuť dobrým jídlem a pitím do jedné restaurace ve městečku Hood River, kde s námi chvilku poseděl i Derek Dauncey. Pro ty z vás, kterým toto jméno nic neříká, tak se jedná o bývalého šéfa továrního týmu Mitsubishi v MS, pod jehož vedením značka, v čele s Tommim Makkinenem za volantem, sbírala vavříny. Dnes tento britský rodák zakotvil v USA, kde se již řadu let, možná trochu neviditelně, stará o chod týmu rodiny Blockových. Je to rozhodně zážitek, potkat takovouto personu osobně, a mít možnost s ní prohodit alepsoň pár slov.

V neděli se možná dostavilo lehké mrzení, že dnes nemůžeme pokračovat, ale i tak jsem si závod ve výsledku užil, protože to byla ohromná porce nových zkušeností a zážitků. Naši mechanici se rozhodli volný čas v neděli využít tak, že byli v nedělním servisu k dispozici jiným týmům, kde zrovna chyběla lidská síla. To je v zásadě nejlepší možná definice toho, jak to v americkém mistráku funguje. Všichni si vzájemně pomáhají, a není tu ve vzduchu cítit jakákoliv zákeřnost. Celá rallyová scéna tu stojí na ohromných srdcařích, kteří se zde rally snaží budovat, byť k tomu nemají žádnou velkou oporu ve sportovní autoritě. Například traťáci a časoměřiči jsou tu sradcaři úplně největší, protože z toho, co jsem pochopil, zde za tyto zodpovědné role nedostanou ani čtvrťák - jen tašku se sušenkami, nápoji a upomínkové tričko (v ČR to sice taky na nějaké zbohatnutí není, ale aspoň nějakou drobnou finanční odměnu pořadatelé většinou dostanou). Pro pořadatele/časoměřiče zde není zajištěno ubytování na závodech, a tak se často ve facebookových skupinách různě domlouvá to, že týmy, co mají nadbytečně velké ubytování, vezmou někoho z pořadatelů aspoň na gauč, aby měl střechu nad hlavou. Opět se dostávám k tomu, jak si zde všichni dokážou vzájemně pomáhat, a panuje zde hezký respekt a vděk posádek k pořadatelům. Tato atmosféra je asi to, co mě zde ve výsledku nejvíc okouzlilo, a hrozně moc bych Američanům přál aby zvládli posouvat úroveň jejich mistrovství dál, ale zároveň si tuhle přátelskou atmosféru udrželi.

V průběhu neděle jsem George, který si přebookoval letenky, odvezl na letiště do Portlandu, a večer jsem tak zůstal v Hood Riveru již sám s dvěma mechaniky. U večeře jsme divoce fantazírovali o tom, jak by asi v Americe zajel nějaký kvalitní jezdec z českého mistráku. A kdo ví, třeba se z těhlech divokých fantazií povede něco přetavit v realitu. Bylo by to zajímavé porovnání. Dále jsme si podebatovali o tom, jaké administrativní strasti prožívají závodnící, co provozují v Americe vozy R5 (nebo jakékoliv jiné evropské závodničky). Americké zákony ohledně importu vozidel se totiž vztahují i na vozy závodní, tudíž je nemožné zde přihlásit evropské vozy. Z tohoto důvodu například M-Sport vymyslel “stavebnici” Fiesty R2, kterou si američané mohou koupit v krabici, a dát ji do pětidveřové kastle, která se v Americe prodává, a vše je tak papírově v pořádku. Pokud chce ale někdo do Ameriky přivézt vůz R5, musí vůz nechat přihlášený v Evropě, a do Ameriky si ho vzít jen na jakési “turistické vízum” pro auta. Závodnička tak v Americe nesmí zůstat nastálo, a po pár měsících si musí udělat výlet zpět do Evropy. Myslím, že ve světle těchto faktů už je asi jasné, proč je v Americe adaptace aut z pyramidy FIA poněkud vlažnější, a o to větší respekt mám ke všem, co absolvují všechny administrativní peripetie a překážky nutné k tomu, aby nějaký FIA vůz mohli v Americe používat.

Foto: Chris Allen (Chris, Creation Machine)

V pondělí mi zazvonil budík v 5 ráno, a čekala mě 4 hodiny dlouhá cesta autem z půjčovny na letiště v Seattlu, kde jsem náš “tréninkáč” měl za úkol vrátit. Pak jsem měl v plánu na letišti posnídat/poobědvat, ale zde trochu selhala má příprava, jelikož na celém letišti byl v prostoru před bezpečností kontrolou pouze jeden hodně ušmudlaný Starbucks, který navíc neměl ani místa k sezení… Po prohladovělém čekání na bezpečnostní kontrolu, jsem naštěstí něco k jídlu ulovil, a pak už zbývalo asi “jen” dalších 20 hodin cesty do Prahy (let do Frankfurtu a pak cesta autobusem z Frankfurtu do Prahy). Po cestě jsem měl spoustu času tuhle zkušenost vstřebávat, a jedno vím jistě. Rozhodně to není můj poslední start v USA.

Závěrem bych chtěl poděkovat Georgovi za tuhle skvělou zkušenost, spolujezdkyním Zuzce Lieskovcové a Kristě Skucas, které mají s americkým šampionátem zkušenosti, za to, že mi nabídli možnot zkonzultovat případné nejanosti, které bych měl ohledně specifických amerických pravidel, a v neposlední řadě celému týmu, mým blízkým, a fanouškům kteří na dálku drželi palce.

Pokud by kohokoliv z jezdců, spolujezdců či fandů zajímalo něco, co zde ve článku či videu nezaznělo, nebojte se zeptat, ať už zde v komentářách či soukromé zprávě.