Jak jsme byli na Sardinii - II. díl

Další den vstáváme brzy a vyrážíme v koloně směrem k erzetám. Vyjímku tvoří posádka v novém složení, zahrnujícím Pekárky, Brose a nově i přítelkyní od Honzy Kopeckého - Báru. Sagi byl nemilosrdně odhozen k Pištovi do Focusu. Pišta nám před odjezdem hrdě hlásí, že pojede spořádaně za námi, neb neví, kam jedeme. Vzápětí však mizí za odjíždějící posádkou číslo1, která jede do sousedního letoviska vyzvednout Báru, a tak jedeme sami. Po cestě přes Olbii nám Pišta volá, že s posádkou číslo1 nechce jet a že nás stíhá. Několika telefonáty mu přibližujeme směr, kterým jedeme. Těsně před jednou stěžejní odbočkou pak zastavujeme a čekáme. Samozřejmě se ani po dvaceti minutách nikoho nedočkáme a tak vyrážíme sami, s tím, že Pištu instruujeme pomocí sms. V opětovné shledání věří již jen opravdoví optimisté.

Jak na fotbale...

Novinářské samolepky nás opravňují i ke vjezdu na RZ, takže těsně před startem zastavujeme a čekáme, jestli někdo z našich skutečně dorazí. Okolo je výrazně chladněji než bylo včera a obloha se zlověstně mračí. Právě dorazivší Bros v čele posádky číslo1 prorokuje sněžení a nebo alespoň hurikán místního charakteru. Po chvíli k našemu překvapení doráží i pištův Focus, který však na rozdíl od našich vozů není opatřen samolepkou, opravňující ke vjezdu na RZ. Odoláváme lákavé Brosově nabídce a nepředáváme svoji samolepku Pištovi. Jedeme tedy přes kordon pořadatelů a hrdě ukazujeme na samolepku. Jsme vpuštěni na trať. Pišta se drží stále za námi i když chvílemi chybí opravdu jen pověstný kousek k tomu, aby některého z aktivních pořadatelů svezl na kapotě. Bros se Zdeňkem mají pevně vytipovaná místa, a tak jedeme ve slepé důvěře za nimi. Absolvujeme tak zhruba třičtvrtě trati a nedaleko od cíle se již odevzdaně vracíme kousek zpět na koukatelné místo. Bros, Zdeněk, Jitka a Bára jsou ve vracáku po náletu z kopce, který se svým charakterem hodí pro odvážné fotografy. My spolu s Danem, Máárou a Mravenczem jsme asi 500 m před nimi v zajímavém místě, kde by se ani nemuselo tolik prášit. Pišta, Radek a Sagi zůstávají ještě asi kilometr zpět, neb jsme tam předtím připozastavili a oni již nebyli pořadatelem vpuštěni na trať. To zase jednou skýtá možnost, že budou na webu fotografie z různých míst.

Máárovi evidentně začínají docházet kočičí trika, a tak svou čest zachraňuje alespoň trikem s hrdým nápisem PUMA. Zaujímáme místa ke sledování a za chvíli už se jede. Zcela mimo všechny fyzikální zákony kolem nás proletí Gronholm a nebýt respirátorů, kterými jsou opatřeny naše obličeje, byla by vidět otevřená ústa. Už chápu, proč Markus vede a ostatní tak ztrácejí. Problémy má Wilson a vůbec všichni Stobarti, někteří táhnou zadek přes příkop se stromečky. Po padáku dolů dokonce Companc zatáčí místo doprava na opačnou stranu a chystá tak perné chvíle fotografům. Na tomto místě má problémy mnoho jezdců, mezi které bohužel patří i námi tak oblíbený Valda. Ten zde v příkopě nechává víc jak 17 minut. Přesto se tímto vyproštěním chlubí celá posádka číslo1 v čele s nikým jiným, než s Brosem.

Sordo - budoucí šampion

Ještě větším zklamáním je však pro nás to, že nejede Kopec. Když se s odstupem dozvídáme i příčinu jeho odstoupení, je nám do breku. Rozdíly mezi produkčními vozy jsou opravdu velké. Od skutečně dravých a velmi rychlých až po opravdu ale opravdu velmi pomalé projetí a brždění i proti kopci. Největším utrpením celého pole jsou pak Fiesty, které jedou svůj cup. Po odjetí všech závodních vozů přecházíme o kus dál po trati erzety a osvěžujeme se u nádrže na vodu, která zde patrně slouží k zavlažování či k napájení hospodářského zvířectva. Cesta je tou dobou už k nepoznání rozbitá a sjízdná jen velice opatrně a zejména pomalu. Velice hluboké koleje, ve kterých se co chvíli objevují kameny jako dělané na proražení vany, či ulomení čehokoliv, co není na podvozku dostatečně připevněno. Touto cestou se vydáváme o něco dál po trati a doufáme, že náš vůz cestu přežije. Asi po dvou kilometrech se nám zalíbí krásně přehledné místo zakončené odbočením doprava. Tady se s Mravenczem zabydlujeme a sledujeme, jak Dan i Máára mizí v krajině před námi. Na focení to tady opravdu moc není, i když oba jsou spokojení s tím, jaké je na Sardinii pěkné světlo, což je u fotografa takřka neslýchaná věc.

Tak takhle vypadá trať po průjezdu vozu...

Za chvíli začínají okolo vířit helikoptéry a my víme, že se začne jezdit. Nemůžu uvěřit, že po stejné cestě, kudy jsme před chvílí drkotali 40 s velkými obavami, teď sviští první wrc na 5. a 6. rychlostní stupeň a plný plyn. Je to opět krásná podívaná a až do okamžiku, kdy začnou jezdit Fiesty. V jednom širším místě u trati mění hned několik posádek defektem postižená kola. Pak již jen odevzdaně čekáme u auta až bude trať uzavřená. Velmi dlouho se však nic neděje a tak vyrážíme na trať, abychom z ní zhruba po kilometru za úžaslých pohledů pořadatelů sjeli na normální asfaltovou cestu. Tudy jedeme do servisu, nasát informace a něco vidět. Po absolvování servisu jedeme do Baia de Bahas, kde se oddáváme tlachání o rally, grilování a ochutnávce vynikajících italských vín. Mezitím ještě se sousedem Jiřím z vedlejšího bungalovu probíráme mapu a zejména příjezd k obřímu skoku na jedné ze sobotních vložek. Okolo půlnoci se odebíráme do říše snů.

Sobota nás opět vítá nádherným slunečným počasím a my vyrážíme vstříc dnešním vložkám. Je to náš poslední den zde, takže doufáme v pěkná místa a těšíme se na opravdu veliký skok, který máme dnes na programu. Naší výpravu již také opustili Pišta s Radkem, kteří odletěli brzy ráno směrem ku Praze. Jediné, co jim nezávidíme je to, že při mezipřistání v Římě zde stráví asi 6 hodin čekáním na spoj do Prahy. Vydáváme se tedy k předem vytipovanému místu a vcelku v pohodě k němu i dorážíme. Po cestě potkáváme nějaké chudáky s Hummerem a přívěsem, na kterém mají dvě závodní motorky - čtyřkolky. Oba hoši nám pak oděni do krásných kombinéz předvádějí něco ze svého jezdeckého umění a mizí v dálce v oblaku všudepřítomného prachu.

Akční předjezdec

My parkujeme na jednom z posledních volných míst a přesouváme se pěšmo k trati. Je to vcelku přehledný úsek zakončený ostrým odbočením doprava, kde také rozbalujeme vlajku a zaujímáme svá místa. Po průjezdu prvních předjezdců jsme si již takřka jistí, že vítr vane správným směrem a my nebudeme nemilosrdně krmeni prachem ze všech stran. Náš odhad se kupodivu naplňuje a až asi na tři vyjímky jsme ušetřeni od větších spršek prachu. Tím se ovšem diametrálně odlišujeme od kameramana Eurosportu, který stojí ne dál než tři metry od nás a po každém průjezdu trpělivě shazuje ze sebe i z techniky mnohakilové nánosy jemného neštěstí. Vypadá však spokojeně a dokonce si nás i točí. Jen se dohadujeme, jestli jsme se stali objektem jeho zájmu proto, že naše tváře zdobí respirátory, a nebo je to tím, že jsem po té, co mne slunce připálilo víc než je zdrávo, zvolil na hlavu přehoz ala arabský terorista nejhrubšího zrna. Buď jak buď, tajně doufáme, že naše záběry budou součástí setřihu na Eurosportu, když naše vlajka umístěná ve vnitřku zatáčky tam bude každopádně.

Teroristé na soutěži

Po shlédnutí zajímavější části startovního pole se pomalu suneme k vozu a následně i na poslední místo, které na zdejší soutěži ještě uvidíme. Jde o tradiční velký, ale opravdu velký skok. Přesun je ještě poněkud zbržděn místními řidiči, kteří v neřešitelných situacích v zácpě postupují jako řidiči u nás, tedy čekají až uhne ten druhý. Brzy tedy zjišťujeme, že jsme stáli přes půl hodiny jen kvůli dvěma volům, kteří nebyli schopni se domluvit. Jen díky asistenci asi deseti běsnících řidičů a spolujezdců z kolony se daří problém úspěšně vyřešit a my pokračujeme dál. Cestu absolvujeme podle itineráře a dokonce se nám chvílemi zdá, že nás na skoku nebude moc. Zdání klame. Již asi deset kilometrů od skoku se začínají štosovat auta a jejich řady se zdají být nekonečné. Klasický obrázek tvoří italská rodinka s dětmi, kdy všichni nebo alespoň většina telefonuje, tatínek nese ledničku s jídlem a pitím, maminka všechny diriguje a děti vesele skotačí okolo, nevědouc jaká strastiplná cesta do kopce je ještě čeká. A kopec je to opravdu pořádný. Na několika místech se náš vůz zadýchává a pokračuje směrem kupředu jen díky zařazenému druhému rychlostnímu stupni. Na samém konci ještě absolvujeme nezbytnou zácpu, kdy Ital naproti očekává, že my odcouváme celý kopec, když stačí, aby on popojel o dva metry. Spravedlivě rozhořčený Ital se nakonec podvolí a za divoké gestikulace nám uvolňuje cestu a zachraňuje si tak i holý život.

Po lehkém poobědvání se přesouváme ke skoku, který je asi 800 metrů od našeho vozu. Skok je to opravdu impozantní. Kousek po dopadu leží torzo Subaru v úpravě pro skupinu N. Bohužel ani spolujezdec prý při absolvování prvního průjezdu neměl mnoho štěstí a byl odvezen helikoptérou do nemocnice s podezřením na poranění páteře. Lidí a vlajek je tu jak na italském fotbalovém derby. Báječnou atmosféru vytváří italští fandové božského Gigiho, odění do dresů a pomalovaní válečnými barvami. Hned první předjezdec, který veze VIP hosta nám naznačuje, co se tu bude dít. I navzdory relativně nízké nájezdové rychlosti se auto na velmi krátkém úseku zvedne do opravdu velké výšky a pak pomalu dopadá. Srovnání s kterýmkoliv tuzemským skokem je holý nesmysl. Je to jako chtít srovnávat větroně a Grippena. Někteří italové zmoženi alkoholem usínají podél trati, ostatní skandují a zpívají oslavné chorály. Většina pak obsahuje maximálně pět slov, přičemž dvě z nich jsou: Gigi a Galli.

Kde je silnice?

Už se jede. Máme místo na samém vrcholku skoku a vidíme tak i příjezd. Většina jezdců proti kopci brzdí a na třetí rychlostní stupeň auto odlepují od země. Brzy je patrné, že dobře skákat není vůbec jednoduché a zároveň nám to odhaluje, kdo opravdu umí. McHale se zřejmě učil od Collina a tak dopadá ala on v dobách své největší slávy, tedy na čumák. Pokračuje však dál, jakoby se nic nestalo. Honza Kopecký se asi chce předvěst před svou přítelkyní Bárou, která stojí v hloučku s námi, a Jitkou Pekárkovou, a tak skočí také hodně daleko, ale ne se zcela jistým dopadem, který malinko zavání krizí. Největší krizi v tu chvíli má ale asi Bros, který fotí v těsné blízkosti nakřivo dopadajícího vozu. Zlí jazykové tvrdí, že na tomto místě měl nejmenovaný slavný a známý český fotograf nemilou příhodu v oblasti trenýrek…

Bros má právě něco nového v trenkách...

Galli hnaný kupředu fotbalovým kotlem letí, jako by se inspiroval Jakubem Jandou. Před námi se objevuje štáb televize RTL v čele s Arminem Schwarzem. Armin rozdává úsměvy a následně i autogramy na všechny strany. Italové přesvědčivě lžou, že je jejich nejoblíbenější jezdec. Samozřejmě po Gigim. Po nedlouho trvajícím natáčení se opět vzdalují. Čeští fanoušci ze sebe křečovitě tlačí úsměvy. Vzhledem k termínu, kdy máme vrátit auto do půjčovny, se po prvních vozech kategorie S1600 vracíme zpět k vozu. Míjí nás Mercedes ML s německou poznávací značkou a v něm bezpečně poznáváme Armina za volantem. Vzhledem k tomu, že tušíme kam jede, snaží se ho Mravenecz držet a pohodlně se tak za ním vyvezeme až do servisu bez jediného nahlédnutí do mapy. Na tomto místě bych chtěl Arminovi poděkovat, že nás bezpečně dovedl tam, kam jsme chtěli a ani jednou při tom nezabloudil. A lidi pak říkají, že nikdy neudělal nic pro české fanoušky…

Diváků jak na fotbale

V servisu přehazujeme naše věci do Seatu Altea a jedeme pospolu vrátit Opela do půjčovny. Vše probíhá bez problémů a tak se ještě stavujeme v servisu nasát naposledy atmosféru a pokecat si s Honzou a Filipem. Pak se již chýlí čas k odjezdu, a tak míříme k trajektu vystát poměrně dlouhé fronty aut. Po nalodění ze sebe smýváme několik vrstev špíny z dnešního cestování a následně se vydáváme vystát frontu na jídlo, ať už bude jakkoliv dlouhá. Je však i vzhledem k pokročilé hodině překvapivě krátká, a tak se krásně navečeříme a jdeme čerpat síly na zítřejší cestu domů. Nevím, jestli je to způsobeno polohou naší kajuty na lodi, ale tentokráte není na spaní takový klid jako při cestě tam. Loď se chvěje a dává nám znát, že jsme na moři. I přes to všichni usínáme.

Nedělní ráno nás opět vítá slunečními paprsky a my se vydáváme na poslední etapu naší cesty. Jenom jednou drobně zabloudíme a čím víc se blížíme domovině, tím víc se ochlazuje a počasí se stává nevlídným. Na Brenneru tankujeme a za vytrvalého chladného deště svačíme, či obědváme. I nadále vše jde, jak má a tak brzy překračujeme naší hranici s Německem a chýlíme se ku Praze. Máára se nechává vysadit na Žebráku, kde na něj čeká otec. Já mám podobnou službu dojednanou na Rudné a tady tedy naše společné putování končí a každý se ubírá ke svému domovu plný zážitků a dojmů ze Sardinie. Mně osobně se na Sardinii velmi líbilo a můžu tuto rally jen doporučit. Zcela ideální je si s větším předstihem zajistit letenku a pak je cesta opravdovou zábavou za nepříliš velký obnos peněz.