Jak jsme byli na Sardinii - I. díl

V úterý 16. května, v časných ranních hodinách, nastal čas k odjezdu na krásný středomořský ostrov Sardinie, který je rozlohou druhým největším ostrovem Středozemního moře hned po Sicílii. Posádku červeného Seatu Altea tentokráte tvoří Dan Rozkol, Máára Felt, MravenecZ a já. Až na Mááru vyrážíme všichni z Prahy, a tak ho jen přibíráme v Žebráku a spějeme vstříc dálavám. Na Rozvadově někteří členové přiznávají, že jejich peněženky neobsahují pražádná Eura. Vzhledem k tomu, že ve všech zemích, které hodláme v budoucích dnech poctít svou přítomností, se touto měnou platí, nezbývá Danovi s Máárou, než si jít vyměnit něco českých peněz za toto platidlo. Původní plán je ten, že na benzince u hranic stojí vietnamec, který mění Kč za Eura v poměru zhruba 25:1. My, kteří jsme si již zbaběle vyměnili peníze ve vnitrozemí, začínáme kamarádům závidět tento skvělý kurz. Stane se však něco velmi neočekávaného a vietnamec zde samozřejmě není k nalezení. Přímo na hraničním přechodu je však několik směnáren, a tak k nim chlapci hbitě míří. Dan si vybírá dle kurzu a volí ten nejméně nepříznivý - tedy 30,90. Mára v domnění, že je to všude stejné, si mění v poměru ještě o pár desetihaléřů horším. Škodolibý úsměv zdobí MravencZovu a mojí tvář.

Po cestě komunikujeme s další částí výpravy, kterou tvoří známý fluktuant Bros a jeho společnost sdílejí i Sagi a rodina Pekárkovic - Zdeněk a Jitka. Ti cestují v pohodlí Audi Allroad. Setkáváme se v okolí Kufsteinu u německo-rakouské hranice v dálniční restauraci. Zde se ještě posilníme teplým jídlem a studeným pitím a pokračujeme přes Brenner do Itálie. Bájemi opředenou restauraci McDonald míjíme zcela bez povšimnutí, i když tentokrát je vyjímečně otevřená. Další cesta je vesměs nezáživná a s jednou zastávkou se dostáváme až do Livorna, odkud nám ve 22.00 vyplouvá trajekt. Po cestě nás pobaví už jen Bros, který se prostřednictvím vysílačky ujme navigování, a tak se jejich vůz málem ztrácí kdesi v jižní Itálii. I přes toto extempore Bros neztrácí nic ze své rozhodnosti a jistoty a snaží se nás i při průjezdu Livornem poslat někam jinam. Úspěšně však odoláváme a dojíždíme tak bezpečně ke kýženému cíli.

Naše výprava

Naloďujeme se na obrovský trajekt, který nese hrdé jméno Moby a jeho boky jsou pomalovány postavičkami z dílny Walta Disneyho. Parkujeme vůz ve čtvrtém patře lodních garáží, kde se k nám hlásí známý diskutér „Jiří“ z fóra eWRC, a jdeme se ubytovat do kajut. Vzhledem k počtu pater na lodi nám dělá starost najít svou kajutu a následně i magnetickou kartu k jejímu otevření. Italové však mají vše precizně značené, a tak naše pátrání po recepci netrvá ani hodinu a už si užíváme prostoru kajuty. Nevím sice, jestli je na místě v souvislosti s naší kajutou používat slovo prostor, ale budiž. Čistotnější z nás radostně používají sprchu a ostatní si vybalují. Následně jdeme zkontrolovat palubu, ostatní lodě v přístavu a v neposlední řadě i naše spolucestující. Čeština je slyšet na každém kroku, a tak jdeme projít loď, abychom zjistili, co vše skrývají její útroby. Je zde několik restaurací, barů a obchodů... Na několika místech se narcisticky necháváme vyfotografovat a snažíme se dostat do levnější restaurace bufetového typu na papáníčko. Fronta má však asi 200 metrů, a tak to svorně vzdáváme. Přecházíme do baru, kde u stropu visí nafukovací letadlo, a ochutnáváme alkohol dostupný na baru. Obsluhuje zde drobná kočenka, o které záhy zjišťujeme, že je ze Slovenska. Po několika sklenkách alkoholu a několika z domova přivezených řízcích se uchylujeme do kajut, kde většina tvrdě usíná. Prakticky není poznat, že jsme na lodi a spánek tak postrádá jakoukoliv záminku ke strachu z potopení lodi.

Brzy ráno nás budí lodní rozhlas, ze kterého se line v tu chvíli nepříjemný ženský hlas a vyzývá všechny ke vstávání a absolvování snídaně v restauracích, které jsou na lodi. Takřka svorně hlášení ignorujeme a spíme dál. Telefony ještě nemají signál, z čehož usuzujeme, že ostrov bude ještě daleko. Zhruba po třičtvrtěhodině vstáváme a po bleskové ranní hygieně vycházíme z kajut vstříc garážím. Ty jsou však ještě touto dobou zavřené, a tak na chodbě čekáme na jejich otevření. Záhy se tak děje. Naskakujeme do vozu a vyjíždíme z trajektu na pevnou půdu Sardinie v přístavním městě Olbia. Na tomto místě bych ještě rád zmínil slušivé triko, které si na sebe vzal Máára a jehož ústředním motivem je rys. Jeho láska ke kočkám je tak demonstrována i na Sardinii.

Tady jsme bydleli

Tentokráte jsme opatřeni mapou, a tak se s jistotou vydáváme vstříc místu našeho ubytování. Jsme sice několikráte Brosem zrazováni od vybrané cesty, ale po několika málo peripetiích končíme v Baia de Bahas, tedy v místě, kam jsme skutečně měli namířeno. Zde už dlí fotografové Florián a Velímský s rodinou. Bros se zde opět ujímá velení a společně s předem zmíněnými fotografy si jedou půjčit auto, aby mohli najíždět vložky a hledat si místa k focení. Poté se začne něco dít i v kanceláři našeho ubytovatele, a tak můžeme vyrazit k místu našeho přechodného bydliště. Jsou to pěkné apartmány, kam poučen špatnými zkušenostmi z Korziky vstupuji coby první a zabírám si tak normální, vcelku bytelně vypadající postel. Spolunocležníka mi bude jako obyčejně dělat MravenecZ a jeho zásoba špuntů do uší. Z mně nepochopitelných důvodů si totiž vsugeroval, že chrápu… Je teda pravdou, že podobný pocit má i moje dlouholetá přítelkyně, ale to bude jistě shoda čistě náhodná. Máára a Dan nemilosrdně fasují bidlo-palandu, což jim však neubírá nic na jejich dobré náladě. Při zevrubnější prohlídce vybavení apartmánu objevujeme gril a dokonce i dřevěné uhlí. Večerní program se tedy zdá být jistotně předurčen. Ještě vyřizujeme nezbytné placení záloh a poplatků za bydlení a vybalujeme si věci. Přichází také řeč na výbavu proti jedovatým hadům, kterými se má ostrov jen hemžit. Obut toliko do nízkých bot jsem považován za blázna a hazardéra. Můj nedávno zesnulý dědeček měl panickou hrůzu z hadů, a přesto navštívil Sardinii dvakrát. Něco mi tady nehraje. Vzápětí zjišťuji původce poplašných zpráv, kterým není nikdo jiný než Bros. V podobném duchu tedy vypouštíme ještě několik fám o jedovatých žahavých medůzách, nemalé, ale o to agresivnější komunitě hyen o notoricky známem druhu krvelačného žraloka sardinského a v neposlední řadě i o prasatech s jedovatými kly.

Moje zakotvená plachetnička...

Zlehka obědváme a vyrážíme k moři. Jedeme za tímto účelem kousek od místa našeho ubytování a vybíráme si víceméně opuštěnou písčitou pláž. Vyprošťujeme naše mužná těla z oblečení všedních dní, toliko v plavkách absorbujeme první paprsky slunce a také absolvujeme nezbytné koupání. Voda má teplotu jen o něco málo vyšší než tomu bylo na Korzice, ale i tak je to snesitelné. Odpolední program zakončujeme cestou do Olbie, kde se chceme najíst v nějaké restauraci. Vybíráme čistě vyhlížející budovu s nápisem Ristorante a Pizzeria. Uvnitř je cukrárna a kavárna a také restaurace bufetového typu, silně svým stylem připomínající školní jídelnu. Za pomoci nejrůznějších posunků a gest si objednáváme a opravdu zcela zbytečně zkoušíme použít naší angličtinu či němčinu ke konverzaci. Obyvatelé Sardinie mluví ze zásady toliko italsky a sardsky. Námi vybrané krmě jsou však chutné a také relativně levné, a tak se pěkně ládujeme kuřátky, těstovinkami a salátky různých proveniencí. Následně jedeme vyfasovat fotografské akreditace pro Mááru a Dana. Oba fotografové fasují krásné upomínkové předměty a zejména samolepky, opravňující ke vjezdu do míst, kam obyčejný smrtelník nesmí.

Brosova bílá_pláž se zmijemi, medusami, žraloky a prasatama s jedovými kly

Jako jeden z posledních bodů programu máme cestu na letiště, kde máme v půjčovně zarezervované auto. Po chvilce hledání objevujeme kýženou společnost a spolu s MravencZem spořádaně čekáme ve frontě, která je před námi. Po chvilce na nás přijde řada a dojde tak na předávání papírů a vyřizování formalit. To si tedy alespoň myslíme my. Zaměstnanec firmy, který s námi jedná, evidentně prodělal nějakou ošklivou nemoc, což nezůstalo bez následků. Neustále se kroutil do několika různých stran najednou a vůbec vypadal, že má rád svět. Brzy došlo na lámání chleba. Je nutné předložit platební kartu. Ta, kterou má Mravenecz je však pro tuto společnost neakceptovatelná a nezabírá ani moje. Při této příležitosti ale zjišťujeme i další jobovky, jako že auto nelze po dobu konání rally připojistit a že za vrácení vozu po páté hodině odpolední zaplatíme 40 Euro navíc. Dan má naštěstí kartu, která se podivnému Italovi líbí, a tak můžeme pokračovat ve vyplňování. Další peripetií je to, že Mravenecz nemůže být řidičem vozu, když není použita jeho karta. Po několika minutách, kdy většina z nás už nepokrytě mluví sprostě, i když zatím jen v češtině, se domlouváme na kompromisu, že MravenecZ bude zapsán coby řidič číslo 2. Po této zkušenosti s Italem začínáme spekulovat o důvodu jeho problémů. Jako nejpravděpodobnější se nám jeví to, že když někoho vyřizoval před námi, neměl tolik trpělivosti a na milém Italovi si vybil svůj vztek. Následky si evidentně ponese po zbytek života. Dostáváme se do finále a Ital nám pohodí na pult klíče a přeje příjemné ježdění. Jdeme si tedy najít auto a prohlédnout si ho. Na popsaném místě stojí, či spíše klečí obstarožní Daewoo Lanos pokryté zhruba centimetrovou vrstvou prachu a slepičím exkrementem. Již na první pohled má auto nejlepší léta dávno za sebou. Oba nárazníky utrpěly mnoho šrámů a o jejich uchycení na voze by se dalo s úspěchem pochybovat. Přední zkouším a takřka mi zůstává v ruce. Zadní se sice klepe, ale zdá se, že nejméně na jednom místě je pevně přichycen. Hledáme po obvodu celého vozu plech, který by nebyl odřený, či boulovatý, ale marně. Dokonce i střecha by měla co vyprávět. Po krátkém zhodnocení situace se domlouváme, že auto nechceme a raději ho vrátíme. Auto je zejména hrozně nízko, což na šotolinu a vyčnívající kameny není to pravé ořechové. Kontaktujeme ještě v Čechách Mravenczovu drahou polovičku, která chudák celou akci zajišťovala a uvádíme ji do obrazu. Posvětí nám náš postup a my auto raději vracíme.

Musím se trochu upravit

Zkoušíme ještě různé jiné společnosti, které se zabývají půjčováním vozů, ale všude mají rozpůjčováno. Vyrážíme tedy do Olbie do centra, kde chceme někde objevit solidnější půjčovnu. I přes křižování městem však žádnou nenacházíme a tak coby stanici poslední záchrany volíme prodejce Fiatů. MravencZovi se kupodivu daří domluvit anglicky a zaměstnanci Fiatu nám dohazují kohosi po telefonu. Po chvíli přichází jakýsi vysmátý Ital, který nám slibuje fajnovou Corsu za 50 Euro na den. MravenecZ s Danem s ním tedy odjíždí obstarat nezbytné papírování. Zhruba po hodině čekání se oba vynořují a to v pětidveřové Astře 1,6i s klimatizací. Následně se dozvídáme, že vše proběhlo bez sebemenšího problému v prostorách letiště, kde jsme se již pokoušeli vypůjčit si auto prve. Jedeme tedy pospolu do přístavu k parkovišti pro novináře, kde necháváme Alteu a na další cesty vyrážíme Astrou. Po cestě do našeho přechodného bydliště ještě zastavujeme u supermarketu Standa, kde se vybavujeme potřebami, nezbytnými na večer. Tedy naloženým masem na gril a pečivem. Zde si také s velkým gustem kupuji 300gramů mortadely, což zprvu vyvolává úšklebky mých spolucestovatelů, ale po ochutnání se jejich názor radikálně mění a jsou rádi, že jim starší kamarád zdarma rozšiřuje obzory. Pro některé z nás je také nezbytným doplňkem dobré stolní italské víno. Kupuji si ho tedy pro jistotu 3 litry… Večer probíhá dle předpokladů v poklidu a všichni baští a popíjejí, co hrdlo ráčí. Později přijíždějí i Pišta s Radkem, kteří přiletěli večerním letadlem a hodlají spát ve stanu na pláži. Vypůjčili si taktéž vůz, kterým samozřejmě není žádné jiné auto než Ford Focus. Kdo zná Pištu, pochopí. Postupně se vytrácíme do ložnic a uléháme načerpat síly na čtvrtek.

Tomu říkám auta

Poměrně brzy ráno vstáváme a po letmé snídani a nezbytné ranní hygieně se vydáváme na trať shakedownu. Coby navigátor funguje Máára, který je pro dnešek ustrojen do dalšího trika s kočičím motivem. Dnes nás bude oslňovat trikem s motivem geparda v plném běhu. My spolu s Mravenczem a Danem jedeme coby druhé auto a jen se tedy necháváme vést. Pišta je evidentně dobře naložen a už nám předvádí první veselé kousky s vypůjčeným Focusem. Styl jeho jízdy má však evidentně neblahý vliv na koncentraci navigátora. Brzy začínáme bloudit a zkoušíme se na další cestu ptát domorodců. Někam nás posílají a soudě dle projíždějících vozů, jež jsou označeny samolepkami se symboly rally, asi i správným směrem. Brzy sjíždíme dle cedulí do míst, kde má být parkoviště pro novináře. V naší jistotě, že jedeme správným směrem, nás utvrzuje i to, že dojíždíme nějaké nešťastníky z čech, tedy respektive z moravy, soudě dle značek. Naše úvahy jsou však liché, neb posléze dle mapy zjišťujeme, že jedeme po trati jedné z nedělních vložek. Tři vozy s českou registrační značkou a jejich osádky jedoucí před námi jsou z kvality cesty evidentně rozhození a svoje plechové miláčky by na některých místech nejraději přenesli. K rychlejšímu tempu je ovšem nemilosrdně vybízí pištovo troubení, které silně připomíná skandování na fotbale. Záhy nás pouští před sebe, a tak můžeme zrychlit. Přichází první indicie, že jedeme po nedělní vložce - brod. Pišta nejen, že neubírá, ale naopak přidává na rychlosti a brod za našeho hurónského řevu projíždí rychlostí pomalejších závodních speciálů. Začínám chápat nekompromisní postoje italských zaměstnanců půjčoven aut. Pištova exhibice však nekončí a ten nás záhy přesvědčuje, že je s autem opravdu sžitý a přidává několik efektních průjezdů na ruční brzdu. Netrvá dlouho a jedeme osamoceni, neb Focus nám zmizel v oblacích prachu...

Proč ten objektiv špatně ostří...

Za nějaký čas dojíždíme na místo, které je jen nedaleko od trati shakedownu, a tak zde necháváme auta a vyrážíme na trať. Já se na tomto místě odpojuji od většiny a zůstávám zhruba 500m od cíle, kde je vidět pěkný přílet s nadnesením vozu či takřka skokem a následné odbočení doleva se sjezdem do cíle. Ostatní mizí v dálce. Na 50 metrech čtverečních je se mnou ale asi tak 30 krajanů z různých koutů naší země. Dělíme se o dojmy a sledujeme projíždějící vozy. Nejlépe na efekt jede asi Solberg a hned po něm Valda. Ten hned při prvním průjezdu letí jak blázen. Zato Duval má nějaký problém a zdá se, že jede bez turba. Brzy zjišťuji zásadní rozdíl mezi fanoušky z Itálie a třeba z Německa. To, že jede Galli, je zjevné už dlouho předem a začínám si připadat jak ve fotbalovém kotli na italské lize! Po čase se vydávám podél trati směrem k cíli. Tady panuje stejné nadšení pro Gigiho jako u trati. Jinak bezchybně fungující pořadatelé odhazují vše, co mají do té doby v rukách, a potřásají si s Gigim pravicí. Někteří loudí i podpisy a fotografie, přičemž obojího se jim dostává. Pak se opět pořadatelé chápou svých povinností a vypadá to, jako by tu Gigi ani nebyl. Mně však na tomto místě čeká nelehký úkol, totiž podlézt pod ostnatým drátem, který je nad plotem, na jehož druhé straně je cesta na kterou se musím dostat. To se mi vcelku úspěšně daří a už mi zbývá jen absolvovat asi třímetrový sešup po prašném kopečku plném kamení. Mám totiž ke svým 125 kilům ještě sešroubovanou levou nohu a nejsem si v podobných situacích úplně nejjistější. Zavedený hřeb se mi v minulosti již povedlo dvakrát zlomit.

Mravenecz v prachu

Ve chvíli nejtěžší doráží rodina Pekárkovic. Jitka mi ochotně bere mojí židličku a batoh a Zdeněk mi pomáhá zvládnout hrozivě vypadající sešup. Děkuji tímto oběma za pomoc. Po chvilce čekání na parkovišti se objevují postavy, ve kterých poznávám Mravencze, podle gepardího trika Mááru a podle zimního oblečení i Dana. Vyrážíme na oběd a následně i na jednu z nejkrásnějších pláží ostrova, kde se postupně schází celá suita. Je tu nádherný bílý písek a hloubka jak na Balatonu. Kdo se chce opravdu ponořit do vody, musí jít snad 100metrů od břehu. Zde také absolvujeme několik skupinových fotek a některé by mohly zdobit i obálku National Geographic. Po důkladném vykoupání se ještě jedeme převléct a už míříme směrem k letovisku, kde se chystá slavnostní představení jezdců a týmů do letoviska Porto Cervo. Na kraji města necháváme vůz a přesouváme se pěšky k místu ceremoniálu. Je zde pro tento účel vytvořen provizorní ze všech stran uzavřený amfiteátr, kamm, jak záhy zjišťujeme, smí jen nositelé kartiček VIP a fotografové s visačkami. Tyto však někteří z nás nemají, a tak se snažíme někudy přeci jen proniknout za pomocí visaček Team guest, které jsme dostali od CRT, leč marně. Jsme zklamaní, a tak zde zanecháváme Mááru a odcházíme.

Hvězdy na pláži

Dáváme si sraz v první příhodné restauraci po cestě k našemu bydlení. Potkáváme Marku Allena a zastavujeme se u parkoviště, kde kromě současných vozů stojí i několik opravdových skvostů historie. Je tu Lancia 037, Lancia Delta S4, Lancia Stratos, Fiat 131 Abarth atd. Jako zlatý hřeb na parkoviště přijíždí policejní Lamborghini Gallardo i s uniformovaným policistou, který by mohl být ihned obsazen do nějaké důležité filmové role o boji s mafií. Ještě se zdravíme s mnoha okolojdoucími krajany včetně Valdy a Prokopa, kteří užívají pohody v jedné ze zdejších kaváren. U auta se potkáváme s Pištou a Radkem, kteří se uvolí nám dělat společnost v restauraci. Vybíráme si jednu s příjemným odpočívadlem a výhledem na cestu, kudy pojedou auta z představovačky. Ne všechna auta ovšem absolvují tento přesun po ose. Mnoho týmů má nedaleko podvalníky a takový Ford to řeší opravdovým truckem s návěsem, kde je kromě Marcusova a Mikova krasavce vidět ještě hned trojice Stobartů. Samozřejmě po ose kolem nás jedou všechny Fabie. Obsluha v restauraci umí asi 10 slov anglicky a tak toho hbitě využíváme k objednávání. Je však vidno, že sezóna tu ještě naplno nezačala, neb mnoho jídel z nabídky absentuje. Po té, co se totéž dozvídáme i o pizzách, stává se z Pišty asi tak šestiletý hošík, který nic jiného než pizzu nechce. Po drahné chvíli přemlouvání si dá alespoň lehkou colu, ale stejně s obsluhou dále nekomunikuje. Obsluhující číšník se chlubí, že kromě italštiny ovládá ještě sardštinu a že byl v Praze a v Bratislavě, kde mu ukradli auto… Nechápu, jak může zrovna Itala něco takového vzrušovat. Domlouváme si pro všechny takzvané Rally-menu. Jako první chod dostáváme těstoviny s mořskými plody - jsou vskutku vynikající. Další chod je opět sestaven z mořských plodů různých proveniencí a opečených brambor. Po vydatné večeři se vracíme do místa bydliště a zde ještě rozebíráme místa na další den a popíjíme vínko.

Zmoženi perným dnem následně uléháme a spíme každý tak, jak si ustlal.

Na pokračování...