Rozhovor s Jaromírem Tarabusem

Jako Hvězda rally za Rallye Šumava Mogul 2006 byl od redakce eWRC.cz oceněn za svůj suverénní výkon ve skupině N Jaromír Tarabus. Z tohoto titulu vám s ním nyní přinášíme slíbený rozhovor. Je to rozhovor řekl bych dosti obsáhlý, probírající všechno možné ze závodnického života.

Rallyovým fanouškům není jméno Tarabus zdaleka neznámé. Jen pro pořádek zrekapitulujme, že jde v Mezinárodním mistrovství ČR v rally o úřadujícího mistra skupiny N za rok 2005 a vítěze třídy N2 z roku 2003. V roce 2004 získal ve skupině N titul druhého vicemistra, v roce 2002 druhé místo ve třídě N2. Na počátku své kariéry startoval především v rallysprintech, kde v letech 2000 a 2001 získal tituly vítěze třídy N1 a N2. V roce 2000 startoval s Nissanem Micra a od roku 2001 doposud jezdí s Hondou Civic.

Míro, jaké jsou vaše ambice na letošní sezonu?

Letos už jsme chtěli vyjet s jiným autem, ale to se nám bohužel nepodařilo sehnat, takže jsme opět usedli do Hondy ve třídě N2. S tímto autem plánujeme dojet celou sezonu, nebo alespoň ty soutěže, ze kterých ještě budeme potřebovat body. Navíc, když bude možnost svézt se na nějakém dalším závodě, jako jsme třeba teď jeli Valašskou rally, tak bychom toho také využili.

Na Valašské rally jste ale nestartovali s Hondou, ale s Felicií kit car 1600. Na dalších „nadplánových“ startech byste také startovali s Felicií, nebo by jste využili ještě nějaký jiný vůz?

No, další ambice pro letošek je zkusit sehnat auto na příští sezonu. Tak nějak jsme se vzhlédli, tedy alespoň já, nevím jak přesně spolujezdec Dan Trunkát, ve skupině A. Tak se nyní po něčem takovém pídíme.

S jakým vysněným vozem, pokud by jsi nemusel brát v potaz finanční otázku, by sis přál startovat?

Pro mě byl takový větší cíl třeba i teď ta Felicia Kit car 1.6, mohla by to být ale klidně i čtrnáctistovka. Bohužel jsme se moc nesvezli, protože nám odešel motor (v RZ 1 – pozn. red.), ale zkrátka v téhle skupině nějaké takové auto. Prostě nějaké pěkné pořádné áčko. Pak je mi celkem jedno, konkrétně které by to bylo.

Rád bych se zeptal, jaké soutěže máš obecně nejraději.

Né moc rychlé, spíš možná lesní cesty, užší cesty. Když bych říkal takový ten svůj top, tak je to Barumka a Kopná, ještě se mi líbí z českého mistráku Šumava, Český Krumlov, a pak už je to takové všechno podobné. Na každé rally jsou úseky pěkné, ale i slabší a jde o to, které převažují.

Jaké úseky se ti líbí pocitově a máš na nich i rychlé časy?

Obecně mi sedí pomalejší a úzké úseky, žádné extra rychlé mírné zatáčky a zkoušet to tam podržet nebo nepodržet, to moc nemusím. Ale to je otázka asi spíše na nějakou podrobnou časovou analýzu každé soutěže, takhle obecně to až tak porovnat nedokáži.

Tvá domácí soutěž je Barumka – pociťuješ nějaké výhody domácího prostředí, nebo máš spíše naopak trému, nebo je ti jedno, kde jedeš?

Tak výhoda tam určitě bude oproti posádkám, které jsou odjinud. Erzety z Barumky tak nějak znám, sice se tam třeba neobjevím co je rok dlouhý, nejezdím tam, nejsem typ člověka, který prostě když se jede Barumka, tak tam musí jet trénovat. Vyložene si to nechám až na ty tři seznamovací průjezdy před soutěží. Akorát že člověk to tady zná a dříve tam jezdil, tak už se mu to stejně vrývá do paměti, takže tohle je asi ta výhoda. Jako handicap to nepociťuji, žádný tlak na sebe, nebo něco takového, jedu si v klidu své tempo. Pochopitelně je tu ale nejvíc známých a když diváci zafandí u cesty, tak to vždycky potěší.

Poprvé jsem tě osobně více zaregistroval na Rally Agropa 2001 – na návsi v obci Slatina jsi tehdy předvedl snad největší boční průlet přes ruční brzdu pro diváky. Sleduješ na sobe s věkem v tomto směru nějaké zklidnění?

Já myslím, že jezdím pořád stejně, možná rychleji. Také to zaleží na charakteru trati, jen někde se mi to zdá pěkné a jde to tam utrhnout, protože u té Hondy moc nefunguje ruční brzda. Že bych vyloženě nemyslel na diváky to ne, asi to bude spíš místem, kde stojíš. Ale nevyhledávám to za každou cenu. Ono to někdy ani není zrovna rychlejší, takže záleží na té charakteristice cesty.

Šumava 2004

Když si spolu povídáme, je sobota večer, a ty jsi před chvíli přišel z práce. Vím, že prý třeba ještě hodinu před startem nějaké domácí soutěže pracuješ, pak nasadíš helmu a jedeš závodit. Takže bych se rád zeptal, jestli třeba pociťuješ nějaké předstartovní napětí, nebo jak to s tebou je?

Napětí určitě pociťuji, to je tam před každým závodem nebo startem. Je pravda, že pokud je soutěž někde doma u baráku, tak se snažím využít každý den v práci, abych si nemusel brát dovolenou, protože dovolené je málo. Jsem normální zaměstnanec, takže nejsem svým pánem. Ale hodinu před startem už tedy nedělám, to je přehnané. Nicméně je pravda, že když jsme třeba Barumku startovali třeba v pět hodin odpoledne, tak to dopoledne ještě strávím v práci, pokud se například netrénuje.

Jak trávíš volný čas, když zrovna nejsi v práci nebo nezávodíš?

Volného času moc není, ale pokud nějaký je, tak se jej snažím trávit se svou rodinou.

Jezdíš se dívat i na většinu závodů kde nestartuješ, to znamená v Tvém případě hlavně na rallysprinty, nebo necháváš své kolegy bez dozoru?

Jezdím i nejezdím. Když jedu, tak je pravda, že třeba po dvou třech erzetách už se spíš trápím, protože člověk jak stojí u trati jako divák, tak furt přemýšlí, jak by to tam jel a jak by to vypadalo z auta. Když je čas, tak se jedu na nějaký závod podívat, ale že bych se vyloženě hnal za každým závodem, tak to ne.

Kdyby sis měl vybrat sucho nebo mokro, na čem by jsi raději odjel závod?

Radši mám sucho, když se do gumy můžu opřít. Ale je pravda, že párkrát se mi podařilo i na mokru zajet pěkně, takže pokud by to mělo pomoci ve výsledku, tak mokro, jinak se ale radši svezu na suchu.

Myslím, že je o tobě je známo, že když je nějaký hodně klouzavý povrch, obvykle na Šumavě, tak tam dosahuješ s Hondou hodně dobrých výsledků, někde kolem 20. místa v absolutním klasifikaci. Třeba na pověstné „antihřebíkové“ Šumavě 2004 jsi zajel na některé z ranních RZ druhý čas absolutně a i letos jsi měl na sněhu velkou převahu, co se týče posádek na srovnatelné technice. Co tedy sníh – máš jej hodně rád, nebo jen jedeš a čekáš, jak to dopadne?

Tak co se týče té RZ na Šumavě, co jsme zajeli druhý čas absolutně, tak to bylo ovlivněno tím, že nám to na rozdíl od kluků před námi roztálo a už jsme jeli více po asfaltu, takže jsme jeli rychleji. Jinak je pravda, že na úzkých kolech s hřebíkem, jako to bylo třeba teď na Šumavě, to bylo stále takové klouzavé, i na asfaltu i na ledu pořád podobné. Takže to pro mě bylo zajímavé. Ale třeba letos na Jänneru, tam už to bylo takové dlouhé a bylo to už i pro mě spíše trápení, pořád v kolejích. Tam se mi toho třeba zdálo až dost. Nyní už se těším spíš na sucho, sníh mi možná jde, ale že bych ho nějak vyhledával, tak to nevyhledávám. Ale občas se sklouznout, to jo.

Je na tobě dost zajímavé, že už se vlastně šest let pohybuješ jen na vedoucích příčkách své skupiny a třídy, a přesto si ještě nikdy neměl žádnou větší nehodu (klepu na dřevo), při které by došlo k výraznějšímu poškození vozu a ještě nikdy jsi neodstoupil pro havárii. Takových jezdců je myslím si velmi málo – můžeš nám prozradit, jestli máš nějaký recept, jak se to dělá? Přece jenom to asi není náhoda, když už to trvá tak dlouho...

Tak já také klepu na dřevo. Je pravda, že sem tam něco malého je, nějaký ten tukanec, ale zatím se mi to vyhýbá. Jsem rád a doufám, že to tak bude co nejdéle. Recept žádný nemám, snažím se jet tak, jak umím. Ale je pravda, že to holt jednou musí přijít a doufám, že to nebude nic vážného.

Tak to rozhodně také doufám a přeji. Ještě bych se rád zeptal trochu z jiného soudku, jestli je rally tvůj vysněný sport od dětství, nebo jestli jsi třeba měl nějaké jiné sportovní sny, týkající se jiné oblasti?

Řekl bych, že rally je takový sen už od dětství nebo od základní školy, ale na druhou mě vlastně nikdy pořádně nenapadlo, že bych mohl přímo závodit, nebo už si to ani nepamatuji. Kamarádi se chodili dívat na závody a někdy jsme chodili s tátou a se strýcem po závodech.V mládí jsme s klukama na kolech závodili v lese a po chodnících. Po vojně jsem se dostal k rally s Pavlem Prášilem, ten mě v podstatě „nakopl“. Zeptal se mě, jestli bych s ním nechtěl jet jako spolujezdec, tak jsem svolil.

Zmínil jsi svůj první start v rallye vedle Pavla Prášila, kdy jsi seděl poprvé a naposledy místě spolujezdce. To bylo při Barum rally 1998 s „áčkovým“ Favoritem – nemůžeš nám o tom startu říci něco bližšího?

Tak jeli jsme pěkně, rychle, ale pak nám nevyšla jedna zatáčka cíli druhé RZ, kdy jsme vyletěli ven a auto jsme poškodili tak, že se nedalo jet dál. Pak jsem měl možnost svézt se jako řidič s Danem Zpěvákem na místě spolujezdce s tím samým autem na Rallysprintu Kopná, poté, co jsme si ho opravili. To se mi líbilo víc než jako spolujezdci, a od té doby už sedím za volantem.

Lákalo by tě vyzkoušet si kromě rally třeba i jiné automobilové disciplíny?

Ani ne. Rally je rally, myslím, že je to ta královská disciplína. Ne snad ani kvůli tomu, že ji jezdím, ale prostě se mi líbí nejvíc a ani mě nikdy nenapadlo, že bych chtěl jezdit něco jiného. Ale těžko soudit, když jsem ostatní disciplíny nezkusil.

Bohemka 2004

Co bylo pro tebe při vstupu do automobilových soutěží nejtěžší?

Tak asi jako pro každého dát dohromady peníze na to, aby člověk mohl závodit. Když jsme jezdili poprvé s Danem Zpěvákem, tak jsme si platili napůl celé závody a bylo to absolutně bez sponzorů, až poté jsme měli to štěstí, že jsme nějaké sehnali a pokračovali jsme.

A když pomineme finance, tak co pro tebe bylo nejtěžší z hlediska jezdeckého? Třeba z hlediska rozpisu?

Já myslím, že můj rozpis se vyvíjí pořád. Někdo ho má třeba pořád stejný a může jej oprášit třeba po třech letech a pojede podobnou Barumku zase na ten samý rozpis. Ale my si to píšeme pokaždé znovu a řekl bych, že pokaždé je ten rozpis jinačí, že se vyvíjí tak nějak se mnou. Myslím, že je to i taková moje slabší stránka, napsat si dobře rozpis, napoprvé mi to nejde a i když jedeme napotřetí, tak stále něco opravujeme. Samotného mě to štve. Čili rád bych to nějak vypiloval, aby to šlo napsat precizně hned napoprvé a nemuselo se při ostatních průjezdech moc upravovat, ale zatím se to se mnou táhne a dopilovat mi to nejde.

Jaký je tvůj nejpozitivnější emotivní zážitek za dobu tvého působení v rallysportu?

Hodně zážitků je těch pozitivních, ať už je to celkové vítězství ve skupině N, ať už je to vítězství na jednotlivé rally, ať už je to vítězství na jednotlivé RZ, která se nám podařila zajet perfektně tak, že jsem byl spokojený. Takže těžko říct, všechno potěší. Nejemotivnější bylo ale asi to, když jsme poprvé vyhráli v roce 2001 Barum rally s Jardou Blažkem nad Miroslavem Caisem. To byl vlastně i první velký závod s Hondou. A pak pochopitelně ta celková vítězství v mistrovství.

A teď naopak, na který zažitek své kariéry vzpomínáš nejméně rád?

Tak to vím stoprocentně, když jsme v roce 2005 jeli Valašskou rally a při opuštění trati jsme srazili diváka. Byl dokonce chvíli v bezvědomí, tak to byl určitě nejhorší zážitek. Pak jsme rally sice dokončili, ale nebylo to vůbec nic příjemného.

Na druhou stranu divákovi se nakonec nic vážného nestalo...

Tak to bylo naštěstí pozitivní, že se rychle uzdravil neměl nic vážného, žádné následky. (posádka Tarabus – Vorel obdržela na konci sezony za Cenu fair play za své chování po nešťastném střetu s divákem na Valašské rally– pozn. red.)

Které své výhry či úspěchu si nejvíc vážíš?

Nejvíc si asi vážím toho prvního vítězství na Barumce, které jsem již vzpomínal, ale jinak toho, když jsme loni vyhráli ve skupině N. To potěšilo asi nejvíc. Ale jak už jsem naznačoval, beru to tak, že si vážím každého vítězství a každé dobře dojeté soutěže.

Vzpomínáš si během své závodní kariéry na nějaký okamžik, kdy jsi chtěl se závoděním praštit, nebo se takový okamžik neobjevil?

Přímo praštit tak, že bych už třeba nikdy nechtěl závodit, takový se zatím neobjevil. Co třeba jsem chtěl, tak to bylo právě po té Valašce, co jsme měli nehodu s tím divákem, tam jsem přemýšlel, že bych odstoupil z rally. Ale i ostatní lidé mě přemlouvali, ať se radši snažím ten závod dokončit. Takže jsem tehdy přemýšlel, že bych ukončil tuto konkrétní rally, ale jinak se ještě zatím nikdy nějaká taková chuť neobjevila.

Šumava 2006

Co tě kdy na rally nejvíce mrzelo?

To je víc věcí, například nyní aktuálně, že jsme se teď na Valašce více nesvezli s tou áčkovou Felicií. Pak třeba když jsme s Pepou Sedláčkem prohráli o dvě desetiny a člověk se potom dívá na video, kde se přetočím v jedné vesnici na zhruba patnáct vteřin. Nebo že jsem nejel někde jinde rychleji, kde jsem mohl. To je prostě tolik a tolik okamžiků, že člověk někde jede zbytečně pomalu nebo zbytečně rychleji, že se těžko něco vybírá.

Již jsme nakousli tvojí bitvu s Josefem Sedláčkem na Barum rally 2003, která skončila po více než 300 kilometrech závodění s rozdílem pouhé dvě desetiny sekundy...

K tomu bych ještě vzpomenul, že Pepa Sedláček měl na této Barumce také nějaké problémy s motorem, šlo mu to tuším jenom na tři válce. To byl také takový osudový okamžik, kdy jsme radši zvolili, že zvolníme, ale oni ten problém vyřešili a auto mu pak jelo celkem dobře a hodně nám naložil ve chvíli, když jsme si mysleli, že má problém s autem. Takže tam šlo i o to, že jsme se blbě rozhodli, prostě závodit se má od začátku do konce, i proto, že člověk neví, kdy bude mít defekt, nebo kdy někam spadne, nebo co se mu přihodí. Tam jsme to prostě prokaučovali, když jsme mohli Pepu Sedláčka konečně porazit.

Na jakého z dosavadních soupeřů vzpomínáš jako na největšího nebo nejzásadnějšího?

Tak určitě v každé třídě nebo skupině, kde jsme doposavad závodili, byl nějaký největší soupeř. Když jsme ještě závodili v N1, tak tam třeba byl Radovan Adam, Michal Fiala, v N2 vzpomenu na Jiřího Volfa, se kterým jsme spolu závodili o vítěze třídy N2 ve sprintech. Pak byl Míra Cais na Barumce. Pepa Sedláček byl hodně silný soupeř, nad kterým se nám holt prostě nedařilo. Napřed pořád vyhrával, pak už jsme na něho i měli, ale bohužel zase, když jsme třeba vedli, tak nám nevydržela technika. Takže Pepa Sedláček to byl takový, dá se říci, asi největší soupeř, se kterým jsme dokázali držet tempo, ale zase jiné věci byly proti nám. Když jsme prohrávali, tak se nám nic nepokazilo, a když jsme vedli, tak byla proti nám technika. Teď v loňské sezoně, když už jsme jeli hlavně na body v enkách celkově, tak byl Křížek největší soupeř, ale tomu zase nedržela technika. Jinak bychom ovšem na entrojku v jeho rukou neměli s naší šestnáctistovkou šanci. Taky jsme prohráli sezonu s Jelínkem v roce 2002, tam byla taky proti nám technika, když jsme třeba vedli Barumku a odstoupili na stálý převod. Některý rok i Trojanovi byli soupeři, se kterými jsme se honili. Letos soupeře ve skupine N zatím nevidím, ale věřím, že zase nějaký bude. Zatím byly dvě obtížné zimní soutěže, které se nám podařily, ale myslím si, že nějaký větší soupeř se nakonec stejně najde. Zatím pokaždé v sezoně nějaký soupeř byl, jednou se dařilo jemu, jednou zase mně.

Většina tvých bývalých soupeřů, které jsi v minulých pěti letech většinou porážel, již v současnosti jezdí na vozech vyšších tříd. Jak se to přihodilo?

Asi jsou lepší ;-)
No rally jsou vždycky dvě stránky - umět závodit a pak samozřejmě umět sehnat peníze. Kolem závodění je hromada věcí - tým, připravenost auta a spolupráce všeho. Na to musí člověk umět sehnat ty peníze a já na tohle zrovna nejsem tak dobrý. Ale na druhou stranu jsem spokojený a nestěžuji si - jezdím s Hondou celou kompletní velkou sezonu, co by za to spoustu ostatních lidí dalo.

V průběhu své kariéry jsi spolupracoval s několika spolujezdci - mohl by jsi na ně zavzpomínat?

Mimo soutěže jsem začínal s Pavlem Zvonkem ve stařičké Škodě 100 po místních cestách. Ostré závody jsem začal s Danem Zpěvákem, pak už jsme jezdili s Igorem Norkem. S Jardou Blažkem jako spolujezdcem jsme vyhráli premiérově Barumku - Igor měl dovolenou, špatně si to zařídil, jinak by určitě jel taky – věřím, že ho to taky štvalo, že nejede. Pak tedy vyhrál Barumku alespoň vloni. Také s Mirou Staňkem jsem se svezl, s Václavem Vorlem jsme loni udělali mistry v enkách, a nyní jezdím s Danem Trunkátem. Ještě bychom zapomněli na kamaráda Štepána Formana, se kterým jsem dvakrát absolvoval rallysprint Podkopná Lhota, který se rád sveze na tomto podniku. Loni se nám zde podařilo vyhrát ve třídě, bohužel vítězství v enkách nám uteklo o deset sekund, ale celkově jsme byli s výsledkem spokojeni. Uvidíme co tento rok ;-)
S Igorem Norkem jsem jezdil nejdéle, tam už jsme také byli opravdu nejvíce sžití a tam už ta spolupráce byla prostě na té nejlepší úrovni. To je také při rally jeden z hlavních článků, být sžití se spolujezdcem a rozumět mu co říká, aby to člověk mohl převést na ta závodní kola. S Igorem máme také pochopitelně nejvíce zážitků.
Nicméně musím říci, že se všemi spolujezdci, co jsem jel, jsem byl spokojený a spolupráce byla vždycky dobrá.

Kdy jsi jel poprvé se současným spolujezdcem Danem Trunkátem?

S Danem jsme jeli poprvé loni na podzim sprint ve Vsetíně, abychom spolu nejeli na poprvé hned velký závod, takže jsme tam zkusili, jak nám to jde. A vlastně jsme tam i vyhráli, takže nám to asi jde ;-)

Jak se díváš na amatérské rally typu Volného poháru, které se u nás jezdí?

Myslím si, že jsme se ani nebyl podívat na žádné takové rally, přece jenom závodů je po republice hodně, takže nemohu hodnotit kvalitu. Ale celkově proti tomu nic nemám, vždyť my jsme také nějak začínali. Ale musí to být pochopitelně kvalitně zajištěno z bezpečnostního hlediska. Když je to takto zařízené a povolené, tak může být v podstatě cokoliv a člověk proti tomu nemůže nic namítat.

Jaký je tvůj celkový pohled na současnou situaci v české rally?

Tak kvalitu musí posuzovat spíše diváci. Pokud jsou někteří vyloženě na WRC a ty nejedou, a nic jiného nedokážou překousnout, že by někdo mohl hezky závodit třeba s „ápětkou“, tak to teď pro lidi vysazené vyloženě na WRC asi není tak atraktivní. V ostatních třídách se stále bojuje, i když je samozřejmé, že všichni nemohou jet úplně perfektně. Byla béčka, byla WRCčka, ta holt teď povolená nejsou, uvidíme co bude dál. Třeba se zase objeví nějaká nová skupina, která naláká takové diváky, kteří něco podobného vyžadují. Zkrátka jsou diváci, kteří se chodí dívat na závody jako takové a jsou diváci, kteří se jdou dívat jenom na to top a pak rychle utíkají na další erzetu, já jim to nezazlívám. Ale i ve zbytku pole je hodně jezdů, kteří stojí za zhlédnutí, aniž bych tedy teď myslel zrovna na sebe.

Už mě momentálně nenapadá, co bych na tebe ještě vymyslel, tak na závěr ještě prosím řekni něco sám...

Chtěl bych poděkovat redakci eWRC.cz za ohodnocení, že ohodnotili i jezdce z nižších tříd, určitě to potěší. Ještě bych chtěl pozdravit všechny fanoušky, kteří nám fandí a těším se, že nás podpoří i v dalších závodech.

Já ti Míro děkuji za zajímavé povídání, a že sis na mě udělal tolik času. Je již zřetelně vidět, že s manželkou Petrou očekáváte v krátké době již druhý přírůstek do rodiny, takže přeji mnoho štěstí nejen v dalších závodech, ale i v soukromém životě!

P.S. Poděkování patří také Rallysportu Příluky, za který Jaromír soutěží, kteří mi poskytli zázemí pro vytvoření tohoto rozhovoru.