Jak jsme byli na Korsice - II. díl

Sobotní ráno slibuje mnoho dalších zážitků a my vyrážíme na vytipované místo, které jsme si vyhlédli vlastním najížděním. Volíme krásný vracák po příletu s kopce a zabíráme místa, jak jinak než těsně u mlíka. Fotografové opět klejí na všechny strany a nakonec všichni prchají někam, kde to "nebude vo ho.ně a bude tam světlo" atd. Místo naplňuje naše očekávání a Ppa může freneticky vykřikovat časy a komentáře k jednotlivým průjezdům. V mezičase zásobuje ewrc desítkami sms. Dostává se mu za to vděku v podobě opravdu kvalitního výsledkového servisu. Ještěže někteří místní mají výsledky a ochotně se s námi o ně dělí.

Trochu atmosféry

Potlesk na otevřené scéně sklízí Kopecký a my se ujímáme nelehkého úkolu - naučit přihlížející správně vyslovovat jeho jméno. Velmi dravě jede, jako ostatně všude, Sordo a v S1600 Valda a Béreš. Již na pohled je vidět, že Suzuki na asfaltu není to pravé ořechové, takže to oba borci dohání dravostí.

Po skončení RZ se přemisťujeme i s auty dál po směru RZ, kde je pěkné místo s mostem přes řeku. Parkujeme pár set metrů za mostem v areálu kempu, kde zatím již Čenda evidentně zdomácněl. Vypité láhve od vína vysvětlují i veselou náladu panující v kempu. Přichází sms o tom, že 4 km zpět je do rokle spadlý Wilson a kousek od něj zbořený Aigner. Mezi fotografy to začíná vřít. Odnáší to Mikulda a bláhově se vydává s Brosem, Máárou a Ppa na cestu v protisměru RZ. Jejich spanilá jízda však záhy končí za rozlícené gestikulace pořadatele, jenž stráží most. Fotografové však, hnáni vidinou senzace na dosah ruky, volí přesun za pomocí vlastního fyzického fondu. Bros je obtěžkán opravdu rozměrnou krosnou netušeného obsahu. Po kilometru však zjišťuje, že jít s takhle těžkým nákladem v nastalém horku a v neustálém mírném stoupání není to pravé. S lehkostí sobě vlastní předává tuto megakrosnu na záda Ppa a vyrážejí dále kupředu.

Takhle dopadl Wilson...

Zhruba každý kilometr se ptají, kde že už ten Wilson je. Se železnou pravidelností se jim dostává stejné odpovědi - kousek. Ve finále ušli 12km! Zde bych chtěl vyzdvihnout vskutku šerpovský výkon Ppa, který svůj náklad donesl hrdě až do cíle. Tady už na pokraji svých sil nafotili nešťastného Wilsona a jeho vůz. Wilson junior ještě evidentně neví, co jsou Češi zač, takže nechává tašku s osobními věcmi a občerstvením zcela bez dozoru. Tohoto trestuhodného zaváhání hbitě využívá nejvíce žíznivý fotograf Mára Felt a zcizuje si pro vlastní potřebu lahev s pitím. My Češi si prostě víme rady v každé situaci.

takhle Aigner...

Zbytek výpravy shlédnul pěkné místo u mostu a čeká, s čím se odběhlíci vytasí. Odpověď na sebe nenechává dlouho čekat. Mikulda dostává od Brose jasný úkol, že pro ně má přijet. Ten však využívá Čendovu nabídku a pro foťáky vyráží Petr se Superbem a zhruba 3 litry vypitého vína v sobě. Uznale pokyvujeme hlavou. Všichni si cestu náramně užili. Mezitím se přesouváme po trase RZ. Záhy zjišťujeme, že část RZ jsme při najíždění absolvovali jinudy, než dnes jezdci. Jsme rádi, že jsme si vybrali místa tam, kde se opravdu jelo.

Míříme do servisu a následně do místa ubytování. Zde ještě proběhne koupání v moři. Absolvovali ho dva nejotužilejší členové výpravy, Čenda a já. Večeře v restauraci je výborná. Zejména objednávání má své kouzlo. Z důvodu neznalosti jiného než francouzského jazyka na nás servírka střídavě bučí, mečí či předstírá plavání. To podle toho, jaký pokrm nám chce nabídnout. Po několika karafách výtečného stolního vína již bezpečně rozumníme všemu, co říká. Možná díky zvýšené hlasitosti hovoru a všeobecnému veselí se na nás postupně chodí dívat všichni zaměstnanci a sledují nás i všichni přítomní hosté.

... a takhle Casier.

Závěr obstarává majitel, který si s námi připíjí pastisem. Je silný, ale dobrý. Vzhledem k nedopitým zásobám slivovice přesouváme naší společnost ještě na terasu jednoho z bungalovů, který obýváme. Všichni vesele popíjíme a domlouváme se předem na tom, že v neděli ráno nevstáváme a pojedeme v klidu přes servis rovnou na trajekt do Bastie. Možná i v tomto světle někteří pijí víc, než jindy snesou. Krátce po půlnoci se většina odebírá spát. Ne tak Čenda a spol, kteří jdou hrát WRC5 na playstationu. Jejich stav je předurčuje ke skvělým výkonům.

Nedělní ráno je pro většinu dobré. V klidu snídáme, poklízíme, balíme a vydáváme se do servisu nakoupit poslední suvenýry. Nutno podotknout, že Čenda a spol i nadále hrají WRC5 na Playstationu. Po krátké procházce v servisu se vydáváme vstříc trajektu z Bastie do Livorna. Mikulda s Brosem nás vedou a mají za úkol vybrat nějaká pěkná místa na točení a focení panorámat. Bezpečně tak míjíme všechna za něco stojící místa a zastavujeme v mlžném oparu těsně před Bastií. Míříme k přístavu a řadíme se do správné fronty na trajekt.

Doufáme jen, že Čenda už dohrál a přijede též. To se také za chvilku stane skutečností. Svítící kotouče a smrdící zimní pneu na Superbu zvěstují, že opravdu hráli dost dlouho a vše doháněli cestou. Z auta vybíhá rozzářený Čenda a zve nás na prohlídku vozu. Zjišťujeme, že celá pravá záď je pozvracená. Kdo je autorem? Mára. Ten smutně omývá vodou z lahve svůj výtvor a je zelený jak sedma. Většina si škodolibě vybavuje jedno z Márových večerních prohlášení. Cituji: "Já sice piju málokdy, ale když, tak vydržím hrozně moc a nic mi po tom není". V přístavu je pěkné počasí a loď vypadá celkem plavbyschopně.

Tak tohle je naše výprava

Naloďujeme se tedy a záhy vyplouváme vstříc Livornu. S potěšením zjišťujeme, že na palubě je i Valda, a ten se k nám prakticky na celou plavbu přidruží a pomáhá nám krátit si cestu hovorem. V Livornu se tak řadíme do čtyřčlenného konvoje i s Valdou a vmisťujeme se do italských tlačenic. Po jednom tankování se skupina trhá a pokračujeme pospolu už jen s Mikuldou a Brosem. Po pár hodinách cesty je Ppa jak zařezaný, neb se blížíme k místu, kde tuší, že nechal svůj vůz. Kupodivu se nám daří vcelku snadno sjet z dálnice a najet na ni v obráceném směru u benzínky, kde opravdu stojí auto, jež zde Ppa zanechal. Dáváme si ještě teplou gulášovku výtečné chuti a vyrážíme směrem k domovu. Značně prořídlá výprava, čítající již jen MravencZe a mou maličkost, tak zhruba v půl čtvrté ráno doráží v pořádku do setmělé Prahy. Jsme rádi, že jsme doma a víme, že Korsika byla opravdu vydařená soutěž, na kterou bychom rádi ještě někdy zavítali.