Jak jsme byli na Korsice - I. díl

V úterý 7.4. v podvečer nastává ten slavný den a já doma narychlo balím věci a vydávám se směrem ku Praze. MravenecZ ještě načerpá něco sil spravedlivým spánkem a můžeme vyrazit. Touto dobou se již mění úterý na středu. Sraz s dalšími členy výpravy je v Žebráku, kde se k naší nemalé radosti potkáváme s Čendou a jeho spolujezdcem Petrem. Za chvíli doráží i menší část rodiny Mááry Felta a přibývá nám tak další člen posádky červeného Seatu Altea. Seznámili jsme se ještě s Čendovou první nehodou, kterou dosvědčoval potlučený nárazník jeho Superbu. Někteří králici mají zatraceně tvrdé hlavy...

Tak tohle je naše výprava

Vyjíždíme směrem k hranici s Německem, na přechod Rozvadov. Poslední část výpravy - Mikulda s Brosem a jejich Fabie WRC - jsou ještě někde v okolí Písku, a tak zatím v neúplné sestavě začínáme polykat další kilometry směrem k cíli naší cesty - Korsice. Na hranicích Německa s Rakouskem ještě doplňujeme stav naší posádky a přibíráme Ppa. Ten nás bude po celou dobu naší výpravy bavit tím, jak se strachuje o svůj vůz, který zde zanechává. Další zastávka je na oblíbeném místě u Brenneru. Tady se již naše výprava zceluje a jsme všechna tři auta pospolu. Jako tradičně jsme zde v hodinu, kdy má jinak prý skvělý McDonald zavřeno, a tak, hlodajíc řízky z domova, razíme dál. Brenner nás jako obvykle vítá svou proslulou pohostinností a ve sjezdu je vrstva sněhu. Všichni, až na Čendu, máme letní pneu, přičemž někteří (Mikulda) mají na voze spíše slicky. Strastiplný úsek se nám všem bez úhony daří zdolat, a tak nic nebrání pokračování v cestě.

Seat Altea a Fabie WRC

Snad i díky vysílačkám, které máme ve voze, se nám nepodaří zastavit na stejném místě, a tak naše posádka stoluje v Itálii osamocena. Potkáváme se opět až v Livornu, odkud poplujeme trajektem do Bastie na Korsice. Počasí je nevlídné a moře zlověstně zbarvené do šeda. Na lodi je pak patrné, že pamatuje i lepší časy. Kocháme se výhledem z lodi na přístav v děštivém hávu a plkáme v očekávání věcí příštích. A je to tu! Loď nastartovala motory. Poznáváme to bezpečně podle nesnesitelného hluku a zejména chvění, které záhy mění úsměvy na našich tvářích ve ztuhlou křeč. Po zdárném vyplutí jsou i největší flegmatici výpravy v jakémsi tranzu a zjevně mají strach. Na osvěžení atmosféry se začínají probírat potopené trajekty z poslední doby. Hlasitě se spekuluje o čase, který člověk vydrží ve studené vodě, a spousta jiných povzbudivých témat. Nekonečná plavba však má svůj konec a my, po milimetrově přesném přistávacím manévru, sjíždíme na půdu Korsiky v přístavu Bastia.

Ppa jako Di Caprio...

Začínají nevypsané závody, které nás mají přivést až na druhý konec ostrova. Brzy však zjišťujeme, že někteří členové naší posádky mají ve spojení s rychlou jízdou v členitém a zatáčkovitém terénum nemalé problémy. Dost možná si Ppa neměl dávat na lodi rybu, i když jen trochu leklou. Výprava se opět rozděluje a kamarádi nás nechávají napospas osudu. Tou dobou již naši společnost nesdílí Máára, a jak posléze zjišťujeme, ani podrobná mapa Korsiky. Cesta napříč ostrovem se zdá být nekonečná.

Muž přes palubu!

Co chvíli totiž stavíme a Ppa v nedůstojných pózách vyprazdňuje nedobrovolně své útroby. Abych se v duchu celé výpravy připojil s pomocnou rukou, zahajuji na zadních sedadlech spánek. Tma, mlha a atmosféra ve voze houstnou. Absolvujeme první setkání s korsickou faunou. Běžící kráva v zatáčce opravdu není žádný med, raději ještě zvolňujeme, i když se to zdá být už nemožné. Pak nám cestu ještě křižuje kůň, a tím se zdá být příděl dnešních dobrodružství vyčerpán.

Na Korsice potkáte leccos...

Několik telefonních hovorů s Máárou, který jediný ví, kde jsme ubytovaní, nás přivádí až na místo samé. Škoda jen, že dorážíme až jako poslední, a zbývá na nás s MravencZem bidlo. Vzhledem k mé zjevné váhové převaze uléhám do spodního patra a usínám zaslouženým spánkem.

MravenecZ ležící cca 40cm nad mou maličkostí(190cm,130kg) mi však nedopřává příliš klidu, a tak usínám jen díky velké únavě z cesty. Tajně doufám, že nebudu v důsledku erotických snů dloubat MravencZe do zad.

Korsika je nádherná

Ve čtvrtek časně ráno se po letmé hygieně přesunujeme směrem k trati shakedownu. Všichni způsobně parkují na vyhrazených místech, jen Mikulda projíždí nerušeně několik zátarasů a parkuje těsně před startem. Na tento obyčej ale začínáme být zvyklí, neb Mikuldův speciál mate většinu pořadatelů a policistů na světových rallye. Všichni si nacházejí svá místečka ke sledování a auta pozvolna vyrážejí na trať. Litujeme snad jen absence MilanaPB, neboť ten by si jistě opět nalezl to nejhezčí místo na trati a všechny tím tak trumfnul.

Je to tak...

Na trati tou dobou bouří několik vozů Subaru a už podle prvních průjezdů je zjevné, že Subaru se na asfaltu vpřed neposunulo. Divoké boje a zvedající se, či hrabající kola, tak krotí všichni tři továrníci. Zjevně nejpomalejší je k naší malé radosti Aigner, kterého záhy trumfuje Rovanpera, kterému se nedaří ani start. Božský Gigi jede evidentně měkčí směs a zůstává daleko za očekáváním. Všechny Citroeny jsou bez komentáře a největší dojem zanechává Sordo. Opravdu se zdá, že podstoupil loebotomii. Oba Fordy také pěkně, což se ovšem nedá říct o Stobartech, ale Latvala se nezdá být nejpomalejší. Svůj standard předvádí i Peugeoty 307 a mile překvapuje i Kopejda, který hned při prvním průjezdu jede dost agresivně. Nejčastěji na trati pak jsou všechna Subaru a RedBull. K našemu zděšení nejede Duval. Projíždějí se i jezdci S1600, a tak vidíme velerychlého Meekeho, následně i Prokopa a Valdu. Ludvík Otto s početnou suitou dlí kousek od nás v civilu u trati. Po skončení shakedownu pospícháme do Ajaccia nasát atmosféru města a zejména servisu.

Na shaku

Odpoledne vyplňujeme sháněním oficiálního programu s mapami, který se nám daří sehnat až po úporné snaze na jedné z benzinek. Tady nám ochotně radí bývalý závodník Bernoldini a posílá nás do nedalekého knihkupectví. Zde bych chtěl vyzdvihnout výkon Ppa, který je hoden obdivu. Oprášil totiž všech třicet francouzských slovíček a jal se překládat, kde to jen šlo. Jen díky tomu jsme mohli začít najíždět jednu ze sobotních erzet. Ppa se záhy projevuje i coby zdatný navigátor a za chvíli jsme již na cestě, kde je nápadně vytahané bláto na okrajích cest a výrazné stopy závodních gum. Zatáčka střídá zatáčku a po projetí více jak dvaceti kilometrů neabsolvovujeme delší rovinu než 50m. Vůkol není rudý vřes, ale propasti, stromy, skály a jiné příjemnosti lemující trať. I navzdory velmi klidné jízdě nám začíná běhat mráz po zádech. Vystřídá se asi pět různých povrchů včetně šotoliny a cesta se rozšiřuje, ale častěji zúžuje do rozměrů nevelkého automobilu. O případném vyhnutí se s protijedoucím vozem, jen spekulujeme.

"Kozyčanky" jsou moc hezký...

MravenecZ neodolal a vytahuje kameru. Máme tak pěkný onboard. Na několika místech stavíme a kocháme se panorámaty u okrajů propastí. Jedno takové zastavení se mi málem stává osudným. Právě jsem odepisoval na veledůležitou sms z rodné domoviny, když MravenecZ a Ppa opustili vůz a jali se kochat. Periferním viděním jsem si záhy povšiml, že něco není v pořádku. Navzdory mírnému stoupání nikdo nezatáhl ruční brzdu a tak jsem záhy zjistil, že se milá Altea začala i se mnou rozjíždět. Kam jinam než směrem ku propasti. Hbitým zatáhnutím ručky jsem tak zabránil nenahraditelné ztrátě mého života a sešrotování beztak nepříliš pohledného vozu. Pomalu, ale jistě, ve mně zraje podezření směřující směrem k MravencZovi, který uzavíral mou pojistku, a začínám si na něj dávat větší pozor.

Na slavnostním zahájení

Absolvujeme ještě jednu zastávku, na které Ppa s hrůzou zjišťuje, že jeho mobil nechce odeslat sms s pořadovým číslem 50 do rukou realizačního týmu ewrc, dlícího v Čechách. V pozdním odpoledni se vydáváme na náměstí s velkou sochou korsického rodáka Napoleona, kde pozvolna začíná slavnostní představování jednotlivých jezdců. Po chvíli již začínáme litovat, že jsme neznalí francouzštiny, neb jiný jazyk z místních na ostrově nikdo neovládá a nepoužívá. Naštěstí někteří jezdci hovoří anglicky, a tak i my pochytíme něco z jejich odpovědí. Kdo však k našemu překvapení suše reaguje na francouzštinu je Ludvík Otto, který nám nesrozumitelným jazykem přivádí, zjevně vtipnými poznámkami, obecenstvo v úžas. Defilé na pódiu i pod pódiem pokračuje. A tak sledujeme nahoře vozy a dole ko... Však vy víte co. Ve starofrancouzštině se totiž, jak známo, dívkám na Korsice říká Kozyčanky. Dále graduje šou s příjezdem Pettera Solberga, který si svoji přezdívku Mr. Hollywood plným právem zaslouží. Jako jediný totiž nečeká, až před ním se představující jezdec opustí podium a plní ho k prasknutí. Svým humorem pak okouzluje přítomné. Jen aby mu to vydrželo i na trati. Konec pole obstarává božský Seb Loeb (čti LOUB). A rychle do hajan.

Tohle Atkinson nezvládl

Páteční ráno nás vítá krásným slunečným počasíčkem a my se vydáváme do nádherného vracáku uprostřed vesnice. Fotografové opět reptají, ale nikdo soudný už tomu nevěnuje pozornost. Hlášky typu - "tady je to vo ho.ně, málo světla a kdo tohle místo vybíral", mají snad předplacené. K naší radosti je tu lidí jak v Pačejově, a tak zabíráme pohodlně místo u mlíka ve vracáku a jsme plni očekávání. Brzy už vyrážejí předjezdci a před nás se štosuje čím dál tím víc fotografů a kameramanů, kteří se ale skládají tak, abychom viděli na trať. Okolo prochází postava, ve které bezpečně rozpoznáváme Arminova exkamaráda Gilla Panizziho. Je zhruba minutu do příjezdu Ufouna (Louba) a srdce začínají bušit. Chyba lávky. Nebylo to srdce, ale snad 250kg vážící silně korpulentní mladá dáma, která se bezpečně zastavuje přede mnou. Lapám po dechu a doufám, že mně nezašlápne, nerozsedne či nevdechne. Sbírám všechnu odvahu a prosím milou dámu, aby se skrčila. Nerada, ale uposlechla. Dokonce směrem k nám začíná posílat cukrbliky. Úspěšně odoláváme. Také přichází droboučká blondýnka s fotoaparátem a odhaluje nám své pozadí (viz video). Většina diváků má jasno a auta sleduje již jen okrajově. Padají i nabídky k sňatku. Po odjetí špičky kolem nás prochází zpět Panizzi a k našemu překvapení si s sebou odvádí i blondýnku. Nezbývá než opět sledovat auta.

Ve vracáku

Jako další bod sledování si vybíráme přehledný úsek asi kilometr po směru trati. Zde sdílíme místo se starším manželským párem z Finska, který se nás živě ptá na Siberu a Trinera. Vzájemně se obohacujeme o nové informace. Opodál stojící mladí korsičané nám nabízejí sýr, který svým odérem zcela zastiňuje naše olomoucké syrečky. S díky odmítáme. Finové kontrují a nabízejí korsičanům cosi, co silně připomíná sušený sobí penis. Z nepochopitelných důvodů je korsičany také s díky odmítnut. O kus níže teče potok, kde je podle očitých svědků mrtvá kráva. Podobné historky o nalezených mrtvých kusech skotu pak v servisu slyšíme od každého, s kým zapředeme hovor. Cesta do Ajaccia není dlouhá, ale je silně zaplněná auty a motocykly všech proveniencí. Mikulda a Čenda všechny předjíždí. My, svázaní pudem sebezáchovy, silně ztrácíme. Čenda už předjíždí úplně všude. Dvojitá čára, zatáčka, horizont - to vše neznamená žádnou překážku v jeho záměru dohnat Mikuldu. Zasahuje však vyšší moc a pár policistů na motocyklech zastavuje provoz a vysvobozuje z něj mikuldovo WRC a vedou ho pod houkačkami směrem k servisu. Nerovný boj Čenda vzdává a zastavuje k obvyklé čurpauze. Je vyzkoušené, že od 3litrů vína už musí člověk na záchod co chvíli.

S Honzou a Filipem

Následně dorážíme do servisu, kde se nám podaří ukořistit fota s Honzou a Filipem. Takřka násilím přimějeme i opodál špačkujícího Duvala s Panizzim. Potěšení je evidentně jen na naší straně. Dost možná k tomu přispěje i fakt, že se hrdě hlásíme, k tomu, že jsme češi. Kromě započatého odtahování Mikuldova vozu a Atkinsonova příjezdu do servisu na ručku, již nic nevybočuje z normálu, a tak jedeme dle domluvy do místa ubytování, do hospody na večeři. Zde k našemu překvapení zjišťujeme, že hlavní organizátor večeře Bros právě nakupuje potraviny v nejmenovaném supermarketu, a svou účast stornuje. Čenda a spol na pokoji mastí WRC5 na přivezeném televizoru a Playstationu. Coby víceoktanový benzin jim slouží bohatá zásoba vybraných značek českých, ale i francouzských vín. Navzdory množství požitého vína se zdá, že je Čenda neporazitelný. Zbytek ubikace se však i nadále snaží. Uléháme. Asi jsem však dlouho nebyl na WC, a nebo byla večeře v restauraci příliš vydatná, takže netrvá dlouho a za obrovského lomozu se ocitám na zemi. Centimetr silné plaňky, tvořící rošt postele, nevydržely mou váhu. Budím tak takřka všechny a dávám jim důvod ke škodolibému úsměvu. Za vydatné MravencZovy asistence dáváme postel do použitelného stavu a já znovu uléhám. Ležím jako pavouk celou noc na zádech a těším se až si druhý den přivlastním postel, kterou uvolní naši spolubydlící, fotograf Velímský s doprovodem.

S Duvalem a Panizzim, ten v brýlích jsem já;)

Na pokračování...