Skunnyho zápisník: Schneerosen Rallye 2017

Jak začne po okolních loukách slézat sníh, leze na mě jaro. Jaro se u mě projevuje tak, že začnu projíždět internet a hledat nějakou pěknou soutěž v okolí, kam bych se zajel probudit ze zimního spánku. Mám jí. Schneerosen Rallye, úvodní soutěž rakouského poháru, oficiálně zvaného Austrian Rallye Challenge. Na tratě v okolí městečka Raabs an der Thaya jsem se vypravil už před dvěma lety, tudíž nejedu úplně do neznáma. Suma sumárum, jasná volba. Teď už jenom sehnat někoho, kdo by se chystal probouzet se mnou a jednodenní dobrodružství může začít.

Budějovická parta je už tou dobou domluvená, takže se jen nenápadně vetřu. V sobotu ráno tak můžu vstát ve čtyři ráno (to je peklo, přátelé!) a přiměřenou rychlostí se doploužit do Velešína, kam je vyhlášeno místo srazu. Po cestě dávám dvě zastávky, na té první přibyde do bříška čerstvá presovaná káva a na té druhé pro změnu do auta kamarád Honza, kterému odjela manželka rodinným přibližovadlem k rodičům – samozřejmě jen přechodně, na víkend. Nebojte.

Slet přátel spáleného závodního benzínu je tedy ve Velešíně, konkrétně u nejmenovaného obchodu s potravinami. Já tedy nevím, jak si představujete takové parkoviště u „žrádelny“ chvíli před šestou ráno, ale já rozhodně skoro prázdné. Ono to tak většinou bývá, ne však tady. Tady je tak narváno, že jen stěží hledám místečko k odložení rodinného klenotu s bleskem ve znaku. Tak jsme tu my a taky je tu Jarda, čekáme jen na Dalina, s jehož „plecháčem“ se má jet. Čekáme asi minutu. To je načasování, kamarádi! Nasedáme a vyrážíme. O cestě vám toho moc říct nemůžu, aspoň ne dokud je tma. Protože když je tma, tak spím a když spím, tak jedu na autopilota.

Jak se začne rozednívat, už jsme u našich drahých sousedů, v té kapitalistické cizině. Tady je třeba se pozastavit nad tím, že přestože má Dalin v autě tři navigátory, stejně si trochu zajedeme. Znáte to, je to sice dál, zato horší cesta. I s pomocí navigace v telefonu, které říkám familiárně Blažena, nakonec do Raabsu dojíždíme v luxusním čase a moji spolucestující můžou vyrazit do tiskového střediska. Letos jsou dokonce vesty pro všechny! Zázrak. To se snad v Rakousku ještě nestalo. Tomu hodnému pánovi v kožené bundě, co vypadá trochu divně, vysvětluju rukama nohama, že bych si s dovolením také uzmul jeden program, abych si mohl v autě jezdit prstem po mapě. Nemůžu říct, že bychom si nějak závratně rozuměli, nicméně k autu se vracím s programem, takže se zadařilo, a to i přes mou opovrženíhodnou neznalost německého jazyka.

Servis máme při cestě, tedy aspoň jeho podstatnou část, tak proč se tam na pár minut nezastavit, že. Proběhneme mezi stany, foťáky párkrát cvaknou a už zase frčíme na první měřený úsek. A tu cestu tam, to vám musím popsat. To si totiž jedete v poklidu po Rakousku, minete jednu divnou odbočku a šup, už jste zpátky v Čechách. Vítá vás vesnice o třech barácích, kde stojí za zmínku snad jen špinavý chlapeček, hrající si u silnice s kamením a nádherný kruháč z dlažebních kostek, postavený z evropských dotací. Vesnice se jmenuje Hluboká a je to malebné místo, jen ten zámek tu chybí. Celkem hravě pochopíme, proč tu ten kruháč vybudovali, přestože tu není žádná křižovatka. Ideální k otáčení.

Napodruhé se podaří, odbočku už trefujeme hravě a nakonec i dorazíme, kam jsme chtěli. Pravé odbočení na posypu, nájezd z kopce a bezpečné stání na mezi po levé straně. Ideální pro začátek. Mimochodem, když tady odbočíte vpravo, směrem po trati, pojedete na Karlštejn. Bohužel je taky an der Thaya (jako všechno tady) a bezpečně můžu říct, že hrad tam nemají. Čili podobnost čistě náhodná. Zmínit jsem to ale musel. Tady je totiž mezi Hlubokou a Karlštejnem přibližně deset kilometrů. Zkrátka země neomezených možností.

Projede pár předjezdců a už se valí posádky v poli historiků, kteří tady jedou před hlavním polem. V podstatě samé Volvo, ale očko aspoň najede na závodní režim. Když se pak přiřítí hostující Odložilík s Fiestou, už mám pod sebou příjemně vyšlapané místečko a průjezd si tak náležitě vychutnám. Hezky jede i Rigler s další Fiestou, je to sice pomalejší, ale pro nás diváky vděčnější. Následuje pár „myšáků“ a nejlepší dvoukolkáři. Někomu dělají zbytky posypu vyloženě problémy, vidíme dokonce jeden lehký karambol, když hrozící poruše karoserie zabrání jen vhodně umístěná dopravní značka, o kterou se vozík opře levými zadními dveřmi. Tyčka se ohne, značka uletí. Šlendrián. Nic to nevydrží. Ale divočák v Lanceru odjíždí a nic moc extra se nestalo. Takže ani aktivní pořadatel, co má na hlavě papírovou čepici obšitou zmenšeninami štítů z Monte Carla, oddychuje a může se dál věnovat vyhánění akreditovaných fotografů z vnitřku zatáčky.

Když se dodíváme až na konec startovního pole, vracíme se k autu a přejíždíme k dalšímu místu, kde je mnohem větší dav, ale nevadí, místa je tu dost a stejně je většina sledujících opřená o stánek s pivem a klobásou, takže usedám na židličku na dohled od odbočení na šotolinový úsek a než se stihnu pořádně rozhlédnout, už to začíná zase jezdit. K tomuhle místu je třeba dodat, že i sem už dorazila vymoženost v podobě polo-okruhových zkoušek, takže každého vidíme dvakrát. Jak tyhle nápady na rallye moc nevítám, musím uznat, že jednu výhodu to má. To když máte v rukou foťák (rozuměj rodinný „cvakcojk“), sedíte „za mlíkem“ a do toho jste fotografické dřevo mého ražení. Když tu každý jede ještě jednou, máte větší šanci, že ho vyfotíte.

A divadlo se hraje. Některým divočákům je silnice za odbočkou lehce úzká, takže loví záď svých nablýskaných strojů z nahrnutého bordelu na kraji, pár z nich dokonce až za hranou cesty. A kupodivu tu platí nepřímá úměrnost – čím menší nájezdová rychlost, tím mocnější krize. A ty se zřejmě dějí i dál po trati, když střelec s Lancií přijíždí napodruhé se zlomeným chladičem a promáčklými dveřmi. Končí u nás, zajede za mlíko a urychleně stroj vypíná, snad aby nenapáchal větší škody, než je nutné. Po chvíli už je pod autem doslova potopa. A posádka řeší odstoupení vskutku originálně. U stánku posbírá dvakrát lahvový Zwettler a opřená o balík slámy zapíjí žal.

Tentokrát do konce nečekáme, to abychom stihli speciálku v bývalém lomu, kde je namotaná další polo-okruhová zkouška. Že není celo-okruhová, jak se píše, to vám potvrdí každý, co stojí na tom samém místě jako já. Tudy posádky projedou jen jednou a podruhé už míří skrz letmý cíl do časovky. Ale přesouvat se nebudu, místo je to parádní. Široké smyky, práší se tu a nemusím se mačkat v tisícihlavém davu na hlavní tribuně, co není vlastně ani tribuna, ale jakási podivná soustava teras uplácaných z hlíny. Pod nimi je uválcovaná trať ve tvaru plochodrážního stadionu a na ní napojené dvě cesty. Jedna, po níž se přijíždí a druhá, kde posádky mizí za umělý kopec. A u té příjezdové stojím já. A kluci závodníci se snaží, až tedy na jednoho střelce s Volvem v poli historiků, který zkouší, jak pevně je nasypán okrajový val. Pevně. Ani se nehne, na rozdíl od nárazníku zmíněného Volva.

Krásně jede Fischerlehner se starším Lancerem a ani v případě Riglera opět nezůstane oko suché. Oproti jejich širokým smykům ve stylu „dveřmi napřed“ působí Odložilíkův řízený smyk všech čtyřech kol jako nudně profesorská záležitost, ale je to nesmírně rychlé a je mi jasné, že tady dostanou obklad kompletně všichni. Mezi dvoukolkami dává nejhezčí průjezd asi mladý Zellhofer se Swiftem S1600 anebo Kogler s DS3 R3T.

Ještě jedna zajímavost, než popojedeme. Napadlo by vás postavit si auto bokem přímo k šotolinové trati, a k tomu na vnějšek zatáčky? Vás možná ne, ale jeden takový expert se na planetě přeci našel. Vydrželo to přibližně tři průjezdy, než odlétající kameny udělaly pánovi po pravém boku řadu tuningových úprav až na plech. Ratatata. V červeném laku opravdu k nepřehlédnutí. Jak poté komentoval nechtěný „facelift“ majitel vozu, to není tak úplně publikovatelné, a to i když to bylo celé německy.

Ale to už skáčeme do Forda a mizíme na další RZ. Tentokrát zpátky na asfalt s posypem, výjezd zpoza lesa, levá čtyři a sto levá devět na bordelu. A odlet do pravý přes horizont. Aspoň tak bych to viděl já, ale já jsem za páskou a nemám do toho co mluvit. A opět se bojuje, někteří mají mocné potíže s výjezdem u lesa a ta louka u „vracáku“ je taky hojně využívaná těmi, kterým to úplně nevyšlo. Bohužel už nepřijíždí Fischerlehner, který odstoupil pro poruchu převodovky a soutěži (i předvedeným průjezdům) tak kralují především dvě Fiesty R5. Odložilík tradičně přesně a rychle, Rigler efektně pro oko. K vidění je i jedno přetočení, létá hlína a posyp. Prostě taky moc hezké místo. Navíc se mi tu potvrdilo, že staré heslo „na ruční to umí každej“ tak úplně stoprocentně nefunguje. Taky neumí. Nebo umí, ale tahá moc brzo nebo moc pozdě.

Ale ještě stihneme jednu RZ, ta je na dostřel, konkrétně na druhé straně příjezdové cesty. A tak opět velíme k přesunu a čeká nás poslední úsek. Na něm jsem byl už před dvěma lety, ale to se jel obráceně a musím říct, že otočením RZ tohle místo hodně utrpělo. Rozhodně nejméně záživné místo. Nebo už na mě doléhá únava z brzkého ranního vstávání? Navíc se šeří a my nejsme žádní básníci, abychom z toho měli radost. Takže pomalu balíme a fičíme do Raabsu vrátit vesty, ještě od cesty dostaneme plakát a s mezizastávkami na pumpě (káva, chápejte) postupně ukrajujeme kilometry po cestě zpět do Velešína.

Tak. A teď by bylo záhodno to všechno nějak shrnout. Ano, nejedou tu bůhvíjaké klenoty. Ano, jsou tu i tací, kteří správnou stopu viděli tak maximálně z rychlíku. A ano, mohla by to být dvoudenní akce. Ale pro mě osobně super výlet. Je tu pohoda, nikdo vás nehoní kilometr od trati, celá akce je namotaná tzv. na pětníku a jedná se o krásné tratě, mix technických a rychlých úseků, asfaltu a šotoliny, zkrátka pro každého něco. A pro nás Jihočechy je to vlastně za rohem. Kdybych byl kritik a měl dát nějaký počet hvězdiček, dám sedm z deseti. Možná kamarádům Rakušanům odpustím i císařpána a protesty proti Temelínu.